50. kapitola - Magické cvičení v Prasinkách 1/2

9. března 2014 v 13:23 | NikaV |  Třetí část - Z(a)tracená rodina Blacků


Stejně jako to bylo většinou při našich pobytech na ošetřovně, i tentokrát trvala madame Pomfreová na tom, že tu musíme zůstat celý zbytek víkendu. Alespoň že tu nemusím trávit čas sama, ale je tu se mnou i Harry. Kromě toho nás neustále někdo chodil navštěvovat. Snažili se rozveselit Harryho ohledně prohraného zápasu, ale ten se pořád tvářil smutně.
Nakonec jsem to v sobotu večer nevydržela a vylezla jsem ze svojí postele. Přecupitala jsem k jeho posteli a sedla jsem si na okraj jeho postele. Harry byl nejprve otočený ke mně zády, ale když ucítil, jak se postel prohnula, tak se otočil čelem ke mně.
"Měla bys být ve své posteli," poznamenal.
"Měla, ale to bys mě ty nesměl potřebovat ve svojí posteli," lehla jsem si vedle něj a zastrčila jsem nohy pod jeho deku.
"Víš, že by si někdo mohl tuhle větu vyložit špatně?" pozvedl obočí a já jsem si uvědomila, co jsem vlastně před chvílí řekla.
"No jo, špatná volba slov," pokrčila jsem rameny. "Ale to nemění nic na tom, proč jsem tady. Tebe pořád trápí ten prohraný zápas."
"Kate," povzdechl si a podíval se mi do očí. "Já vím, co mi chceš říct. Že jsem skvělý chytač a že to je jenom jedna prohra a podobně. Já to vím. Jenom potřebuju trochu času."
Pozorně jsem si ho prohlédla a trochu jsem nakrčila čelo. Něco se mi na tom nezdálo. "To není všechno, že ne?" zeptala jsem se ho.
"Co?" podíval se na mě překvapeně.
"Ještě něco tě trápí," sdělila jsem mu svůj poznatek. "Co to je?"
"Nevím, o čem mluvíš," zavrtěl Harry hlavou a uhnul pohledem.
"Harry, nelži mi," řekla jsem přísně. "O co se jedná?"
Povzdechl si a podíval se na mě. "O… o to, co jsem viděl při zápase. Těsně předtím, než jsem vyletěl nahoru mezi mraky a pak spadl z koštěte, jsem na tribuně zahlédl smrtonoše. A to samé jsem i viděl o prázdninách těsně předtím, než mě srazil ten autobus."
"O prázdninách jsi viděl Blakea," sdělila jsem mu a zadívala jsem se mu znovu do očí. "Já ho tenkrát viděla taky a pak jsem ho vzala k sobě. A teď… nevím, co to bylo. Blake byl u mě na pokoji, takže ten to být nemohl. Možná se ti to jenom zdálo."
Harry se chvíli díval do mých očí. Netušila jsem, nad čím přesně přemýšlí. Hádám, že nad tím zápasem a nad mozkomory. "Taky jsem tam slyšel znovu ten ženský křik," řekl po chvíli. "A tentokrát jsem ho už poznal. Byl mojí matky. Ale nevím, proč jsem ji slyšel. Nebo proč jsem ji slyšel jenom já."
"Určitě je to způsobeno těmi mozkomory," poznamenala jsem. "A nejsi jediný, kdo ji slyšel. V tom vlaku, když tam byl mozkomor, jsem se dotkla tvojí ruky a pak jsem slyšela nějaký křik taky."
Harry se na mě překvapeně podíval. "Ale… to jsi určitě nějak získala přes to spojení."
"Asi… Ale ono s těma mozkomorama je to celkově takový podivný," poznamenala jsem a opřela jsem si hlavu o Harryho rameno. Zároveň jsem pod dekou nahmatala jeho ruku "Máš ještě něco, co tě trápí?"
"Ne, už ani ne," pousmál se, zatímco si se mnou propletl prsty ruky. Usmála jsem se a zavřela jsem oči. Cítila jsem se takhle příjemně. Harryho přítomnost mě uklidňovala, připomínala m bezpečí a domov. Dokonce jsem i takhle usnula, jak jsem později zjistila, když jsem se najednou ocitla v astrální podobě a dívala jsem se na naše spící těla vedle sebe. Opět mám pocit deja-vu. Chvíli jsem uvažovala, jestli nemám prostě vlézt do svého těla a prostě spát. Anebo se mám jít projít po hradě? Nakonec jsem se rozhodla pro tu procházku. Projít se po hradě mi neuškodí. Harry mi mezitím ohlídá tělo.
Kráčela jsem chodbami a byla jsem ráda, že jsem si vybrala procházku. Při chůzi chodbou jsem nakonec objevila, že je dnes úplněk a měsíc dovnitř krásně svítí skrz okna. I když… Ne, špatně koukám. Měsíc není úplně kulatý, chybí mu kousek. Úplněk byl asi někdy minulý týden. Je trochu udivující, že se podařilo měsíci prodrat se skrz mraky. Po tom ošklivém počasí se nám pomalu začíná objevovat nějaké pěkné. Nebo alespoň v rámci možnost, protože zima se stálé blíží. Možná bych se mohla projít po pozemcích. Tráva bude ještě mokrá a ve svitu měsíce se bude krásně třpytit.
Moje plány překazilo, když jsem na chodbě narazila na dvě osoby. V první chvíli jsem si pomyslela, že se jedná o nějaký pár, který se prostě na noc někam vytratil. Stáli docela blízko u sebe, takže mě ani nic jiného nejdřív. Neměla jsem zájem jim tu dělat neviditelného třetího, ale potřebovala jsem zrovna tudy projít. A když jsem procházela kolem nic, zaslechla jsem pár slov.
"Myslím, že už mi to došlo," řekl mužský hlas. Na studenta byl až moc hluboký. To mě zarazilo. Popošla jsem blíž. Nesvítili si vůbec hůlkou, pouze je osvětloval svit měsíce procházející oknem. Nakonec jsem rozpoznala, že ani jeden z nich není student. Byli to dospělí, asi nějací učitelé.
"Ale tebe se to netýká," namítla žena a zastrčila si pramen vlasů za ucho. Kvůli tomu jsem poznala, že je to profesorka Reedová.
"Dal jsem si dohromady a došlo mi, koho se týká. Umím počítat a odpovídala by tomu věku," namítnul muž a světlo měsíce ho ozářilo natolik, abych poznala, kdo to je. Profesor Lupin.
"To neznamená, že do toho máš co mluvit," oponovala mu. Z jejího hlasu bylo poznat, že jí tahle diskuse už unavuje.
"Tak jí řekni pravdu. Řekni jí o jejím původu. Zaslouží si to vědět," naléhal na ní, ale unikalo mi proč. O kom přesně se baví.
"Tohle není tvoje věc. Tohle je jenom moje věc. A to, co se tehdy stalo… To nepotřebuje vědět."
"Potřebuje. Celý život žije ve lži. Teď, když ses sem vrátila, je vhodná příležitost jí to říct."
"To, že jsem se vrátila, neznamená, že hned jí řeknu pravdu," namítla.
"Proč ne? Proč ses teda potom vracela?" pozvedl obočí.
"Protože jsem kvůli Elizabeth musela," odsekla. "A ještě něco? Protože já bych ráda šla spát."
"Ne, ani ne," zavrtěl hlavou. "To rozhodnutí nechám na tobě, jestli jí řekneš, kdo jsou oba její rodiče, anebo ji necháš žít v té nevědomosti, jak žije doposud. Ale představ si, že bys byla ty v její kůži. Jak by ses cítila?"
S těmi slovy odešel pryč a zanechal ji tam stát. Pravděpodobně přemýšlela nad tím, co jí řekne. Já jsem zase uvažovala nad tím, o čem se to tady bavili. Nejspíš o Elizabeth a o tom, kdo je její otec. Že by to byl Lupin? Je to možné, ačkoliv to přesně neřekl. Nakonec jsem nad tím přestala uvažovat a vydala jsem se zpátky na ošetřovnu. Lehla jsem si do svého těla a klidně jsem spala až do rána.
Ráno nás probudil hlas Rona. "Nechcete si sem rovnou pořídit dvojlůžko?"
Otevřela jsem oči a několikrát jsem jimi zamrkala, než se můj zrak probudil a postřehl Rona a Hermionu stojící u naší postele. Zároveň jsem cítila pohyb nalevo od sebe, jak se Harry nadzvednul a rukou šátral na nočním stolku po brýlích.
"Na co dvojlůžko? Vždyt se sem vejdeme v pohodě," odpověděla jsem Ronovi.
"Upřímně už to začíná být divný. Buďte rádi, že si madame Pomfreyová dneska přispala," poznamenala Hermiona a káravě nás sjela oba pohledem.
"Fajn, tak já už jdu k sobě," vylezla jsem z Harryho postele a lehla jsem si do svojí. Tahle byla o dost studenější. Budu si ji muset vyhřát.
"A taky vám přejeme dobré ráno," poznamenal Harry. "Stalo se od včerejška něco nového?"
"Nic moc," pokrčil Ron rameny. "Na koleji nebyla žádná oslava, atmosféra tam nebyla nic moc." Za tuhle poznámku si vysloužil od Hermiony šťouchnutí loktem. Ron prostě neumí být taktní. Podívala jsem se na Harryho. Že opět cítí vinu kvůli prohranému zápasu, jsem viděla i z této postele. Raději změním téma.
"Mám podezření, že Lupin je otec Elizabeth," vyhrkla jsem první, co mě napadlo. Všichni se na mě najednou podívali.
"Jak tě to napadlo?" zeptala se mě Hermiona.
"Včera jsem slyšela rozhovor Lupina s Reedovou. Mluvili o Elizabeth a o tom, že by jí měla říct něco o jejím rodiči," vysvětlila jsem jim. "Napadá někoho jak jinak to vyložit?"
"Ale neřekl přímo, že je její otec?" ujišťovala se Hermiona.
"Přímo ne… ale naznačoval to. Zbytek je moje domněnka," pokrčila jsem rameny.
"Řekneš jí to?" zeptal se mě Harry.
"Asi jo," přikývla jsem. "Až ji někdy uvidím a až bude vhodná příležitost."
V příštích několika dnech se ukázalo, že ta příležitost jen tak nenastane. Možná to bylo tím, že jsem ji ani moc nehledala. Byla jsem na to moc líná. Navíc když jsem jí zahlídla, tak se zrovna vždycky s někým bavila. Časem jsem to nakonec i pustila z hlavy. Hlavu mi zaplnily každodenní starosti. Kromě dělání úkolu jsem se zabývala famfrpálem. Oliver poté, co Mrzimor prohrál s Havraspárem a my jsme tak měli opět naději na famfrpálový pohár, zintenzivnil tréninky. A kromě toho se začaly blížit Vánoce a s tím i předvánoční návštěva Prasinek. Měla jsem v plánu se tam ten víkend poohlédnout po nějakých nákupech. Jenže moje plány se změnily po jedné hodině léčitelství. Chystala jsem se zrovna odejít, když mě oslovila učitelka.
"Kate, mohla bys tu ještě chvíli zůstat?"
Podívala jsem se na profesorku a přikývla jsem. Počkala jsem, než odešli ostatní ze třídy a zamířila jsem ke katedře. "Co se děje?"
"Elizabeth mi řekla o tom tvém problému. Mohly bychom ti s tím pomoct, ale napřed je potřeba abychom pochopily tvojí moc. Jaké máš plány na víkend v Prasinkách?"
"Chtěla jsem nakupovat vánoční dárky, potom zajít ke Třem košťatům na Máslový ležák… Prostě takové klasické plány."
"Tak až všechno nakoupíš a podobně, přijď k nám. Vyhovovalo by ti to ve tři hodiny?"
Přikývla jsem. Sice možná nestihnu ten máslový ležák, ale to nevadí. Nějakou oběť podstoupit pro to musím. Hlavně když nebudu už mít Toma v hlavě.
"Dobře. Tak můžeš jít na další hodinu," řekla mi a já jsem zamířila na hodinu Přeměňování. V duchu jsem se ale těšila na výlet do Prasinek.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 x x | 27. prosince 2016 v 19:34 | Reagovat

:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama