Sportem ku zdraví aneb pádem k úrazu

24. února 2016 v 14:51 | NikaV |  Moje zážitky
Je docela ironií, že zrovna já hodlám psát o sportu. Nikdy jsem nebyla sportovní typ a všechen můj pohyb znamenal většinou pouze hodiny tělesné výchovy anebo na schůzce skautů či na táboře. Jenže sport nás bude pronásledovat asi celé vzdělávání a tak je i u nás povinné. Ale jen na dva semestry. Přesto je mnohem zajímavější než klasické hodiny na základní a střední škole. Tam většinou není možnost lukostřelby.




Výběr je docela veliký. Já jsem si v minulém semestru zapsala lezení na stěně. Výšky mi nikdy moc nevadily, pokud jsem tedy měla pocit něčeho pevného. Ironií je, že jsem se víc bála v lanovém centru než na laně na skále. Skála je aspoň pevná, je tam čeho se držet, ale v lanovém centru se všechno houpe a jsou tam kupříkladu jen dvě lana vedle sebe s mezerou velkou asi 30 centimetrů. I na schodech, skrz které je vidět dolů a po kterých jdu na rozhlednu, jsem se bála víc než na skále. Skály a stěny mě asi prostě nijak neděsí.
Ale musím úspěšně prohlásit, že jsem ani jednou nespadla. Vážně. Dokonce ani v tu chvíli, kdy jsem měla spadnout. Jednu hodinu jsme totiž měli každý vylézt do určité výšky a následně spadnout. Pochopitelně v tu chvíli jsme byli jištění jako vždy, ale ještě pro jistotu náš instruktor ještě přidržoval lano. Tento řízený pád nám měl pomoct na psychice, abychom se tolik nebáli a zároveň, aby si to vyzkoušel i ten, který nás jistil. Lano v tu chvíli bylo o něco volnější, takže to znamenalo spadnout o pár metrů dolů. Jenže když jsem měla spadnout já, tak najednou jsem se nedokázala pustit. Vědděla jsem, že bych měla, ale moje ruce se odmítali pustit. Nejspíš mi v tu chvíli měl někdo slíbit Kofolu za to, že se pustím. V tu ránu bych visela ve vzduchu. Takhle jsem tam visela tak dlouho, dokud mě nespustili klasickým způsobem.

Jak jinak ale takové lezení vypadá?
Každá naše hodina, kromě té první informační, začínala traversem, což byla taková rozcvička. Slovo travers znamená vodorovný přechod během horolezeckého výstupu. My ho prováděli prakticky bez toho výstupu, zhruba do půl metru nad zemí, od začátku horolezecké stěny až po její konec. Celá stěna je ve tvaru písmene U a byla umístěna naproti schodišti, které vedlo do posiloven, takže v horních patrech museli mít někdy zajímavý výhled na nás. Celkově byla stěna vysoká cca 13 metrů, což by odpovídalo zhruba přízemí a dašlím dvěma patrům, kam vedlo dané schodiště. Bohužel se mi na internetu nedaří najít žádné aktuální fotky.
Samotný travers byl pro mě trochu obtížny. Místy totiž byly dobré úchyty, ale místy byly zase malé anebo jsem na ně nedosáhla. Jakoby to ale nestačilo, tak nám to trenér různě ztěžoval. Jednou jsme měli na nohách červené papírky, takže jsme nesměli dělat rychlé pohyby, aby nespadli. Jindy zase zapíchal do stěny úzké tyčky, kterým jsme se měli vyhnout. Nejzábavnější ale asi bylo, když jsme dostali pár kousků izolepu a těmi jsme měli označit některé úchyty, které se následně nesměli používat. Byla z toho taková malá soutěž, kdo spadl, ten vypadl, ale stále mohl vyřazovat izolepou úchyty. V posledním kole to bylo dost zajímavé, protože vyřazena z provozu byla většina úchytů. Za každý pád navíc musel člověk udělat o pět kliků navíc k těm celkovým padesáti povinným klikům. Jenže nikdo nikdy žádné kliky nedělal. Myslím, že jsem tak 500 kliků ve skluzu.
Po absolvování tohoto traversu nastalo konečně lezení. Vytvořili jsme dvojice, kdy jeden jistil a druhý lezl. Jistící člověk musel provléct lano skrz jistíci pomůcku a následně přichytit oboje zachytit karabinou u svého sedáku.
Zezačátku ještě jištění probíhalo stylem, že lano bylo už od začátku zavěšené nahoře za karabinu a stačilo se jen navázat. To bylo ještě docela snadné, celou dobu jste byli za něco zavěšení. Jenže pak jsme jednou začali lézt s tím, že všechno lano leželo dole na zemi. Sice nás ten druhý jistil, ale to bylo v tu chvíli k ničemu. svůj účel to začalo mít až pár metrů nad zemí, kde visela první karabina, do které jsme museli lano zavěsit. To není mimochodem vůbec lehké. Jen si to představte. Držíte se na stěně, svaly jsou napjaté, možná jste i v nějaké krkolomné pozici a jednou rukou se snažíte provlíknout lano karabinou. Zároveň se vám potí ruce, možná i třesou a to proradné lano furt nechce prolézt karabinou. Nakonec přijde ten úlevný pocit, kdy karabina zaklapne s lanem v sobě, a vy byste se v tu chvíli mohli pustit, a nic by se vám nestalo. Takhle se to bude opakovat každých pár metrů, než vylezete až nahoru anebo se rozhodnete naopak se nechat spustit dolů.

Proč je lezení tak obtížné? Stěna je přece plná úchytů!
Pokaždé, když jsem na zemi, tak si říkám, že to přece nebude tak těžké. Prostě dám ruku tam a pak tam, přitáhnu se, posunu nohy, znovu posunu ruce dál a takhle pořád dokola. Ano, vypadá to snazší, než to ve skutečnosti je. Nahoře, z pohledu lezoucího totiž pokaždé zjistím, že ne všechny úchyty jsou ideální. Za ty malé se nejde pořádně chytit, ty jsou spíš pouze na opření nohou. Pro změnu na ty pěkné a velké úchyty jsem zpravidla nedosáhla. Mám pocit, že ty cesty byly vytvářené pro někoho, kdo má o několik centimetrů více než já. Zpravidla mi totiž chybělo jenom pár centimetrů. Dotýkala jsem se třeba zespodu úchytu, ale nedokázala jsem se ho chytit. Nakonec člověk musí použít vynalézavost, nějak si pomoct, zapřít se, vyhoupnout či cokoliv jiného. Výhodu mají lidé s dlouhýma rukama. Zároveň i ta síla není na škodu.

Jaké jsou z toho pocity?
Chvílemi frustrujucí a nakonec vždy úlevné. Nikdy jsem ale nebyla vystrašená z pádu. Na to byl můj mozek příliš zaneprázdněný tím, aby vymyslel nějakou cestu nahoru. Z toho vzniká ten pocit frustrace, když nemohu pořádně dosáhnout na ten jeden úchyt, který potřebuju. Zároveň jsem si tam potichu v duchu častokrát říkala "Který debil sem dával ty úchyty?" Nakonec ale vždy přišla úleva. Ať už se mi podařilo konečně se povytáhnout nahoru, anebo jsem se už konečně dotkla nohou země. V tu chvíli jsem se vždy cítila slabá, moje ruce byly vysílené a většinou jsem tou dobou nedokázala ani rozvázat ten uzel na laně, který jsem původně vázala. Podle slov našeho instruktora si někdy po lezení ani nedokážou rozvázat tkaničky od bot, jak jsou vysílení. Každý následující den pak přicházela bolest svalů.
Nakonec jsem ale ráda, že jsem si to vyzkoušela. Upřímně jsem zaplatila 300 Kč a měla jsem za to celkově 16 hodin strávené lezením na stěně. S trochou štěstí jsem při tom nabrala i trochu síly.
Nyní mě čeká nová výzva, protože na tento semestr jsem si zapsala lukostřelbu. Ještě jsem sice nestřílela, protože první hodinu jsme pouze trénovali postoj. Já jsem vymyslela asi vlastní, protože jsem přišla s novou chybou. Většinou lidi stojí křivě, naklání se s lukem, ale já začala s jednou nohou stát na špičce. Instruktor si toho ale nevšiml. Zároveň jsem i zjistila, že mám problémy napnout tětivu na maximum. Je to už zhruba pět hodin, ale ještě teď mě bolí levá ruka. Podle slov toho kluka, který mě měl opravovat, když jsem stála špatně (a v jednu chvíli mi chtěl ukousnout palec, když jsem ho dávala na tětivu), dokonce prohlásil: "Ale tobě to nejde, protože si jenom myslíš, že ti to nejde." Asi mě pokládá za silnější, než ve skutečnosti jsem.

Edit: Na nátlak moji spolubydlící musím připsat, že tu lukostřelbu zvládnu, protože tam nechodím sama, ale s kamarády.

Jaké máte vy zkušenosti s neklasickými sporty?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Viki Viki | 24. února 2016 v 21:13 | Reagovat

Já taky moc sportovní typ nejsem a jestli by se něco z toho co provozuji dalo počítat za sport, tak možná skauting a balet.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama