60.kapitola - Náhlé zvraty, spadlá brada a domácí mazlíčci 1/3

14. března 2016 v 2:24 | NikaV |  Třetí část - Z(a)tracená rodina Blacků
Kdo je tím proradným zrádcem? Jaké důkazy Rebeka najde?
Jaká bude následná konfrontace? Jak se to všechno zamotá?
Dostane se z toho nakonec Kate? Co se bude dít mezitím?
Zachrání se Sirius? Zjistí pravdu o Elizabeth?
Co nakonec Kate získá?



Záhada anonymního pisatele vzkazu zůstávala ještě nějakou dobu nevyřešena, přestože mi stále vrtala hlavou. Nevím, jak moc aktivně se Rebeka snažila o jeho nalezení, ale každopádně ji to trvalo. Chvílemi jsem se začínala vracet k teorii, že za to může jeden z Malfoyů. Byla to ta nejlogičtější možnost, protože bylo jen málo lidí, kdo o mých schopnostech věděli. Kromě mých přátel, kterým věřím, pak zbývali jenom Malfoyovi. Jak dny pokračovaly, tak jsem přestávala věřit, že by opravdu někoho dalšího odhalila. Ale i když jsem byla čím dál víc přesvědčenější, že to byl jeden z nich, tak to nic neměnilo. Ať to provedl kdokoliv, tak byl neúspěšný, a především jsem teď neměla čas vymýšlet nějakou pomstu.
Začaly zkoušky. Nejhorší období z celého roku. Čas, kdy se rozhodne, zda postoupíme do dalšího ročníku. Jak mi najednou začal chybět loňský rok, kdy byly zkoušky zrušené. Ale loni byla poněkud jiná situace. Po celý rok řádil na hradě bazilišek, hodně studentů bylo zkamenělých, takže prošvihli hodně z výuky. Zkoušky byly zrušeny nejspíš z ohledu k nim, protože vůči nim by to nebylo neférové. To ale nastalo loni, letos jsem nějak nestihla půjčit svoje tělo zlému černokněžníkovi a nechat ho vypustit na škole velkého hada. Teď se kvůli tomu musím naučit celou látku dějin za celý rok. Proč jen jsem se neučila průběžně? Naštěstí mi aspoň Hermiona půjčuje zápisky, takže se mám z čeho učit. Ale, světě, div se, víceméně jsem sekala dobrotu. Pilně jsem se učila. Ono, když se i Fred s Georgem začnou učit na svoje NKÚ, tak je se světem něco špatně a musíte se začít učit taky.
Zkouškový týden byl pro všechny značně stresující. Pro Hermionu byl stresující na tolik, že si spletla časy zkoušek a měla jich mít několik ve stejný čas, ale nijak ji to nevadilo, i když jsme ji na to upozornili. Nám, ostatním pozemšťanům, stačily jenom ty jedny zkoušky v čase, abychom se stresovali. Začínali jsme zkouškami z Přeměňování a z Kouzelných formulí v jeden den. V Kouzelných formulích jsem si o něco jistější, což bude asi tím, že Kratiknot je prostě lepší profesor. Alespoň z mého pohledu. McGonagallová pravděpodobně dokáže naučit, ale je ohromně přísná. Kdykoliv si dovolím prohodit potichu nějaké slovo při hodině, tak mám pocit, že z jejích očích začnou vycházet plameny, kterými mě sežehne. Je to trochu ironie, ale jsem asi jedinou studentkou na škole, kdo má v tomhle raději profesora Snapea. I on mě méně děsí, i když tehdy s těmi radami do života, mě pořádně naštval.
Veškeré zkoušky jsem nějak překonala, přičemž dějinami si opravdu nejsem jistá. Ale u všech ostatních předmětů jsem přesvědčená o tom, že jsem dosáhla alespoň nějaké dostatečné známky. Z Lektvarů bych si troufla říct, že jsem získala dokonce i nějakou nadprůměrnou známku. Ale veškeré výsledky se dozvíme nejdříve až za týden, takže nyní nás měl čekat víkend plný nejistotu ale zároveň úlevy. Ten jsem začala tím, že odpoledne jsem se rozvalila na trávě u jezera. Svítilo sluníčko a většina studentů po zkouškách opouštěla hrad. Zatím jsem tu ale byla sama, protože moji přátelé byli zaneprázdněni. Hermiona měla plno zkoušek, takže ještě neskončila a Ron s Harrym měli dnešní odpoledne ještě Jasnovidectví. Já jsem si naštěstí svoji zkoušku z léčitelství odbyla už dopoledne. O nich jsem věděla, že teď nemají čas, ale mohla jsem najít Elizabeth a popovídat si s ní na čerstvé vzduchu. Jenže ona je zase zaneprázdněná zkouškami NKŮ, takže jsem tu seděla sama.
Ale ne na dlouho. Muselo uběhnout sotva pět minut, co jsem si lehla do trávy, pod hlavu jsem si dala svůj srolovaný plášť a se zavřenýma očima jsem se vyhřívala na sluníčku, když na mě najednou dopadl stín. Otevřela jsem oči a podívala jsem se, kdo mi stíní svým postojem. Až na to, že když jsem se na tu osobu zaměřila, tak si Rebeka sedala vedle mě.
"Vybrala sis dobré místo. Je odtud vážně dobrý výhled," poznamenala a zadívala se na jezero. "Ahoj, mimochodem."
"Ahoj," odpověděla jsem jí po několika vteřinách, jakmile jsem se dostala přes počáteční zmatení. Přisedla si ke mně, jako kdybychom byly nějaké kamarádky, což jsme nebyly. Jenom mi pomáhá s pátráním po záhadném udavači, čímž zároveň očisťovala sebe i svého bratra. "Doufám, že mi neseš dobré zprávy."
"Ano i ne. Moje pátrání totiž bylo úspěšné," odpověděla mi.
"A? Kdo to je?" vyptávala jsem se nedočkavě.
"Tady se to poněkud komplikuje, protože když ti to teď řeknu, tak mi nebudeš věřit. Ale jsem zajistit ti takový důkaz."
"Tak mi to řekni a pak mi ukážeš ten důkaz," navrhla jsem.
"Ne, takhle to nepůjde. Vážně, věř mi. Bude lepší, když to uděláme po mém. Jinak hrozí, že se teď hned rozběhneš za tou osobou, budeš zuřit a ona by se pak mohla dozvědět, kdo tě na ten nápad přivedl, a pak by zjistila o mě. Anebo bys mi nevěřila, ale stejně by ses pak té osoby vyptávala a zase by padlo podezření na mě," pokrčila rameny.
"Grr," zavrčela jsem a následně jsem protočila oči. "Začínám tě za to nesnášet. Ale furt jsi na tom líp jak tvůj brácha."
"Víš, že můj brácha není tak zlý?" podotkla. "Má i svou dobrou stránku."
"Víš, že to i vlastně vím?" odvětila jsem. "Minulý rok jsem měla náhodou možnost vidět ho krátce poté, co se dozvěděl zprávu o tobě, že jsi zkamenělá. Nevěděl o mě, byla jsem neviditelná, takže nic neskrýval a já jsem viděla, jak byl zdrcený. Ale k tobě se možná chová dobře, jenom ke zbytku světa se chová jako idiot."
"S tím souhlasím. Vážně se někdy chová jako idiot," zasmála se.
"Kdyby mi někdy někdo v průběhu posledních let řekl, že se s tebou budu klidně bavit o dobrých stránkách tvýho bráchy, tak bych mu nevěřila. Tenhle svět je absurdní," zavrtěla jsem nad tím hlavou a ušklíbla se.
"No, lidi se mění a i vztahy mezi nimi," pousmála se. "Třeba nakonec z tebe bude moje švagrová."
Můj úšklebek vystřídal zděšený pohled. "Neděs mě. Teď z toho budu mít noční můry."
Rozesmála se. "V tom případě mi ty noční můry pak popiš, ať se zasměju." Najednou se zvedla a poupravila si sukni. Následně na mě už s mírnějším úsměvem a s vážnější tváří pohlédla. "Ale vážně. Buď tady na tomhle místě tak kolem deváté hodiny. Sejdeme se tady kvůli tomu důkazu."
Další chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala s představy Malfoye a mě. Byla to otřesná představa, že bych s ním někdy něco měla. Ne, když se chová jako takový idiot. To bych si raději něco znovu začala s Jamesem, i když teď už vím, jaký je a že v tomhle bude hajzl. Ale jak jsem nad tím v poslední dobou přemýšlela, tak jsem si ujasnila jednu věc. Je hodně velký rozdíl mezi tím, co jsem cítila s Jamesem a co cítím, když jsem s Harrym. Když jsem se líbala s Jamesem, tak jsem cítila vzrušení, motýlí šimrání v břiše a celkově jsem cítila příjemné pocity i několik dní potom, než jsem si tedy ujasnila, co je to za hajzla. To jsem s Harrym nikdy necítila. S ním to je spíš něco jako hodně velké přátelství. Nejspíš na tom má svůj podíl i naše podivné spojení, ale Harry je jinak jako moje spřízněná duše. Je mi s ním příjemně ale jinak. Žádné vzrušení a motýlci v břiše. Prostě jen příjemný hřejivý pocit. Jen jsem doufala, že Harry si to vykládá stejně a že s ním nebudu muset mít nikdy ten trapný rozhovor o tom, jak bychom měli být přátelé a o nic víc se nepokoušet.
Ať to mezi námi ale bylo jakkoliv, tak dnešní den se začal zdát jako mnohem větší dobrodružství, než se zprvu zdálo. Harry totiž přišel z hodiny jasnovidectví s tím, že mu Trelawneyová pověděla nějakou šílenou věštbu. Ve stejnou chvíli se ale objevil Ron s tím, že Hagrid prohrál odvolávací řízení s Klofanem, takže bude poprava a to hned dnes večer. Všichni jsme se ihned rozhodli, že dnešní večer musíme zajít za Hagridem. Hermiona proto šla pro neviditelný plášť do chodby Jednooké čarodějnice, kde nedávno nechal Harry plášť kvůli jistému incidentu s Malfoyem u Chroptící chýše a následnému výslechu u Snapea. Nakonec jsme se všichni tři plížili z hradu za Hagridem. Bylo to po večeři, takže jsem ještě měla takové dvě hodiny na to, než se potkám s Rebekou kvůli jejímu důkazu.
Chtěli jsme podpořit Hagrida a nějak ho utěšit, ale nemyslím si, že bychom měli nějaký velký úspěch. I když pozitivní je, že chvíli před naším odchodem se nám povedlo nalézt schovanou Prašivku. Z té nadcházející popravy byl zdrcený. I když je Hagrid tak obrovský, silný a snadno by někoho dokázal vyděsit, tak přes to všechno je uvnitř hrozně citlivý. Jasně, někdy je i naivní a ohromě šílený do chovu svých nebezpečných zvířátek. Právě proto je pro něj ztráta Klofana taky těžká. Stačilo před pár lety, když jsme mu odebírali draka a posílali ho za Charliem do Rumunska. Nyní přišel i o Klofana. Popravu jsme neviděli, museli jsme odtamtud včas utéct, než se tam objeví ministr a úředníci. Přeci jen jsme takhle večer neměli být vůbec na pozemcích. Jenom jsme slyšely tupý dopad sekery a věděli jsme, co to znamenalo. Následně jsme společně pomalu vydali k hradu, přičemž nikdo z nás nemluvil, jak jsme z toho byli zdrcení. Tedy až do doby, než jsem pohlédla na hodinky.
"Sakra," zamumlala jsem a pomalu jsem poodstoupila od ostatních. Vylezla jsem tak zpod pláště.
"Kate, co to vyvádíš? Můžou tudy jít zpátky k hradu," sykla na mě Hermiona.
"Běžte beze mě. Mám něco domluvené u jezera a při tom všem, co se děje, jsem vám to úplně zapomněla říct... Pak vám to všechno povím." Než někdo z nich stihl něco namítnout, tak jsem se rozběhla k jezeru. Naštěstí od hájovny ani od brány hradu není k té straně jezera vidět. Navíc bylo poblíž docela husté křoví ideální pro schování se. Právě poblíž něho jsem začala postupně rozeznávat obrysy osoby malé postavy.
"Máš zpoždění," upozornila mě hned Rebeka, jakmile jsem se dostatečně přiblížila.
"Jo, promiň. Klofan měl popravu, Hagrid je z toho zdrcený a na vině je mimochodem tvoje rodina," zmínila jsem, zatímco jsem se snažila vydýchávala z náhlého běhu.
Sice už bylo dost velké šero, jak se stmívalo, ale stejně jsem dokázala zahlédnout její protočení očí. "Já říkala, že se brácha někdy chová jako idiot a po někom to prostě podědit musel."
"Takže máš ten důkaz?" zeptala jsem se rovnou.
Přikývla a zpoza hábitu vytáhla malou knížečku, kterou mi podala. "Deník té tvojí zrádkyně. Stránku, kde popisuje, co provedla, máš založenou tím anonymním vzkazem. Rovnou můžeš porovnat i písmo."
"Ona?" zopakovala jsem po ní.
Jen se nad mým překvapením uchechtla. "Vyřídit si to s ní můžeš brzo. Rovnou máš s ní i dohodnutý sraz tady za deset minut u Zapovězeného lesa."
"Nechtěla jsi, aby o tobě nic nezjistil... teda nezjistila, ať je to kdokoliv?" zeptala jsem se zmateně.
"Taky o mně neví. Dostala ode mě jeden anonymní vzkaz. Takže mi to nepokaz. Nechci mít za nepřítele někoho, kdo je starší a v kouzlech mnohem schopnější než já. Takže dobrou noc," rozloučila se se mnou nakonec a odebrala se pak směrem k hradu.
Zalezla jsem si proto ke křoví, abych byla co nejvíce schovaná, rozsvítila jsem si hůlku a začala jsem číst.
28. května 1994
Já z těch zkoušek snad zešílím! Každou chvílí začnou a já mám pocit, že nic neumím. Párkrát se mi z toho stresu udělalo tak blbě, až jsem se potkala znovu se svojí snídaní, ale v ne příliš pěkném stavu. Ještě ke všemu mám mámu prakticky pořád za zadkem, jak se mi snaží radit, povzbudit mě a především zjistit, jak moc se učím. Je to otravné. Hlavně protože jsem takhle neměla pořádně klid pomstít se Kate. Napsat ten anonymní vzkaz nebylo až tak složité, na koleji mě naštěstí nesleduje, ale podstrčit ho do ředitelovi pracovny dalo práci. Ale zvládla jsem to. Příští rok se v Bradavicích už neukáže.
Máma za zadkem. Kolik lidí asi tak na tomhle hradě má mámu a zároveň ví o mých schopnostech? Napadala mě jenom jedna jediná osoba, jen jsem tomu nemohla uvěřit. Elizabeth je přece moje kamarádka. Pomáhala mi, byly jsme spolu v Itálii, tak co je špatně? Je to vůbec pravé? Ale písmo sedělo a na první straně bylo napsáno, že se jedná o její deník. Jestli je ale ten deník pravý, zjistím za chvíli. Neměla jsem čas ho pročítat celý, takže se nedozvím její skryté důvody. Na ně se rovnou zeptám sama a rovnou si ověřím tak i pravost deníku.Zhasla jsem hůlku a vydala jsem se pomalu k Zapovězenému lesu. Čekala jsem tam sotva pár minut, když jsem zaslechla blížící se kroky. Podívala jsem se tím směrem a spatřila jsem siluetu postavy pomalu se blížící ke mně. Jakmile nás dělilo jen pár metrů, rozsvítila hůlku."Kate? To ty ses tady se mnou chtěla sejít?" zeptala se mě překvapeně.
"Víceméně," pokrčila jsem rameny. Ne, sice jsem jí nenapsala ten vzkaz, ale účelem stejně bylo se tady sejít. Vzteky jsem pomalu skřípala zuby, jak jsem se snažila na ní hned nevylítnout.
"Proč?"
"Měla bych ti vrátit tohle." Hodila jsem jí její deník.
Pár vteřin ticha, než rozpoznala ve svých rukách svůj deník. Následně se na mě obořila: "Tys mi ukradla deník?"
"Technicky jsem to nebyla já. Jen se mi dostal před chvílí do rukou. Mimochodem je v něm založený i tvůj vzkaz," zavrčela jsem.
Ve světle její hůlky jsem mohla spatřit, jak náhle nasadila kamenný a chladný výraz. "Takže už to víš."
"Vím. Právě jsi mi to i potvrdila. Teď mě zajímá jenom proč."
"Ty se ptáš proč?" vyjela na mě.
"Jo, chci vědět, co jsem ti udělala tak hrozného, že se mě snažíš vyšoupnout ze školy," opáčila jsem.
"Ano, protože to by nespadalo do tvého dokonalého života, že jo?" zasyčela na mě.
"Ty si myslíš, že mám dokonalý život? Sakra, vždyť jsem vyrůstala v děcáku, nemám ponětí, kdo jsou moji rodiče a mám totálně šílený schopnosti!"
"Zase tvoje schopnosti. Umíš pár věcí navíc a hned jsi ta důležitá," protočila oči. "Musíš si všechno uzurpovat pro sebe!"
"Copak jsem ti snad něco ukradla? Řekni mi jednu jedinou věc," vyprskla jsem na ní.
"Jamese!"
Po tomhle prohlášení nastala chvíle ticha, kdy jsem několik vteřin na ní zírala s otevřenou pusou. O tom to celé bylo? Že jsem se líbala s Jamesem? Ona snad k němu něco cítila? Takže na mě prostě žárlila. "Kvůli jednomu klukovi jsi mě chtěla vyhodit ze školy? Napadlo tě vůbec, jak bych pak byla v háji?"
"Ty by sis dokázala poradit. Máš svoje schopnosti. Nejspíš bys i mohla normálně kouzlit, protože jsi v té jinačí rovině," odvětila.
"Ano, to je naprosto perfektní vysvětlení," pronesla jsem ironicky, přičemž při vydechnutí mi šel od pusy malý obláček. Na to, že je červen tu bylo nějak moc chladno. Něco tu nehrálo. I Elizabeth si toho začala všímat, protože se přestala hádat a namísto toho se rozhlížela kolem sebe. Respektive se dívala někam za mě.
"Mozkomoři," vydechla s obláčkem dýmu s pohledem upřený za mě.
Otočila jsem se směrem k lesu a spatřila jsem, jak se k nám hrne doslova asi stovka mozkomorů. Chybělo jim asi jen pár metrů.
"Musíme zpátky do hradu," vyhrkla Elizabeth a nejspíš už by se tam i rozběhla, kdybych ji nechytla za ruku.
"Nemáme šanci to tam stihnout," zavrtěla jsem hlavou. Sice jsme se před chvíli hádaly, ale to teď šlo stranou. "Musíme použít patronovo zaklínadlo."
"Copak ho snad umíš?" opáčila jízlivě. "Je to látka ze sedmého ročníku."
"Musíme to zkusit," zavrtěla jsem hlavou. "Formule je Expecto Patronum a mysli přitom na nějakou šťastnou vzpomínku."
Otočila jsem se opět čelem k mozkomorům a namířila na ně hůlku. Vedle sebe jsem zaslechla různé mumlání formule, ale ani jeden obláček stříbřité mlhy. Nešlo jí to. Musím teď fofrem vyhrabat nějakou šťastnou vzpomínku. První vyhraný zápas, první let na koštěti, zjištění, že jsem čarodějka, různé vtipně situace tady na hradě, líbání s Jamesem… Ne, nic z toho nebylo dost silné. Co by mě udělalo maximálně šťastnou? Najít svoji rodinu, ale to nebyla žádná vzpomínka. Nikdy jsem neměla žádnou rodinu. Nejblíž jsem k tomu asi byla, když se Harry díval do Zrcadla z Erisedu, byla tam jeho máma, která vypadala přesně jako já. Tehdy jsem si myslela, že bych mohla být s Harrym nějak spřízněná, než to Brumbál pár dní na to vyvrátil. Tehdy jsem zažila ten příjemný, hřejivý pocit v hrudi a… Počkat, to je ta vzpomínka! Zavřela jsem oči a představila jsem si ji v duchu. Následně jsem si představila, jak se všechny ty příjemné pocity ohledně té vzpomínky soustředí a postupně se mění ve světlo, které odpuzuje mozkomory stejně jako Harryho stříbřitý oblak. Otevřela jsem oči s představou té mlhy a s tím, že vyslovím formuli, ale neudělala jsem to. Jakmile jsem totiž otevřela oči, tak jsem opravdu spatřila to světlo. Ale nevycházela z hůlky Elizabeth, jak by se dalo čekat. Vycházela totiž ze mě. Byla to jako slabá záře z mého těla, která postupně sílila, až se stávala oslepující. Doslova jsem zářila. Každou chvíli navíc ze mě vyšla světelná vlna, která odpuzovala mozkomory stále dál. Couvali před tou září. Prakticky rovnou prchali. Nevím, co se to dělo, ale měla jsem pocit, jako bych měla v žilách místo krve rovnou nějaké tekuté štěstí. Cítila jsem se silná. Mozkomoři postupně ubývali, až už jsem neviděla žádného.
Ohlédla jsem se po Elizabeth, která na mě překvapeně zírala a pomalu si sundala ruku z očí. Nejspíš ta záře pro ni byla až moc oslepující. Byla na tom stejně jako já, ale na rozdíl od ní jsem usmívala. Ale můj úsměv postupně ochaboval, jak mě opouštěla ta dávka štěstí. Zároveň jsem se začínala cítit poněkud slabší a ten pocit každou chvíli sílil. Nakonec jsem se ani neudržela na nohách, ale vědomí mě stihlo opustit dřív, než jsem dopadla na zem.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rose & Viky Rose & Viky | E-mail | Web | 1. dubna 2016 v 20:27 | Reagovat

Zase překvapuješ, tušila jsem jen vinnou :d

Rose

2 LillyPotterml. LillyPotterml. | 10. dubna 2016 v 19:18 | Reagovat

wtf?

3 Kelssie Kelssie | 20. července 2016 v 1:37 | Reagovat

Dobrý:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama