5.9.1990 - Zmatená

6. ledna 2014 v 13:45 | NikaV |  Quinn Sage
Nastává čas odjet podruhé do Bradavice. Jenže Quinn je trochu zmatená svými pocity.

5.9.1990
Z událostí dneška a minulého týdne jsem poněkud zmatená. A kdo za to může? Kdo jiný než Matthew Styx.
Cestou do školy, kde se mi nějak nedařilo narazit na nikoho známýho (Plesnivka s druhou Benetkou se nepočítají). Ono Arya asi zaspala (a to jsem já ta línější) a zbytek ostatních asi taky zmeškal vlak. To je tak těžkého vlézt včas do vlaku? Takže jsem neměla s kým sedět. Nechtěla jsme sedět sama, to by byla nuda. Tak jsem si sedla k prvákům. Když už nic jiného, tak je aspon můžu šikanovat...ehm... vytahovat se nad nima...ehm... bavit se s nima. Akorát jsem si na to vybrala ty špatné. S těmahle se nedalo kecat, tak jsem se vymluvila, že se jdu prolézt. Zalezla jsem do jednoho kupé, kde byl - hádej kdo - Matty.


Kluk, se kterým jsem se poprvé líbala. Kluk, se kterým jsem chtěla loni chodit. Zároveň i kluk, který se na mě vykašlal, protože "by chtěl, abychom zůstali kamarádi". Grrr, hajzl. Jeden čas jsem ho vážně nesnášela. I tenkrát v tom kupé před měsícem jsem ho nesnášela.

No a v tu chvíli v tom kupé seděl naproti mně. Kromě něho tam byl ještě Sam Hetson a pár prváků, jejich jména jsem neznala, neznám a možná ani znát nebudu. Bavila jsem se tam s Mattym o tom, jaké jsme měli léto. Bavili jsme se normálně jako kamarádi, ale můj vnitřek byl trochu...zmatený. Měla bych ho nesnášet. Vždyť je to hajzl a zachoval se ke mě hnusně. Moje naivní dětský srdce mi vyrval z hrudi a zadupal do země (já vím, zní to hrozně, mám to z těch knížek, co jsem začala o prázdninách z nudy číst). A pak se normálně bavíme. Možná to bude tím, že jsem mu zapomněla loni říct, že ho nesnáším. A protože mi nejspíš do hlavy nebo do srdce nebo kam nevidí, tak si asi myslel, že jsme prostě kamarádi. Jenže moje mysl, srdce, tělo, duše, žaludek a kdo ví, co ještě, bylo zmatené (možná se už trochu opakuju). Mám ho nesnášet, seřvat ho, bavit se ním, skočit mu kolem krku? To poslední rozhodně ne (aspoň v tom kupé ještě ne). Nakonec jsem se rozhodla pro přátelství. To ještě nikdy nikomu neublížilo.

Když mi pak o dva dny později nabídnul jestli bych šla ven, souhlasila jsem. Nebylo to kvůli tomu, že bych se s ním chtěla sama toulat v noci po chodbách. Nebylo to vůbec kvůli tomu. Už den předtím jsem byla venku a na rozdíl od svojí ségry mám ráda dobrodružství. Zbožňuju ten pocit, kdy se mi zrychlí tep. Srdce se mi rozbuší. Zrychleně dýchám. Do krve se mi vyplaví adrenalin- V hlavě mám pusto. Nohy a ruce si dělají, co chtějí.

Tu noc jsme měli velkou smůlu. Sotva vylezeme ven ze spolky, po schodech jde zrovna nějaká nová profesorka. Nakonec jsme ji ukecali, tak nám nic neubrala a ani nic nedala. Dokonce nám i - pokud jsme to správně pochopili - naznačila, ať se vyhneme Vstupní síni. Tak jsme se jí vyhnuli. Zašli jsme do klubu lektvarů, kde jsme se porozhlídli, zjistili že bez kotlíku jsme tam k ničemu, a šli jsme dál. Zamířili jsme k jedné tajné testrálovité místnosti. Tahle tajná místnost není nic moc, vlastně tam nic pořádného není. Pro mě (a možná i pro Mattyho) je plná vzpomínek.

Sem mě zavedl loni Matty poprvé. Chvíli jsme tu byli, Matty se choval jako gentleman. Vyčaroval mi dort. Vylezla jsem si na stůl (nejsou tu žádný židle) a jedla jsem ten dort. S Mattym jsme si povídali o všem možném. Dort ležel vedle mě, takže se pro něj musel Matty přese mě nahnout... Možná si deníčku myslíš, že jsme se tam v tu chvíli poprvé políbili. Opak je pravdou, ačkoliv je ta pravda nedaleko. Políbili jsme se až později. Ten večer jsme se vrátily do společenské místnosti. Byla prázdní, nikde nikdo. Posadili jsme se ke stolu a pokračovali jsme v povídání. Ani nevím jak se to seběhlo. V jednu chvíli si povídáme, v další si hledíme do očí a v další mě Matty políbí.

Možná by to tenhle den pokračovalo stejně jako loni. Naše plány ale opět překazila profesorka, která nás tam načapala. Vešla tam asi půl minuty po mě. Nejspíš nás zahlédla vcházet. Vyfasovali jsme od ní školní trest (byl to můj první školní trest). Bylo to v pohodě, jenom jsme ji pomahali třídit noty. Pak se s námi bavila a nakonec nám Matty zahrál na flétnu. Někdy během toho hraní, jak jsem ho sledovala, jsem cítila takový zvláštní pocit. Jako kdybych mi v břiše poletovaly motýly.
Quinn Sage
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama