54. kapitola - Výlet do Itálie 1/2

20. září 2014 v 14:04 | NikaV |  Třetí část - Z(a)tracená rodina Blacků

Po vyhraném zápase vydržela Nebelvíru dobrá nálada ještě asi tak týden. Ale čas plynul dál a zima se postupně začala přehoupávat v jaro. Na začátku března byla naplánovaná návštěva Prasinek, které se pochopitelně účastnil i Harry díky svému Pobertovu plánku. Následně nastala kousek od Chroptící chýše jedna velmi zábavná příhoda s Malfoyem, během které neviditelný Harry házel hroudy bláta po něm a po jeho kumpánech. Malfoy netušil, odkud to jde, a já s Ronem jsme se nemohli přestat smát. Bohužel Malfoy zahlédl Harryho hlavu, když mu plášť trochu sklouzl a nastaly problémy. Řekl to Snapeovi, ten si pak došlápl na Harryho a domáhal se, jak se dostal do Prasinek. Harry zatloukal, ale Snape mu prohledal kapsy a našel nezapnutý Pobertův plánek. Následovala další zábavná historka, neboť když se ho snažil pomocí kouzel přečíst, autoři plánku ho začali urážet. A to se k tomu ještě stihl připojit i Lupin, ze kterého později vypadlo, že strůjce plánku znal. Překvapeně jsem pozvedla obočí, když jsem to viděla. Nemohla jsem si to totiž nechat ujít a ve své astrální podobě jsem u toho byla.
Mezitím, co se děly tyto události, jsem se pomalu připravovala do Itálie. Elizabeth jsem to řekla hned následující den poté, co jsem se rozhodla. Byla nadšená a začala mi vyjmenovávat místa, kam se všude chce podívat. Pamatuju si Řím, Benátky, Florencii, Veronu a nějaká další místa, která jsem pak zapomněla. Mně bude stačit, když se budu jenom válet na pláži a občas se vykoupu v moři. Problém je, že si nejsem jistá, že na to bude počasí. Letos vyšli velikonoční prázdniny hned na začátek dubna, takže bude asi ještě docela zima. Jedeme tam už na konci března a vrátíme se večer po velikonočních prázdninách.
"Co bych si měla sebou vzít?" zeptala jsem se kluků.
"Foťák," odpověděl mi Ron pojídající čokoládovou žabku.
"Plavky," přidal se Harry.
"Foťák nemám a na plavky bude asi ještě moc zima… ale přibalit si je můžu," pokrčila jsem rameny a připsala jsem si je na seznam. Vím, že jsem možná až moc nadšená, jedeme přeci až za týden, ale aspoň budu připravená. Tím, že si píšu seznam věcí, mám trochu pocit, jako kdybych tam už byla. Pro mě je to něco nového, nikdy jsem nevytáhla paty z Velké Británie. Tohle je jako když bych vyměnila Stříbrný šíp za Kulový blesk. Něco nesrovnatelného.
"Kate!" zavolal na mě přes celou místnost Fred, který právě s Georgem vešel dovnitř portrétem.
"No?" zvedla jsem hlavu.
"Venku máš návštěvu," zavolal. Nějak se neobtěžoval zvednout se a dojít mi to říct, proto to radši hulákal přes celou společenskou místnost. Měla jsem chuť zeptat se ho, kdo tam je, ale nemusí tu být dva křičící lidé. Proto jsem se radši zvedla, seznam položila na stolek a zamířila jsem ven z místnosti.
"Hele, Kate," zarazil mě cestou George. "Mohla bys pro mě něco udělat? Zmínila by ses před ní občas o mně v dobrém smyslu?"
Překvapeně jsem pozvedla obočí, ale nakonec jsem přikývla. Konečně jsem pak prošla portrétem a spatřila jsem objekt Georgova zájmu. Byla to Elizabeth. Neodolala jsem a musela jsem se ušklíbnout.
"Ahoj Eliz," pozdravila jsem ji.
"Ahoj," netvářila se zrovna nadšeně. "Máme problém."
"Jaký?" zarazila jsem se.
"Jak jsem mluvila o tom dalším bilokantovi, tak on o velikonočních prázdninách nemůže," sdělila mi zklamaně. "Teď jsem od něj dostala zprávu."
"Sakra… tak to je škoda." Vážně mi to bylo líto, protože jsem byla zvědavá na dalšího bilokanta.
"Ani tak ne, protože pořád je tu možnost, jak ho potkat. Ono v té Itálii je teď." Jakmile to dořekla, tak se na mě podívala významným pohledem.
"Jasně… počkat," zarazila jsem se a nakrčila jsem čelo. "Naznačuješ tím to, co si myslím, že naznačuju?"
Napřed se rozhlédla okolo, jestli poblíž nikdo není. Většinou tu býval Neville čekající, až ho někdo pustí dovnitř, ale teď je někde jinde. Nakonec se podívala na mě a začala vysvětlovat: "Pojedeme tam už tenhle víkend. Vezmeme si věci na víkendy, dostaneme se ven z pozemků.a pak už se přesuneme přenášečem do Itálie."
Podle toho, jak to popisovala, to znělo hrozně snadně. "A co tvoje máma?"
"Co s ní? Ta o tom stejně neví," pokrčila rameny.
"Neměla jet s námi?" otázala jsem se.
"Ne. Já si chci užívat, ne ji mít pořád za zadkem," pokrčila rameny.
Takže jsem si to celou dobu myslela špatně. Vlastně se nikdy nezmínila, že by měla jet s námi, jenom já jsem si to domyslela. Elizabeth není plnoletá, takže na cestování Evropou by snad s námi měl být nějaký dospělý.
"Tak na co čekáš?" vyhrkla najednou a vytrhla mě z mých úvah. "Běž si pro věci. Za hodinu máme sraz ve Vstupní síni."
Nestihla jsem ani namítnout, že to je málo času na zabalení, ale to už byla pryč. Zavrtěla jsem jen hlavou a vydala jsem se zpátky do společenské místnosti. Zamířila jsem rovnou do ložnice, kde jsem narazila na Hermionu.
"Ahoj Hermiono," pozdravila jsem jí a popadla jsem svůj batoh, ve kterém normálně tahám učebnice. Brát si celý kufr na dva dny je podle mě zbytečné. Vysypala jsem jeho obsah na postel a otevřela jsem svoji skříň s oblečením.
"Ahoj," oplatila mi pozdrav Hermiona a zvedla hlavu. Chvíli sledovala, co vyvádím a pak se ozvala: "Co to děláš?"
"Balím si věci," pokrčila jsem rameny, aniž bych se na ní podívala. Právě jsem si vybírala trička, co si vezmu. "Do Itálie jedeme už dneska. Co myslíš, mám si vzít modré nebo zelené?" Ukázala jsem Hermioně obě trička.
"Zelené. A to vám to povolili takhle o víkendu?"
"Ehm… ono to je tak trochu útěk ze školy," přiznala jsem se a radši jsem odvrátila pohled. Zelené triko jsem si dala do batohu a k tomu jsem přidala i jedno bílé.
"Cože?" vyhrkla ze školy. "Ty chceš utéct ze školy a jet do Itálie? To je šílenost. Nedostaneš se kolem mozkomorů."
"Ty mozkomory nějak vyřešíme," pronesla jsem lhostejně. "A je to jenom na víkend. Než začne škola, tak budeme zpátky." Do batohu jsem si přidala taky jedny černé kraťasy.
"Uvědomuješ si, jak moc je to šílený nápad? Co když vás chytí?" snažila se mě od toho stále ohradit.
"Hermiono, nedělej si starosti. My to zvládneme. Vrátíme se v neděli večer. Těch pár dnů si nikdo nevšimne." Do batohu jsem ještě přihodila spodní prádlo a pak jsem ho hodila na postel. Začala jsem se převlékat ze školní uniformy a místo ní jsem si na sebe oblékla džíny, fialové triko, černou bundu a na boty jsem si nazula tenisky. Nakonec jsem se otočila na Hermionu. "Ještě něco?"
"Tohle je šílený nápad," sdělila mi upřímně svůj názor.
"Jo, to je," souhlasila jsem s ní. "Ale všechno, co děláme a co se nám děje, je šílený," pokrčila jsem rameny a zamířila jsem ke dveřím. Ve dveřích jsem se ještě otočila a mávla jsem na ní. "Tak ahoj v neděli," mávla jsem jí a vyšla jsem ven z místnosti.
Poté, co jsem sešla schody a vešla do společenské místnosti, jsem si to namířila přímo k Harrymu. Nechtěla jsem znovu podstupovat stejné rozebírání jako u Hermiony, proto jsem byla rozhodnutá říct mu to rychle a zdrhnout dřív, než se stihne vzpamatovat a zareagovat. Ron má smůlu, není tady, tak mu to pak někdo bude muset vyřídit. Zastavila jsem se až těsně u Harryho a trochu jsem se k němu naklonila.
"Čau Harry, zdrhám na víkend z hradu do Itálie, nikomu to neříkej, vrátím se v neděli," vychrlila jsem ze sebe rychle šeptem a jak už jsem tak byla nakloněná, tak jsem se naklonila ještě víc a dala jsem Harrymu letmou pusu na rty.
Pak už jsem rychlým krokem mířila pryč a za pár vteřin jsem už byla venku na chodbě. Venku před portrétem jsem narazila ještě na Nevilla a řekla jsem mu heslo, ačkoliv máme od McGonallové zakázno mu ho říkat. Teď mi bylo heslo ukradené. Byla jsem v takové radostné euforii z blížícího se výletu, že jsem si ani neuvědomovala, co jsem udělala. Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem vešla do Vstupní síně a došla jsem k Elizabeth, která tam už čekala s malou taškou přes rameno. Kdybych v tu chvíli pořádně vnímala, tak bych si uvědomila, že je docela malá, a divila bych se, jak tam zvládla nacpat všechny věci na celý víkend.
"Tak můž…" zarazila jsem se najednou uprostřed slova. Původně jsem jí chtěla říct, že můžeme už jít, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, co se stalo. Asi mám trochu delší vedení. Konkrétně sedm poschodí dlouhý. "Sakra."
"Co se děje?" pozvedla obočí.
Vyjukaně jsem se na ní podívala. "Já jsem dala Harrym pusu," sdělila jsem jí nejistě.
"Cože? Počkat… Jaká to byla pusa? Francouzák?" snažila se ze mě dostat podrobnosti.
"Francouzák?" vyvalila jsem oči. "Ne, tak to ne. Byla to prostě jenom pusa. Taková krátká. Žádný jazyk."
"Tak se nic neděje," pokrčila rameny. "Takový letmý se nepočítají. Ve Francii si je dávají v jednom kuse. A takový pusy dáváš i bráchům, bratrancům, tátovi… Prostě nic velkého. Počítá se teprve, až když se zapojí i jazyk."
"Aha," kývla jsem nepatrně. "Takže můžeme už jít?"
"Jo," kývla a otočila se čelem ke Vstupní bráně. Asi tak za deset minut by se měla zavírat, takže vyrážíme akorát včas. Naštěstí tu teď nebylo už tolik lidí, jenom opozdilci, kteří odcházeli z večeře. Přesto nebylo dobré rozebírat hned ve Vstupní síni, jak se odtamtud dostaneme. Proto jsem s tím počkala až ven, kdy už jsem byl dál od brány.
"A jak máš v plánu dostat se z pozemků?" zeptala jsem se jí, jakmile jsme se dostali z doslechu ostatních.
"Jednou tajnou chodbou," pokrčila rameny a k mému překvapení nemířila k okrajím pozemků, ale k severní části pozemků. Kam přesně míříme, jsem pochopila po chvíli, když jsme dorazili k Vrbě mlátičce. Hned se mi vybavila vzpomínka, jak mě kdysi málem sejmula, když jsem si pod ní chtěla odpočinout.
"Tady je nějaká tajná chodba?" vyhrkla jsem a sotva jsem to dořekla, tak jsem si vzpomněla na Pobertův plánek. Uvědomila jsem si, že tam byla na pozemcích nakreslena jedna tajná chodba vedoucí do Chroptící chýše. Ale netušila jsem, jak se do ní dostat, protože přímo nad ní byl vraždící strom, který si nějak všiml naší přítomnosti i na dálku a začal kolem sebe mlátit větvemi. "Jak plánuješ dostat se do té chodby, aniž by nás ten strom nějak zabil?"
"Na to vím od mámy jeden trik," odpověděla mi a rozhlédla se okolo. Kus od nás byla jedna větvička, kterou pohledem svoji mocí zvedla a přenesla těsně ke kmeni Vrby mlátičky. Lehce s větvičkou do jejího kmenu ťukla a jako by někdo luskl prstem, strom se najednou uklidnil. Přestala kolem sebe mlátit větvemi a opět se vrátila do strnulého postavení obyčejného stromu.
"Pěkný trik," pronesla jsem uznale.
"Díky," pokrčila rameny. "Tenhle trik znám od mámy. Prý ho kdysi na škole s kamarády používala."
Následně vykročila směrem k Vrbě a já jsem ji následovala. Teprve až zblízka jsem si všimla jednoho otvoru těsně pod kmenem stromu. Hádám, že tehdy před dvěma lety jsem si ho nevšimla, protože jsem seděla na druhé straně. Ale nyní jsem ho viděla naprosto zřetelně. Byl tak akorát, aby se tam vešel jeden člověk. Ale bohužel tam byla tma, takže jsem nic neviděla. Elizabeth to vyřešila tak, že vytáhla hůlku, zamumlala formuli na rozsvícení a skočila dolů. Asi za vteřinu bylo slyšet žďuchnutí.
"Tak polez!" zavolala nahoru. "Jsou to sotva dva metry a já si nevzpomínám, jak dlouho mi máma říkala, že ten strom vydrží v klidu."
Znovu jsem si nechtěla zopakovat svoje první setkání s Vrbou a tak jsem radši urychleně seskočila dolů. Trochu jsem se svezla po zešikmené stěně, která tam pravděpodobně byla od toho, aby zmírnila pád. Nakonec jsem dopadla dole na zem.
"Vítej na útěku z Bradavic," ušklíbla se na mě. Pak se podívala do prázdna ve tmě a vydala se tam, já jsme ji následovala.
Šly jsme docela dlouhou dobu, taky jsme v podstatě musely přejít celé pozemky, projít cestu do Prasinek a pak ještě celé Prasinky, než jsme se dostaly do Chroptící chýše. Na konci chodby byla stará zastaralá dvířka, ke které vedlo několik chodů. Strop byl dost nízký, musely jsme se skrčit, abychom prolezly. Dospělý vysoký člověk by tady musel lézt po čtyřech. V Hagridově zájmu doufám, že tuhle chodbu nikdy nebude muset použít.
"Takže co teď?" zeptala jsem se jí, zatímco jsem si trochu oprášila ze sebe zbytky prachu. Asi se v té chodbě moc neuklízí.
"Vlastně…" začala Elizabeth a sáhla si do kapsy "…použijeme Přenášedlo." Z kapsy vytáhla propisku.
Trochu zmateně jsem se na ní dívala. "Víš, že netuším, co je to Přenášedlo?"
"Ne?" podívala se na mě překvapeně. "To je jedno. Prostě nás tahle věc přenese do Verony v Itálii. Prostě se jí chytni a sleduj. Máme nejvyšší čas vyrazit." Natáhla propisku ke mně. Poslechla jsem ji a chytla jsem propisku zhruba v jejím prostředku. Pak už jsem slyšela jenom cvaknutí, jak ji Elizabeth zapnula a Chroptící chýše zmizela. Viděla jsem změť barev okolo, v uších mi svištěl vítr a jako by se mě něco snažilo odtáhnout od Přenášedla, proto jsem zesílila stisk.
Mám pocit, že to trvalo hodně dlouhou dobu, ale ve skutečnosti to bylo jenom pár minut. Nakonec se kolem mě barvy ustálily, vítr se změnil jenom na lehký větřík a já jsem dopadla na zem. Ale nezvládla jsem udržet rovnováhu, jelikož jsem tak prudký náraz nečekala a spadla jsem. Dopadla jsem na trávu a těsně jsem minula jedno křoví.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama