55. kapitola - Vítejte, problémy! 1/2

1. července 2015 v 11:20 | NikaV |  Třetí část - Z(a)tracená rodina Blacků


Jsme v průšvihu. A to v pořádném. Nejsem si jistá, jestli někdy někdo něco takového provedl. Většinou byly běžné noční toulky po pozemcích, ale myslím, že za hranice pozemků nezdrhl ještě nikdo.
Měly jsme štěstí, že takhle k večeru už nebylo moc studentů na chodbách. Ale přesto se někteří našli, a jakmile viděli, jak dvě studentky školy kráčí za nasupenou profesorkou McGonagallovou, tak jim došlo, že se něco děje. Jenom nevěděli podrobnosti toho, co se děje. Kdyby ano, věděla by to už celá škola. Ovšem to taky nebude trvat dlouho, než se to nějak dostane ven.
Profesorka McGonagallová nás nakonec dovedla k jednomu ošklivému kamennému chrliči, před kterým se zastavila a řekla: "Dýňová šťáva." Působila by jako blázen, kdyby se vzápětí neukázalo, že to bylo heslo, když se kamenný chrlič začal otáčet a odhalil kamenné schodiště. Začala po nich stoupat nahoru a my jsme se vydaly beze slova za ní. Nahoře nad schody byly lesklé dubové dveře s mosazným klepadlem, za které McGonagallová vzala a dvakrát zaklepala. Trvalo to jenom pár vteřin, než se dveře samy otevřely a profesorka vkročila dovnitř následována námi dvěma.
"Už se vrátily, pane řediteli," sdělila profesorka McGonagallová vousatému muži za stolem. Ale zdálo se, že Brumbál už o našem příchodu věděl, neboť nás nejspíš očekával.
Na její informaci jenom přikývl a pak se podíval na nás dvě. Nemračil se, ani nijak podobně nenaznačil svoji nelibost z naší přítomnosti. Přesto jsem měla nepříjemný pohled. V jeho výrazu postrádala ten hřejivý a starostlivý pohled, kterým mi někdy připomínal mého neexistujícího dědečka. Dneska se tak netvářil, byl chladný a odtažitý.
"Vy dvě jste se dopustily vážného prohřešku," začal se svým proslovem. Jeho hlas byl stejný jako jeho pohled, jen chlad a žádná utěšující vřelost. "Opustit školu je velkým prohřeškem proti školnímu řádu. Za něco takového můžete být obě vyloučeny-"
"Cože?" vyhrkla jsem překvapeně a trochu jsem tak přerušila jeho projev. Ale doteď mě nenapadlo, že by to mohlo mít až takový dopad. Myslela jsem si, že za to by byl maximálně školní trest až do konce roku.
"-ale naštěstí pro vás, věřím na druhé šance," dokončil svou větu a mým náhlým výpadem do jeho řeči se nenechal rozhodit. "Proto dostanete pouze podmínečné vyloučení."
Ten obrovský kámen, který mi zatěžoval srdce, právě odletěl na Kanáry. Aspoň takový jsem měla pocit, tak moc se mi ulevilo. Krátce jsem pohlédla na Elizabeth. Tvářila se, jako kdyby jí tohle netýkalo. Žádný provinilý výraz, vlastně se tvářila, jako kdyby se jí to ani moc netýkaly. Těkala pohledem po místnosti a občas se podívala na Brumbála, aby to nebylo úplně nezdvořilé. Možná se jí později zeptám, co se jí honilo hlavou. Teď by se spíš hodila děkovat a podlézat ředitelovi, že nás nevyhodil.
"Je mi vážně líto, co jsme provedly, a slibuju, že už se to nestane a vážně děkujeme, že jste nás nevyhodili. Jste ten nejlepší ředitel na světě." Kdybych se teď sledovala zpovzdálí, tak bych se musela sama sobě smát. Nikdy bych nevěřila, že někdy dokážu ze sebe dostat tolik patolízalství. Ale přesto jsem do toho tak trochu zatáhla i Elizabeth, když jsem do ní šťouchla nenápadně loktem.
"Ano, má pravdu, už to nikdy neuděláme." Trochu jsem jí už znala, takže jsem dokázala odhadnout, že její slib není až tak úplně upřímný. Bylo to tak trochu ukryté v tom tónu hlasu, jakým to říkala. Ale řekla to nakonec a snad to bude Brumbálovi stačit.
"Ještě obě dvě budete mít až do konce školního roku každý víkend školní trest," dodala ještě profesorka McGonagallová. To se dalo čekat. Bez školního trestu by to prostě nebylo ono.
"Takže už můžeme jít?" zeptala jsem se opatrně. Odpovědí mi bylo přikývnutí. "Tak dobrou noc," rozloučila jsem se s nimi a vydala jsem se ke dveřím. Cestou jsem ještě drcla do Elizabeth, aby tam nezůstala a nerozhlížela se pořád okolo.
"Nikdy bych nevěřila, že dokážeš takhle podlézat," poznamenala, jakmile jsme sešli schody ukryté za kamenným chrličem.
"No, někdo trochu vděčnosti projevit musel, když ty jsi tam furt jenom stála a koukala se okolo. Na prohlídku ředitelny můžeš jít jindy," odsekla jsem. Neměla jsem teď vůbec náladu na její poznámky, protože technicky mě do téhle situace dostala ona. Mě samotnou by nikdy nenapadlo, abych odsud takhle utekla.
Ale ani moje jízlivost a odsekávání jí nedokázalo odradit od její podivně dobré nálady. "Hej, nemusíš být tak hnusná. Náhodou tohle byla pro nás bezva příležitost."
"Jo a k čemu třeba?" probodla jsem ji pohledem. Její dobrá nálada mě začínala vytáčet.
"Teď víme, kde leží ředitelna a víme i heslo. Ideální příležitost se tam vloupat," pronesla klidně.
Několik vteřin jsem na ni překvapeně zírala a snažila se uvěřit tomu, že právě vážně řekla to, co jsem teď slyšela. "Zbláznila ses?" vyjela jsem na ni. "Právě jsme získaly obě dvě podmínečné vyloučení a ty se chceš vloupat do ředitelny?!"
"Jestli to budeš říkat ještě hlasitěji, tak to budou vědět všichni v hradě," upozornila mě. "Takže se uklidni, ať ti můžu říct, co mi řekl James dneska dopoledne, když jsi u toho nebyla."
Svůj hlas jsem malinko ztišila, protože kdyby nás teď někdo opravdu slyšel, tak by se nejspíš z podmínečného vyloučení stalo skutečné vyloučení. "Co ti řekl?"
"Mluvila jsem s ním o tom, co jsi slyšela říkat mojí mámu o tvém otci a taky přišla řeč na to, jak nevíš, kdo jsou tvoji rodiče. No a James mi řekl, že v každé škole čar a kouzel existuje takový soupis studentů, kam se zapíší, jakmile se narodí a tak nějak to je… Ale hlavní je, že to probíhá automaticky, ta kniha si to tam zapisuje sama, takže všechno je stoprocentní pravda. A jsou tam zapsaní i jména rodičů studenta."
Jestli jsem před chvílí na chvíli oněměla, když zmínila vloupání do ředitelny, tak teď jsem rovnou zkameněla. Stála jsem tak jako socha s vyjevenýma očima a otevřenou pusou a zírala jsem na ni. V duchu jsem zpracovávala ten fakt, že tu je po 13 letech mého života skutečná šance, že bych mohla poznat svoje rodiče. Najednou jsem otočila o 180 stupňů. Pokud je tu taková šance, tak mě od toho neodradí ani podmínečné vyloučení.
"Fajn, jdu do toho," kývla jsem. "Kdy to provedeme?"
"Dej mi pár dnů. Máma teď bude naštvaná a budu ji mít pořád za zadkem, takže musím počkat, než se trochu uklidní. Ozvu se ti. Zatím se měj," rozloučila se mnou. Tady se naše cesty totiž rozcházely, do havraspárské věže to bylo jinudy než do nebelvírské.
Mám takové tušení, že náš prohřešek už se stihl roznést školou, jelikož mě ostatní kolemjdoucí, kolem kterých jsem procházela, častovali podivnými pohledy. Takhle se vždycky koukají na někoho, o kom kolují po škole drby. Měla jsem i štěstí, že jsem dokázala zaslechnout i pár šeptaných rozhovorů.
"Prý ta nová dokázala očarovat mozkomory…"
"To muselo být nebezpečné…"
"Z Krasnohůlek zná na to určitě kouzla."
"Myslíš, že je tu třeťandu naučila?"
Měla jsem co dělat, abych se tomu nezačala smát. Drby se mění pokaždé, když je někdo zopakuje. Nakonec to dopadne tak, že jsme ukradly kočár Krásnohůlek a odletěly s ním.
Tohle všechno byl ale jen předkrm toho, co mě čekalo, když jsem vešla do Nebelvírské místnosti. Už i Buclatá dáma se na mě podivně dívala, ale jakmile jsem vkročila do naší společenské místnosti, tak nastalo ticho, jaké tu snad nikdo nebylo. Všichni zírali přímo na mě. Rozhlédla jsem se po ostatních, naštěstí jsem u křesel zahlédla směsici zrzavých, hnědých a černých vlasů.
"Co je? Jenom jsem zdrhla na víkend ze školy do Itálie. Tenhle víkend tam mimochodem pěkně svítilo sluníčko, i když na opalování a koupání v moři to nebylo. Ale plavba v gondole v Benátkách je super. Přidejte k tomu romantický západ slunce a máte super rande."
Snažila jsem se k tomu přistupovat takhle s humorem, protože jenom takhle se dají vydržet ty drby. Stačí se jim prostě zasmát. Kromě toho jsem teď měla už dobrou náladu. Jak bych taky nemohla mít, když se za několik dnů dozvím, po čem toužím vědět celý život. Proto jsem se snažila nevšímat si pohledů ostatních a zamířila jsem ke svým přátelům, kde jsem se usadila do volného křesílka. Netuším, co je svedlo dohromady, že tady dokážou spolu sedět, když poslední dny jsou Hermiona a Ron rozhádaní kvůli ztracené Prašivce. Možná tu takhle sedí kvůli mně a čekají tu na mě.
"Hermiono, opovaž se mě teď poučovat nebo tak něco," řekla jsem rovnou a zastavila jsem tak její pusu, která se už otevírala. Na chvíli se zarazila, ale bohužel se nezastavila úplně.
"Jak můžeš být tak klidná a veselá?" vyhrkla.
"Kdybys celý svůj život chtěla vědět, kdo jsou tvoji rodiče, a najednou bys to měla na dosah, tak bys byla taky veselá," odpověděla jsem jí klidně a s úsměvem. Připomnělo mi to můj rozhovor s Elizabeth před chvílí, ale tentokrát jsem já byla tou klidnou a veselou.
"Cože?" vyhrkl Ron.
"Jak to?" zeptal se Harry.
Trochu jsem se k nim naklonila a ztišila hlas. "V ředitelně je taková kniha studentů a v ní jsou napsaná jména studentů, která se tam nějak zapisují samy a kromě toho se tam píšou i jména jejich rodičů."
Pochytila jsem překvapených pohledů, než se Hermiona ujala slova. "Prosím, neříkej mi, že se teď chystáš vloupat do ředitelny, když jsi zrovna teď byla podmínečně vyloučena."
"Blázníš?" pozvedla jsem překvapeně oblečení. "Jasně, že ne teď. Až za pár dnů." Pokrčila jsem nad tím rameny a zase jsem se zvedla z křesla. "Námitky neberu, Hermiono. Teď toužím jenom po pořádné sprše a pohodlné posteli." S těmi slovy jsem se vydala nahoru do ložnic, kde na mě ta vytoužená postel opravdu čekala. Stejně tak i Blake, který byl rád, že mě vidí. Aspoň někdo na mě překvapeně nekoukal.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama