49. kapitola - Prohraný zápas 1/2

26. ledna 2014 v 3:37 | NikaV |  Třetí část - Z(a)tracená rodina Blacků


Ukázalo se, že moje odlákávání pozornosti několika prefektů, nebylo moc nenápadné. Přesněji řečeno to považovali, za dílo Siriuse Blacka. Rozbitá vitrína v Pamětní síni tomu ještě pomohla. Na hradě se nemluvilo o ničem jiném a mezi studenty panovaly různé teorie. Nejrozšířenější je, že se skrýval ve Velké síni mezi studenty. Justin Finch-Fletchey tvrdil, že ležel přímo vedle něho, protože cítil podivný zápach. Fred a George Weasleyovi otevřeně říkali, že ho skrývali mezi sebou. Slíbil jim za to, že jim občas pomůže, když budou potřeba. Nikdo jim to ale nevěřil.
Nikoho z nich nenapadlo, že za to můžu já. No, vlastně to někoho napadlo.
"Slyšela jsem něco o tom, že Cedric prý toho tajemného neznámého chytil. Ale pak mu zmizel přímo pod rukama. Rozplynul se," poznamenal Harry, když si další den společně s Ronem sedal k večeři naproti mně.
"Nemůžu si pomoct, ale mě to něco připomíná," pronesl Ron. "Harry, nepřipomíná ti to něco?"
"Ne, vůbec. To by tady musel být někdo, kdo dokáže být v jistém stavu chvíli hmotný a chvíli ne. Ale takový tady snad nikdo není. Že ne?"
"Můžete už přestat s tou komedií?" ozvala jsem se konečně a zvedla jsem hlavu od své bramborové kaše a plátku masa. "Stačilo by se zeptat přímo a hned bych vám, mohla říct, že jsem to byla já."
"Chudák Cedric," poznamenala Hermiona. "Musí být z toho trochu zmatený."
"Telepaticky jsem se mu za to omluvila. Ale slovně nemůžu, aniž bych mu tím neprozradila ten zbytek."
"A proč jsi ze sebe vlastně udělala Fantoma Bradavic?" zeptal se Harry, který si na talíř nandával to samé, co jsem měla i já.
"Protože jsem pomáhala Eliz dostat se ze síně. Chtěla vidět ty moje schopnosti. Ale když jsem na ní pak vybafla, tak se lekla natolik, že mě sejmula tou obrovskou trofejí. Teď mám obrovskou modřinu na boku."
"A tu unesla?" zeptal se nevěřícně Ron, který už se pomalu začínal cpát jídlem. "Vždyť je hrozně těžká. To si pamatuji ještě z loňska, jak jsem ji musel leštit."
"Já jsem neřekla, že ji držela v rukách," usmála jsem se na Rona, který si právě strčil do pusy plnou lžíci kaše.
"No, jo, ona je vlastně ten Havraspár," poznamenal pak Ron, jakmile se mu podařilo polknout.
"A mimochodem později se tam objevil Voldemort. Zase." Protočila jsem oči. Najednou jsem ztratila chuť k jídlu. Nevadí, stejně už jsem plná. "A Eliz navrhla, že když by se do toho zapojila i její mamka, tak bychom mohli společně přijít na způsob, jak se ho zbavit."
"Jako zbavit v reálu nebo v tvojí hlavě?" zeptala se Hermiona a odložila příbor, jelikož už dojedla.
"Jenom v mojí hlavě," odpověděla jsem jí. "Na toho v reálu asi nestačíme."
"A jsi si jistá, že je to dobrý nápad?" zeptal se Harry.
Zmateně jsem se na něj podívala. "Jak to myslíš?"
"No, nic ve zlém, ale trochu mi to připomíná loňský rok. Tehdy ti Voldemort taky nasliboval hory doly a pak se to všechno zamotalo. Teď mám jenom obavy, aby to nedopadlo jako minule."
"Myslím, že mezi nejmocnějším černokněžníkem všech dob a patnáctiletou studentkou Havraspáru je menší rozdíl."
"Nikdy nemůžeš vědět, co si ten druhý myslí," přidala se k Harrymu i Hermiona. "Prostě si dej pozor. Máš sklony vejít přímo do pasti."
"Děkuji za projevenou důvěru. Vždyť do pasti jsem takhle vlezla jenom…" Chvíli jsem musela počítat na prstech. "Asi tak jenom pětkrát. To není tak moc. Ale zkusím si dávat větší pozor."
"Jenže jsi jim stejně už stihla vyžvanit všechna svoje tajemství," poznamenala Hermiona.
"Všechno ne," zavrtěla jsem hlavou. "Neřekla jsem jim o tom podivném s Harrym."
"To ale stejně brzo zjistí," pronesl Ron.
"Co?" zeptala jsem se a podívala jsem se na něj.
"Stačí, když se znovu stane to samé, co ve vlaku. Sice mezi vámi nebyly žádná světýlka naznačující to spojení, ale stejně něco poznat bylo. Harry najednou byl méně bledý a ty si najednou vypadala hůř."
"Naštěstí si toho Ginny a Neville moc nevšimli. Jenom u Lupina se mi zdálo, že se tvářil trochu divně," dodala Hermiona.
"Ten se tváří pořád divně," namítnul Harry. "Ale jinak mají pravdu, Kate. Nemusíš mi pomáhat. Já to zvládnu."
Přejela jsem je pohledem. "Dobře, tak já těm dvěma nevyzradím úplně všechno a Harryho nechám, ať si se svými problémy poradí sám. Všichni spokojení? Tak já půjdu na další hodinu."
Následující týdny jsem na tenhle rozhovor dočasně zapomněla. Letos mi totiž kromě mých klasických povinností do školy zabíraly čas i famfrpálové tréninky. Tenhle rok to bylo poprvé, co jsem na ně chodila od začátku roku. Novinkou pro ostatní byla také přítomnost madame Hoochové na tréninkách. Harry mi v soukromí sdělil, že tu je kvůli němu. Profesorka McGonagallová měla obavy kvůli Siriusi Blackovi, a tak vymyslela tohle řešení. Chudák Harry. Nemá chvíli klidu.
Nám ostatním, kteří jsme si nemuseli dělat s neustálým hlídáním, dělalo větší starosti počasí. První famfrpálový zápas se blížil a počasí se stále zhoršovala. Déšť byl čím dál častější, slunce už pomalu ani nebylo vidět. Když jsem mrzla venku v dešti s ostatními, tak jsem proklínala Freda a George, že mě přinutili jít na ten konkurz. Kdyby to neudělali, tak bych teď seděla pěkně v teplíčku naší společenské místnosti a hřála si nožičky u krbu. Ne, místo toho tady musím mrznout.
Bohužel, tím špatné zprávy, ale nekončí. Na náš poslední trénink před zápasem totiž přišel Oliver s nepříjemnou zprávou.
"Nehrajeme proti Zmijozelu! Místo nich nastoupí Mrzimor."
"Jakto?" vyhrkla většina z nás.
"Vymlouvají se na Malfoyovu ruku. Ale spíš nechtějí hrát v tomhle počasí." Oliver zamračené pohlédl z okna.
"Malfoy s rukou nic nemá. Jenom simuluje," namítla jsem.
"Ale aspoň je o Mrzimor. Ten není tak těžký soupeř," poznamenal Fred.
"Jenže letos mají nového kapitána a chytače, Cedrica Diggoryho," pronesl Oliver. Katie a Angelina se zahuhňaly. Oliver se po nich nechápavě podíval. "Co se děje?"
"To je ten pohledný kluk, že jo?" optala se Angelina. "Ten hrdina?"
"Hrdina?" pohlédl na ní nechápavě Fred.
"Přece jak chytil nedávno málem Siriuse Blacka. Jak se za ním hrdinně a odvážně vydal…" rozplývala se Katie.
Rozesmála jsem se. Všichni na mě nechápavě pohlédli. Mávla jsem rukou. "Tohle nepochopíte," vysvětlila jsem jim.
"No, každopádně ať je jakkoliv hrdinný, tak dal dohromady silnou sestavu! A je to vynikající chytač! Stojí proti nám velký soupeř, ale my to musíme vyhrát!"
"Klídek, Olivere, uklidni se," poklepal mu George na rameno.
Oliver to letos docela prožívá, protože je to jeho poslední šance získal Famfrpálový pohár, jelikož je v posledním ročníku. Příští rok bude pro něj pozdě. Ale v týmu jsme si všichni jednomyslně usnesli, že mu letos uděláme radost a vyhrajeme mu to.
Ale jsem vážně zvědavá, jak se nám to podaří v tomhle počasí. Den před zápasem se počasí totiž ještě zhoršilo. Vítr nabyl podoby skutečné vichřice a déšť byl ještě silnější. Jediní, kdo z to byli nadšení, byli škodolibí zmijozelští.
"Škoda jen, že mě ta ruka pořád bolí. Já bych tak rád hrál," postěžoval si, když jsme kolem něj procházeli na chodbě. To už jsem to nevydržela, zastavila jsem a otočila jsem se na něj dřív, než mě stačila Hermiona zarazit.
"Jenže to by ses musel přestat chovat jako malej rozmazlenej spratek a přestat simulovat!" vyjela jsem na něj.
"Co si to- Ty o mě nebude říkat, že jsem spratek!" oplatil mi to Malfoy a probodl mě pohledem. "Ty, která sotva nasedneš na koště!"
"Jenže já na rozdíl od tebe na to koště nasednout umím i za deště. Ale ty ne, protože jinak byste určitě hráli, že ano?" ušklíbla jsem se a drze jsem k němu popošla blíž.
"Nehraju kvůli svému zranění," oponoval mi a věnoval mi jeden ze svých škodolibých úsměvů. "Ale ty jsi v týmu jenom náhodou. Kdyby Leroyová loni nezkameněla, tak si tě nikdo ani nevšimne. A letos si v týmu jenom proto, že tě bylo Woodovi líto."
"Aspoň mi tatínek nemusel kupovat místo v týmu jako tobě," oplatila jsem mu to.
"To protože tebe ten tvůj nechtěl!" odsekl Malfoy.
Jeho slova mě tvrdě zasáhla. Trefil se přesně do mého slabého místa. Cítila jsem, jak mi začaly vlhnout oči. Nejspíš to bylo vidět, protože to Parkinsonová okomentovala: "Jenom se tu nerozbreč."
Ani jsem na ní nepohlédla, jenom jsem probodla pohledem Malfoye. Na moment jsem v jeho tváři zahlédla stopu lítosti a trochu omluvného pohledu, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Otočila jsem se a rychlým krokem jsem zamířila pryč. Moji přátelé mě následovali. Nikdo z nás už se k tomuto incidentu ten den nevyjádřil. Postupem dne jsem na to dokonce i zapomněla a večer jsem šla klidně spát.
Jenže tahle myšlenka zůstala v mém podvědomí, protože v noci se mi zdál podivný sen. Tohle nebyl žádný astrální sen, tohle byl normální sen plný fantazie. V tom snu jsem se cítila nejprve sama, ale pak se tam objevila jedna osoba, která ačkoliv mi vzhledově nebyla moc podobná, poznala jsem tu osobu. Byl to můj táta. Říkal mi utěšující slova a uklidňoval mě. Měla jsem s ním příjemný pocit, jako kdybych byla doma v bezpečí. Ke konci snu jsem zvedla hlavu a chtěla jsem podívat svému tátovi do tváře.
Jenže v tu chvíli jsem se probudila. Prudce jsem se posadila na posteli a vyrušila jsem tím Blakea ze spánku. Má ve zvyku spát se mnou v posteli. Aspoň mi není zima na nohy, protože mi je příjemně zahřívá. Blake zvednul hlavu, když jsem se probudila. Přešel na posteli až ke mně a olízl mi obličej. Potom si lehl vedle mě a položil si hlavu na mou ruku, zatímco jsem ho hladila po hlavě.
"Klidně spi dál," zamumlala jsem. "To byl jenom sen." Ze kterého nevím, co mě přesně probudilo. Pravděpodobně déšť, který vytrvale bubnoval do oken. Škoda, že mě vyrušil ze snu. Zajímalo by mě, koho si moje fantazie dosadila na místo otce. Myslím, že si pamatuju, že měl tmavé vlasy.
Položila jsem si hlavu opět na polštář a snažila jsem se spát. Jenže mě neustále rušil déšť bubnující do oken a venku foukající vítr. Nemohla jsem usnout. Nakonec jsem veškeré snahy vzdala. Stejně budu muset jít za chvíli vyvenčit Blakea ven. Tomu hnusnému počasí se stejně nevyhneme.
Blakeovi se ven stejně jako mě nechtělo. Ono bylo navíc asi ještě hodně brzo, neboť teprve začínalo pomalu svítat. A taky to počasí nám na náladě nepřidalo. Já jsem se aspoň na rozdíl od něj mohla schovat pod plášť, ale on měl během chvíle promočený kožich skrz na skrz. Ani jednomu z nás se dnes nechtělo běhat, takže jenom odběhl někam za roh a po chvíli se vrátil. Pak jsme rychle zamířili zpátky do teplé společenské místnosti.
Až na to, že moc teplá nebyla. Přes noc oheň v krbu vyhasnul a nyní tam bylo jenom několik uhlíků a nedohořelých polen. Většinu času přes den bývá oheň zapálený, protože tu vždycky je nějaký student. Jenže v noci tu nikdo není, jenom na stole leží několik zapomenutých sešitů, brků a někdy prázdný kalamář. Jelikož jsem nejspíš první z celé koleje, kdo už vstal, mám tu čest zapálit oheň já.
Vytáhla jsem svojí hůlku a namířila jsem jí na krb. V duchu jsem si představila, jak se tam objevuje plamen. "Incendio," pronesla jsem. Vzápětí se objevil v krbu plamen, který postupně zachvátil všechna zbývající polena. Blake si lehl těsně před oheň, alespoň mu tak rychleji proschne kožich. Já jsem si mezitím sedla na pohovku, která stála nejblíže u krbu. Natáhla jsem si nohy pěkně ke krbu a nechávala jsem si na ně hřát.
Jenže zatímco se moje přední polovina ohřívala, byla mi zima na záda. Rozhlédla jsem se. O kousek dál ležela nějaká deka. Doufám, že tahle deka tu nezůstala po Fredu a Georgeovi či nějaké jejich oběti, protože to by v ní možná byl svědící prášek nebo něco podobného. Představila jsem si, jak letí ke mně, a mávla jsem hůlkou. "Wingardium Leviosa." Následně ke mně deka sama přiletěla a já jsem se do ní zabalila.
Jak jsem tam tak seděla, tak se společenské místnost začínala postupně rozehřívat. A stejně tak i Blake a já. Postupně jsem musela nohy odtahovat dál od ohně, protože mi na ně bylo až příliš vedro. Přitom jsem se dívala do ohně a uvažovala jsem nad dnešním zápasem, jak asi dopadne. Ani nevím, kdy jsem během toho zavřela oči a opřela jsem si hlavu o opěradlo.
Najednou se mnou někdo zatřásl a oslovil mě "Kate?"
"Co?" zamumlala jsem a pomalu otevřela oči. Když můj zrak zaostřil, rozpoznala jsem před sebou Harryho. Najednou jsem si uvědomila, že na pohovce ležím, místo sedím. Kdy jsem si lehla? Možná někdy během spánku.
"Ty jsi tu spala celou noc?" zeptal se mě. Vzápětí do jeho ruky strčil Blake a dožadoval se pozornosti. "Dobře, tak vy dva jste tu spali celou noc?" opravil se.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "Ráno jsem se probudila, vyvenčila jsem Blakea a pak jsme tady usnuli. A venku je šílené počasí."
"Na to jsi nemusela chodit ven, abys to zjistila," ušklíbl se a posadil se vedle mě.
"Chceš kousek deky?" zeptala jsem se ho. Harry přikývnul, tak jsem mu podala kousek deky. Společně jsme se do deky zabalili a vzhledem k naší blízkosti jsme se zároveň navzájem zahřívali tělesným teplem. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a zadívala jsem se do ohně. Mezitím si Blake lehnul k našim nohám na část deky, která ležela na zemi.
"Někdo by měl přiložit," řekla jsme po chvíli, kdy oheň znovu začínal vyhasínat.
"Udělám to." Harry se chtěl zvednout a jí tam přidat pár polínek, ale zarazila jsem ho.
"Počkej," řekla jsem mu a chytila jsem ho za ruku. "Když se zvedneš, tak mi bude zima zprava. Radši to udělám kouzlem." Vytáhla jsem hůlku a namířila jsem ji na poleno. "Wingardium Leviosa." Hůlku jsem opět dala dolů, zatímco kus dřeva sám levitoval do krbu. Otočila jsem hlavu na Harryho, který se tvářil trochu zaraženě. "Děje se něco?" zeptala jsem se.
Harry otočil hlavu. "Nic, jen jsem se zamyslel," odpověděl mi a podíval se mi do očí. "Takže… těšíš se na zápas?"
"V tomhle počasí ani moc ne," usmála jsem se a zadívala jsem se mu do očí. "Ale když budeš chytat ty, tak určitě vyhrajeme. Předem lituju Cedrica."
"Děkuji za důvěru," usmál se Harry. "Ale mám z toho špatný pocit…"
Naklonila jsem se k němu. "Já ti věřím," pošeptala jsem mu do ucha a pak jsem se mu podívala do očí. Naše tváře dělilo jenom pár centimetrů.
"A pak že spolu nic nemají," ozvalo se o kousek za námi. V rychlosti jsme se od sebe odtáhli a podívali jsme se tím směrem, odkud šel hlas. Parvati a Levandule právě mířily na snídani. Asi už se čas přiblížil do normálního doby, kdy lidé vstávají.
"Ehm… dobré ráno," pozdravil Harry a vstal z gauče. Pak se podíval na mě. "Já už půjdu na snídani," oznámil nám. Sebral svoje koště, které měl opřené o křeslo a vylezl otvorem v portrétu ven.
Podívala jsem se na Levanduli a Parvati, které se culily. "Bez komentáře," oznámila jsem jim, než stihli něco říct. Prošla jsem kolem nich i s Blakem nahoru a došla jsem se převlíknout.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 prongs prongs | 27. prosince 2016 v 19:22 | Reagovat

At uz si daji pusu :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama