2. kapitola - Am I an ordinary girl? Yes, I am.

4. ledna 2014 v 3:19 | NikaV |  Dangerous Liaisons
Moje snažení o krátké kapitoly se pomalu začíná vytrácet... Ale aspoň tu je další kapitola.
A za obrázek k povídce děkuji Ametten.


Po mém prvním setkání s upírem jsem byla odhodlaná nedostat se znovu do spárů žádného upíra. Proto jsem se tehdy snažila najít s na internetu nějaké informace o nich. Také jsem zašla do knihovny a nakoukla do několika knih.

14. ledna 2010
Co je zabije:
Dřevěný kůl do srdce - možná je potřeba speciální druh dřeva
Sluneční svit
Useknutí hlavy

Co je oslabí:
Svěcená voda - netuším, kde ho sehnat. Možná v kostele.
Česnek - nezapomenout ho koupit!
Sporýš - zjistit, kde ho sehnat!
Kříže - koupit křížek na krk v obchoďáku!

Schopnosti, vlastnosti:
Zlepšené smysly
Obrovská síla
Obrovská rychlost
Bez pozvání nemohou vstoupit do domu, bytu
Nejsou vidět v zrcadle
Nejdou vyfotit
Levitace, lezení po stropě a zdech
Proměna v netopýra a různé další potvory

Pochybovala jsem, že by všechny informace byly pravdivé. Nejvíce jsem nevěřila té informaci o lezení po stropě a zdech. Potom se mi ještě nezdály proměny a levitace. Až příště uvidím nějakého upíra, tak se ho na to zeptám.
Ale přestože jsem si nebyla u všech věcí jistá, některé z nich jsem si pořídila. Například sporýš se mi sice pracně sháněl, ale nakonec jsem ho našla v jednom rádoby čarodějnickém obchodu. I když možná je to opravdový čarodějnický obchod, protože když existují upíři, tak čarodějové možná taky.
Také jsem si pořídila česnek do kabelky a křížek na krk. Svěcenou vodu jsem ale moc nevěděla, kde ji sehnat, protože nejsem věřící a tudíž toho moc o náboženských věcech nevím. Navíc se mi nechtělo moc jít do kostela a ptát se tam nějakého otce představeného, kde bych mohla získat svěcenou otázku. Vedlo by to k otázkám, proč ji potřebuji.
Už tak mi stačí otázky, co to mám na krku. Jako odpověď jsem si vymyslela pěknou historku o tom, jak jsem spadla a na zemi byla trochu skla. Naštěstí jsem tuhle historku musela říkat jenom dvakrát, protože většinu času krk schovávám pod palestinou. Mého zranění si tedy všimla jenom Maggie. Když jsem si oblékala zástěru, tak se palestina uvolnila a sklouzla mi trochu z krku. Maggie tak zahlédla moje zranění. To samé se mi stalo ve škole a musela jsem pak říkat tuhle historku i svému spolužákovi.
Další, kdo si všimnul mého zranění, byl jeden zákazník. Seděl u baru a já jsem zrovna ten den měla směnu u baru, zatímco Maggie chodila po lokále a sbírala objednávku. Já jsem byla ta, která nalévala pití a podávala jí sklenice. Práci u baru mám mnohem radši, protože tam alespoň nemusím tolik chodit.
Toho muže jsem si všimla skoro ihned, protože mi byl trochu povědomý, ale nevěděla jsem odkud. Byl mladý a pohledný, tipovala bych ho asi tak kolem 25 let. Měl zvlněné, světle hnědé, nakrátko střižené vlasy. Neviděla jsem mu do tváře, protože měl hlavu skloněnou a něco prováděl na svém mobilu.
"Co to bude?" zeptala jsem se ho.
Ani nezvedl hlavu a odpověděl mi: "Jenom kávu." V tu chvíli jsem si uvědomila odkud ho znám. Poznala jsem ten hlas a ten britský přízvuk, který jsem slyšela před pár dny v uličce.
Zarazila jsem se a zatajila jsem dech, když mi to došlo. Musela jsem v duchu do sebe šťouchnout, abych tam nestála jak solný sloup a něco dělala. Nemůžu na sebe upoutat moc pozornosti. Využila jsem toho, že jsem se otočila ke kávovaru a párkrát jsem se zhluboka nadechla, abych se uklidnila.
Nakonec jsem se k němu otočila zpátky i s připravenou kávou i s jednou tajnou přísadou, kterou jsem tam přidala. V tu chvíli jsem zjistila, že mě sleduje. Jeho světle modré oči byly upřené přímo na mě a musím uznat, že takhle vypadá jeho obličej o něco lépe.
"Tady to je," postavila jsem přímo před něj hrnek a snažila jsem se vyhnout jeho pohledu.
"Děkuji," sdělil mi, ale hrnku se nedotkl. Sledoval mě dál. "Prosím, připomeň mi jednu věc. Mám pocit, že jsme se už někde potkali, ale nějak si nevzpomínám kde."
Podívala jsem se mu do očí. "Řekla bych, že v jedné uličce kousek odtud. Asi tak před několika dny, v noci," řekla jsem mu upřímně. Vždycky mívám sklony být upřímná, děj se, co děj.
"Už si vzpomínám," usmál se a sáhl po svém hrnku. "Mimochodem pěkný šátek."
"Vlastně se mu říká palestina," sdělila jsem mu. "Ale chápu, že někteří starší obyvatelé tohoto světa, ačkoliv na svůj věk nevypadají, nemají čas sledovat nejnovější módní trendy."
"Děkuju za poučení," pousmál se. "Na oplátku ti také jedno řeknu. Není moc slušné takhle se zmiňovat o věku ostatních."
"Myslím, že mezi námi dvěma neplatí klasická pravidla slušného chování," poznamenala jsem.
"Škoda, protože, jak sama říkáš, pocházím ze staré doby. A tehdy slušné chování a čest něco znamenaly," pronesl a potom jeho zrak padl na moji hruď. "Takže pro začátek je vhodné se představit, Anne."
"V tom případě by bylo dobré tě informovat o tom, že tahle jmenovka není moje," ukázala jsem si na hruď, kde jsem měla připevněnou jmenovku na zástěře. "Většinou tu svojí zapomínám, tak si vypůjčím tuhle od kolegyně."
"A mohu tedy znát tvoje ctěné jméno?" pozvedl obočí.
"Ještě si nejsem jistá, jestli ti ho řeknu. Navíc muž se představuje první," poznamenala jsem.
"Ano, ale zpravidla se jako první představuje méně významná osoba, což v tomhle případě budeš ty. Neber si to osobně, ale tvoje rasa je o něco níže než moje," ušklíbl se. "Ale tentokrát můžeme udělat výjimku. Jsem Klaus," natáhnul ke mně ruku.
Trochu váhavě jsem mu ji stiskla. "Jsem Julie," představila jsem se.
Vzápětí nás trochu vyrušila Maggie, která ke mně přišla. "Nechceš přerušit tohle flirtování a vrátit se zpátky k práci? Já nestíhám všechno." Na tác si naložila pár skleniček
"Já neflirtuju!" namítla jsem a popošla jsem o kousek blíž, čímž jsem se dostala dál od Klause.
"Já mám oči a vidím, že už jsi z něj několik minut nespustila oči, stejně jako on z tebe. Navíc jak slyším tak už si tykáte a jestli tohle něco nenaruší, tak odsud dneska večer nebudeš odcházet sama," pronesla a následně odešla dřív, než jsem stihla něco namítnout.
Podívala jsem se opět na Klause, který na mě pobaveně hleděl. Nepochybovala jsem o tom, že slyšel každé slovo, které Maggie řekla. Přešla jsem zpátky k němu a nijak už jsem nekomentovala poznámku Maggie. Místo toho jsem okomentovala stav jeho hrnku, ze kterého se ještě nenapil.
"Ta káva vážně není otrávená," poznamenala jsem.
Klause se podíval na svůj hrnek. "Já bych řekl, že je vzhledem k tomu," podíval se opět na mě "že je v ní sporýš." Sakra, blbé upíří zlepšené smysly.
"Chtěla jsem si ověřit, jestli to, co jsem četla na internetu, je pravda. A protože se odmítáš napít, tak asi je," pokrčila jsem rameny. "Vyzkoušela bych i svěcenou vodu, ale tu jsem ještě nestihla sehnat."
Kupodivu se na mě za tohle nenaštval, spíš se tomu zasmál. "Internet není moc spolehlivý zdroj informací. Se sporýšem pravdu měl, ale se svěcenou vodou ne." Zvedl se ze stoličky a vyndal peněženku. Na pult položil padesátidolarovou bankovku. "Drobný si nech."
Překvapeně jsem se podívala na padesátidolarovou bankovku. Ta káva stála jenom několik dolarů a ten zbytek je můj? Chtěla jsem mu k tomu ještě něco říct, ale když jsem se na něj podívala, už tam nebyl. Viděla jsem jenom zavírající se dveře. Z toho seznamu budu muset vyškrtnout kromě svěcené vody také sluneční světlo, protože slunce venku jasně svítí.
Během zbytku mojí pracovní doby se už nic moc zvláštního nestalo. Bohužel mi už nikdo nenechal tak velké dýško.
Když mi skončila směna, tak se mě ještě Maggie zeptala na Klause: "Mimochodem nečeká na tebe někde za rohem ten, se kterým jsi dneska flirtovala?"
"Myslím, že ne. Aspoň v to doufám," pronesla jsem a oblékla jsem si kabát.
"Proč? Tobě se nelíbil?" zeptala se mě.
"Není můj typ," zavrtěla jsem hlavou a vzala jsem si svoji kabelku.
"Škoda," pokrčila rameny. "Tak se měj. A dej pozor, ať zase nezakopneš."
"Zkusím to. Ahoj," rozloučila jsem se s ní a vyšla jsem ven. Venku mě udeřil do tváře nepříjemný mráz. Instinktivně jsem si chtěla povytáhnout šálu, abych si zakryla lépe obličej, ale pak jsem si uvědomila jednu nepříjemnou věc. Šálu jsem neměla, protože zůstala ležet v té uličce po incidentu s Klausem. Možná tam ještě leží a možná bych si pro ni mohla dojít. Teď za světla by ta ulička nemusela být tak nebezpečná.
S tím nebezpečím jsem se trochu spletla. Možná byla ve dne bezpečná před upíry, ale pokrytá ledem nebyla bezpečná pro chodící osoby. Trochu mi to klouzalo, ale vypomáhala jsem si tím, že jsem se přidržovala stěny. Alespoň jsem zvládla úspěšně nespadnout a úspěšně jsem se dostala, až k místu nedávného incidentu.
Rozhlédla jsem se po zemi. Bylo tam pár kapek krve, pravděpodobně mých. A vedle nich ležela moje tmavomodrá šála. Sehnula jsem se a zkusila jsem jí sebrat ze země, jenže to nešlo. Ona totiž za těch pár dnů k zemi přimrzla. Kousek jsem sice mohla uchopit a volně s ním pohybovat, jenomže kousek šála byl pod tenkou vrstvou ledu. Několikrát jsem na to místo dupla. Potřebovala jsem, aby to povolilo. Nakonec se tam objevilo několik prasklinek.
Nyní už zbývalo pořádně vší silou za šálu zatáhnout a doufat, že se nepřetrhne. Naštěstí se nakonec nepřetrhla. Místo toho se prasknul led a šála se uvolnila. Problém byl, že jsem to nečekala. V důsledku toho jsem ztratila rovnováhu. Málem jsem se už skoro vyvážila, jenže v tu chvíli mi na ledě podklouzla noha a já jsem padala na zem.
Jenže jsem nakonec na té zemi neskončila. Místo toho jsem skončila v něčí náruči. Když jsem se poté podívala, kdo že mě to zachránil před pádem, zjistila jsem, že to byl upír. Místo na zemi jsem se ocitla v upírově náruči. Tomuhle se říká přejít z bláta do louže.
"Tolik snahy kvůli jedné šále?" pozvedl obočí a postavil mě.
"Je to moje oblíbená," odpověděla jsem mu. "Umí upíři chodit i tak, aby byly slyšet?"
"Umí, ale nevzpomínám si na žádného upíra, který by tak opravdu chodil," poznamenal. "A ty jsi buď odvážná, nebo hloupá, když jdeš znovu tudy."
"Sázím spíš na to druhé," pronesla jsem. "Můj mozek si asi odmítá připustit, že bych mohla umřít. Ale jestli se mě rozhodneš zabít, tak tomu asi stejně nezabráním. Dřív nebo později by se ti to podařilo."
Podíval se mi do očí. Předtím jsem si nevšimla jejich barvy, až teď, když jsme kvůli úzkosti uličky stáli blízko u sebe. Měl také modré oči jako já, ale on měl oči světlejší než já. Byla to přesně ta barva, co se mi líbí.
"Ty se vůbec nebojíš smrti?" zeptal se mě a prohlížel si mě.
"Věřím, že neexistuje posmrtný život, že po smrti prostě není nic. Takže se vlastně nemám čeho bát, když by mě čekal jenom klid. Maximálně bych se mohla bát té bolesti, která je spojená s umíráním."
"Vůbec mi ti nevadilo, že po sobě zanecháš spoustu nedokončených věcí? Nebo že po tobě zůstane truchlící rodina?" zeptal se mě znovu. Proč mi to začíná připomínat výslech?
"Ty nedokončené věci by mi možná vadily, ale když není posmrtný život, tak nebudu mít jak se tím trápit. A truchlící rodina tu nezůstane. Proč tě to vlastně tolik zajímá?"
"Protože se snažím přijít na důvod, proč jsi byla před pár dny tolik vyděšená a teď už nejsi," odpověděl mi.
"Možná je to tím, že teď je světlo, nebo tím, že teď znám tvoje jméno," navrhla jsem. "Předtím jsi řekl, že lidi jsou podřadnější než upíři. Takže jsme pro tebe v podstatě jenom potrava. A to se každé potravě představuješ?"
"Ne," zavrtěl hlavou a udělal krok blíž ke mně. Možná si myslel, že ta blízkost mě víc vyděsí. Nyní jsme stáli těsně u sebe. "Ty jsi první."
"Proč?" zeptala jsem se, protože jsem nechápala, proč to udělal. "Vždyť jsem jenom obyčejná holka, která studuje na vysoké a přivydělává si v bistru."
"Nejsi obyčejná. Strávil jsem století tím, že jsem zastrašoval lidi, čarodějky, vlkodlaky i upíry. Ale u tebe se mi to nedaří. A mě zajímá proč."
Sledovala jsem jeho pohled a postřehla jsem změnu v jeho obličeji. Oči se mu podlily krví, kolem nich se objevily tmavé žilky a zuby se mu prodloužily v tesáky. Na moment jsem se lekla, že se mě chystá kousnout. Jenže místo toho kousnul sám sebe do ruky. Nechápala jsem, co dělá, hlavně když mi strčil svojí krvácející ruku před obličej.
"Napij se," řekl mi. Když jsem se na něj nechápavě podívala, tak mi to dovysvětlil. "Vyléčí to tvůj zraněný krk."
Takže bych se už nemusela trápit tím, jak tohle zranění vysvětlit? S touhle myšlenkou jsem sklonila hlavu a ochutnala jsem jeho krev. Nebyla tak hnusná, jak bych čekala. Setřela jsem si krev z úst a podívala jsem se na něj.
"Poděkovala bych za to, ale kdybys mě nekousnul, tak bych ti teď nemusela pít krev. Takže máš smůlu, poděkování se nedočkáš," oznámila jsem mu.
Pousmál se. Vzal mi z ruky mojí šálu, přičemž zavadil rukou o kousek odhalené kůže mezi rukávem a rukavicí. Ten letmý dotyk mi byl příjemný, že jsem se ani nestihla podivit, proč mi bere moji šálu. Proč bych zjistila hned za okamžik, protože mi ji začal omotávat kolem krku. Přitom vůbec nepřerušoval oční kontakt mezi námi. Nakonec dal ruce opět dolů.
"Měla bys jít. Tvůj autobus už pomalu přijíždí," sdělil mi.
Otočila jsem hlavu a podívala jsem se k ústí uličky. Pak jsem se podívala opět na Klause, jenže on už tam nebyl. Ani jsem se nestihla zeptat, jak ví, že mám v úmyslu jet právě tímhle autobusem nebo jak ví, že vůbec plánuju jet autobusem.

15. ledna 2011
Milý deníčku, dneska jsem znovu narazila na toho upíra. Jmenuje se Klaus a docela příjemně jsem si s ním popovídala. Páni, já narazím na upíra, který mě kousnul, a místo abych zdrhala, tak se s ním ještě vybavuju. Dokonce jsem zapomněla na ten kůl, co mám pro jistotu připravený v kabelce. Vážně nechápu svoje chování. A ani jeho. Čekala bych, že mě zabije, ale on mi místo toho řekne, že nejsem obyčejná holka. Stejně si myslím, že se plete. Jsem obyčejná holka, která je výjimečná akorát tím, že se zapomněla bát upíra.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Michato Michato | 4. ledna 2014 v 17:16 | Reagovat

Tak tohle se mi líbí :) Klaus je stejně (hned po Damonovi) nejlepší postava :D Povídky z TVD bych tu klidně uvítala i ve větší míře :)

2 Scorpio Scorpio | Web | 4. ledna 2014 v 20:09 | Reagovat

Ahoj,
byl/a jsi přidána na seznam neoficiálních autorů fanfiction na adrese http://archivpovidek.blog.cz/1208/seznam-hp-ff-2
S pozdravem
Scorpio za tým B.U.N.C.R.u
*B.U.N.C.R. (Bookcase of Unofficial Creators) je vlastně amaterský blog tří adminek, které se snaží dát dohromady co největší počet blogařů/pisálků. Pokud máš nějaký tip, byli bychom rádi za tvou pomoc.

3 Nate Nate | 4. ledna 2014 v 21:42 | Reagovat

No, zajímá mě pokračování, ale nemůžu si odpustit rýpnutí. Název povídky má předpokládám v překladu znamenat "Nebezpečné známosti" - čili "Dangerous Liaisons", nikoliv "Liasions".

4 NikaV NikaV | E-mail | Web | 4. ledna 2014 v 22:13 | Reagovat

[3]:Děkuji za upozornění, už jsem to opravila. Asi se mému mozku víc líbí Liasions než Liaisons.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama