59. kapitola - Hledá se anonym 1/2

7. března 2016 v 10:38 | NikaV |  Třetí část - Z(a)tracená rodina Blacků
Kate se neustále obává svého vyloučení z Bradavic.
Celá její budoucnost je nyní odkázána na to, co Malfoy řekne.
Udělá něco anebo si nechá její tajemství pro sebe?
Jak se Kate vypořádá se svými problémy?


Siriuse Blacka sice nechytili, ale zato jsme všichni zažili velmi rušnou noc. Učitelé znovu prohledávali hrad a my jsme zůstali zavření v naší společenské místnosti, ani do ložnic jsme nesměli. Zajímalo by mě, jaké to bylo na ostatních kolejích. Možná je taky zburcovali anebo je možná nechali spát.
Další záhadou bylo, proč Sirius Black byl u Ronovy postele. Měl by být u Harryho, toho by se měl snažit zabít. Ne, že bych Harrymu přála, aby po něm šel nějaký šílenec, ale takhle to nedává smysl. Proč by šel po Ronovi? Je pro něj jenom obyčejný kluk. Jediné možné vysvětlení podle mě je, že si prostě spletl postel. Harry má postel hned vedle, tak nebylo těžké jednu maličkost poplést. Další možností je, že se rozhodl napřed vyvraždit všechny okolo, ale to by nebylo chytré.
Ale jinak se nic moc nestalo, kromě zpřísnění bezpečnosti pravidel, zvýšení oblíbenosti Rona a stále zmizelého Blakea, což mě mrzelo. Také chudák Neville se nyní nepodívá do Prasinek, dostal školní trest a ještě dostal Huláka od babičky, ze kterého jsem zaslechla něco o tom, jak pošpinil rod. Nechápu, proč kolem toho tolik vyváděj. Sice umožnil masovému vrahovi dostat se do ložnic dětí, ale neudělal to úmyslně. Prostě ztratil jeden papírek. Jsme lidi, neustále něco ztrácíme. Já třeba teď nemůžu najít jeden lesk na rty. Ne, že bych ho nějak extra používala.
Většina studentů se ještě asi dva týdny radovala z nebelvírské výhry famfrpálového poháru. Ta radost by nám nejspíš vydržela až do konce roku, kdyby letos zase někdo zrušil zkoušky. Jenže to se bohužel nestalo a já jsem se na ně musela začít připravovat. Vážně jsem doufala, že to k něčemu bude, protože se kdykoliv mohlo stát, že nakonec budu vyloučena z Bradavic a všechno učení by bylo zbytečné. Je to šílené, ale můj nynější osud závisí na tom, co Malfoy řekne či neřekne. Což znamená, že ho nemůžu provokovat, aby se nenaštval, a neprovokovat ho znamená nemluvit s ním. Jsem vážně ráda, že s ním mám jenom lektvary a pak už stačí jenom se mu vyhýbat na chodbách.
Lektvary byly v poslední době asi jednou z mála příležitostí, kde jsem se dokázala dostatečně rozptýlit. Ono přemýšlet nad přísadami, jejich správnou kombinací a následnými účinky na lektvar mi dokázalo dostatečně zaměstnat mozek, že mi v hlavě nezbylo místo na další myšlenky. Na klasických hodinách lektvarů jsem nad kombinacemi ale jen uvažovala, tam jsem ještě neměla možnost si je vyzkoušet, protože na hodinách se dodržoval přesný postup přípravy od Snapea. Experimenty nastávaly až mimo hodinu ve víceméně soukromých hodinách se Snapem. Navštěvovala je jenom hrstka studentů, přičemž převážná část byla ze Zmijozelu a Havraspáru. Z Mrzimoru a Nebelvíru se neodvážilo moc studentů trávit dobrovolně nějaké hodiny se Snapem. Já jsem byla taková výjimka, ale to bylo nejspíš tím, že jsem jediný student z Nebelvíru, ke kterému se kdy choval dobře. Je to zvláštní a nevím, proč se tak ke mně chová, ale vážně mi nikdy nesebral žádný bod a nevyhledává na mých lektvarech sebemenší chybičku ke zkritizování. Tedy až do dneška.
Dnešní den byl už od rána špatný. Každý má někdy den, kdy vstane z postele levou nohou a celý den mu pak padá všechno na hlavu. Tenhle den jsem měla zrovna dneska. Ráno se mi povedlo zaspat, protože mě zradil můj budík a nezazvonil. Levandule a Parvati se mě pokoušely vzbudit, ale nakonec to vzdaly a budila mě až Hermiona, když se divila, kde jsem. Bylo to asi deset minut před začátkem hodiny, takže jakmile se ujistila, že jsem vzhůru, tak odešla na hodinu formulí. Já jsem se mezitím v rychlosti oblékla, koupelnou jsem prakticky jenom proběhla, přičemž jsem si pročísla vlasy hřeben a zároveň jsem spolkla trochu zubní pasty pro svěží dech. Čištění zubů klasickým kartáčkem jsem nestíhala. Litovala jsem přitom, že si jako Hermiona nepřipravuji učebnice už den dopředu. Takhle jsem si je musela ještě naházet do svojí brašny a pak jsem běžela na hodinu. Stejně jsem ale přišla o pět minut pozdě, zadýchána a červená ve tváři, za což následně Nebelvír přišel o pět bodu.
Zároveň jsem prošvihla i snídani, takže mi celé dopoledne kručelo v břiše a moje nálada byla u bodu mrazu. Lektvary jsme pak měli právě chvíli před obědem, kdy můj žaludek volal po jakémkoliv soustu. Byla jsem proto poněkud roztěkaná a myšlenkami mimo. Při míchání lektvaru jsem přemýšlela nad tím, jaký lektvar chci uvařit večer a byla jsem tak zamyšlená, že jsem pak přidala špatnou přísadu a tím jsem lektvar totálně pokazila. Svou chybu jsem si uvědomila až několik minut poté a nedokázala jsem si vybavit ani žádný způsob, jakým by to šlo napravit. Častokrát můžete udělat nějakou podobnou blbost při přípravě lektvaru, ale dá se to napravit, pokud znáte přísady a jejich možné kombinace, jenže ne vždy to pomůže. Zrovna jsem začínala zvažovat, jestli bych stihla nový lektvar, když se ozval Snape.
"Nyní byste už měli být hotoví, takže odložte vařečky, dojdu si zkontrolovat vaše lektvary," zvolal na celou třídu a já jsem pochopila, že nový lektvar nejspíš připravit nestihnu. Tohle bude asi můj nejhůře připravený lektvar v životě. Jakou mám šanci se to pokusit napravit? Čas ovládat neumím. Dokážu přelézt pouze do astrální podoby a tam vyvádět věci, jenže to mi je k ničemu, protože to nestihnu. Podívala jsem se na Snapea. Byl ode mě asi pět stolů. No, možná bych to mohla stihnout.
Rychle jsem se rozhlédla okolo, zda mi někdo nevěnuje pozornost. Naštěstí se všichni stresovali s vlastním lektvarem, než aby věnovali pozornost mě. Zadívala jsem se proto do svojí učebnice a v několika vteřinách jsem přešla do své astrální podoby. Vystoupila jsem ze svého těla, které zůstalo strnule bez pohnutí stát a zírat na lektvar. Musím být rychlá, než si toho někdo všimne. Zadívala jsem se proto na lektvar a soustředila jsem se. Potřebuji, aby se změnil v Unavující lektvar, který by měl být ve výsledku hořčicově žlutou barvu, jenže momentálně měl spíš šeříkově fialovou. Zavřela jsem oči a představila jsem si, jak se mění na hořčicově žlutou. Každá buňka v mém mozku myslela na ty dvě barvy a v hlavě jsem prakticky viděla, jak fialová napřed přechází od fialové k červené a poté od červené přes oranžovou po hořčicově žlutou.
Zhruba po minutě jsem otevřela oči. Sláva, lektvar měl opravdu tu správnou barva. Snape byl v tu chvíli jen několik kroků od mého stolu a díval se přímo na moje tělo, které stálo pořád bez pohnutí učebnice. Raději jsem se do svého těla plynulým pohybem ihned přesunula. Následně jsem už ve svém fyzickém těle k němu zvedla oči spokojená s tím, že mám lektvar hotový.
Snapeovi byla ale evidentně moje radost ukradená, protože se tvářil stejně chladně jako vždy. Jen pohlédl na lektvar s jeho nicneříkajícím výrazem. Očekávala jsem, že každou chvíli dostanu pochvalu za svůj výtvor, nějaké body nebo prostě nějakou dobrou známku.
"Odebírám Nebelvíru deset bodů," prohlásil, když zvedl hlavu. Zarazila jsem se. Nemám něco s ušima? Ráno jsem si je nestihla umýt, ale neubral mi náhodou právě body?
"Pane pr-" Chtěla jsem něco namítnout nebo se zeptat, proč to udělal, ale než jsem stihla něco pořádně říct, tak mávnutím hůlky nechal můj lektvar zmizet.
Chladně se na mě podíval. "Po hodině tu zůstaňte, chci si s vámi promluvit." Následně od našeho stolu odešel a já jsem tam zůstala zaraženě stát. Vážně mi právě sebral body? Nemohla jsem tomu uvěřit. Tohle se stalo poprvé za poslední tři roky. Očima jsem se rozhlédla po třídě, přičemž jsem si povšimla několika udivených pohledů, ale já jsem vyhledávala pouze Harryho tvář u vedlejšího stolu. Ten se právě díval mým směrem, a jakmile se naše pohledy setkaly, tak jsem poznala, že byl stejně překvapený jako já. Jen pokrčil rameny na znamení, že také neví, co se děje.
Evidentně to zjistím za chvíli, protože se ozval zvonek. Všichni se začali balit a někteří ještě narychlo po sobě uklízeli svoje stoly. V tu chvíli mě štvali, protože mi překáželi a já už jsem vážně chtěla vědět, co se děje.
"Nečekejte na mě," řekla jsem Hermioně, když odcházela. Byla jsem si stoprocentně jistá, že tohle pak budeme moct probrat na obědě. Po ní pak už odešlo jenom pár studentů a učebna byla prázdná. Vydala jsem se pomalým krokem ke Snapeovi, který mi nevěnoval ani jediný pohled od doby, co odešel od mého lektvaru.
"Pane profesore?" oslovila jsem ho trochu opatrně, když jsem došla až k jeho katedře, kde až doteď v klidu procházel nějaké eseje a mě ignoroval.
Po mém oslovení odložil pergamen a pozvedl ke mně zrak.
"Co bylo na mém lektvaru špatně?" zeptala jsem se.
"Opravdu se musíte ptát?" probodl mě pohledem. On poznal, že se mi nepovedl? Jak to poznal? "Měla byste být ráda, že se jedná jenom o pár bodů. Při vašem podmínečném vyloučení si pokus o podvod nemůžete dovolit."
"Cože?" vyhrkla jsem překvapeně, což asi nebyla adekvátní reakce soudě podle jeho následného pohledu.
"Nejste první student, který se pokoušel iluzí zamaskovat svůj neúspěch a nahradit tak vyrobený lektvar," ujistil mě. Sakra. On bude vážně mistr lektvarů, že to poznal.
"Já- Je mi to líto," pověděla jsem mu upřímně. "Měla jsem dneska hrozně špatné ráno, zaspala jsem a při přípravě lektvaru jsem byla roztěkaná, tak jsem trochu zamotala postup a lektvar pak už nešel zachránit."
"Vaše výmluvy mě nezajímají," prohlásil chladně a zadíval se na mě. "Kate, nevím, co se to s tebou letos děje, ale měla by ses nad sebou zamyslet."
Tohle poučování jsem nečekala. Pravděpodobnější bylo, že mu začnou metat z očí blesky, než že mi bude domlouvat. "Nic se se mnou neděje. Jsem v pohodě."
"Ano, proto máš podmínečné vyloučení," připomněl mi.
"To byla chyba a já to ho lituju, ale lidé chybují pořád," namítla jsem.
"Pokud vím, tak jsi začala s těmi chybami, co ses začala kamarádit s Elizabeth Reed," navrhl. "Nejsem si jistý, jestli je pro tebe zrovna dobrou společností."
Nakrčila jsem čelo. "Proč? Co by s ní mělo být v nepořádku?"
"Nic, kromě toho, že evidentně má ve svých genech sklony dostat ostatní do potíží. Radím ti, měla by ses od ní držet dál," doporučil.
"V genech?" zopakovala jsem po něm zmateně. Takže to souvisí s jejími rodiči? Myslí tím její máma? To asi těžko, je to profesorka a nemohl by si dovolit takhle něco naznačovat o ostatních profesorech. "Vy myslíte, že je po jejím otci, Blackovi, že ano?"
Moje otázka ho asi vyvedla z míry, protože nakrčil čelo. "Raději běž na oběd," doporučil mi.
"Elizabeth nemá žádné sklony k vraždění ani ke zrazování svých přátel," ujistila jsem ho ještě předtím, než jsem se obrátila k odchodu. Jeho snaha domluvit mi mě naštvala tak, že jsem ho při odchodu ani nepozdravila. On tomu nerozumí. Ani nemůže, když nepatří mezi lidi s bilokantími schopnostmi. Nemůže znát ten pocit, jaké to je, když konečně narazí člověk na někoho stejného druhu.
Nasupeně jsem dorazila do Velké síně a posadila jsem se vedle Harryho. "Odteď se se Snapem oficiálně nebavím."
"Kvůli deseti bodům?" zeptal se Harry.
"Ne, snaží se mi promlouvat do duše," otráveně jsem protočil oči a natahovala jsem se po svých oblíbených hranolcích. Snad mi dokážou zlepšit náladu. "Prý jsem letos jiná, a že bych se sebou měla něco udělat. Vzpamatovat se nebo tak něco, což podle něj znamená přestat se bavit s Elizabeth."
"To ale není až takové překvapení, ne?" poznamenala Hermiona. "Vždyť předtím, než se tady objevila, jsi neměla tolik problémů. Jasně, občas tě nachytaly po večerce venku, ale to je normální. S ní se posunuly problémy na novou úroveň. Aspoň tak to vidí všichni ostatní."
"Takže všichni si myslí, že mě kazí?" ujistila jsem se.
"Všichni ne," zavrtěl hlavou Ron, který ve vzácné situaci zrovna nejedl. "Všechny studenty asi nezajímáš. Všichni nejspíš ani neznají tvoje jméno."
"No, v posledních dvou letech jsme se přichomýtli k omráčení horského trolla, záchraně Kamene Mudrců a v Tajemné komnatě k další záchraně školy. Možná že moje jméno znají," pokrčila jsem rameny a snědla jsem jednu hranolku.
"Taky patříš k nejlepším kamarádům slavného Harryho Pottera," připomněla Hermiona.
"Fajn, tak asi všichni asi třikrát její jméno slyšeli a je tu šance, že si ho zapamatovali," rezignoval Ron a věnoval se dál už svému jídlu.
"Slečna Beckerová?" ozvalo se za mnou. Pomalu jsem se otočila a spatřila jsem za mnou stát profesorku McGonagallovou.
"Ano, paní profesorko?" Prosím, ať ji Snape neřekl, o co jsem se dneska pokusila.
"Až dojíte, tak zajděte do ředitelny za profesorem Brumbálem. Pamatujete si stále heslo?" ujistila se ještě.
Poněkud překvapená z téhle situace jsem přikývla. "Ale po obědě mám hodinu dějin."
Profesorka přelétla pohledem moje kamarády. "Jsem si jistá, že vaši spolužáci vás omluví. Kdyby měl profesor Binns nějaké námitky, tak mu to můžu potvrdit poté já nebo profesor Brumbál. Přeji vám dobrou chuť."
Otočila jsem se opět ke svým přátelům a mírně jsem ztlumila hlas. "Jaká je pravděpodobnost, že Snape mu stihl říct o mém dnešním podvodu?"
"Podvodu?" zamračila se Hermiona.
"Nějak se mi nepovedl lektvar a tak jsem v astrální podobě ho pozměnila, aby vypadal jako ten správný. Ale Snape to poznal," pokrčila jsem rameny a vysloužila jsem si její káravý pohled. Od Harryho zase ujištění, že to bude určitě něco jiného. Nevím, jestli měl pravdu nebo ne, ale zbytek oběda jsem strávila v nejistotě, takže moje oblíbené hranolky jsem si pořádně ani nevychutnala.
Po obědě jsem se rozloučila se svými přáteli a vydala jsem se do prvního patra, odkud byl vstup do ředitelovy pracovny, kde jsem před kamenným chrličem vyřkla heslo: "Dýňová šťáva." Následně se chrlič začal otáčet a mě byl umožněn vstup ke schodům. Po jejich vyšlápnutí už následovaly dveře vedoucí do profesorovy pracovny, jenže tam jsem se zarazila. Asi minutu jsem se odhodlávala zaklepat na dveře, než jsem to konečně udělala a vydala jsem se tak svému osudu napospas. Nebo spíš svojí blbosti, pokud mě opravdu vyloučí pro ten pitomý lektvar. Pak si budu až do smrti nadávat, jaká jsem byla blbá.
"Dále!" ozvalo se a já jsem prošla dveřmi.
Pomalu jsem se vydala k profesoru Brumbálovi, který seděl za svým stolem. "Dobrý den," pozdravila jsem zdvořile.
"Dobrý den," přikývl na pozdrav a pokynul mi, ať se posadím naproti němu. Myslím, že musel na mě vidět, že jsem docela nervózní.
"Můžu se zeptat, proč jsem tady?" zeptala jsem se.
"Můžete," přikývl. "Ale myslím, že jako odpověď by vám mohl postačit tento pergamen." Nějaký pergamen před ním ležel, když jsem si sedala, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Ať teď, když mi ho podal, tak jsem začala uvažovat nad tím, jak je důležitý.
S překvapením jsem se dívala na pergamen. Začínám mít pocit, že za dnešní den jsem vyplýtvala všechny překvapení na celý zbytek roku. Moje úvahy ohledně Snapea byly tedy špatné. Evidentně mám mnohem horší problém. Nevyloučí mě kvůli podvodu, ale kvůli vloupání do ředitelny. Pomalu jsem zvedla zrak od pergamenu a pohlédla jsem na ředitele.
"Takže teď si myslíte, že to já jsem se vloupala do ředitelny?" zeptala jsem se opatrně. Dávala jsem si přitom pozor, aby nebylo poznat, že to potvrzuji. Zároveň jsem to ale nechtěla hned popírat, protože by to bylo podezřelé a mohl by poznat, že lžu.
"Tahle zpráva je anonymní, takže ji nemůžeme brát vážně. Tudíž neexistuje žádný důkaz, že by ses do ředitelny vloupala," uklidnil mě.
Sbohem, kameni, který jsi mi právě spadl ze srdce. Teď mi může jenom vrtat hlavou, kdo poslal ten vzkaz.
"Popravdě je docela zvláštní, že se sem někdo vloupal. Nic tady totiž neukradl, ani neprovedl žádný studentský žertík. Jakoby se sem šel jenom podívat. Nenapadá tě náhodou nějaký důvod, jaký mohli mít?" zeptal se mě a bedlivě mě pozoroval.
"Nevím," pokrčila jsem rameny. "Nejspíš to záleží na tom, jaké tady máte poklady. Mohl si přijít třeba jen pokecat s Moudrým kloboukem."
"Nebo se podívat do Knihy studentů," poznamenal.
Krve by se ve mě v tu chvíli nikdo nedořezal. Až po pár vteřinách jsem si uvědomila, že on to ví. Zná náš důvod. Nejspíš mě jen podezřívá a nemůže to potvrdit. Proto to teď vytáhl. Musím předstírat, že o ničem nevím. "Kniha studentů? Co to je?"
"Je to kniha, ve které jsou zapsaní všichni studenti. Zvláštní na ní ale je, že se tam zapisují studenti sami, jakmile se narodí. Takhle se tam objeví i jména studentů z mudlovských rodin. Vždy se tam objeví jméno, datum a místo narození a jména rodičů," vysvětlil mi, jako kdybych to nevěděla.
"Jména rodičů?" Napřímila jsem se na židli. Alespoň to bych nejspíš udělala, kdybych neznala pravdu. Pokusila jsem se o co nejnadšenější a nejrozzářenější pohled. "Takže tam budou i jména mých rodičů?"
"Bohužel, tvoje jméno nikde v knize není," informoval mě.
Moje nadšení značně ochablo. Mírně jsem sklopila pohled a pokusila jsem se o zklamaný pohled. Ale když se mnou Brumbál hraje tuhle hru, tak mohu alespoň využít situace a zjistit o tom něco víc. Opět jsem pozvedla oči a pohlédla na profesora. "Proč tam nejsem? To jsem jediná studentka, která tam chybí?"
Moje zvědavé otázky mu nejspíš připadaly zábavné, protože se pousmál. Buď to, anebo zná celou dobu pravdu a jen si tu ze mě utahuje. Pravděpodobnější bude asi to první. Aspoň doufám. "Bohužel ti na tvoji první otázku nedokážu odpovědět. Ale můžu ti říct, že jsi zcela ojedinělý případ."
"Jak jsem se tedy dostala do Bradavic, když tam nejsem zapsaná? Jak jste mě objevili?" Jestli moje otázky začínaly být už otravné, tak to na sobě nedal nijak znát.
"Nezapomeň, že tě Hagrid našel vedle Harryho. Už tehdy bylo jasné, že nebudeš obyčejné mudlovské dítě. Proto ses dostala do dětského domova, kde pracovala slečna Lopezová. Celá léta tě hlídala, a jakmile jsi poprvé projevila známky magie, tak mě o tom informovala. Tuším, že ses tehdy rozčílila a nějakou dívku jsi odhodila svoji magií přes celou místnost."
"Ano, Valerii. My dvě se nemáme rády doteď," přiznala jsem a sklopila jsem pohled k pergamenu s anonymní zprávou, kterou jsem doteď držela v ruce. Zajímalo by mě, kdo tohle napsal. "Mohla bych si tu zprávu nechat nebo ji potřebujete?"
"Můžeš si ji nechat," přikývl. "A pokud už nemáš žádné další otázky, tak soudím, že se budeš chtít odebrat na svoji hodinu."
"Ano, nejspíš bych měla," přikývla jsem a začala jsem se zvedat ze židle.
"Ale ještě než odejdeš… Není tu něco, co bys mi chtěla říct?" S touto otázkou se na mě upřímně podíval.
Co bych mu asi tak mohla říct? Mohla bych mu říct pravdu o tom vloupání do ředitelny, aby mě pak mohli vyloučit. Potom mu můžu i zároveň povědět, jak jsem se odsud dostala pomocí svých podivných schopností, aby mě pak mohli někde zkoumat. Anebo mu přitom rovnou povím, že mám část Voldemortovi moci, aby mě mohli zavřít do Azkabanu. "Ne, pane profesore," zavrtěla jsem hlavou.
"Tak potom bys měla jít na svou hodinu," připomněl mi.
"Na shledanou," rozloučila jsem se s ním a vydala jsem se ke dveřím svírajíc jednu anonymní zprávu.
Učebna kouzelných formulí naštěstí není moc daleko od ředitelny, takže jsem o výuku ani tolik nepřišlo. Profesorovi jsem se ani omlouvat nemusela, protože o to už se postaral Harry. Dokonce mi i drželi místo v lavici vedle sebe. Správně vytušili, že u Brumbála nebudu celou hodinu. Bohužel měl na nás ale Kratiknot až moc dobrý výhled, takže jsem jim nemohla v klidu vypovědět, o čem ten rozhovor byl. Pouze jsem jim poslala pergamen s anonymním vzkazem. Snad jim z toho došlo něco bližšího o mém rozhovoru s Brumbálem. Ale probírat jsem to s nimi mohla až při cestě na další hodinu. Schválně jsme se trochu zdrželi a tak jsme šli pozadu, kde jsme spolu mohli v klidu mluvit.
"Takže přišli na to, že jsi to byla ty?" zeptal se Harry.
"Slovy Brumbála tenhle vzkaz nemůžou brát vážně, protože je anonymní. Takže se prakticky nic neděje, jenom jsem asi nejhlavnější podezřelá," pokrčila jsem rameny.
"Máš tušení, kdo to napsal?" zeptala se Hermiona.
"Vlastně to přímo vím," pronesla jsem. "Malfoy. Jemu jedinému došlo, že jsem to byla já. Maximálně ještě to mohla být jeho ségra."
"Hajzl," zaklel Ron.
"Moje slova," souhlasila jsem. "Ale asi bych mu měla poděkovat za to, že se nepodepsal."
"Kdyby se podepsal, tak by pak musel prozradit, jak ví o tvých schopnostech. A víš, to by znamenalo přiznat se k těm událostem v prváku," poznamenala Hermiona.
"Tohle mě nenapadlo," podotkla jsem. "Dobrý postřeh."
"Ale měla by sis stejně dávat pozor. Dneska dvakrát stačilo tak málo k tomu, abys byla vyloučená," naléhala na mě Hermiona a náhle se zarazila. Najednou začala hledat ve své tašce. "Sakra, asi jsem tam nechala učebnici."
"Jsi si jistá?" optal se Harry. "Já mám pocit, že sis všechny brala."
"Ano. Prostě běžte napřed, já vás pak doženu." Sotva to dořekla, tak už rychlým krokem mířila zpátky k učebně. Radši jsme jí tedy nechali jít a pomalejším krokem pokračovali do učebny.
"Harry, půjčil bys mi Pobertův plánek?" zeptala jsem se ho, jakmile byla Hermiona z dohledu.
"Co ti to právě říkala Hermiona?" připomněl Ron.
Protočila jsem oči. "Jenom chci někdy odchytnout Malfoye samotného. Chci se mu pěkně vysmát do obličeje o jeho neúspěšném pokusu nechat mě vyhodit ze školy."
"Tak to můžeš," přikývl Ron a já jsem se podívala tázavě na Harryho.
"Tady ho nemám. Půjčím ti ho pak na koleji," sdělil mi Harry.
"Díky," usmála jsem se. Navzdory všem dnešním událostem, jsem byla docela spokojená. Sice to bylo jen o kousek, ale zvládla jsem to, a navíc jsem zjistila, že Malfoy mi prakticky nemůže nic udělat, aby tím nepotopil sám sebe. Jen musím ještě počkat na správnou příležitost, kdy bude někde sám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama