48. kapitola - Noc ve Velké síni 1/2

1. ledna 2014 v 23:02 | NikaV |  Třetí část - Z(a)tracená rodina Blacků
Všem mým čtenářům přeji šťastný nový rok a k tomu přidávám novou kapitolu Kate. Tím jsem si pěkně naběhla, protože podle pořekadla "Jak na Nový rok, tak po celý rok" teď budu muset celý rok přidávat Kate...


Po příchodu do Prasinek jsme se rozdělily a každá z nás šla svojí cestou. Vlastně já jsem víceméně do Prasinek už nešla, jenom jsem zamířila k místu, odkud měli odjíždět kočáry do hradu. Už se tam shlukovali studenti a chystali se postupně odjet. Někteří už odjeli, někteří ještě vyčkávali z různých důvodů.
Mezi těmi vyčkávajícími byli dva moji kamarádi, Ron a Hermiona. Rozhlíželi se a někoho hledali. Nejspíš mě. Zamířila jsem proto k nim.
"Ahoj," pozdravila jsem je, jako kdyby se nic nedělo.
"Kate!" vyjekla Hermiona. Asi mě neviděla přicházet. "Kde jsi byla? Měli jsme o tebe starost."
"Jo, promiň. Trochu jsem se zapovídala."
"S kým?" zeptal se Ron.
"S tím neznámým, s kým jsi tam měla sraz?" zeptala se Hermiona, přičemž nakrčila čelo. Moc se jí to asi nezdálo.
"Jo," přikývla jsem a usmála jsem se. "Poslala mi to profesorka Reedová. Mám dobré zprávy."
"Jaké?" zeptal se Ron.
Podívala jsem se na kočár, který právě přijel, a zamířila jsem k němu. Když jsem do něj nastupovala, tak jsem se ohlédla na Rona a Hermionu, kteří stáli hned za mnou.
"Nejsem jediný bilokant na škole," poznamenala jsem a nastoupila jsem do kočáru. Posadila jsem se na sedadlo a vzápětí se naproti mně usadil Ron a Hermiona.
"Počkat, ty myslíš, že ona a ta její dcera jsou bilokantky?" zeptal se Ron.
"Nemyslím, já to vím stoprocentně. A dokonce vím i jaký druh." Na chvíli jsem se zarazila. "Tohle zní, jako kdybychom byly nějaké věci."
"Druh?"
"To patří k nejnovějším novinkám o bilokantech, které jsem se dneska dozvěděla. Bilokanti se dělí podle Bradavických kolejí. Ono zakladatelé Bradavic byli taky bilokanti a každý měl jiný druh moci. Pak se to nějak dědilo v rodinách, až se to dostalo do současnosti. Tyhle dvě patří k Havraspáru."
"A ty jsi…?" zeptala se Hermiona.
"Nějaký speciální neznámý druh. Bůh ví, co jsem zač. Ani ony to nevěděly," pokrčila rameny. "Proč musím být pokaždé v něčem jiná?"
"Buď ráda. Rozhodně nemůžeš říct, že bys byla obyčejná."
"Někdy by mi nevadilo, kdybych taková byla," povzdechla jsem si a zadívala jsem se ven. "Ale aspoň jsem zjistila jednu věc o mých rodičích."
"Jakou?" zeptal se Ron.
"Minimálně jeden z nich byl bilokant, protože se to dědí v rodině."
"Tím se ti voje hledání zužuje na… všechny bilokanty na světě, o kterých nevíme, kdo jsou. Takže to pořád může být kdokoliv," poznamenal Ron. "To je velký pokrok."
"Hele, aspoň nějaký pokrok. Stačí, když narazím na nějakého bilokanta, abych se ho zeptala, jestli není náhodou můj rodič," pronesla jsem a rozhlédla jsem se po okolí. Každou chvílí budeme zastavovat.
"A profesorky Reedové ses na to ptala?" zeptala se Hermiona.
"Ne, předpokládám, že by mi to sama řekla, kdyby to byla pravda." Na moment jsem se zamyslela a po chvíli jsem dodala: "Aspoň teda doufám." Vzápětí kočár zastavil, jelikož už jsme byly u hradu.
Vylezla jsem z kočáru a společně s přáteli jsem došla do hradu.
"Měli bychom najít Harryho," poznamenal Ron.
Harryho jsme nalezli docela snadno. Jakmile jsme vystoupali nahoru do společenské místnosti, našli jsme ho tam sedět v křesle.
"Ahoj, Harry," usmála jsem se, zatímco Ron mu vysypával do klína všechny sladkosti, které jsme mu koupili v Medovém ráji.
"Ahoj," odpověděl nám Harry na pozdrav a prohlédl si ji. "Vypadáte, že jste si to užili."
"Ani tak ne, protože většinu odpoledne jsme se snažili najít Kate," podívala se na mě vyčítavě Hermiona.
"Už jsem se vám omluvila. Prostě jsem se zapovídala. A musíte uznat, že jsem zjistila velmi zajímavé novinky."
"Jaké?" zeptal se Harry.
Rozhlédla jsem se okolo. Nejsem si jistá, jestli je vhodné probírat bilokanství zrovna tady, protože příliš blízko nás seděla dvojčata.
Podívala jsem se proto znovu na Harryho. "Řeknu ti to po večeři," odpověděla jsem mu a následně jsem se pokusila odvést řeč jinam "A co ty jsi mezitím dělal?"
"Měl jsem v plánu napsat esej na lektvary, ale nějak jsem se k tomu nedostal. Narazil jsem na Lupina…" začal Harry vyprávět svoje vyprávění o tom, jak viděl Lupina pít nějaký lektvar od Snapea.
"Lupin to vážně vypil?" poklesla Ronovi čelist. "Copak nemá rozum?"
"Proč by to neměl vypít?" zeptala jsem se, protože jsem nechápala, co je na tom tak strašného.
"Snape se snaží získat jeho místo. Určitě se ho snaží otrávit!" vyhrkl Ron.
"Rone, přece by se ho nesnažil otrávit přímo Harrymu před očima. Vymyslel by něco důmyslnějšího."
"Poslyšte, nechci rušit tu vaší debatu, ale měli bychom jít na hostinu. Začne každou chvílí."
Tímto se naše diskuse o Snapeovi a Lupinova odsunula do daleka. Naše myšlenky už brzy rozptýlila ohromná hostina. Jsem ráda, že tahle hostina vychází vždycky zrovna na moje narozeniny. Po dobu mého pobytu v Bradavicích si nemusím dělat starosti s občerstvením na oslavě, kdybych nějakou pořádala. Stačilo by si odnést jeden z těch pěkných mohutných dortů a bylo by o to rázem postaráno. Možná nějakou takovou oslavu někdy uspořádám. Třeba příští rok.
Nakonec jsem ale nebyla na té letošní oslavě úplně do konce. Když jsem dojídala dezert, tak do mě někdo pod stolem lehce kopnul. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem na Harryho. Pochopila jsem, co tím naznačuje, a vstala jsem od stolu. Harry udělal to samé. O chvíli později jsme oba dva vycházeli ze síně a mířili jsme na pozemky. Tam budeme mít klid si promluvit.
"Takže co se dneska stalo až tak nového?" zeptal se mě, když už nás nerušil venku hluk ze síně. Procházeli jsme po pozemcích, kde začínala být už pomalu tma. Stále ještě svítily v dálce nějaké paprsky slunce, ale celou oblohu projasnit nedokázaly.
"Zjistila jsem něco o bilokanství, něco o jeho původu. Popovídala jsem si totiž dvěma bilokantkama," odpověděla jsem mu.
"Což je ta profesorka s dcerou," poznamenal Harry.
"Ano, jsou," přikývla jsem. "Měly jsme takový dlouhý rozhovor. Věděl jsi, že zakladatelé Bradavic byli bilokanti?"
"Ne, tak tohle jsem vážně nevěděl," zavrtěl Harry hlavou.
"Ani jsi neměl jak to zjistit," pousmála jsem se. "A právě podle těchto zakladatelů se dělí bilokanti na druhy. Záleží na tom, jaké máš schopnosti. Nebelvír ovládá živly, Mrzimor má něco s léčením, Havraspár hýbe s předměty a Zmijozel si hraje s myslí. A tyhle schopnosti se dědí z rodičů na děti, takže jeden můj rodič byl bilokant."
"A kam zapadá chození ve spánku mimo tělo?"
"Nikam," pokrčil jsem rameny. Zastavila jsem se u jednoho stromu a podívala jsem na Harryho. "Jsem speciální druh. Možná si založím svůj vlastní."
Harry se také zastavil a podíval se na mě. "Myslím, že už pro něj máš název. Titendia. Nebo titendiálové… nejsem si jistý, jak se to skloňuje."
"To domyslím, až nás bude víc," zasmála jsem se. "A dělal si ty dneska ještě něco zajímavého?"
"Jo," přikývl Harry. "Ráno jsem vyvenčil Blakea. Pak jsem ho chtěl odvést zpátky na kolej, ale pak jsem narazil na Lupina a nějak jsem ho tam nestihl odvést, takže jsem nechal Blakea u Hagrida. Budeš si tam muset pro něj zajít."
"To mi teda říkáš brzo, když už je tma." Trochu jsem nakrčila čelo a předstírala jsem, že se mračím.
"Promiň, dřív na to nepřišla řeč," pokrčil Harry rameny. "Ale ono možná Blakeovi až tak neuškodí, když zůstane u Hagrida přes noc. Aspoň je na čerstvém vzduchu."
"Dobře, přesvědčil jsi mě," rezignovala jsem. "Vyzvednu ho ráno."
"Takže teď ti stihnu dát můj dárek?" pozvedl obočí a přitom sáhnul do kapsy.
"Pravděpodobně ano," usmála jsem se.
"Takže," Harry rychle něco vytáhl z kapsy a schoval to za zády. Následně mi podal ruku, aby mi mohl popřát. "Přeju ti všechno nejlepší k tvým čtrnáctým narozeninám, hodně štěstí, zdraví, ať letos nikomu nenaletíš, ať se nedostaneš do moc problémů a ať úspěšně zvládneš závěrečné zkoušky z dějin. Teď zavři oči."
Poslušně jsem zavřela oči a potom jsem ucítila dotyk na mojí ruce. Harry mi povyhrnul rukáv a něco dělal s mým zápěstím. Něco na něj věšel.
"Teď můžeš otevřít oči," řekl mi po chvíli. Otevřela jsem je a podívala jsem se na svojí. Na mém zápěstí se nacházel stříbrný náramek. Nebo možná nebyl stříbrný a jenom tak vypadal, já nevím, nejsem odborník. Ale hlavně na tom náramku visel přívěsek ve tvaru anděla. "Pro mého strážného anděla," řekl Harry. Jeho ruka stále spočívala na mé.
Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se Harrymu do očí. "Děkuju," usmála jsem se.
"Nemáš za co. Zachránila jsi mi několikrát život, tohle je maličkost," opětoval mi úsměv a taktéž se mi podíval do očí.
"Ale ty jsi mi taky už párkrát zachránil život. Měla bych ti taky jednoho takového dát," namítla jsem.
"Jenže já ti život zachraňuju obyčejným lidským způsobem. Ty při záchranách posouváš hranice všeho možného," oponoval mi Harry.
Přiblížila jsem svůj obličej o trochu blíž jeho. "A tobě to vadí?"
"Vůbec ne," usmál se Harry a trochu se ke mně naklonil. Naše obličeje dělilo už jenom několik centimetrů. Mohla jsem cítit jeho horký dech na tváři. Stačil už jenom kousek a už jsme se skoro políbili.
Jenže nás vyrušila větev, která spadla o kousek dál. Pravděpodobně se prostě ulomila ze stromu. Nebo možná na ní přistál nějaký pták a ona nevydržela jeho váhu.
Oba dva jsme se podívali tím směrem a trochu jsme od sebe ucukli. Zároveň jsem si i uvědomila, že už je kolem nás skoro úplná tma.
"Asi bychom už měli jít," navrhla jsem. "Hostina už asi skončila."
"Dobře," řekl Harry. Možná se mi to jen zdálo, ale v jeho hlase jsem zaslechla stopu zklamání. Nakonec ale přeci jen pustil mojí ruku a oba dva jsme se vydali zpět do hradu.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Michato Michato | 4. ledna 2014 v 17:20 | Reagovat

Tohle ? :O Co to jako má být ! Já už chci aby spolu Harry a Kate něco měli ! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama