5. kapitola - Am I crazy? Yes, I am. 1/3

28. října 2014 v 11:13 | NikaV |  Dangerous Liaisons
Konečně po dlouhé době jsem dopsala další kapitolu. Sice jsem ji dopsala dneska v půl šesté ráno, přitom jsem asi od jedenácti večer nadávala, který idiot ji vymyslel tak dlouhou. Ale co je hlavní, u téhle kapitoly máme poprvé rating. Takže až 15+ (mladším to nezakazuju, pouze sem musím napsat tohle upozornění a doufat, že jsem rating odhadla správně)


Celou cestu k němu jsem svírala v kapse jeho vizitku, ačkoliv to vlastně byla jenom adresa jeho hotelu a na ní bylo připsáno jeho telefonní číslo. Byla jsem naštvaná a svůj vztek jsem si vybíjela na té nebohé kartičce. Měla štěstí, že byla z nějakého pevného materiálu, neboť jinak už by byla dávno roztrhána na malé kousíčky. Naštěstí jsem si stihla adresu zapamatovat, takže bych stejně dokázala najít, kde bydlí. Apartmány Hollis.
Cesta tam přes město mi trvala půl hodinu, jelikož byly až na druhé straně města. Musela jsem jet napřed metrem. Blížila se už půlnoc a já bych se jindy trochu bála, že by mě někdo mohl přepadnout, ale dnes jsem se nebála. Byla jsem natolik vytočená, že by se mě měli bát spíš ti zloději a násilníci. Po té cestě metrem jsem pak deset minut čekat na autobus, než jsem se konečně dostala tam, kam jsem potřebovala.
Teprve poté jsem stála před velkou honosnou budovou. Architektuře moc nerozumím, ale rozpoznala jsem hodně pilířů, velká zdobená okna, světlé barvy a venku bylo zasazeno několik ozdobných keřů, na kterých bylo vidět, že je o ně dobře pečováno. Už navenek bylo vidět, že vnitřek bude luxusně zařízený.
Moje teorie se mi ověřila, jakmile jsem vstoupila dovnitř. Nábytek byl zařízen ve světlých krémových barvách, což kontrastovalo s tmavými parkety. Zalíbily se mi sedačky a křesílka slonovinové barvy, které se nacházely uprostřed místnosti hned vedle výtahů a schodiště. Kousek ode mě se nacházel mramorový pult, který pravděpodobně sloužil jako recepce, neboť za ním se nacházel muž středního věku a vypadal jako něco mezi recepčním a vrátným. Asi jsem se tu moc nápadně rozhlížela, neboť jsem upoutala pozornost toho muže za pultem.
"Potřebujete něco?" zeptal se mě.
Pořádně jsem se na něj podívala. Byl to tmavovlasý muž středního věku s knírkem, ve světlé košili a v tmavých kalhotách. Pochopitelně v takových luxusních apartmánech musí i vratný vypadat elegantně. Ani bych se nedivila, kdyby tady měli někde schovanou ozbrojenou ochranku.
"Někoho tady hledám," odpověděla jsem mu. Malinko jsem začala být nervózní, když jsem si uvědomila přítomnost noblesy všude okolo mě a já jsem tu v minisukni, kabátě a pravděpodobně k tomu budu rozcuchaná po tom líbání a také po tom zabití upíra. Asi nebudu Buffy, aby se mi při každém píchnutí kolíkem podařilo udržet si každý vlas na svém místě.
"A mohu vědět koho?" pozvedl obočí a prohlédl si mě. "Možná vám mohu pomoct."
"Hledám Klause Mikaelsona. Bydlí tady?"
"Nemáme právo vyzrazovat cokoliv o našich hostech," sdělil mi vrátný. Hlavně, že se mě ptá, jestli mi může nějak pomoct. Ale svým způsobem mi odpověděl.
"Takže je váš host," poznamenala jsem. "Kde přesně bydlí? V jakém patře?" zeptala jsem se.
"To nemohu prozradit," zavrtěl hlavou.
Trochu jsem přimhouřila oči. Hlavně, že mě sem pozval, abych ho někdy navštívila. Čeká snad, že se tu budu plížit a prohledávat každý byt?
"A nemůžete udělat malou výjimku? On mě sám pozval, abych ho přišla navštívit," usmála jsem se nevinně.
"Ne," pronesl rázně Jaká je šance, ze by se mi ho povedlo nějak uplatit? S mými finančními prostředky asi těžko.
"Je tu nějaký problém?" ozval se za mnou Klausův hlas. Vrátný si ho pravděpodobně doteď nevšiml, protože náhle se jeho pohled ubíral někam dozadu za mě a zároveň se razantně změnil. Na mě se díval přísně a nepříjemně, na Klause se díval jako na největšího boha na zemi. Radši nechci vedet, kolik tady už utratil peněz a kolik rozdal na spropitném
"Ne, všechno je tady v nejlepším pořádku," ujišťoval ho spěšně."Jenom tady slečna se snažila dostat za vámi."
"To je v pořádku. Ona mě může kdykoliv navštívit. I když tady nebudu, tak ji pustíte nahoru." odvětil mu podobným tonem, jakým předtím vrátný mluvil se mnou.
Na důkaz svých slov mě vzal za ruku, jenže já jsem ucukla. Teď nemám náladu na nějaké vodění za ručičku. Něco se mu na tom nezdálo, tak se na mě podíval a v jeho výrazu jsem spatřila zamračení, jak si až teď všiml mého zranění na krku. Nic mi na to neřekl, pouze se zahákl za můj loket a vedl mě k výtahům. Dalo by se to označit jako vnucené nabídnuté rámě a následný únos k výtahům. Mohla bych si stěžovat, že umím chodit sama, ale teď nemám zapotřebí dělat tady scénu. To si nechám až do jeho apartmánu.
Po celou dobu na mě Klaus nepromluvil ani slovo, začal s tím až ve výtahu. Ale nejprve mě pustil, hned jakmile jsme vešli dovnitř, a zmáčkl tlačítko s číslem 7. Dveře výtahu se zavřeli a o par vteřin později se výtah rozjel. Klaus se otočil čelem ke mně. Cekala jsem, že na mě promluví a něco mi řekne, místo toho ale zvedl ruku a opatrně mi odlepil náplast z krku. Asi deset vteřin pozoroval moje zranění.
"Upír?" ujišťoval se a já jsem přikývla. Jemně přejel několika prsty po ještě neporušené kůži kolem mého zranění. Bylo to něžné pohlazení, které pak najednou přerušil a kousl se sám do svého zápěstí.
"Já jsem sem nepřišla kvůli uzdravení," zarazila jsem ho.
"To neznamená, že se nemůžeš vyléčit mojí krví," podotkl.
"Jenže já nechci vyléčit," zarazila jsem ho. Ustoupila od něj o krok dozadu a rukama jsem si opětovně přilepila náplast zpátky na místo. "Přišla jsem si sem s tebou promluvit."
Klaus na to nestihl nijak odpovědět, protože cinkl výtah a já jsem ihned poté vystoupila z výtahu. Ocitla jsem se v jeho apartmánu, kde jsem zůstala zaraženě stát. Čekala jsem luxus, bylo to jasné i podle haly dole, že to tu nebude nijak chudé. Jenže tohle prostě předčilo moje očekávání.
Cely apartmán byl zařízen v moderním stylu. Na zemích byli světlé, kožešinové koberce, které pokrývaly tmavohnědé parkety, a steny byly obložené taktéž tmavým dresem. Zatím jsem viděla jenom jednu místnost, která byla něco jako obývací pokoj, jídelna a kuchyň v jednom. Přímo uprostřed místnosti byl velký krb, nad kterým vězela obrovská plazmová televize, a naproti stal černý rohový gauč. Za ním byl o kus dál obrovský jídelní stůl zhruba pro osm nebo deset lidí, kterým obývací část místnosti přecházela v kuchyňskou část. Kuchyňská část nebyla moc rozlehlá. Pravděpodobně tu nebyla za účelem vaření. Přesto se tam nacházela vysoká lednička smetanové barvy, která ladila se skříňkami taktéž smetanové barvy, kterými byla obklopená. Pouze linka byla černá a mramorová. Ani mě tenhle okázalý styl bydlení nepřekvapoval. Klaus pochopitelně nemohl být skromný.
"Nežiješ zrovna lacině," podotkla jsem a rozepnula jsem si svůj kabát. Pomalu jsem kráčela k černé pohovce, abych se na ní posadila a vedle sebe položila kabelku a kabát, který jsem si právě sundala. Následně jsem se podívala na Klause. Pořád jsem na něj byla naštvaná, ale můj prvotní vztek už trochu opadl. Nyní jsem potřebovala spíš vysvětlení.
"Nač žít chudobně, když mohu žít takhle?" malinko se pousmál a ukázal rukou kolem sebe. Jeho úsměv ale vzápětí zmizel a on zvážněl. "Co se stalo?"
"Narazila jsem na jednu upírku," odpověděla jsem mu natolik klidně, jak jsem to jen v tuhle chvíli dokázala říct. Za záda jsem si dala jeden z polštářů, které tam ležely, a pohodlně jsem se opřela. "Chtěla mě zabít, ale alespoň mi stihla říct, proč to dělá."
Jeho výraz náhle přešel z vážného na zamračený. Přišel ke mně a posadil se vedle mě. "Co se s ní stalo?" zeptal se mě, neboť mu určitě došlo, že upírce se něco nepodařilo, když tady sedím.
"Sporýš v mojí krvi ji ochromil dostatečně dlouho na to, abych ji mohla propíchnout srdce kolíkem." Na chvíli jsem se odmlčela, abych se na něj pohledem pořádně zaměřila a mohla sledovat jeho následnou reakci. "Tebe nezajímá, proč se mě pokusila zabít? Anebo už víš, že tím důvodem jsem ty?"
Zhruba na vteřinu ztuhl a sklopil pohled. Že by cítil vinu? Tím si nejsem jistá. Ale po chvíli pozvedl pohled a podíval se na mě. "Je mi to líto. Existuje hodně bytostí, které mě nenávidí a tebe si vybrali za terč."
"A mají důvod tě nenávidět?" pozvedla jsem obočí. "Nestalo se třeba někdy, že jsi někoho z nich ovlivnil, aby třeba někdo z nich napadl jednu holku, kterou jsi chtěl sbalit přes ochraňování, a pak jsi ho zabil?"
V jeho tváři jsem na pár vteřin zahlédla překvapení, které se vzápětí změnilo v zamračení. "Takže to víš."
"Vím," přitakala jsem. "Ten upír, kterého jsi na mě poslal, měl přítelkyni. A ta mě právě dnešní noc napadla. A jak je možné, že můžeš ovlivňovat ostatní upíry?"
"Jsem Původní upír. Patřím k první upírům, kteří kdy byli stvořeni. Další upíry jsme stvořily my z naší krve," vysvětlil mi.
"Jo, tak tě vlastně ta upírka označila. Ale zpátky k jádru věci."
"Ta upírka… Měla společníky," poznamenal. "V druhé části města vyvolávali nepokoje mezi lidmi a všechno údajně pod mým jménem. Můj kontakt ve městě mě informoval a musel jsem se o to jít postarat. Teď už je mi jasné, že to dělali jenom za účelem, aby mě dostali od tebe."
"Jenže nepočítali s tím, že já budu mít v sobě sporýš. Možná čekali, že ze mě piješ," podotkla jsem.
"To mi připomíná, že pro tebe mám něco proti upírům," zvedl se z gauče a někam šel. Ani nepostřehl moje zamračení. Vadilo mi, že jsme se zase nedostali k jádru věci. Naštěstí byl během několika vteřin zpátky a v ruce nesl injekční stříkačku. "Je naplněna sporýšem. Bude stačit, když jí zapíchneš do upíra a zmáčkneš. Je to dost silná dávka na to, aby uspala jakéhokoliv upíra."
"Dokonce i tebe?" zeptala jsem se a tu injekci jsem vzala do ruky, abych si ji lépe prohlédla. Ne, že by se teda nějak lišila od jiných injekcí.
"Dokonce i mě," přikývl.
Injekci jsem odložila stranou. "Ale teď zpátky k tomu proč jsem tady. Konkrétně k tomu, co jsi podle ní provedl. Takže je to pravda, že ano?"
Podíval se mi přímo do očí a skoro neznatelně přikývl. "Udělal jsem to."
"A to tě nenapadlo mi pak o tom říct?"
Malinko nad mojí otázkou pozvedl obočí. "Tobě nevadí, že jsem to udělal, ale vadí ti, že jsem ti o tom neřekl?"
"Jo," přikývla jsem. V mém hlasu i výrazu mohl vidět podrážděnost zaviněnou tím, jak se snaží odběhnout od tématu. "Třeba někdy v posledních dnech, kdy jsi chodil do bistra, jsi mi mohl říct pravdu. Někde mezi objednávkou a placením ses mohl zmínit: Hej, toho upíra, který tě nedávno napadl, jsem na tebe poslal já."
"Tvoje chování mě někdy opravdu fascinuje," poznamenal, jako kdyby právě neslyšel nic z toho, co jsem řekla. Otráveně jsem protočila oči nad jeho chováním. Doufala jsem v trochu kajícnosti a omlouvání a ne probíráním mého duševního nitra.
"Můžeš se aspoň minutu soustředit na to, co ti povídám, a neodbíhat pořád od tématu? Já bych ráda slyšela omluvu za tvoje lhaní," osočila jsem se na něj.
"Omlouvám se, že jsem ti lhal," pronesl klidně a ještě se u toho pousmál. Nemůže to brát aspoň trochu vážně? Než jsem se ale mohla začít znovu vztekat, tak promluvil znovu. "Nechala bys mě teď prosím vysvětlit, proč mě to tak udivuje?"
Povzdechla jsem si. Asi nemám na výběr. "Fajn, tak povídej."
Posunul se na gauči o něco blíž ke mně, takže teď seděl těsně vedle mě. Podíval se mi přímo do očí. "Nejsi první, na kterou jsem zkusil tenhle trik. Některé z nich shodou okolností také přišly na to, jak to bylo doopravdy. Ale nikdy žádná nereagovala jako ty." Na chvíli se odmlčel.
Netušila jsem, nad čím přemýšlí. Vzpomíná na ty z dřívějška, nebo přemýšlí nade mnou? Ani mě nepřekvapilo, že nejsem první, na koho tenhle trik používat. Jak taky jinak snadno sbalit nějakou holku, než ji zachránit před zlým a nebezpečným upírem?
Nakonec pokračoval v tom, co začal. "Každá z nich byla zděšená z toho, co jsem schopný udělat. Byly naštvané, že jsem schválně ohrozil jejich život."
"Vždyť jsi mě neohrozil. Jenom si to předstíral, abych si to myslela, ale ve skutečnosti jsi byl schovaný kus odtamtud připravený případně zasáhnout."
"A ty jsi první, která si to uvědomila, aniž bych to musel pracně vysvětlovat," poznamenal.
"Naznačuješ mi tak, že jsem nenormální?" pozvedla jsem obočí.
"Já jsem chtěl použít výraz výjimečná, ale nevylučuje se to," pokrčil rameny.
"Rovnou můžeš říct, že jsem šílená." Tuhle poznámku jsem si řekla spíš potichu sama pro sebe, ale on to pochopitelně svým upírským sluchem dokázal slyšet.
"Šílená nejsi," zavrtěl hlavou. "Věř mi, že šílenost znám dobře. Z vlastní zkušenosti."
"Tím si nemůžeš být tak jistý," oponovala jsem mu. "Neznáš mě na to dostatečně."
"Já myslím, že tě znám dostatečně," namítl a podíval se mi do očí s lehkým úsměvem na rtech.
Na pár vteřin jsem se zarazila a nevěděla jsem, co říct. Dívala jsem se mu do očí a kousala se do rtu snažíc se přijít na to, co vlastně šílenost znamená. Nakonec jsem sklopila pohled. "Stejně o mně nevíš úplně všechno, abys mohl provést psychologickou analýzu. A to já tady studuju psychologii."
"Dobře," souhlasil. V jednu chvíli jsem si myslela, že už to vzdal a dál se se mnou o tom dohadovat nebude. Jenže místo toho mi prsty pozvedl bradu, abych se mu znovu dívala do očí. "Tak mi pověz, proč jsi podle tebe šílená."
"Třeba jsem vůbec nebrečela na pohřbu svých rodičů," odpověděla jsem mu už klidně. Předchozí vztek už vymizel.
"To není šílenost. To je jenom uzavřenost do sebe, neschopnost vyjadřovat emoce před lidmi nebo spousty dalších věcí. Šílenost je něco jiného."
"A co je teda podle tebe šílenost?" zeptala jsem se ho.
"Vydrž chvíli," sdělil mi stručně a zvedl se. Přešel k telefonu na jednom stolku a někam začal telefonovat. Byl daleko a mluvil potichu, takže jsem nerozuměla, co tam říká. Po chvíli se vrátil a posadil se znovu vedle mě. "Asi tak za třicet minut ti ukážu jednu zkoušku šílenosti, kterou podstoupíš. Když uděláš, co ti řeknu, tak uznám, že jsi šílená."
"A když to neudělám, tak co?" vyptávala jsem se dál.
"Tak počkám, až z tebe vyprchá sporýš a pak tě ovlivním, abys na mě zapomněla," pronesl lhostejně, jako kdyby o nic nešlo.
Nevěřícně jsem na něj hleděla. "Ty bys mě klidně nechal zapomenout všechno, co se událo za poslední měsíc?" ujišťovala jsem se, neboť jsem nevěřila, že by to vážně udělal.
Jenom klidně přikývl. "Snad tě to bude dostatečně motivovat k tomu, abys udělala, co po tobě budu chtít."
"A to bude co?" Byla jsem zvědavá, co tak strašného vymyslel. Hlavou se mi honila spousta myšlenek od skoku ze střechy až po jedení různého hmyzu. To mám z toho, že se moc koukám na ty pořady, kde lidé dělají pro peníze podobné šílenosti. "Prosím, že mě nebudeš nutit jíst pavouky, že ne?"
Nad mojí otázkou se usmál. "Ne, to by nedokazovalo šílenost, ale výdrž tvého žaludku. Toho tě ušetřím."
"Aspoň že tak," oddechla jsem si. "A jak dlouho musím čekat?"
Pohlédl krátce na hodiny na stěně. "Asi tak pět nebo deset minut," odpověděl mi.
"Fajn," přikývla jsem. Naklonila jsem se k němu blíž a byla jsem si stoprocentně vědoma toho, co chci udělat a co jsem vzápětí udělala. Bez nějakého studu jsem přitiskla svoje hebké rty na jeho. Několik dlouhých vteřin jsme tak zůstali, než jsem udělala další krok. Přejela jsem mu jazykem nejprve po horním rtu, a pak i po tom dolním.
Reakcí mi bylo pozvednutí jeho rukou, kterými chytil můj obličej a zabraňoval mi tak se jakkoli odtáhnout. Ne, že bych se zrovna chystala. Poté pootevřel ústa a naše jazyky se konečně setkaly. Mezitím mu už ruce sjely z mých tváří na moje ramena, paže a nakonec na moje boky. Pevně mě objal kolem pasu a lehce mě přesunul. Sotva jsem si stihla uvědomit, že už nesedím na gauči, ale na jeho klíně. Nohy mi visely přes okraj gauče a mezi našimi hrudníky nebyla mezera menší než jeden centimetr. Ta vzápětí zmizela, když si mě přitiskl těsně k sobě.
Moje ruce také nezahálely. Pravou rukou jsem mu přejela po celých zádech, až nakonec moje ruka vklouzla do hustých světlých vlasů.
Sotva jsem přitom postřehla, že si namotal na prst pramínek mých vlasů a jemně za něj zatáhl, čímž jsem byla donucena zaklonit trochu hlavu. Náš polibek se tak prohloubil. Víc jsem si v tu chvíli všimla jedné jeho ruky, kterou si mě už nedržel tak těsně u sebe, namísto toho s ní rozepínal můj svetr. Už podruhé za tento den.
"Ehm… dobrý večer," ozvalo se kus od nás. Cukla jsem sebou, neboť nikoho jsem tady nečekala. Bleskově jsem od Klause odtáhla hlavu a podívala se, co se děje. Spatřila jsem poslíčka s pizzou, který byl trochu v rozpacích. To já taky, úplně jsem cítila, jak mi rudnou tváře.
"Dobrý večer," zamumlala jsem jako odpověď a přesedla jsem si vedle Klause. Teprve až když se Klaus zvedl a vydal se k poslíčkovi, tak jsem si začínala uvědomovat, proč je tady. Ten poslíček bude ta zkouška, ale jaká? Hodlá mě nechat sníst pizzu?
Klaus došel až k němu a podíval se mu do očí. "Nepohneš se a nepromluvíš," rozkázal mu. Došlo mi hned, že se jedná o ovlivnění. Úkolem bude něco s tím poslíčkem. Pizza byla jen záminka, jak mi došlo podle toho, že mu ji Klaus vzal a odložil na stůl. Místo toho vzal z jedné zásuvky v kuchyňské části nůž a přešel s ním ke mně. Podal mi ruku, a když jsem se ho chytla, tak mi pomohl se postavit. Ale moji ruku nepouštěl, dovedl mě za ní k tomu muži, kde se ke mně otočil a začal mi podávat nůž. "Zabij ho," sdělil mi přitom.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama