57. kapitola - Finále 1/2

20. února 2016 v 12:00 | NikaV |  Třetí část - Z(a)tracená rodina Blacků
Druhý den jsem se strachovala nad tím, že se za mnou objeví McGonagallová s tím, že mám jít za ní do ředitelny. Vím, že to je absurdní a že se jen zbytečně stresuju. Obzvlášť na hodině přeměňování, kdy mám neustále pocit, že mě propaluje pohledem a vidí mi do hlavy, že jsem to byla já. Ale pokaždé při takové myšlence jsem si řekla, že to není pravda a snažila jsem se rozptýlit svoji pozornost. Tohle nebylo poprvé, co jsem něco provedla, ale bylo to poprvé, kdy mi vážně hrozilo nějaké vyloučení. Jindy bych za nějaké toulání se po večerce schytala akorát školní trest, jenže tentokrát jsem byla podmínečně vyloučena a navíc jsem provedla něco, co ještě v historii nikdy nikdo nezkusil anebo se to aspoň nedostalo na veřejnost.
Ale zatímco já jsem se strachovala, tak pro spoustu lidí to byla příležitost k teoriím, kdo jen to mohl být. Alespoň se tím přetloukl náš výlet do Itálie. Pro některé, konkrétně pro Freda a George, to ale byla výzva, jak se tam dostat také.


"Tak to vzdejte, ať to byl kdokoliv, tak ho těžko napodobíte," poznamenala jsem směrem k nim jeden večer ve společenské místnosti, kdy nad tím živě debatovali. Chvíli zvažovali vletět tam oknem, ale to zamítli, protože by byli moc nápadní.
"Nemůžeme, takhle utrpěla naše čest," odvětil George.
"Musíme to něčím přebýt…" zamyslel se Fred.
"Jsem vážně zvědavá, co vymyslíte. Ale dám vám malý tip. Neplánujte to ve stejné místnosti, kde je i Percy," ušklíbla jsem a podívala jsem se k jednomu stolku, kde seděl Percy nad úkoly a snažil se předstírat, že neslyší dvojčata, přesto po nich občas házel nespokojené pohledy.
George se podíval tím směrem. "Hmm, asi budeš mít pravdu. Nechci, aby nám to mamka zatrhla dřív, než to vůbec stihneme vymyslet."
"Ale za tuhle radu ti seženeme lístky do první řady, ať provedeme cokoliv," slíbil mi Fred.
"Och, jaká čest pro mě," pousmála jsem se a pak jsem sklonila hlavu k papíru, který jsem držela v rukách a od jehož čtení mě vyrušil rozhovor dvojčat. Dopis byl od Annie, které jsem už tenhle týden stihla napsat o svém výletu do Itálie i o vloupání do ředitelny a jeho následcích a od které mi dnes přišla odpověď.

Ahoj Kate!
Holka, řeknu/napíšu ti, že ty tam vedeš pěkně divoký život. Oproti tomu asi moje rande s klukem z vedlejší třídy a čtyřka z fyziky asi neobstojí. I když Marc je úžasný, bezvadný, pozorný, milý, hodný, pěkný, nádherný… doplň si všechny kladné přívlastky, jaké na světě existují. Zkusím někdy splašit někde jeho fotku, ať víš, jak vypadá.
Dobře, ale dost o mě, zpátky k tobě. Na tu Elizabeth začínám žárlit. Řekni jí, že u tebe je místo starší blonďaté kamarádky, která tě bude dostávat do problémů, je už obsazené. I když já tě nedostávám do problémů, ale jestli chceš, tak na tebe v létě hodím krádež nějaké pěkné rtěnky. Ale teda žárlím i na tebe. Já chci taky Itálie!!! Pláže, teplo, sluníčko, zmrzlina, pizza, italští opálení kluci… Ech, ne, teď mám Marca, tak se budu hlídat. Takže zase zpátky k tobě. Doufám, že si uvědomuješ, že po tobě budu chtít podrobný popis toho, jak vypadá ten tvůj James a jak líbá, protože jinak ti nedám chvíli klidu.
Ale mám jednu otázku - co Harry? Myslela jsem si, že tvoříte tak trochu neoficiální pár. Podle mých informací, které pocházejí od Hermiony (neboj, pomlouváme tě jenom v každém druhém odstavci), si o vás všichni obecně myslí, že něco mezi vámi je a že všichni (které zajímáte, těm z posledního ročníku asi budete ukradení) jenom čekají, kdy to bude oficiální. Takže jak to s ním máš?
Zdraví tě tvoje o rok starší, blonďatá a čerstvě zadaná kamarádka
Annie
P. S. Nedělej si starosti, jednou ty rodiče najdeš, i kdybych se kvůli tomu měla naučit taky čarovat a vyčarovat ti je.
Po přečtení tohoto dopisu se mi v hlavě objevilo několik nových otázek. Jak to vlastně mám s Harrym? A co James? Je starší a má o mě vůbec zájem? Co si sakra o tom všem mám myslet? Ne, tohle sama nevymyslím. Teď by se mi tu hodila živá Annie, jenže se asi nevejde do dopisu. Takže je načase probrat to s druhou nejlepší kamarádkou, která je momentálně v dívčí ložnici, kam se odebrala asi před půl hodinou.
"Rone, Harry, možná dobrou noc a možná se ještě vrátím," pronesla jsem směrem k těm dvěma, kteří o kus dál hráli šachy. Něco za mnou zavolali, ale nebylo jim moc rozumět, protože byli až moc zabraní do hry, přičemž myslím, že Ron opět vyhrával. Ale asi to bylo těsné.
Vešla jsem do naší ložnice a s úlevou zjistila, že Hermiona ještě nespí. Právě si četla v učebnici o starodávných runách.
"Uf, já jsem se bála, že už budeš spát," oddechla jsem si a zamířila jsem ke svojí posteli, na kterou jsem se usadila.
"Co potřebuješ?" pozvedla Hermiona zrak na chvíli od knížky.
Rozhlédla jsem se po ložnici, abych se ujistila, že tam není Levandule a ani Parvati. Následně jsem se podívala na Hermionu. "Takový menší dívčí pokec. Pár rad ohledně milostného života… nebo spíš začátku milostného života, protože můj milostný život se dá těžko považovat za pořádný milostný život… Prostě potřebuju si promluvit."
"O Harrym?" pozvedla Hermiona obočí.
"Jo, o tom taky. Což mi připomíná, děkuju, že mě a Harryho probíráš s Annie v dopisech," přimhouřila jsem mírně oči.
"Promiň, když ono je to tak očividné o tobě a Harrym, že nešlo se o tom nezmínit," pokrčila rameny.
"Kde jste to sakra všichni vzali?" rozhodila jsem rukama. "Vždyť mezi námi nikdy nic nebylo. Nedržíme se za ruku, necukrujeme na veřejnosti a ani nic podobného."
"Kolikrát jste spolu leželi v jedné posteli?" zeptala se mě.
"Asi třikrát nebo čtyřikrát… Ale to se nepočítá. To je takové kamarádské."
"S Ronem si nikdy v posteli neležela," namítla Hermiona.
"Protože Ron je Ron a Harry je Harry." Tohle odůvodnění asi není nic moc. "S Ronem jsem kamarádka a s Harrym taky, jenom jsme trochu větší kamarádi. Asi je to tím poutem mezi námi, že je to takové větší kamarádství. Jsme něco jako spřízněné duše."
"Dobře. Já se zeptám jinak. Než si odjela do té Itálie, tak jsi dala Harrymu pusu. Co jsi přitom cítila?" otázala se.
Na několik vteřin jsem se nad tím zamyslela. V hlavě jsem si promítla, jak jsem rychle proběhla společenskou místnosti, promluvila s kluky, dala Harrymu pusu a uvědomila jsem si to až dole na chodbě. "Nic. Ani jsem si to neuvědomila. Prostě jsem necítila žádné vzrušení při líbání, žádnou horkost. S ním ne."
Moje poslední věta evidentně Hermionu zaujala, protože se napřímila a pozvedla obočí. "S ním ne? A s kým ano?"
"Ehm… s Jamesem," přiznala jsem. "To jsem ti sem taky přišla říct, než jsi rovnou vytáhla Harryho."
"Ty ses líbala s Jamesem? S tím bilokantem, kterého jsi znala teprve pár dnů?" přimhouřila oči.
"Technicky jsem ho potkala už před začátkem druháku," namítla jsem, ale Hermiona nad tím jen mávla rukou. "Navíc on začal líbat mě. Nějak se to seběhlo celé narychlo. Trochu mě bolela ruka, protože jsem si jí ten den mírně narazila, a šla jsem si lehnout, on pak za mnou přišel a použil chladící kouzlo na tu ruku. Takže přitom držel moji ruku, pak se najednou naklonil a políbil mě."
Už z pohledu na Hermionu a její výraz mi bylo jasné, že evidentně nesdílí stejné pocity jako já. "Nezlob se, ale mě se ten James nějak nezdá."
"Proč?" zeptala jsem se.
"No, vezmi si, že je starší o pár let, takže nejspíš bude mít trochu jiné zájmy než my. Znáte se jenom chvíli. A nakonec neber si to osobně, ale on je v Itálii s tebou a s Eliz, která je starší a přiznejme si to, prostě vyvinutější než my, a stejně se líbá s tebou? Já mám z toho blbý pocit," pokrčila rameny.
Bohužel jsem musela uznat, že má Hermiona pravdu. Vážně, co na mě viděl? Vždyť s Elizabeth jsou mnohem větší kamarádi, znají se lépe a já jsem prakticky jenom malá holka.
"Možná máš pravdu," uznala jsem. "Ale na druhou stranu… Já prostě nevím, co si mám o tom myslet, co si myslí James, co si myslí Harry, co mám dělat. Možná bych měla jít za Brumbálem, sama sebe udat a nechat se poslat do sirotčince, kde bych měla od všeho svatý klid."
"Takhle by se asi problémy řešit neměly," podotkla Hermiona. "Bavila ses vůbec s Jamesem o tom líbání a ptala ses ho, co to vlastně mělo znamenat?"
"Ne, nějak nebyla příležitost. Elizabeth byla vždycky poblíž," pokrčila jsem rameny.
"A v dopisech?" optala se.
"Ještě jsme si nepsali," pokrčila jsem rameny. "Mám mu napsat já anebo počkat jestli mi napíše on?"
"Zkus počkat pár dnů a v nejhorším mu napiš sama," navrhla Hermiona. Znělo to rozumně.
"Jo, asi to tak udělám," přikývla jsem. "Ale už mi došli kluci, o kterých se můžeme bavit. S žádnými dalšími jsem se nelíbala."
"Jsi si jistá?" zeptala se Hermiona.
"Občas se teda v noci vzbudím a slyším takové volání, ať jdu do lesa. Tak tam pak jdu, narazím na elfí království, kde na mě čeká elfí princ, ale zatím si jenom povídáme," ujistila jsem ji. "Dám ti vědět, až to zajde někam dál."
"Tak teď jsem klidná," oddechla si Hermiona a opět se uvelebila se svojí učebnicí starodávných run na posteli. Já jsem se mezitím nahnula do svého nočního stolku, kde jsem schovávala svou kosmetickou taštičku obsahující kartáček a pastu na zuby.
Následně jsem se vydala směrem ke koupelně, ale ve dveřích jsem se ještě zastavila a otočila na Hermionu. "Teď jsem si vzpomněla… Psala jsi Annie ohledně toho, jak se Blake choval divně, a že to on nás zavedl do té divné místnosti?"
"Ne, ještě ne," zavrtěla hlavou.
"Tak jí to napíšu já. Do toho minulého dopisu jsem to zapomněla napsat. Mimochodem víš, co vymyslel Ron? Že Blake je ve skutečnosti zvěromág, konkrétně Sirius Black, hrající si na mého domácího mazlíčka," poznamenala jsem. Podívala jsem se přitom na Blakea, který spokojeně ležel vedle mojí postele a ani nezaznamenal, že jsme se o něm bavily. Jak by on mohl být zvěromág? Ron někdy plácá blbosti.
"Silně nepravděpodobné," okomentovala to Hermiona a dál už jsme se tímto tématem nezabývaly, protože já jsem odešla do koupelny.
Následující den byl silně stresující především pro nás, členy nebelvírského famfrpálového družstva. Nebylo se čemu divit, neboť následujícího dne se měl odehrát finální zápas proti Zmijozelu. Oliverovi se ten den povedlo zajistit nám hřiště pro sebe. Nejspíš kvůli tomu proklel Snapea a někam ho zavřel, protože on by ho jinak zamluvil pro Zmijozel. Tenhle trénink byl asi nejtvrdší, jaký jsem kdy zažila. Oliver nám nedal oddech, kvůli každé chybičce nás nutil následně znovu a znovu cvičit, dokud jsme pomalu neuměli trefit Camrálem některou z obručí s rukami svázanými za zády a Harry nedokázal najít Zlatonku i po slepu. Trochu chápu jeho chování, byl to jeho poslední zápas, protože tady příští rok už nebude, ale stejně mi začínal připomínat tyranského diktátora.
Někdy v době, kdy už se snesla taková tma, že jsme měli problémy rozeznat jednoho člena týmu od druhého, se Oliver smiloval a nechal nás odejít do šatny. Byla to vítaná přestávka, jenže přesto nás při převlíkání čekala půlhodinová motivující přednáška o způsobech, jak můžeme porazit Zmijozel. Přitom pointa byla jednoduchá. Museli jsme vyhrávat minimálně o pět gólů, aby pak Harry mohl chytit Zlatonku. Těch pět gólů bylo důležitých, protože bez nich bychom sice vyhráli zápas, ale prohráli pohár.
Jakmile jsem vylezla z šatny, tak mě překvapilo, že přede dveřmi stála Elizabeth.
"Ahoj," pozdravila jsem ji. "To tady čekáš na mě?"
"Vlastně na Olivera," opravila mě.
"Tak to se načekáš. Minimálně ještě hodinu bude plánovat strategii na zítřejší zápas, než konečně vyleze z šatny. Ale než se to stane, mohla bych s tebou mluvit?"
"Jo, klidně," přikývla.
Poodešly jsme za roh. Každý nemusí slyšet, o čem se bavíme. "Jak se vypořádáváš s tou novinkou o otci?"
"Myslíš, jak se vypořádávám s tím, že mým otcem je uprchlý hledaný vrah? No, zvykám si," pokrčila rameny.
"Tvoje máma ví, že to víš?" zeptala jsem se.
"Ne," zavrtěla hlavou. "I když možná něco tuší, protože mě načapala, jak si procházím její staré fotky ze školy. Našla jsem tam jednu, na které byla s ním. A taky myslím, že na té fotce byly i Harryho rodiče a profesor Lupin."
"Jo, ti všichni se asi nějak znali ze školy," podotkla jsem.
"Taky jsem se mámě narodila těsně po škole. On tou dobou nejspíš ještě ani nebyl smrtijedem a vrah se z něj stal až potom. Jsem asi taková jejich mladistvá nerozvážnost. Možná mu o mě máma ani nikdy neřekla," navrhla. "Ale asi jsem na tom pořád o něco líp než ty. Aspoň vím, kdo moji rodiče jsou."
"Na jejich odhalení si evidentně ještě počkám," pokrčila jsem rameny.
"Mrzí mě, že jsi tam nebyla napsaná. Nevím, proč jsi tam chyběla. Měla bys tam být."
"Neřešme to už," mávla jsem nad tím rukou. "Vlastně jsem se tě chtěla zeptat na Jamese. Jak často si píšete? Napsal ti už tenhle týden něco?"
"Jo, napsal mi dopis před pár dny. Proč se ptáš?" zeptala se mě se zájmem.
Pocítila jsem, jak se mi horkost vlévá do tváří a malinko jsem se začervenala. "No-." Ani jsem nestihla pořádně začít mluvit, protože mě hned opět přerušila.
"Počkej. Nepokračuj, už je mi to jasné. On na tebe něco zkusil, že jo?" podívala se na mě zkoumavě.
"Jo. Políbil mě. Jak to víš?" zeptala jsem se hned. To jsem tak snadno čitelná nebo zná dobře Jamese?
"Protože tohle není poprvé, co něco zkoušel na nějakou holku. Ale nikdy to nic neznamenalo. Aspoň ne pro něj," sdělila mi.
Její slova mě zarazila. Nebyla jsem do Jamese zamilovaná nebo tak něco, na to jsem ho znala moc krátce. Jenom mě na něm něco přitahovalo. Ale zjištění, že on mě nejspíš bere jenom jako malou naivní holku, na kterou to prostě zkusil, mě zabolelo.
"Nic si z toho nedělej," snažila se mě Elizabeth utěšit a položila mi ruku na rameno. "On je prostě takový. Ví, co má udělat, aby na holku zapůsobil. Dokáže být milý, svůdný a prostě takhle ostatní oblbne."
"Jo, já to chápu. O nic stejně nešlo. Jenom nějaká pusa," mávla jsem nad tím rukou. "Raději už půjdu. Oliver už asi brzo vyleze."
"Tak dobrou a zítra vám budu držet palce," povzbudivě se na mě usmála a já jsem se odebrala k odchodu. Ten večer jsem pak už neměla moc veselou a sdílnou náladu, což ale mohl jen těžko někdo poznat. Všichni totiž předpokládali, že jsem taková málomluvná a zachmuřená kvůli zítřejšímu zápasu. Proto ani povzbudivé řeči Rona a Hermiony moc nezabíraly. Nakonec jsem ocenila, když v určitý čas Oliver na celou společenskou místnost zavelel, že mužstvo jde spát a všichni jsme se odebrali do ložnic. Nikdo, dokonce ani Fred a George, neměl, náladu se s ním dohadovat a tak jsme ho poslechli.
V noci jsem moc dobře nespala. Dlouho jsem nemohla usnout, protože se mi hlavou honily myšlenky o Jamesovi, Harrym a zítřejším zápase. Nakonec jsem na půl hodiny přešla do astrální podoby, ve které jsem se prošla po hradě, než jsem konečně usnula.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kelssie Kelssie | 19. července 2016 v 18:49 | Reagovat

No..pak řekne asi Kate Ronovi měl jsi pravdu že je Blake Sirius BlacK nebo tak něco:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama