53. kapitola - Vyjasnění 1/2

16. srpna 2014 v 12:05 | NikaV |  Třetí část - Z(a)tracená rodina Blacků


Následující zbytek večer a noc mi vrtaly nejnovější události hlavou. Chvíli mi kvůli tomu trvalo, než jsem usnula. Zvažovala jsem, že bych ty nejnovější novinky zašla říct Harrymu. Ale na druhou stranu Harry už asi spí. To bojování s bubákovým mozkomorem ho nejspíš vyčerpalo. Potřebuje nabrat sílu a já mu to řeknu až ráno. S těmi myšlenkami jsem usnula. Na chvíli jsem se pak v noci probrala v astrální podobě, ale neměla jsem dnes náladu na nějaké chození po hradě, proto jsem se rozhodla prospat celou noc.
K naší smůle jsme ale ráno moc času na spaní neměli. Oliver si opět vymyslel, že bude trénink. Pro mě to znamenalo vstát brzo, jít si zaběhat, vrátit se zpátky na kolej pro věci, jít na snídani a pak rovnou na famfrpálové hřiště. Jindy bych se před snídaní osprchovala, ale před tréninkem jsem to nepokládala za důležité. To se raději vysprchuju až po tréninku. Podobný rozvrh měl i Harry, protože toho se mi poslední dobou dařilo přesvědčit ho, aby šel také běhat. Někdy jsme si říkali, že by bylo jednodušší se na běhání před tréninkem vykašlat, ale zatím jsem to pokaždé dodržovala. Na druhou stranu Harry ne vždycky se mnou chodí běhat, záleží jak se vyspí. Jenže já chodit běhat musím, protože jinak bych stejně venčila Blakea, který naše ranní běhání zbožňuje a obzvlášť když se přidá i Harry. Pravda je, že to běhání ve sněhu bývá někdy náročnější, ale už jsme si zvykli.
Ale dnešní ráno se Harry rozhodl přispat si, takže jsme se potkali až ráno na snídani. Přidal se k nám i Fred a George.
"Není zločin být po ránu takhle svěží?" zeptal se mě George, když mě uviděl. Narážel tím na to, že já už jsem byla plně probuzená, zatímco oni se soudě podle jejich zívání právě vyhrabali z postele.
"Choď taky po ránu běhat a až pak budeš snídat, tak nebudeš riskovat, že při zívnutí spolkneš svého bráchu," odsekla jsem trochu hruběji, než jsem chtěla.
"Nejsi dneska nějak nabroušená?" zeptal se mě pro změnu i Fred, když si všiml tónu mého hlasu a mojí nálady.
"Spíš zamyšlená. Snažím se na něco přijít," pokrčila jsem rameny a dojedla jsem zbytek topinky.
"Na co? Třeba ti nějak pomůžeme," navrhl George.
"Naše společnost s ručením omezeným je ti plně k dispozici. Co si tvoje zrzavá hlavinka přeje vědět?" ušklíbl se Fred a pohladil mě po vlasech.
Podívala jsem se na něj, a když viděl můj pohled, radši stáhl svoji ruku zpátky. "To už je lepší," okomentovala jsem to. "Ale stejně vám to neřeknu, protože je to tajný."
"Ty máš před námi tajemství? Ty nám neříkáš všechno. Och a my ti tak věřili…. Frede, jak jen budeme žít dál?" začal parodovat George nějakou dramatickou scénu.
Jen jsem nad tím protočila. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jim vlastně něco můžu říct. "Fajn. Včera mi navrhla Elizabeth, že bych s ní mohla jet o velikonočních prázdninách do Itálie."
"Lizzie ti nabídla výlet do Itálie?" pozvedl Fred obočí.
"Jo, tak nějak," pokrčila jsem rameny.
"Nechcete nás vzít sebou?" navrhl George.
"Jo, schováme se do kufru a nikdo to nepozná," navrhl Fred. "Vylezeme až na pláži a rovnou se rozběhneme do moře. Což mi připomíná, že až polezu do toho kufru, musím si na sebe vzít plavky."
"A když si sebou nepovezu kufr, ale jenom batoh?" namítla jsem,
"Tak ti vlezeme do kapsy. Snad je máš velké," ušklíbl se George. Ti dva to nikdy nevzdají.
"Stejně máte smůlu, protože já jsem se ještě nerozhodla, jestli pojedu," upozornila jsem je.
"Proč bys nejela?" nechápal George.
"Protože je to cizí země, kde nic a nikoho neznám. Ani neumím italsky. A za celý život jsem nevytáhla paty z Velké Británie."
"Tak je teď vytáhneš. V sandálech nebo v žabkách," pokrčil rameny Fred.
"A uvědomujete si vy dva, že v Itálii o velikonočních prázdninách není léto?" ozval se konečně Harry. Od té doby, co přišel a pozdravil, neřekl nic jiného a jenom snídal. Asi měl taky o čem přemýšlet vzhledem k tomu, že včera slyšel hlasy svých mrtvých rodičů. "Nebude tam až tak teplo. To, že tam mají moře, hned neznamená, že se v něm celoročně koupou."
"A uvědomujete si vy čtyři, že za pár minut nám začíná trénink a vy pořád dřepíte tedy?" zeptal se nás Oliver, kterého jsem si ani nevšimla, jak se tady u nás objevil. Ale momentálně tam stál u nás, mračil se a ruce měl založené v bok. Trochu mi tak připomínal paní Weasleyovou, když Fred a George něco provedli. "Vidím, že už máte všichni prázdné talíře, tak můžete jít do šaten."
Sakra, já jsem si měla dát ještě jednu topinku. Proč jenom jsem si ji nedala? "Za chvíli tam budeme," odpověděla jsem Oliverovi, a abych potvrdila pravdivost svých slov, začala jsem se zvedat. Oliverovi to zjevně stačilo, tak nás nechal být a sám odkráčel z Velké síně. Prakticky ihned jsme ho následovali do venkovního chladného počasí.
Byl stále leden a na zemi sníh, ačkoliv ne až tak hustý. První zápas bude až za pár týdnů v únoru, kdy už bývá trochu tepleji. Tipuji, že místo ve sněhové hranici budeme hrát v blátě. Aspoň tak to většinou v únoru už bývá. Bohužel ta větší zima vychází na leden, kdy máme trénink. Myslím, že Oliver by nás nutil trénovat i kdyby bylo -50*C. Dneska se to naštěstí pohybovalo jenom někde kolem nuly.
Jakou úlevou pro nás bylo, když trénink skončili a my jsme se mohli vrátit do naší společenské místnosti. Část osazenstva našeho týmu obsadila místa u krbu, ale já jsem se těšila na svoji vytouženou sprchu. Ale mnohem radši bych se teď naložila do vany plné teplé nebo horké vody a zůstala tam naložená minimálně hodinu. Jenže bohužel tady v koupelnách jsou sprchy. Nevadí, aspoň ušetřím trochu času a nebudu tam hodinu ležet a pět minut se mýt.
Když jsem se vrátila zpátky do společenské místnosti, zjistila jsem, že naše oblíbená místa u krbu jsou obsazená mými přáteli až na jedno křesílko, na kterém měla Hermiona vyložené knihy. Měla je tam rozdělené na dvě hromádky, jednu výrazně vyšší. Usoudila jsem, že takhle si nejspíš rozdělila úkoly na hotové a nehotové. Otázkou je, která z těch hromádek je která. Přesto, když jsem k nim přišla, tak jsem se ani neptala Hermiony, která sepisovala nějakou esej, a hromádky jsem přesunula z křesla na zem, abych se následně do křesla sama posadila.
Jakmile jsem to udělala, Ron, který hrála s Harrym na šachy na stolku mezi dvěma křesílky, se na mě podíval. "Prý pojedeš do Itálie."
Nemusela jsem ani přemýšlet, odkud to ví a podívala jsem se přímo na pachatele. "Harry, tyj si hrozná drbna."
"Řekl jim to George," opravil mě falešný pachatel.
"Aha. Promiň," usmála jsem se na něj nevinně.
Harry se mi podíval na pár vteřin do očí a pak jen mávl rukou. "To nevadí."
"Takže tam vážně jedeš?" zeptala se mě Hermiona, která právě odkládala svitek pergamenu na tu menší hromádku knih a brala si učebnici z té větší hromádky. Už vím, jaká hromádka je jaká. Chudák Hermiona. A chudák já, pokud nedopíšu dneska tu esej na přeměňování, kterou máme zítra odevzdat.
"Ještě jsem se nerozhodla," pokrčila jsem rameny.
"Tak se rozhodni a jeď," prohlásil Ron. "Já jsem byl v Egyptě, Hermiona ve Francii, tak ty můžeš jet do Itálie."
"A jenom já se dostanu maximálně do Příčné ulice," poznamenal Harry.
Přejela jsem pohledem na něj. "Harry, viděli jsme tvůj obsah trezoru v bance. Jakmile ti bude sedmnáct, budeš mít možnost a prostředky na procestování celého světa."
"Doufám, že mě vezmeš sebou," ozval se Ron.
Harry nad tím protočil oči. Ono pravda je, že nevíme, co bude za ty čtyři roky. Možná Harryho o ty peníze oškube nebo někdo vykrade jeho trezor. To mi připomíná, že než si tam jednou pořídím učet, tak si musím zjistit, jaké tam je pojištění proti krádeži.
"A to druhé o čem si nechtěla mluvit na snídani?" nahodil Harry téma.
"Ehm…" rozhlédla jsem se okolo, jestli nás někdo neposlouchá, ale každý si hleděl svého. Přesto jsem ztlumila hlas a naklonila jsem se k nim blíž. "Včera se děla taková divná věc s bubákem."
"Jaká?" pozvedl Harry obočí. "Já jsem si ničeho nevšiml."
"Protože se to dělo až později," vysvětlila jsem mu to. "I když vlastně to začalo už i na té lekci." Když jsem viděla jejich nechápavé výrazy, tak jsem se hned dala do vysvětlování včerejších událostí. "Prostě v jednu chvíli, kdy se Harry snažil vyčarovat patrona, jsem stála vedle něho neviditelná a držela jsem ho za ruku jako podpora. Harrymu se pak povedlo vyčarovat takový obláček mlhy. Ale zarážející je to, že ve chvíli, kdy se objevil bubák, tak se proměnil jenom v mozkomora a přitom já jsem stála přímo vedle Harryho."
"No a? Ty jsi přece byla v astrální podobě, nebyla jsem ty ve skutečnosti. Bubák tě prostě neviděl," pokrčil Ron rameny. Uvažoval podobně jako já.
"U bubáka to tak nefunguje" vysvětlila mu to Hermiona podobně, jako mě to včera vysvětlila Elizabeth. "Nekouká očima, protože je někdy ani nemá. On vnímá tvoji podstatu, tvoji mysl a nesoustředí se na hmotné věci."
"Takže se měl taky proměnit v tu holčičku jako na té letošní první hodině obrany," doplnila jsem ji. "Jenže se neproměnil. A protože to mě a Eliz vrtalo hlavou, jak to je doopravdy, tak jsme se do Lupinova kabinetu vrátili se na toho bubáka pořádně podívat."
"A Lupin vás nechal?" zeptala se mě Hermiona, protože ji nebylo jasné, jak jsme mu to asi vysvětlili.
"No, on tam u toho nebyl." Poté, co jsem to dořekla, jsem se zadívala stranou, a poškrábala jsem se trochu na hlavě. Byl to jeden z mých výrazů, které říkají, že já jsem to nebyla, já jsem v tom nevinně, ačkoliv opak je pravdou. Když jsem se pak znovu na ně podívala, tak jsem pokračovala ve vyprávění. "No, tak když jsme tam přišli a nechali jsme bubákovu volnost, aby mohl vylézt z krabice, tak se nic nestalo."
"Jak to myslíš nic?" otázala se Hermiona.
"Prostě se nic nestalo. Nic nevylezlo, neobjevila se žádná příšera. Až pak když přišla Eliz blíž, tak se objevila nějaká ženská s modrou hvězdou. Nechápu, co je na ní děsivého, ale to je jedno."
"Takže před tebou se bubák neobjeví a před ní ano?" shrnul to Harry.
"V podstatě jo," přikývla jsem.
"Kate, uvědomuješ si to, co to znamená?" optala se mě Hermiona.
"Nevím, právě to mi vrtá hlavou. Ty víš, proč to tak je?" podívala jsem se na ní s nadějí.
"To ne," zavrtěla hlavou. "Ale ty jsi odhalila pravou podobu bubáka. Jak vypadá, když u něho nikdo není. Vypadá…"
"…nijak," dokončila jsem za ní její větu. "Je neviditelný."
"Ale proč se potom na začátku roku proměnil před Kate v tu holčičku?" zeptal se Harry. "Jestli se soustředí spíš na mysl člověka, tak by mělo být jedno, že tam byla ve fyzické podobě."
"Tak to nemám ponětí," zavrtěla Hermiona hlavou.
"Ale i tenhdy to bubákovi chvíli trvalo, než se pak v tu holku proměnil," poznamenal Ron. Nejspíš tou poznámkou nemyslel nic významnějšího, prostě jenom konstatoval jeden fakt, ale mě to přivedlo na jednu myšlenku.
"Protože tu holčičku jsem si tehdy představila," řekla jsem jim a jejich pohledy se opět upnuli na mě. "Bubák se neměnil, tak jsem si představila, jak se mění v holčičkou. Myslela jsem, že takhle to dělají všichni."
"Ne," sdělila mi Hermiona. "Stačí si uvědomit svůj strach, nemusíš si ho představovat."
"Tak já musím," pokrčila rameny. "Ale fakt jsem myslela, že to tak dělá každý. To je jako s kouzlením hůlkou, to si taky musím představit, co přesně chci vyčarovat."
"Počkat ty si to i při kouzlení pokaždé představuješ?" zeptala se mě Hermiona.
"Jo," přikývla jsem a pak jsem se zarazila při jejím pohledu. "Prosím, neříkejte mi, že celý tři roky čaruju divně hůlkou. Takhle to dělám od toho prvního kouzla přeměny jehly na sirku. Nebo to bylo opačně?"*
"Byla to sirka na jehlu," upozornil mě Ron.
"Tak zkus vyčarovat něco bez představování," navrhl Harry. "Nějaké jednoduché kouzlo z prváku."
"Tak fajn," pokrčila jsem rameny a vytáhla jsem hůlku. Tak co vyčaruju? Co zkusit to úplně první kouzlo přeměny sirky na jehlu? Ne, teď tu nemám po ruce sirku. Tak zkusím levitační kouzlo.
Namířila jsem hůlkou na Hermioninu esej. Napřed jsem nic neříkala, spíš jsem se snažila nepředstavovat si, jak svitek levituje. Bylo to dost těžké, protože za ty tři roky jsem se naučila automaticky si dané kouzlo představovat. Stačilo na dané kouzlo pomyslet a hned jsem si ho představovala. Proto teď musím myslet na něco jiného. Takže na co budu myslet? Na famfrpál. Ne, tam lítají košťata, to je jako levitace. Tak budu myslet na tu esej z přeměněňování. Chybí mi dopsat ještě šest palců, jenže co tam ještě mám psát? Všechny témata už jsem vyčerpala.
Během svých myšlenek jsem vyslovila kouzlo: "Wingardium leviosa." Vyslovila jsem ho správně, důraz jsem dala na slabiku "ga" a na "vio", tak jak to má správně být. Zároveň jsem také udělala správný pohyb hůlkou, švihla jsem a mávla. Přesto se nic nestalo.
Hůlku jsem opět sklonila a dívala jsem se s nakrčeným čelem na svitek. Takže já opravdu celé roky čaruju špatně. Mám další věc, kterou si musím připsat na svůj seznam podivností.
"Podívám se do knihovny," oznámila nám Hermiona. "Třeba tam něco najdu."
O tom silně pochybuji, ale aspoň něco se nemění. Když se objeví problém, Hermiona jde hledat v knížkách. Až později jsem si uvědomila, že díky mým problémům se tihle tři dokázali znovu bavit. Bohužel jim to moc dlouho nevydrželo, protože později se opět vrátili ke své nevraživosti.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama