50. kapitola - Magické cvičení v Prasinkách 2/2

9. března 2014 v 13:24 | NikaV |  Třetí část - Z(a)tracená rodina Blacků


Ten nastal v sobotu. Vstala jsem někdy po osmé ráno a šla jsem na snídani. Moc jsem nespěchala, času jsem měla dost. U snídaně jsme se rozloučili s Harrym a společně s Ronem a Hermionou jsem vyrazila do Prasinek. Procházeli jsme postupně obchody, Ron byl nadšený z předmětů u Taškáře. Udivilo mě, že jsem tam nezahlédla Freda a George. Posledně tam strávili skoro celou dobu.
Nakonec jsem se po nákupu několika maličkostí odebrala směrem k domu, kde jsem byla posledně. Ron a Hermiona se mezitím vydali do Medového ráje a popřáli mi hodně štěstí, abych se zbavila Voldemorta v hlavě. Zaklepala jsem proto na dveře Vzápětí se dveře se rozlítly dokořán. Pomalu jsem vešla dovnitř.
"Ahoj," pozdravila mě Elizabeth, která seděla na gauči. Prohlížela si nějakou knihu, která vypadala velmi staře.
"Ahoj," mávla jsem jí na pozdrav a popošla jsem o něco blíž k ní. "Kde máš mámu?"
"Nahoře. Hledá ti lektvar na spaní," pokrčila rameny. "Asi nevíš, co je tohle, co?" Kývla hlavou ke knížce.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou a posadila jsem se naproti ní. "Co to je?"
"Naše rodinná příručka pro bilokanty. Podle mě docela nudná. Někde něco o historii, o Roweně z Havraspáru, pak si tam někdo připsal svoje zážitky, občas nějaký ten návod. Ale jinak nic moc. Jenom něco o usměrňování energie. O hýbání věcmi se toho moc napsat nedá. Podle mě mají ostatní rody zajímavější." Tohle vysvětluje, proč ta kniha vypadá tak staře.
"Radši bys byla u jiného rodu?" zeptala jsem se jí.
"Možná… hýbání věcmi není tak špatné. Ale podle mě nejlepší to má Nebelvír s živly nebo Zmijozel s myslí."
"Jak myslíš," pokrčila jsem rameny. Začala jsem uvažovat, že bych jí řekla o tom, co jsem vyslechla o ní na chodbě. "Poslyš…"
"Ahoj Kate," ozvalo se ve dveřích. Profesorka Reedová přišla. Tak Eliz o tom rozhovoru teď neřeknu.
"Dobrý den," pozdravila jsem ji.
"Dobře, takže zaprvé, když jsme tady, budeš mi tykat. Musíš se uvolnit a musí tady být správně prostředí, aby ses pořádně soustředila. Takže mi říkej tady Samantho nebo Sam."
Přikývla jsem. "Dobře… Sam." Je to trochu divný tykat učitelce, ale nějak to překousnu. "Jak teda začneme?"
"Tím, že vypiješ tohle," podala mi malou lahvičku. "Musíš se dostat do astrální podoby."
Vzala jsem si od ní lahvičku a naráz jsem jí vypila. Vzápětí se mi začaly zavírat oči a hlava padat. Než jsem se nadála, už jsem spala.
O pár minut později jsem procitla. Byla jsem v místnosti vedle svého tělo, které někdo položil na gauč. Během těch několika minut se místnost poněkud pozměnila. Přibyly hořící svíčky, závěsy se zatáhly a ve vzduchu byla cítit podivná vůně.
Chvilku jsem se soustředila na zviditelnění a poté jsem se najednou zjevila před nimi. "Proč jsou tu ty svíčky?"
Samantha se na mě podívala a poté na mé tělo. "Zajímavé…" okomentovala to a poté mi odpověděla. "Jsou tu kvůli atmosféře. Lizzie to také využívala, když se učila zvládat svoje schopnosti. Což mi připomíná, že jsem se tě chtěla zeptat, kdy se tvoje schopnosti projevily. Takže kdy?"
"Nevím," pokrčila jsem rameny. "Někdy krátce po nástupu do školy."
"Takže v jedenácti, začátkem puberty," poznamenala Sam.
"Aspoň v tomhle se od nás, ostatních bilokantů, neliší," okomentovala to Elizabeth.
"Jak to myslíš?" pozvedla jsem obočí.
"Že schopnosti se objevují se začátkem puberty. Nejenom u bilokantů, ale i u všech kouzelníků. Pokud tedy nepočítáme tu nestálou dětskou magii. Zbytky té nestálé se také trochu projevují i v těch jedenácti let. Až zpravidla ve dvanácti se ustálí."
"Proto se někdy stane, že dítě z rodu Nebelvírského může třeba pracovat s myslí jako Zmijozel," doplnila svoji matku Elizabeth. "Já jsem v jedenácti zapálila záclony."
"Bohužel jsi přitom nedokázala ovládnout i vodu a rovnou to uhasit," poznamenala Samantha a podívala se na mě. "Raději se vrhneme na ten tvůj problém."
"Co mám udělat?" zeptala jsem se.
"Musíš se dostat do své vlastní mysli a izolovat ho. Stejně jako se přes zmijozelskou moc dokážeš dostat do mysli cizích, teď se musíš dostat hluboko do té své vlastní."
"Zkusím to," pokrčila jsem rameny. Podívala jsem se na svoje tělo. Poklekla jsem k němu a ruce jsem položila na svojí vlastní fyzickou hlavou. Tohle je komplikovanější než u ostatních. Do ostatních bych prostě vstoupila, ale když vstoupím sama do sebe, probudím se Místo toho jsem to zkusila takhle. Soustředila jsem se na svoji mysl a na svou hlavu. Ale nešlo to. V té hlavě bylo prázdno. Proč se vlastně snažím dostat tam, když tam teď nikdo není.
Stáhla jsem ruce. Ne, takhle to nepůjde. Musí to jít nějak jinak. Dát ruce na svojí astrální hlavu a zkusit se dostat tam? Možná by to vyšlo. Anebo možná můžu vstoupit do svého těla a zároveň do svojí mysli. Třeba se do mysli dostanu dřív, než se probudím. Za pokus nic nedám.
Proto jsem se napřed usadila do sebe na pohovku a poté jsem si do sebe i lehla. Přitom jsem se soustředila na tělo a ne na mysl. Vzápětí jsem otevřela svoje fyzické oči a spatřila jsem bílý strop, ale v další sekundě jsem se ocitla v temnotě.
Bylo tam toho kolem mě hodně. Chvíli mi to připadalo jako temnota, ale vzápětí jsem kolem sebe spatřila spoustu barev. Ani jsem necítila pod nohama žádnou pevnou půdu. Co tady vlastně hledám? Voldemorta. Musím ho najít. Jak ale? V téhle změti barev těžko. Potřebuju něco jiného. Jiné znázornění mysli.
A rázem jsem se ocitla na chodbě s pevnou zemí. Strohá, prázdná, kamenná chodba. V téhle jsem nikdy nebyla, vůbec jsem ji nepoznávala. Nebylo tu nic zajímavého, až na jedny dveře. Vzala jsem za kliku a vešla dovnitř. Uvnitř byla opět spousta barev a obrazů. Neustále se měnící obrazy z mého života. Hele, támhle jedu poprvé na kole. Tohle bude asi cosi jako nějaká vzpomínkárna a mezi těmi vzpomínkami tu byly další dveře. Ty dveře mi oproti těm předchozím přišly poněkud zvláštní. Vypadaly mnohem masivněji a bytelněji, také byly mnohem větší.
Otevřela jsem je, prošla jsem jimi a ocitla jsem se v další vzpomínkárně. Jenže tahle byla o něco jiná. Kam jsem se podívala, byla nějaká scéna s Harrym. Proč má v mojí mysli vlastní vzpomínkárnu?
Zavrtěla jsem nad tím hlavou a rozhodla jsem se nad tím nepřemýšlet. Místo toho jsem se podívala na poslední dveře. Byly podobné těm předchozím, ale byly o hodně tmavší. Prošla jsem jimi do další místnosti.
V téhle místnosti byla další vzpomínkárna, převážně na loňský rok a převážně na Toma. Oproti ostatním místnostem tu také byla jedna zvláštnost. Kromě vzpomínek tu stál také on.
"To je pěkné, že jsi mě přišla navštívit," poznamenal Tom. "Ačkoliv je poněkud znepokojující, co tady vlastně děláš. Zeptal bych se, ale já už to vím. Přišla jsi mě se sem zbavit."
"Anebo můžeš odejít sám a ušetřit mi práci," navrhla jsem mu.
Popošel ke mně o něco blíž. "Kdy konečně pochopíš, že mě se sama nezbavíš? Vždycky budu mít místo ve tvé mysli."
"Stačí mi, když tě nějak izoluju." Podívala jsem se na ty dveře, kterými jsem sem přišla. Co kdybych si jenom představila, jak ty dveře zmizí? A kdyby potom vážně zmizely, tak by potom byl v mé mysli, ale nedostal by se ven.
"Ne," zamumlal. "To nedělej."
Otočila jsem se na něj. "Co je?" vítězně jsem se usmála. "Právě jsem na tebe vyzrála a tobě to došlo?"
"Nedělej to. Nebo se nikdy nedozvíš, kdo jsi. Co jsi zač."
"Tak mi to řekni!" vyhrkla jsem a dramaticky jsem rozhodila rukama. "Takhle si začínám myslet, že nic nevíš a jenom blafuješ."
"Neblafuju," zavrtěl hlavou a přišel až těsně přede mě. Podíval se mi do očí a položil mi ruce na ramena. "Vím přesně, kdo jsi, co jsi zač a kdo je tvoje rodina. Ještě to nevíš, ale pro tenhle svět budeš velmi významná."
"Když jsem tak významná, proč mi to prostě neřekneš?"
"Nehodí se to do mojí strategie," zavrtěl hlavou.
"Tak to je mi potom líto, ale právě jsi ztratil svoji poslední možnost," pronesla jsem. Následně jsem zavřela oči a začala jsem si představovat, jak ty dveře mizí.
"Ne!" vykřikl a zkusil mnou zatřást. Nepomáhalo to. Sice jsem to cítila, ale víc jsem se soustředila na ty dveře. Ale on vzápětí udělal něco, co mě překvapilo. Naklonil se ke mně a políbil mě. Zarazila jsem se a otevřela jsem oči. Asi jsem šílená, ale mě se to líbilo. On se mi pořád trochu líbil.
Ale naštěstí sem nemusela řešit, jak mám reagovat, protože už jsem to nestihla. On se rozplynul a já jsem se najednou ocitla ve vedlejší místnosti, ve které už nebyly žádné tmavé a ohromné dveře. V první chvíli jsem pocítila zklamání, že ten polibek skončil. V další chvíli jsem cítila vinu, že bych chtěla pokračovat. Potom jsem ucítila další pocity, ale ty nepatřily mně, to jsem poznala. Patřily Harrymu. Cítila jsem rozhořčení, frustraci, vztek, smutek a mnoho dalšího. Hned jsem věděla, že musím za Harrym. Myslela jsem tedy jenom na něho a jak e němu dostat.
A vzápětí jsem se ocitla v Nebelvírské ložnici. Harry ležel v posteli, otočený zády ke mně.
"Harry?" oslovila jsem ho.
Žádná reakce.
Posadila jsem se tedy na okraj postele a natáhla k Harrymu ruku. Pohladila jsem ho po vlasech. "Harry, já vím, že jsi vzhůru. A vím taky, že se něco stalo."
Harry se konečně překulil na druhý bok a podíval se na mě. "Byl jsem v Prasinkách. Fred a George mi řekli, jak se tam dostat. Byl jsem s Ronem a Hermionou u Tří košťat. Slyšeli jsme rozhovor McGonagallové, Hagrida, Kratiknota a Popletala. Mluvili o mých rodičích a Siriusi Blackovi. Byli přátelé. Oni mu věřili. On je zradil Voldemortovi."
"Och." Já vím, že to není nic moc reakce, ale aspoň nějaká. Vím, že bych měla říct něco utěšujícího. Ale nenapadalo mě co. Tak jsem ho prostě jenom vzal za ruku. Cítila jsem to pouto mezi námi a cítila jsem i jeho smutek a bolest ze zrady. Ne, takhle to nenechám. Raději je přetáhnu do sebe. A tak jsem začala cítit, jak jeho deprese proudí skrz nás a já se cítím stále hůř a hůř. Ale zároveň jsem i viděla, jak se Harryho tvář projasňuje. Neusmíval se, ale vypadal klidněji. A když jsem pustila jeho ruku, všiml si, že se něco děje. Posadil se na posteli a podíval se mi do očí.
"Co jsi udělala?"
"Pomohla jsem ti," odpověděla jsem mu.
"Proč to děláš? Jsou to moje problémy. Nemůžeš nést problémy nás obou."
"Všechny ne," pousmála jsem se. Natáhla jsem k němu ruku a pohladila jsem ho po tváři. "Ale část můžu."
Chytil moji ruku a přidržel si ji u tváře déle. Zabránil mi tak jí zase stáhnout. Podíval se mi do očí. "A co tvoje problémy?"
"Teď žádné nejsou. Voldemort je pryč," pousmála jsem se.
"To je dobře," usmál se. A vzápětí udělal něco nečekaného. Naklonil se ke mně a chtěl mě políbit.
"Ne," zamumlala jsem dřív, než se naše rty stihly střetnout, a odtáhla jsem se. Nechala bych ho, ale nepřišlo mi to správné. Před chvílí mě políbil Tom a stejnými rty mám líbat i jeho? To je zvrácené. Raději někdy jindy.
"Děje se něco?" zarazil se. Nechápal, proč jsem to udělala, a já jsem mu to nechtěla vysvětlovat.

"Musím už jít. Moje tělo je pořád v Prasinkách," vysvětlila jsem mu. "Uvidíme se ráno," rozloučila jsem se s ním. A aby mu to nebylo líto, naklonila jsem se k němu a políbila jsem ho na tvář.

Co měl znamenat rozhovor Remuse a Samanthy?
Zbavila se Kate Toma už nadobrou?
Bude to mít nějaké následky?
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Chattonne Chattonne | 9. března 2014 v 22:07 | Reagovat

Tak dalsi teorie....Sirius otec, matka nejaka tajna sestra Lily... mozna napul nevlastni... a ta ucitelka je nejaka sestrenice Siriuse nebo Lily...ze Remus rika ze na to ma pravo ji to rict nebo nerict...taky jeste muze byt jeji kmotra...nebo matka a ma ji s voldym...jo to uz je moc, to byl jen vtip do toho se clovek hrozne zamota... :-D  :-D Jinak se tesim na dalsi kapcu....no a doufam ze ke konci tohohle dilu taky nejakou otazku zodpovis, ne ze jen vytahnes dalsi :-D

2 Michato Michato | 10. března 2014 v 9:02 | Reagovat

Já si prostě myslím, že Sirius je otec  :D A Samatha no.. Mohla by být stejně stará jako Lupin, třeba kdysi chodila do Bradavic ve stejnou dobu jako oni a patřila k nim do party. Nejspíš ví něco o tom, že Sirius je její otec, Lupin to ví také a chce aby to Samatha řekla.
Myslím, že se Kate ale Voldyho rozhodně nezbavila..

3 Nate Nate | 10. března 2014 v 12:10 | Reagovat

Já mám taky pár teorií, ale zatím si je nechám pro sebe a nejdříve si to pořádně urovnám.
Kapitola pěkná, díky za pokračování, jen mám jednu takovou menší výtku - Kate si všimne, že je úplněk a vzápětí narazí na Remuse? Ten by snad měl být chlupaté klubíčko na podlaze své pracovny.

4 NikaV NikaV | E-mail | Web | 10. března 2014 v 13:07 | Reagovat

[1]:Pěkný teorie, ale netušim, jak tě napadla tajná sestra Lily. Je to zajímavý nápad... A můžu ti říct, že na konci téhle části se dozvíme, kdo je otec Elizabeth. Kdo jsou rodiče Kate se dozvíme na konci příští části.

[2]:Samantha je stejně stará jako Lupin a do Bradavic chodila ve stejnou dobu. Před pár kapitolama o tom Kate uvažovala, když Sam řekla, že jí Kate někoho připomíná. A jestli se zbavila Voldyho... ano i ne.

[3]: Hups, chybička se vloudila... Děkuju za upozornění. Ten pokec Sam s Remusem mě napadl až asi půl hodiny potom, co jsem napsala ten měsíc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama