60.kapitola - Náhlé zvraty, spadlá brada a domácí mazlíčci 2/3

14. března 2016 v 2:28 | NikaV |  Třetí část - Z(a)tracená rodina Blacků
Kdo je tím proradným zrádcem? Jaké důkazy Rebeka najde?
Jaká bude následná konfrontace? Jak se to všechno zamotá?
Dostane se z toho nakonec Kate? Co se bude dít mezitím?
Zachrání se Sirius? Zjistí pravdu o Elizabeth?
Co nakonec Kate získá?

Pohled Elizabeth
Nemám ponětí, jestli jsem v tu chvíli byla naštvaná anebo vyděšená. Ty dva pocity se ve mě míchaly. V jednu chvíli jsem byla naštvaná za to, že četla můj deník. Už tak jsem na ní naštvaná od té doby, co se líbala s Jamesem, a teď to všechno vyvrcholilo a já jsem vybouchla. Kdybychom se hádaly ještě chvilku, nejspíš bych to nevydržela a sáhla bych po svých schopnostech. Jenže místo toho se objevily mozkomoři a já jsem se začala cítit totálně mizerně. Jako bych upadla do obrovské deprese. V tu chvíli jsem byla přesvědčená o tom, že mě vyhodí z další školy, že se na mě máma naštve a vykašle se na mě, stejně jako se na mě vykašlal James a já skončím sama a bezmocná. Nedokázala jsem vymyslet žádnou šťastnou vzpomínku. Už jsem se pomalu začínala vidět jako tělo bez duše vysátá mozkomorem. A pak se tam najednou objevilo to světlo. Neslyšela jsem žádné vyřčení patronova zaklínadla, takže mě zprvu napadlo, že někdo vyčaroval neverbální zaklínadlo. Ale pak jsem si všimla, že to světlo pochází od Kate, a ona neverbální kouzla ještě umět nemůže. Pak jsem postřehla, že to není vůbec žádný patron. To světlo vycházelo z ní a sílilo, až jsme si musela přikrýt oči. Dokonce jsem udělala i krok dozadu. Koutkem oka jsem zahlédla taktéž couvající mozkomory. Až když byly pryč, tak ta záře začala slábnout, až jsem znovu dokázala spustit si ruku z očí a spatřit usmívající se Kate. Jenže její úsměv hodně rychle ochabl a následně i její tělo. Padala na zem a já jsem v poslední chvíli mávnutím ruky zajistila, aby si hlavu nerobila o kámen, na který by jinak málem spadla. Vážně jsem na ní v tu chvíli chtěla být naštvaná za to, co provedla. Mohla bych teď odejít a prostě ji tam nechat. Byla by to dobrá pomsta, byly jsme kus od lesa, dalo by se to svést na nějakou lesní potvoru. Ale zkuste se takhle vykašlat na někoho, kdo vás právě zachránil. Kdyby tím aspoň zachraňovala i sebe, jenže jí mozkomoři nic nedělají. Mohla každou chvílí odejít a nechat mě tu s mozkomory. Nechápala jsem, proč to neudělala. Namísto toho způsobila nevysvětlitelný zázrak. Ať už to ale bylo jakkoliv, nechat ji tady nemůžu. Mávnutím ruky jsem ji zvedla do vzduchu a s rozsvícenou hůlkou v ruce jsem se vydala k hradu.
Nedostala jsem se ale ani k hradu, protože když jsem šla kolem jezera, tak se ukázala, že tam někdo je. Vlastně tam bylo hodně lidí, ale jenom jeden z nich byl při vědomí. Sotva jsem se přiblížila, tak na mě mířil hůlkou. Kvůli mojí rozsvícené hůlce mě musel vidět už z dálky.
"Reedová? Co tady děláte?" zeptal se mě chladně, jakmile jsem se přiblížila dostatečně blízko.
"Mozkomoři," vysvětlila jsem stručně. "Kate vyčarovala patrona, který je odehnal, ale asi ji to stálo moc sil, protože omdlela."
Jeho pohled padl na Kate levitující ve vzduchu vedle mě a ve světle hůlky jsem spatřila, jak se mírně zamračil. V tom špatném světle to i skoro vypadalo, jako bych v jeho tváři zahlédla nějaké obavy. Mávl hůlkou a objevilo se další lehátko, na které Kate umístil. Mezitím jsem měla možnost podívat se po ostatních tělech. Doufala jsem, že jsou všichni jen omráčení. Rozpoznala jsem přátele Kate a pak jednoho muže, u kterého jsem si nebyla jistá. Udělala jsem krok blíž k lehátku, na kterém ležel, abych si byla jistější. Ležel tam Sirius Black, můj otec. Byl sice ve špinavém a otrhaném oblečení, ale jinak nevypadal jako vrah. Vypadal docela normálně. Nikdy jsem nečekala, že se poprvé se svým otcem potkám takhle, když on bude v bezvědomí. Ani nevím, jestli o něm chci přemýšlet jako o svém otci. Sakra, co tady dělá? Když se někde schovával a byl na útěku, tak to bylo mnohem snazší.
"Pojďte," rozkázal mi chladně Snape, když už byly všichni naložení na lehátkách. Vykročil s nimi směrem k hradu, přičemž všechna lehátka levitovala před ním. Já jsem kráčela několik kroků za ním. Oceňovala jsem, že se mě Snape na nic dalšího neptal, třeba co jsme dělali u lesa. Stejně to budu muset vysvětlovat později. Znovu na mě promluvil, až když jsme prošli vstupní bránou hradu. "Běžte rychle napřed na ošetřovnu a proberte madame Pomfreyovou."
Jen jsem přikývla a rychlým krokem jsem se vydala o patro výš. Zabušila jsem na dveře, a jakmile se otevřely dveře, tak jsem bez pozdravu na ní vychrlila: "Profesor Snape sem právě míří s pěti lidmi v bezvědomí, kteří se dnešní večer setkali asi se stovkou mozkomorů. Já jsem šestá mimochodem, ale jako jediná jsem náhodou při vědomí."
"Jéminkote," vyhrkla a jen v županu se hnala něco připravovat. Nemám ponětí, co připravovala, protože jsem vždycky ignorovala všechno, co mamka o léčitelství říkala. Navíc jsem v tu chvíli prakticky nic nevnímala. Jen jsem otupěle poslechla její příkaz, ať se posadím na židli. Za pár minut se tam objevil už i Snape s pěti oběťmi. Připadala jsem si tam tak nějak navíc, protože za chvíli se objevil i profesor Brumbál, který se o něčem bavil s profesorem Snapem. Madame Pomfreyová se mezitím věnovala všem pěti, tedy dokud tam ještě Sirius Black byl, než ho odvedli pryč. V jednu chvíli mi i ošetřovatelka vtiskla do ruky čokoládu, abych ji snědla, což byla asi jediná chvíle, kdy si mě někdo všiml. Ne, že bych si stěžovala. To setkání s mozkomory byl dost otřesný zážitek a já jsem ráda, že jsem dokázala fungovat natolik, abych vzala Kate ke Snapeovi a pak jsem došla sem.
Snad až po půl hodině ke mě přišel profesor Brumbál. "Elizabeth, jak se cítíš?"
"Jde to," přikývla jsem.
"Dobře, protože bych se tě rád zeptal na dnešní večer. Co jsi viděla?" zeptal se mě.
"Já toho moc nevím," pokrčila jsem rameny. "Dostala jsem anonymní vzkaz, abych se s někým setkala kousek od lesa. Byla jsem zvědavá, tak jsem tam přišla a byla tam Kate. Bavili jsme se a pak se tam objevili mozkomoři. Neměli jsme čas před nimi utéct, dělo se toho hodně najednou, ale Kate se pak podařilo vyčarovat patrona, který je zahnal. Jenže pak omdlela, chtěla jsem ji vzít do hradu, ale u jezera jsem našla na profesora Snapea."
"O tom, kde se tam vzal Sirius Black, tedy nic nevíš?" otázal se.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Elizabeth?" ozval se matčin hlas ode dveří. "Lizzie!" Nedbala na syknutí od madame Pomfreyové za její hlasité vyjeknutí a vydala se ke mně.
"Mami." Oslovila jsem ji a prakticky jsem jí vpadla do náruče. Bylo mi jedno, že tam je ředitel mojí školy a zároveň i mámy zaměstnavatel. V tu chvíli jsem chtěla mámino objetí a to mi stačilo jako útěcha.
"Ach, zlato, co se ti stalo?" zašeptala, když mě objímalo.
"Mozkomoři," zamumlala jsem.
"Zase?" Sice jsem neviděla mámin pohled, ale tipuji, že v tu chvíli propalovala pohledem Brumbála. "Jak se opovážili znovu vstoupit na pozemky školy?"
"Nastala zcela výjimečná situace, když se na pozemcích objevil Sirius Black. Rád bych to ale probral s vámi na chodbě," kývl hlavou ke dveřím.
Ne moc ochotně jsem se mámy pustila a oni odešli na chodbu. Nevím, co se tam na chodbě tak dlouho probíralo, ale madame Pomfreyová se mě mezitím snažila přesvědčit, že bych si měla lehnout a aspoň na chvíli si odpočinout. Byla jsem sice přesvědčená, že se mi ještě nepodaří usnout, ale na tu postel jsem si lehla.
Netrvalo to dlouho a probral se Harry a Hermiona. Stalo se to ve chvíli, kdy se ošetřovatelka skláněla nad Ronem, takže si jich brzy všimla. Nerozuměla jsem tomu, o čem se s nimi bavila, protože jejich postele byly moc daleko ode mě.
"COŽE?" Tak tohle už jsem nepřeslechla. Bylo to tak hlasité, že to asi bylo slyšet až na chodbu, protože dveřmi dovnitř vtrhli Snape, moje mamka a ministr kouzel, který se tu najednou odněkud objevil. Harry a Hermiona vyskočili z postele a najednou začali obhajovat Siriuse Blacka a říkat, že je nevinný. Stejně jako všichni ostatní, jsem z toho byla poněkud zmatená. Proč ho sakra obhajují? Harry ale evidentně hodně zuřil a nenechal se uklidnit. Všichni se ho snažili uklidnit, tedy kromě mají mamky. Ta měla podobnou reakci jako já, jen nechápavě koukala. I když já jsem navíc slezla z postele a postavila se, přičemž mamka následně přešla zezadu ke mě a položila mi ruce na ramena. Nakonec to všechno přerušil Brumbál, který tam vešel s tím, že právě mluvil se Siriusem Blackem a požádal madame Pomfreyovou, Popletala a Snapea, aby odešli. Následně se podíval na mě a mamku.
Jestli se ale chystal něco říct, tak ho předběhla mamka. "Jestli má být Sirius Black z nějakého důvodu nevinný, tak si ten příběh chci poslechnout."
Profesor nad tím chápavě přikývl.
"Lizzie, co kdybys na mě počkala v mém kabinetu?" navrhla pak mamka.
Pootočila jsem hlavu a podívala jsem se na ní. "Mami, já bych taky ráda věděla, jestli je můj biologický otec nevinný nebo ne."
Překvapeně pozvedla obočí. "Ty… Ty to víš?"
"Už pár měsíců. A vzhledem k tomu, že to věděla i Kate, tak to nejspíš vědí všichni v místnosti." Pohledem jsem přejela na Harryho a Hermionu. Jejich rozpačité pohledy byly dostatečnou odpovědí, že to také věděli. "Takže jak je to s tou nevinnou?"
Následoval stručný příběh z minulosti o tom, jak ve skutečnosti Potterovi nezradil můj otec, ale nějaký Peter Pettigrew, jehož jméno mi nic neříkalo. Ale podle mamčiny poznámky "Mně vždycky připadal divný." soudím, že ona ho asi znala. Nejpřekvapivější ale bylo zjištění, že Sirius Black byl celou dobu pes Kate. On se sakra dobře uměl schovat. I když to ten Pettigrew taky, protože on byl zase domácím mazlíčkem Rona.
"Dobře, takže jak se dá zachránit?" pohlédla jsem na ředitele.
"No, Sirius je zavřený v pracovně profesora Kratiknota, což je třinácté okno zprava v západní věži. Pravidla znáte, slečno Grangerová. Myslím, že tři obrátky by měli stačit. S trochou štěstí se vám dnes podaří zachránit víc než jeden nevinný život. A slečno Reedová, myslím, že tohle bychom měli nechat na mládeži. Oficiálně s tím přeci nemůžeme mít nic společného," pousmál se a pomalu zamířil ke dveřím.
"Mami?" podívala jsem se na ní zmateně.
"Brzy to pochopíš. Ale teď si musíte pospíšit," usmála se na mě povzbudivě, než také opustila s Brumbálem místnost.
"O čem to mluví?" zeptal se Harry, který byl stejně zmatený jako já. Jediná Hermiona si byla jistá.
"Pojďte ke mě," pronesla rozhodně a začala něco hledat pod svým oblečením u krku. Po pár vteřinách se objevil na jejím krku zlatý řetěz s přesýpacími hodinkami a já jsem všechno pochopila.
"Co…" Harry byl evidentně dál zmatený, tak jsem ho prostě vzala za paži a přitáhla jsem ho k Hermioně, aby mohla přes nás všechny přehodit zlatý řetěz a třikrát s hodinami zatočit. Nikdy jsem časem necestovala, ale byl to zvláštní pocit. Trochu mi to připomínalo cestování přenášedlem. Stejně přitom hučí v uších a všechno se najednou rozplynulo. Potemnělá ošetřovna zmizela a vzápětí jsme byli v prázdné vstupní síni, kam dopadali otevřenou hlavní branou sluneční paprsky.
"Ty máš obraceč času! Jak jsi k němu přišla?" vyhrkla jsem na Hermionu.
"Nabrala jsem si všechny možné předměty a takhle mi to zařídila profesorka McGonagallová," vysvětlila mi to.
"Už chápu, jaké mají výhody ti dobří studenti," zamumlala jsem, zatímco Hermiona ještě Harrymu narychlo vysvětlovala, co je to obraceč času.
"Takže jak to myslel Brumbál s tou záchranou? Jak máme zachránit mého… S… Prostě víte, koho myslím." Nemám ponětí, jak o něm mám mluvit, takže jsem se tomu raději vyhnula.
"Klofan! To bude ten druhý nevinný život," navrhl Harry a já jsem neměla ponětí, o čem mluví. Bylo to tím, že Kate se mi nikdy nezmínila o Hagridových problémech a já sama jsem se péči o kouzelné tvory vyhnula, takže mi letošní drama uniklo. Maximálně jsem zaslechla nějaké drby, ale ty jsme pouštěla hned druhým uchem ven. Cestou k hájovně mi tedy shrnuli následující situaci s Klofanem. Jeho záchranu jsem nechala víceméně na nich, protože znali podrobnosti a skoro byly u té popravy. Pouze jsem na dálku pomohla Harrymu s rozvázáním provazu Klofana, ale přesvědčit ho, aby odtamtud odešel, ho musel sám. Nakonec to bylo velmi těsné. Sotva jsme zmizeli i s Klofanem v lese, tak se otevíraly dveře hájovny.
Myslím, že moc velkým přínosem jsem pro tuhle záchrannou akci nebyla. Hlavně jsme totiž museli vyčkávat a kopírovat program jejich večera, o kterém jsem toho moc nevěděla. Většinu času jsme prakticky čekali ukrytí v lese, když oni byli v Chroptící chýši. Dostalo se mi alespoň mezitím od nich podrobnějšího popisu dnešních událostí. Byla jsem také zvědavá. Potkali se s mým tátou, takže jsem přirozeně chtěla vědět, jaký byl. Harry se dokonce zmínil o tom, že mu nabídl, aby se k němu nastěhoval. Jak by se zachoval, kdyby věděl o mě? S trochou štěstí se to dozvím za pár hodin. V jednu chvíli se náš hovor stočil k tomu, kdo je zachránil u jezera. Harry sázel na svého otce, čemuž jsme já a Hermiona moc nevěřili. Nakonec se zcela překvapivě ukázalo, že to byl Harry, který se tam původně jen šel podívat. Musím uznat, že tahle časová smyčka je naprosto dokonalá a perfektně do sebe zapadá. Tímhle jsme si prakticky ověřili, že všechno jsme měli prakticky předem určené, že se stane a nemohli jsme to nijak změnit. Jenže účelem tohohle cestování časem bylo zachránit Siriuse a to už bylo nejistější. V tom čase ještě nikdo nebyl.
Nakonec nás čekal ten závěrečný let na Klofanovi. Harry byl z nás nejzkušenější, takže měl sedět vepředu a řídit. Za něj se posadila Hermiona, která byla asi nejvystrašenější z nás, a tak nechtěla sedět na kraji. Mě bylo na druhou stranu úplně jedno, že jsem seděla až úplně vzadu. Hermiona přede mnou šílela, ale mě se to létání ve vzduchu líbilo.
"Tamhle je!" vyjekla jsem, když jsem spatřila to okno, ke kterému Klofan mířil. Můj otec si nás hned všiml a přiběhl k oknu, ale nešlo mu otevřít. Jednou rukou jsem se přidržela Hermiony a druhou jsem máchla, až se okno rozlétlo dokořán.
"Jak…" mumlal zmateně.
"Rychle, nemáme moc času," informoval ho Harry spěšně a Sirius pak už na nic nečekal, proklouzl oknem ven a dosedla za mě. Naštěstí je Klofan dostatečně velký, ale pátý člověk už by se sem asi nevešel.
"Kdo jsi ty?" zeptal se mě Sirius, když se mě chytl za ramena.
"Jsem Elizabeth," stihla jsem syknout, než Harry pobídl Klofana.
Vyletěl s ním nahoru na věž, kde přistál na cimbuří, a všichni jsme slezli z Klofana. S velkým překvapením jsme zjistili, že na té věži nejsme sami.
"Tušila jsem, že přistanete tady," pronesla mamka, jakmile vystoupila zpoza dveří. Sjela nás tři pohledem. "Všechno šlo dobře?"
"Ano," přikývl Harry.
"Sam?" oslovil moji mámu poněkud překvapený Sirius Black.
"Ráda tě vidím po těch letech," pousmála se.
"Co tady děláš?" zeptal se jí.
"Posledně jsem odjela bez rozloučení já. Tentokrát bychom to neměli opakovat s prohozenými stranami. Navíc ti musím něco říct. Zasloužíš si vědět pravdu." Koutkem oka se na mě podívala.
"Myslím, že my raději půjdeme," navrhla Hermiona a šťouchla do Harryho, který zíral na naši trapnou, rodinnou situaci.
"Ale raději si pospěšte," dodal ještě Harry, když ho Hermiona táhla ke dveřím.
Upoutala to Sirusovu pozornost, který na ně pohlédl. "Počkat, než odejdete, chci vám poděkovat. Nevím, jak se vám kdy odvděčím."
"Na tom až tak nezáleží," mávl nad tím Harry rukou.
Sirius na něj upřeně pohlédl. "Harry, ty jsi pravým synem svého otce."
Harry se pousmál a pak už zmizel ve dveřích. Na cimbuří jsem zbyla už jenom já a moji rodiče.
"Siriusi, tehdy před lety, když jsem odjížděla, jsem ti něco zatajila," podotkla a pomalu přistoupila ke mě. "Nechtěla jsem ti to říct, abys kvůli tomu neměnil svoje rozhodnutí a pak se to celé semlelo, ty jsi se dostal do Azkabanu… Ale tehdy jsem byla těhotná."
Překvapením pootevřel ústa. Následně už mu to začalo docházet, protože začal těkat pohledem mezi mnou a mojí mámou.
Zastavil se pohledem u mě. "Ty…" Podíval se na mojí mámu. "Ona… Ona je moje dcera?"
"Ano. Jsem tvoje dcera," odpověděla jsem místo mámy a podívala jsem se mu přímo do očí. Snažila jsem se rozpoznat jeho reakci. Byl překvapený, to rozhodně. Ale zároveň jsem v jeho tváři začínala vidět i ten rodičovský pohled a především, byl rád. Nevím, jak moc měl daleko k slzám, ale mě už začínaly oči vlhnout. Protože tohle bylo to, co jsem si přála. Dívala jsem se na svého tátu. Nikdy bych si tohle shledání nepředstavovala zrovna za téhle situace, ale stalo se to. Měla jsem tátu, který právě teď udělal pár pomalých kroků ke mě, přičemž ze mě nespustil oči, a nakonec mě objal. Bylo mi naprosto ukradené, že tak trochu smrděl a byl špinavý, a pevně jsem se ho držela. Našla jsem svého tátu. Co víc stačí holce ke štěstí?
Po dlouhé chvíli mě pustil a podíval se mi do obličeje. "Nikdy bych nečekal, že budu mít tak nádhernou dceru."
O kus dál se ozvalo vzlyknutí. Pootočila jsem hlavu a podívala jsem se na mámu, která tam už brečela zcela otevřeně. "Vždycky jsem doufala, že tahle situace nastane. Kdybych věděla, že za to všechno mohl Pettigrew…"
Upřímně si myslím, že bychom tam dál stáli a všichni tři brečeli z tohohle setkání, kdyby Klofan nezačal být nespokojený. Bylo to znamení, že musí odletět. Měli jsme pouhých pár minut na naši dojemnou rodinnou chvilku, ale všichni jsme věděli, že musí odletět, než ho tu najdou.
"Očekávej ode mě hromadu dopisů. Budu chtít vědět všechno o tvém životě," sdělil mi, když nasedal na Klofana.
"Už si brousím pero," usmála jsem se.
Poodstoupila jsem trochu stranou k mamce, která mi dala ruku kolem ramen. Společně jsme sledovali, jak Klofan vzlétl a jak postupně mizeli v dálce.
Tu noc mě čekal asi nejupřímnější rozhovor s mamkou, jaký jsem kdy vedla. Ve světle těchto nových událostí jsem nechtěla nic tajit. Nakonec i ona si získala moji důvěru tím, že se sama rozhodla říct mému tátovi o mě. K tomu mi večer řekla o jejich minulosti, o tehdejší době a proč nakonec spolu zůstali. Byl to pěkně složitý příběh. Na oplátku jsem jí zase pověděla svůj příběh za posledních pár měsíců. Bála jsem se, že se na mě za to bude zlobit nebo že nějak klesnu v jejich očích, ale ujistila mě, že to tak není. Svedla to na blbosti, které dělají mladí. I ona se zmínila, že sama něco podobného prováděla. Nakonec jsem tak nějak vznikla já. Řekla, že nezáleží na tom, jak velkou blbost nějaký puberťák udělá, hlavně za to musí převzít zodpovědnost a napravit to.
Právě proto jsem následující den vyhledala ředitele. Požádala jsem mámu, aby mi řekla heslo. Navrhla, že by tam mohla jít se mnou, ale odmítla jsem to. Tohle si musím vyžehlit sama. Nadechla jsem se a zaklepala jsem na dveře pracovny. Nebyla jsem si jistá, jestli tam ředitel vůbec jde, dokud se neozvala výzvu, ať jdu dál.
"Dobrý den, pane řediteli," pozdravila jsem zdvořile, když jsme vkročila dopředu.
"Dobrý den, Elizabeth. Co tě ke mně přivádí?" zeptal se zájmem a pokynul mi, ať se posadím naproti němu.
"Pravda," odpověděla jsem mu stručně. "Jsem to já, kdo se před pár měsíci vloupal sem do kabinetu. A taky jsem se to nedávno pokusila hodit přes jeden anonymní vzkaz na Kate."
Tohle měla být překvapující zpráva, ale on se netvářil vůbec překvapeně. Ani známka překvapení.
"Proč vás to vůbec nepřekvapuje?" nakrčila jsem čelo.
"Protože celou dobu vím, že jste to byly vy dvě," sdělil mi klidně. Překvapeně jsem pozvedla obočí. "Tady v pracovně jsou obrazy každého ředitele, který tu kdy byl. Tihle ředitelé v obrazech jsou povinni poslouchat každý příkaz současného ředitele. Zároveň vidí všechno, co se tady stane, takže jsou nejlepším možným zabezpečením proti případným zlodějům."
"Tak proč jste nic neudělal? Proč jste čekal?" ptala jsem se zmateně.
"Doufal jsem, že některá z vás přijde sama. Hlavně jsem doufal, že mi pak některá z vás vyjasní, co se tu přesně stalo. Konkrétně jak jedna z vás unikla odsud před jednu bariéru," ujasnil mi.
"Tak tohle vám nebudu schopná vysvětlit, protože to není moje tajemství," pokrčila jsem rameny. "Můžu vám jenom říct, že Kate má dost šílené schopnosti, které asi nikdo nedokáže vysvětlit. Ale nedoporučuju vám, abyste se snažil zjistit podrobnosti. Slyšela jsem historku, jak jí trvalo asi dva roky, než to pověděla svým nejlepším přátelům. Teď ke všemu zažila Kate ode mě zradu, takže bude nějakou dobu trvat, než někomu něco poví. Já jsem to zjistila jenom díky tomu, že jsem bilokantka."
"Bilokantka?" zopakoval po mě ředitel.
"Nepochybuju o tom, že o nás víte," shrnula jsem svoji myšlenku. "Prostě vám radím na Kate v tomhle nenaléhat a počkat, až vám to poví sama."
"V tom případě ti děkuji za radu," pokývl.
Nejistě jsem kousla do rtu. "Takže nás vyloučíte?" zeptala jsem se opatrně. "Protože pokud ano, potom vyhoďte jenom mě. Kate si to nezaslouží, stejně jsem ji do všech problémů zatáhla já, takže bych za to měla pykat i já."
"Myslím, že jsi byla zařazena do špatné koleje. Brát na sebe dobrovolně něčí trest si zaslouží odvahu," poznamenal. "Ale ne, nehodlám vyloučit ani jednu z vás. I když vzhledem k vašim prohřeškům byste si to zasloužili."
"Se vší úctou tohle není žádná odvaha. Tohle je spíš racionální uvažování." Polkla jsem. Teď přijde ta nejhorší část. "Stejně budu muset ze školy odejít. Dnešní ráno jsem zjistila, že jsem těhotná." Tohle bylo to moje poslední tajemství, které jsem mámě neřekla. Nebyla jsem si tím tou dobou ještě jistá, jen jsem měla posledních pár dnů podezření. Svoje ranní nevolnosti jsem původně sváděla na stres z NKÚ, což nebylo nikterak nenormální, ale zkoušky už skončili. Takže jsem dnes ráno použila kouzlo, kterým jsem si to ověřila.
Konečně se v jeho tváři objevilo překvapení. I když asi bych byla raději, kdyby to bylo za jiné situace. "Tak to mění situaci."
"Já vím. Takže pro Kate to nebude mít žádné následky?" ujistila jsem se.
"Ne, pouze ji příští rok zůstane podmínečné vyloučení. Ale víc by ses teď měla soustředit na sebe. Máš už rozmyšlené, co budeš do budoucna dělat?" vyptával se mě. Kéž bych mu tak dokázala jasně odpovědět, jenže já sama si nejsem ještě jistá.
"Zatím si nejsem jistá. Ale měla bych získat aspoň nějaké NKÚ. Nejspíš budu pracovat, vychovávat dítě a někdy si pak dodělám OVCE," pokrčila jsem rameny. "Především to budu muset říct mámě, což teď bude nejdůležitější. Pokud je to ale všechno, mohla bych už jít?"
"Ano, můžeš. Ale možná s tebou ještě budu chtít mluvit o tvé situaci. S trochou štěstí najdeme způsob, jak by ti mohla škola pomoct," ujistil mě.
"To bych byla opravdu moc ráda. Děkuji, pane řediteli," poděkovala jsem a vydala jsem se pryč z pracovny. Teď mě čeká říct to mámě, ale předtím jsem zamířila na pozemky školy. Chtěla jsem se napřed projít a trochu si ujasnit myšlenky. Moc se mi to ale nedařilo, protože brzy mi začaly stékat po tváři slzy. Možná za to můžeš ta těhotenská náladovost, ale najednou jsem se cítila hrozně nejistě. Co sakra budu dělat? Proč jsem byla tak blbá a spala jsem s Jamesem? Nemohla jsem pít méně? Nejraději bych si nafackovala, ale to mi v téhle situaci moc nepomůže.
"Eliz!" ozvalo se za mnou a vzápětí ke mě blížily nějaké rychlé kroky.
Spěšně jsem si otřela slzy a otočila jsem se na Olivera.
Přicházel ke mně celý radostný, nejspíš z konce zkoušek, ale jakmile viděl moji tvář, tak jeho úsměv ochabl. "Eliz, děje se něco?"
"Ne, nic se neděje," mávla jsem nad tím rukou a pokusila jsem se o úsměv. Asi se mi nepovedl.
"Něco se děje, když brečíš. Co se stalo? Ať je to cokoliv, mě to můžeš říct." Ruce mi položil na ramena.
Snahy o úsměvy jsem se vzdala. "Olivere, měl bys mě nechat být. Ty jsi hodný a milý kluk, ale já jsem plná problémů. A teď mám jeden velký problém, který nemám jak vyřešit, a dostala jsem se do něj sama. Ale nejhorší na tom je, že jsem se přitom nezachovala dobře k tobě, takže proto bys mě měl nechat být."
"Eliz, ať je to cokoliv, tak já se z toho oklepu. Takže o co jde?" přimhouřil oči.
Povzdechla jsem si. "Jsem těhotná."
Zarazil se. Cítila jsem v jeho dlaních, jak ztuhl. Muselo mu to dojít. Nikdy jsem s ním přeci nespala, jen jsme se líbali a mazlili. Nikdy na mě nenaléhal, i když byl v tomhle patrně zkušenější než já. Jenže já jsem teď těhotná, takže mu musí dojít, že jsem s někým spala. "S kým?" zeptal se prostě.
"Neznáš ho, není odsud ze školy. Byla to prostě jedna blbá noc, kdy jsme se oba opili." zavrtěla jsem hlavou. Byla jsem připravená na to, že teď odsud odejde a vykašle se na mě. Přeci jsem mu ublížila.
Namísto toho se mě zeptal: "Co budeš dělat?"
"Nemám ponětí?" zavrtěla jsem hlavou. "Ale tady nezůstanu. Budu se muset postavit na vlastní nohy."
Nastala chvíle ticha. Nevím, co se mu honilo hlavou, ale stále jsem čekala, že každou chvíli odejde. "Co kdybys byla se mnou?"
"Cože?" zmateně jsem na něj pohlédla.
"Dostal jsem už nabídku, abych hrál za Pýchu Portree. Zatím to tedy není jisté, ale pokud by mi to vyšlo, tak bych měl nějaký solidní plat."
Zmateně jsem na něj zírala. "Počkat. Já jsem tě podvedla. Vyspala jsem se s jiným a teď jsem s ním těhotná. Ty se přesto chceš o mě postarat?"
"Když to poddáš takhle, tak to zní docela hnusně, ale jinak ano," kývl. "Vím, že stejným stylem jsem přišel na svět já. Můj otec je hajzl, který o mě nikdy nestál, takže máma pak na mě zůstala sama. Celý život jsem sledoval, jak to má těžké a nechtěl bych, aby sis tím procházela i ty, protože tě mám docela rád. I když jsi provedla jednu blbost, ale nakonec jsme spolu nikdy oficiálně nechodili."
"Olivere, ty jsi ten nejhodnější kluk na celém světě a já jsem zároveň tou nejblbější holkou na celém světě. Já si tě nezasloužím," zavrtěla jsem hlavou.
"Tohle neřeš. Hlavně protože ani já nejsem v tomhle úplně bez viny, i když nakonec z toho nic nebylo." Mávl nad tím rukou. "Chci ti pomoct a chci být s tebou. Takže co na to říkáš?"
Namísto odpovědi jsem ho políbila.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rose & Viky Rose & Viky | E-mail | Web | 1. dubna 2016 v 20:43 | Reagovat

Co napsat..? :) krásné..
Rose

2 Kelssie Kelssie | 20. července 2016 v 2:30 | Reagovat

Krása:D Teď kdyby se ukázalo že přece jenom z Oliverem něco měla a on byl otcem:D ale potvrzené je že to byl James ale kdo ví kolikrát se ta holka opila mohl to být Fred myslím že s ním měla rande aspoň zmínila když se chtěli vloupat do ředitelny...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama