56. kapitola - Den poté 1/2

10. února 2016 v 3:11 | NikaV |  Třetí část - Z(a)tracená rodina Blacků
Je to takové zvláštní. Vypadá to jako hodně slov za sebou a jsou tak nějak podivně poskládané. Skoro jakoby skládaly nějaký příběh, který mi je nějak povědomý. Ale to není možné, to jsem neviděla tak dlouho... ale přeci je tu další kapitola Kate!


U Harryho jsem nezůstala celou noc. Myslím, že jsem tam u něj byla asi jen půl hodinu, během které jsme tam leželi, a Harry mě objímal. Byl to příjemný pocit mít takhle někoho, kdo mě obejme, když to potřebuju. Ale Harry nakonec usnul a já jsem musela jít do svojí ložnice hned z několika důvodů. Kdybych bylo moc dlouho mimo své tělo, tak mě zítra bude šíleně bolet hlava a budu unavená, a potom by bylo trochu divné, kdyby Harryho ráno viděli, jak objímá někoho neviditelného. Proto jsem ho tam ponechala samotného a spícího a došla jsem do našich ložnic, kde jsem vlezla do svého těla a nechala se unášet bezesným spánkem
Přesto jsem se ráno probudila docela brzo, tedy Blake mě vzbudil olíznutím obličeje. "Blaku…" zamumlala jsem. Cítila jsem se nějak divně a chtělo se mi spát dál. Ale Blake se nenechal odbýt a znovu mi olízl obličej. Proč mě budí, když mi není dobře? Měla jsem takový pocit slabosti, který jsem nechápala. Byla jsem hrozně unavená, jako kdybych strávila celou noc v astrální podobě, jenže já jsem byla ve fyzické a měla jsem normálně spát. Nechápala jsem to. Cítila jsem se teď hrozně unavená a hůř se mi dýchalo. Hlavně jsem ale chtěla spát, jenže to nešlo s Blakem. Zrovna teď musí chtít jít vyvenčit. Neochotně jsem se tedy dala do vstávání. Chtěla jsem se posadit a opřela jsem se přitom o pravou ruku, ale ta zabolela. Opřela jsem se tedy o levou, abych si pomohla. Ta už nebolela, takže se mi podařilo posadit se a rozhlédnout se po místnosti. Muselo být něco po šesté hodině, světlo už okny dovnitř pronikalo, ale holky ještě spaly. Možná bych si měla lehnout a třeba mi spánek pomůže. Promnula jsem si oko, což se pak ukázalo jako chyba, něco jsem si do očí zanesla. Musela jsem si promnout oko, ale stále jsem ho měla jakoby něčím slepené. Až když jsem se podívala na svoji ruku druhým, ničím neslepeným okem, tak jsem pochopila, o co se jedná. Moje ruka byla celá pokrytá rudou tekutinou, která mi připomínala krev.
"Dopr…" zamumlala jsem snažíc se zjistit, odkud se ta krev vzala. To jsem zjistila brzo, protože stačilo jenom otočit ruku a spatřit několik řezných ran, ze kterých stále ještě vytékala krev. Musí to být z toho rozbití okna v Brumbálově pracovně. Pořád to krvácí, což znamená, že to nemůžu snadno přejít. Postel mám od krve, muselo to krvácet celou noc. Kolik je vlastně hodin? Jak dlouho trvá, než vykrvácím? Ne, musím něco dělat. Tím, že tady jenom tak sedím, přicházím o drahocenný čas. Ale co mám dělat? Na ošetřovnu jít nemůžu, to by bylo podezřelé. Ale někomu o tom říct musím.
Můj pohled padl na Hermioninu postel, kde jsem viděla, že se deka pravidelně nadzvedává. Pořád spí. Musím ji vzbudit. "Hermiono!" zavolala jsem na ní šeptem, ale ať jsem se snažila sebevíc, tak jsem právě teď nedokázala najít v sobě dostatečnou sílu, abych ji vzbudila. Jediný, kdo byl kromě mě vzhůru, byl Blake. Podívala jsem se na něj. "Proč mi nemůžeš rozumět a probrat Hermionu?" postěžovala jsem si mu. Ale světe div se, on mi asi rozuměl. Vážně pak zamířil k Hermioně a podobně jako mně jí olízl obličej.
"Kate, Blake chce asi vyvenčit," zamumlala ze spánku a mávla rukou.
"Hermiono!" zavolala jsem šeptem a Blake mě podpořil tím, že do ní strčil čumákem.
"Co se děje?" ospale zamumlala a podívala se na mě. Jeden pohled na mě jí stačil, aby se ihned probudila a posadila se. "Co se ti stalo?" Mluvila až moc hlasitě, až jsem se bála, že vzbudí Levanduli a Parvati.
"To ti vypovím potom. Teď potřebuju pomoct." Na rozdíl od Hermiony mi nedělalo takové problémy mluvit potichu. Ne, že bych se o to snažila, prostě jsem byla až natolik zesláblá, že jsem nemohla mluvit nahlas. "A nevzbuď holky."
Hermiona mezitím už vylezla z postele a přiběhla ke mně. "Musíš hned na ošetřovnu."
"Ne, tam nemůžu. Vysvětlím ti to potom, teď potřebuju nějak zacelit tu ránu dřív, než vykrvácím. Dokážeš to?" otázala jsem se Hermiony.
Hermiona znejistěla. "Já… ale ještě jsem to nedělala a je to obtížné kouzlo…"
"Hermiono, jsi báječná čarodějka, kouzla zvládáš levou zadní, ale toho bude škoda, protože jestli teď hned nevytáhneš hůlku, tak poslední, co v životě udělám, bude tvoje uškrcení," zavrčela jsem na ní. Pravděpodobně bych to nebyla schopná splnit, rozhodně ne z fyzických důvodů, ale Hermioně ta pohrůžka stačila, aby si doběhla pro svoji hůlku.
"Tak dobře," nadechla se, když byla znovu u mě a přiložila hůlku k mojí ráně na zápěstí. "Vulnera," zašeptala potichu kouzlo a hůlkou přejela po okraji mé rány, která se po doteku hůlkou jako zázrakem zahojila.
Oddechla jsem si. Takže nevykrvácím. Ovšem až tak o moc líp jsem se necítila. "Jak dlouho trvá uvařit krvetvorný lektvar?" zeptala jsem se Hermiony.
"Dvě až tři hodiny," odpověděla mi Hermiona.
"Tak do té doby nějak vydržím… Jenom musíme začít hned a nevím kde. Tady nemůžeme. Musí to být někde potají a nejlíp, abychom měli dostatek ingrediencí. Napadá tě něco?"
Hermiona zavrtěla hlavou.
"Sakra… kam teď?" zamumlala jsem si sama pro sebe a snažila jsem se vymyslet nějaké místo, kde bychom mohli lektvarovat. Zároveň budeme potřebovat ingredience a kotlík a veškeré další pomůcky na vaření. To tam bude muset donést Hermiona, teď se necítím na nějaké nošení věcí.
"Co to Blake vyvádí?" ozvala se najednou Hermiona a koukala se směrem ke dveřím. Chvíli jsem jí teď při přemýšlení nevěnovala pozornost, ale už jsem se podívala, kam to vlastně kouká. Blake stál u dveří a škrábal na dveře.
"Asi potřebuje vyvenčit. Ale v blbý čas," prohlásila jsem. Reakcí mi bylo, že Blake se rozeběhnul a skočil mi na postel přímo na moje nohy. Většinu času jsem mu zakazovala, aby mi lezl do postele nebo někomu dalšímu, kvůli padajícím chlupům a taky protože měl sklony přicházet z venku se špinavými tlapkami. Jinak bych ho ráda měla u sebe v posteli a používala ho místo polštáře. Ale Blake teď neměl mazlivou náladu. Chvíli stál u mě na posteli a zadíval se mi do očí. Bylo to zvláštní. Jako kdyby nebyl obyčejný pes a snažil se mi něco říct. Nakonec mě chytil zuby rukáv mého pyžama a tahal mě směrem ke dveřím. "Co se děje?"
"Asi chce, abychom šli za ním," poznamenala Hermiona.
"Tohle je divný," zamumlala jsem, ale začala jsem vylézat z postele k Blakeově spokojenosti. Vklouzla jsem do pantoflů, které jsem měla u postele, a vydala jsem se ke dveřím. Nešlo se mi zrovna lehce a mírně se mi motala hlava. Asi jsem se trochu motala, protože mě Hermiona podepřela a s její pomocí jsem kráčela za Blakem. Ten schody dolů z dívčích ložnic spíš přeskočil, než sešel. Uvítala jsem to, protože jinak by spustil klouzačku, která bránila klukům k nám vejít, a to by vzbudilo ostatní.
Vyvedl nás ven ze společenské místnosti, přičemž jsme probrali Buclatou dámu, a pak nás vedl chodbami dál. Ani Hermiona a ani já jsme netušily, co se děje a kam nás to vede. Tohle celé bylo takové zvláštní. Nepodobalo se to tomu, že by nás tahal ven, protože potřebuje vyvenčit. Šel rychle, ale zároveň na nás vždycky počkal na rohu chodby. Několikrát jsem i měla pocit, že nahlíží za roh, jako kdyby zkoumal, co tam uvidí nebo jestli tam někdo uvidí. Nevím, jestli to s tím nějak souviselo, ale měli jsme štěstí, že jsme na nikoho nenarazili. Taky takhle brzo po ránu všichni spali.
Najednou se ale Blake zastavil. Bylo to uprostřed chodby, ne na kraji a neměl teď důvod na nás čekat. Tak co to sakra vyvádí? Jenže on se otočil, vrátil se trochu zpátky a pak se zase otočil, ušel kus chodby a zase se vrátil. Takhle to udělal celkem třikrát.
"Máš ponětí, co to vyvádí?" zeptala jsem se Hermiony, když jsem stále zírala na Blakea. Ale jak jsem zjistila, tak se Hermiona místo na něho dívala na stěnu. Podívala jsem se tam také a všimla jsem si, že na té stěně se začínají rýsovat dveře. "Páni. Až budu mít v sobě víc jak pár kapek krve, tak začnu přemýšlet, jak o tomhle věděl."
"Napřed zjistíme, co je vevnitř," prohlásila Hermiona. Společně jsme vykročily, vlezly do místnosti, která byla křížencem mezi lektvarovou laboratoří a ošetřovnou. Nalevo byly regály s přísadami do lektvarů, různé kotlíky, vařečky, váhy a další potřeby na vaření lektvarů. Napravo zase byla pohodlná postel, podobná postelím na ošetřovně. Bílé polštáře, bílé povlečení a okolo na stolku nějaké obvazy, nůžky a víc už jsem nezpozorovala.
"Já jdu doprava, ty doleva," rozhodla jsem. Na námitky nebo souhlas jsem nečekala a zamířila jsem k posteli. Vyklouzla jsem z pantoflů a zalezla jsem pod deku. Hermionu už jsem nijak nepozorovala, jenom jsem si položila hlavu na polštář. Akorát jsem pak ucítila, jak v jednu chvíli ztěžkla na jedné straně postel. To si Blake vyskočil ke mně do postele. V mojí posteli by mi to vadilo, protože mu někdy padají chlupy a ty pak zůstávají v mojí posteli, ale tahle postel není moje, tak je mi to jedno. Takže teď mohl Blake ležet vedle mě s hlavou položenou na posteli tak, že koukal na mě.
"Ty jsi zvláštní pes. Ale to je jedno, protože já jsem taky divná," zamumlala jsem chvíli před tím, než jsem zavřela oči.
O pár vteřin později mě něco probudilo. Tedy já jsem měla aspoň takový pocit. Ve skutečnosti to totiž bylo o několik hodin později, když se mnou jemně třásla Hermiona. Unaveně jsem se na ní podívala. Moc energie jsem zrovna neměla. Ale vzhledem k tomu, že mým tělem obíhá méně krve než obvykle, to nebylo až tak nepochopitelné. Vzápětí jsem pocítila něco vlhkého na svém obličeji. Blake mi olízl obličej.
"Hmm… už jsem vzhůru…" zamumlala jsem a pomalu jsem se posadila.
"Tohle vypij," prohlásila nekompromisně Hermiona a něco mi cpala do ruky.
"Co?" zeptala jsem se zmateně. V prvních několika vteřinách jsem si totiž myslela, že jsem v dívčí nebelvírské ložnici. Až poté jsem si uvědomila, že vlastně ležím v nějaké divné místnosti a potřebuju nějak doplnit krev.
"Vypij to," naléhala na mě Hermiona a já jsem se podívala na sklenici ve své ruce.
Připadala jsem si poněkud zpomalená, ale přesto jsem se trochu napila. Mělo to takovou hořkou chuť, až jsem trochu nakrčila nos, ale nakonec jsem vypila celý obsah sklenice.
"Už je ti líp?" zeptala se mě Hermiona.
"Už je mi o něco lépe," přikývla jsem.
"Snad bys za chvíli měla přestat být tak bledá. Ale stejně by ses dneska měla trochu šetřit."
"Jo, to by šlo, kdybychom dneska neměli naplánovaný trénink," přiznala jsem a vysloužila jsem si od Hermiony zamračení. "Já tam musím jít. Oliver by mě jinak zabil, kdybych vynechala trénink pár dní před finále."
Hermiona nad tím protočila oči. "Napřed šílíte kvůli koštěti, teď bys ty radši vykrvácela, než abys vynechala jeden trénink… Já se z vás zblázním." Podle tónu jejího hlasu hádám, že jsem ji právě naštvala. Zněla nakrknutě a mířila ke dveřím. V podstatě v nich zmizela dřív, než jsem ji stihla pořádně poděkovat za ten lektvar.
Podívala jsem se na Blakea, který stále ležel vedle mě v posteli. "Máš ponětí, co jí je?" zeptala jsem se ho, jako kdyby mi mohl odpovědět. Ale neodpověděl, jen na mě koukal. Takže jsem se taky zvedla a doplížila jsem v těchto ranních hodinách do naší ložnice. Hermiona už tam nebyla, pravděpodobně šla napřed na snídani. Určitě tu už byla, protože moje postel nebyla od krve. Musela ji kouzlem vyčistit. Hlavní je, že si toho nestihly všimnout holky. Levandule a Parvati akorát vstávaly a pomalu se připravovaly sejít dolů na snídani. Hned poté, co jsem se převlékla a v zrcadle zjistila, že už jsem získala trochu barvy, jsem se k nim přidala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rose & Viky Rose & Viky | E-mail | Web | 22. února 2016 v 13:21 | Reagovat

Budu jásat 😄
Nebo ne, v klidu.. Zajímavé, aspoň je Siri užitečný :)
Rose

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama