31.10.1991 - Jeden malý človíček

6. ledna 2014 v 13:04 | NikaV |  Nika Humming
Konečně nastana ta radostná událost, po které následuje jedno překvapení.

31.10.1991
Už několik dnů jsme schovaní na hradě. Ala se Say nás přesunuli z lesa do jedné tajné mísntosti na hradě. Chvála jim, protože v lese plném příšer se dít vychovává blbě. V téhle místnosti jsme se kdysi dávno ukrývali před červenokabátníkama. Vlastně je tohle asi ta místnost, kde jsem se kdysi dozvěděla, že se John (se kterým jsem tou dobou chodila) líbal s Alicí. Zvláštní, jak ten čas letí....
Ale zpátky do současnosti. Poslední dobou to tu bylo takové jednotvárné. Ala se Say se tu občas stavily přinesly nám nějaké jídlo. Párkrát se tu ukázala i Amelie a James. Taky jsme se dozvěděli, že je Gina taky na hradě. Co tu dělá? No, to je jedno.

Prostě tenhle den byl stejný jako vždycky. Sam ještě spal, tak jsem vstala, najedla se, napila se....a chytila jsem se za břicho. Nejdříve jsem si myslela, že to jsou takzvaní poslíčci. Jsou to jenom takové bolesti před porodem, které do hodiny odezní.
Tyhle neodezněly. A když mi pak odtekla plodová voda, už mi bylo jasné, že to je naostro. Je to tady. Rodím.
Sam mi pomohl na postel a potom ihned běžel pro Say. Zůstala jsem tu sama. Zachvátila mě panika. Co když je něco špatně? Co když se stane něco hrozného? Co když dítě není v pořádku? Co když já nejsem v pořádku? Co když někdo Sama uvidí nebo ho rovnou chytí? Co když nedorazí a já tu zůstanu sama? Co když sama ten porod nezvládnu? Co když přijdu o dítě i o Sama.
Hlavou se mi míhaly všelijaké strašné scénáře a tělem mi zmítala každou chvíli něaé bolest, ale všechny moje myšlenky se přerušily, když se Sam vrátil. Udýchany, ale celý. Postavil se vedle mě a uklidnil mě. Všechno bude v pořádku. Musí být. Všechno bude v pořádku, my dva zvládneme všechno.
Pak dorazila i Say a Ala. Say sebou táhla brašnu, vekterý měla připravené věci. Ala jí jenom asistovala a občas ji něco podala. Jinak celý porod řídila Say. Dala mi jeden lektvar, po kterém se bolesti zmírnily. Polevily, ale pořád jsem je dost cítila. A někdy mez těmi bolestmi, ze mě vypadla směrem k Say jedna otázka. Vzpomněla jsem si na něco, nad čím jsme se Samem uvažovali před pár měsíci a pak jsme na to zapomněli. Tak jsem se ji teď zeptala, jestli bude našemu dítěti kmotrou. Asi souhlasila, nejsem si jistá, protože přišla další vlna bolesti.
Už se to blížilo ke konci. Něco jsme celou dobu mačkala (později jsem zjistila, že Samovu ruku). Tlačila jsem a tlačila a myslela jsem, že ze sebe vytlačím duši. Bolest byla příšerná. Už jsem myslela, že to dýl nevydržím. A pak to skončilo.
Slyšela jsem ten nejkrásnější křik. Bylo to jako ráj pro moje uši. Say něco zabalila do ručníku a omyla to. Úlevou jsem vydechla. Už je konec.
Na chvíli jsem se zarazila, když nám Say řekla, že je něco v nepořádku. Pak mi předala dítě do náruče a já jsem pochopila, co tím myslela. Všechno je v pořádku jenom v jiném, než jsem čekala. Narodil se nám syn.
Ala se mě zeptala na jméno. Pro holku jsme se nemohli rozhodnout, jaké jméno ji dáme, ale u kluka jsem měla jasno. Dostane jméno, které jsem už jako malá považovala, za to nejlepší na světě. Jméno, které jsem se dozvěděla od babičky, že patřilo mému neznámému otci.
Bude to Caleb Humming.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama