Láska? Ne, děkuji. Možná za pár let.

24. ledna 2014 v 17:22 | NikaV |  Moje myšlenky
Tenhle týden jsem se poprvé rozhodla napsat článek k témamu týdne. Ono už pár dnů uvažuji o něčem takovém, že sepíšu pár slov k něčemu podobnému. Asi před měsícem jsem zahlédla v komentářích k jednomu článku jeden citát:

Být nezadaná neznamená, že jsi hnusná a nikdo tě nechce. Být nezadaná znamená, že jsi tak úžasná, že si tě nikdo nezaslouží.


Na první pohled to působí jako něco, co řeknete ubrečené holce, se kterou se právě rozešel její kluk. Jenže já si myslím, že tahle věta na mě opravdu sedí a to jsem zrovna žádné kopačky nedostala. Vlastně jsem pořádně nikdy nedostala žádné kopačky.

(Až na jedny. Když mi bylo asi 11 nebo 12, tak jsem jedny schytala, jenže to jsem se s ním stejně nikdy neviděla a bylo to chození po internetu, takže to nepočítám.)

A vím proč jsem nikdy žádné nedostala. Protože jsem pořádně nikdy s nikým nechodila. Maximálně týden či dva, než jsem to ukončila. Ale proč jsem to ukončila nedokážu přesně zodpovědět. Asi protože jsem nebyla zamilovaná či něco podobného. Nebo jsem možná dostala strach a raději jsem vycouvala. Já opravdu nevím. Potom jsem ty vztahy pracně ukončovala, protože já jim to prostě nedokážu říct přímo. Párkrát mi s tímhle pomohla kamarádka... a v jednom případě to vyřešila tak šikovně, že s ním o rok později začala chodit (a protože čte můj blog, tak k tomuhle možná bude mít poznámku v komentářích).

Ale zato vím, že jsem ráda, že jsem svobodná. Dělám si, co chci a kdy chci. Nesnažím se vypadat pořád dobře, abych se mu líbila. Neřeším, co mu koupit k Vánocům a k narozeninám (netuším proč, ale pokaždé mě jako první automaticky napadnou černé boxerky a černá košile). Nemusím přemýšlet nad tím, co se mu právě honí hlavou. Můžu klidně s někým flirtovat a nemít výčitky svědomí. Můžu klidně mít s někým sex a nebude to nevěra. Můžu napsat klidně tenhle článek a nebát se, že si to můj kluk přečte.

Ale někdy bych si vážně přála s někým chodit. Aby mě někdo objal, zatímco budu sledovat film v televizi. Stisknout jeho ruku, když se budu bát nějakého horroru anebo když mě bude zrovna on strašit nějakou strašidelnou historkou. Probudit se vedle někoho, koho miluju... to je něco, co bych si jednou přála zažít. Zatím si to kompenzuju v RPG hrách a povídkách.

Někdy mi být nezadaná trochu vadí. Především když ve škole o přestávce sedím v lavici a holky kolem mě se baví o svých klukách. Když se nad tím zamyslím, tak z nás osmi holek, které sedíme v jedné řadě, jsme jenom dvě nezadané. Jedna z nich jsem já. A nevím, jak se k tomu staví ta druhá, ale já se je většinou snažím ignorovat. Někdy mi to moc nejde. Třeba když jsme my, roveři a rangers aneb starší skauti, na nějaké akci, a tam je to většinou rozpárované. Přesněj řečeno jsou tam dva páry a pak jsme tři nezadaní. Tomáš si tam pouští filmy, Nika dole esemeskuje, o kousek dál leží ty dva páry a dělají bůh ví co, a já můžu koukat do stropu. Jednou mi na jedné akci dokonce Honza řekl, že bych si měla konečně najít kluka. Bylo to od něj hnusný a on by se měl vážně někdy naučit být zticha, protože jindy zase řekl někomu jinému, že je tlustá (a ona potom na něj byla zbytek večera naštvaná).

Takže když pominu tyhle chvíle, jsem ráda, že s nikým nechodím. Je mi 17 a nechci se vázat a s někým chodit. Chci si užívat života. Chci si dělat, co chci. Snad se to změní, až se do někoho zamiluju. Ale zatím jsem lásku nepoznala a někdy mě napadá, jestli vůbec existuje. Není to jen něco, co lidi cpou do filmů a knížek a snaží se nám tím naznačit, že opravdu existuje? Co když ty pocity, které mají dva lidi, když jsou spolu, si jenom vsugerovali? Co když není nikdo nikdy zamilovaný, jenom se mu někdo líbí?

Mně se třeba například líbí teď pár kluků. Jeden z nich chodí k nám do třídy (a upřímně doufám, že nikdo ode mě ze třídy nečte tenhle blog, protože bych pak musela čelit otázkám, kdo to je), ale nikdy jsme se spolu pořádně nebavili a asi se ani nikdy bavit nebudeme. Potom ten druhý bydlí daleko a rozumím si s ním. Kdyby bydlel blíž, tak spolu asi teď chodíme a já bych možná zažila ty chvíle ve vztahu, které píšu výše.

A kdybych se těmahle dvěma nějak více zabývala, víc bych si představovala, jaké by to bylo, kdyby bydlel blíž/kdybychom se spolu začali bavit, možná bych si tu zamilovanost dovedla vsugerovat. Kdyby si můj mozek prostě zničenonic usmyslel, že jsem do jednoho z nich zamilovaná, začalo by červenání a poletující motýlci v břiše. Jenže si tohle můj mozek neusmyslel, já jsem si zatím žádný pocit nevsugerovala a pocity zamilovanosti necítím. Já prostě na lásku nevěřím, zatím.

Jaký je váš názor na lásku? Existuje či ne?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ametten Ametten | Web | 24. ledna 2014 v 17:40 | Reagovat

Nebylo to šikovný, bylo to ode mě hnusný...

2 Nika Nika | E-mail | Web | 24. ledna 2014 v 17:50 | Reagovat

[1]: Bylo od tebe hnusný, že jsi s ním začala chodit? Já myslela, že jste spolu spokojení.

3 jonniee jonniee | Web | 24. ledna 2014 v 17:56 | Reagovat

Tak to je moc pěkný článek.. Já teď kluka mám a je pravda, že všichni ostatní kluci, co se  i dřív líbili (a i pořád líbí...) jsou najednou více dostupní.. najednou se staraj, ale nebudu nevěrná...
a ten citat je moc peknej

4 botabotka botabotka | Web | 24. ledna 2014 v 18:45 | Reagovat

Hezký článek.

5 Téra Téra | Web | 25. ledna 2014 v 15:23 | Reagovat

Za tenhle článek ti tleskám. Občas jako by jsi mi z duše mluvila.
Ikdyž důvod mé nezadanosti bude asi tom, že si myslím, že jsem tak nějak vybíravá a zároveň se mi nechce přijít o tu volnost, kterou mám.

6 laura laura | E-mail | 27. ledna 2014 v 19:33 | Reagovat

hezký článek... Před několika dny jsem otom přemýšlela :). Došla jsem k závěru, že láska asiexistuje, aleprostě není nic pro mě... nwm jak to vysvětlit - nečervenam se (jenom když se dlouho směju),motýlci... pepř jako nestačí? Příjemný pocit ráno - stačí usínat v klidu a příjemně si navonět postel :). A skvělý pocit v srdci - mam sebe, to mi stačí. Mam ráda samotu, protože já sama sebe nezklamu, ale ostatní mě jo. :) divný, co?

7 Kira Kira | 29. listopadu 2015 v 23:03 | Reagovat

Hezkej článek, ač teď už trochu starší :)

Jestli láska existuje, či nikoli Ti asi nikdo nedokáže s jistotou zodpovědět. Nejspíše je to jedna z věcí, která existuje pokud v ní věříš, nebo jsi jí našla.
(yup, sem kluk, ale snad nemám zakázaný komentáře, ne? :))

Já osobně třeba v Lásku věřím. Ač se mi zatím nepodařilo najít opětovanou, žádanou lásku, vím, že minimálně jednu holku jsem už miloval. Byli(a jsme)sme kamarádi, suprově se spolu bavili, až nakonec postupem času se během víc jak roku náš vztah o něco posunul,, ale spíše jenom na něco jako "výborní přítelé", žádný blbosti jako Kamarádi s výhodama nebo něco podobého, prostě kdykoli jeden z nás něco potřeboval, nebo měl nějaké trable, byli jsme tu jeden pro druhého, tak nějak dřív než každej sám pro sebe. Menší zádrhel byla vzdálenost mezi náma, ale to nám pro náš přátelský vztah nevadilo. Bez protahování, dopadlo to tak, že jsem se do Z nakonec zamiloval a trávil potichu příjemný čas v její blízkosti, když jsme se potkávali, nebo se bavili. Po nějaké době jsem se nakonec vyjádřil a ač jsem byl odmítnut, dalo mi to dlouhou dobu, než jsem se posunul dál, abych jinou holku vnímal jako přitažlivou, nebo jako potencionální partnerku. :-) Ale všechno se s časem posunulo dál, jsme kamarádi, když se potkáme, bavíme se, užíváme si společný čas a není nikde žádný problém. (čímž jsem, jak se zdá, nakousnul známý problém, můžou být kluk a holka kamarádi? Za mně říkám ano, dá to práci a trvá dlouho než se takový vztah vyvine, ale dostat se do té fáze může :-))
Někdo zastává starší názory, někdo novější, článek sem mi líbil, a nechal mě trochu zamyslet se :-) Tobě, Niko, přeji, abys našla svého "Prince na bílém koni" a ochutnala svůj kousek koláče zvaného Láska :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama