15.4.1991 - Změna je život

6. ledna 2014 v 12:58 | NikaV |  Nika Humming
Menší shrnutí posledních pár let, během kterých se toho mnoho dělo. A na závěr jedno překvapení.

15.4.1991
Někdy je zvláštní, jak se život mění. Když mi bylo skoro patnáct let, vydala jsem se na návštěvu do Prasinek. Koho by napadlo, že se tam tenkrát zamiluju do svojí osudové lásky? Nejspíš nikoho. A stejně se mi Sama povedlo, po půl druhém roku dodávání odvahy, sbalit. A pak už to jelo.


Chození, první milování, nástup do školy, toulání se po večerce, problémy s profesory, návštěva prefektské koupelny, ilegální výlet do Prasinek, podmínečné vyloučení, NKÚ, útěk z domova, seznámení se Samovými rodiči, nástup do školy, kapitánství, Silvestr, vyhazov ze školy, život na vlastních nohách, zásnuby v Benátkách a svatba.

Svatba byla velkolepá. Všechno bylo připravené, kostel byl možná trochu malý ale všichni se vešli. Zato hostina byla obrovská. A vyzdobená v bílé a červené barvě stejně jako moje svatební šaty. Dárky jsme dostali opravdu hodně. Proslovy pronesl Junit a Ala. Pak se slavilo a nakonec byl únos nevěsty. V podstatě jsem se jenom podívala, kde Junit bydlí a asi po půl hodině se pro mě zastavil Sam. Aspoň si to pořádně užil. Svatební noc nemusím popisovat.

V podstatě jsem po celou svatbu nemohla uvěřit, že se to opravdu děje. Někdy mi připadá, jako bych tomu ani teď nevěřila. V tu chvíli jsem byla naprosto šťastná. Všechno bylo jak má být. I moje mamka se smířila se Samem.

A jak to tak bývá, každé štěstí jednou končí. Sam měl práci na ministerstvu. To bylo dobře, plat měl dobrý a práce nebyla strašná. A najednou, vlastně ani nevím, jak se to tak rychle seběhlo. Byli nějaké problémy na ministerstvu, něco s bankou, nějaká krádež. Sam jel do Bradavic vyslýchat studenty. Jenže se jen tak nevrátil. Než jsme se nadáli, byl na Sama vydaný zatykač a schovával se v Bradavicích. Pochopitelně v tom měli prsty červenokabátníci. Já jsem se mezitím schovávala u Aly. Samovi jsem poslal dopis, ve kterém jsem mu zašifrovaně sdělila, kde se ukrývám.

Moje pocity v tu chvíli se nedají popsat. Ten, kdo to nezažil, nepochopí ten strach. Jako kdyby vám někdo vyrval srdce z těla a odmítal vám ho vrátit. Jako kdyby vám chyběla půlka z vás. Jako kdyby by se vám bez jeho vlízkosti zastavilo srdce. Ta představa, že by se Samovi něco stalo, byla strašná. Jenom na to pomyslím, tak se mi špatně dýchá.

Právě proto se mi moje štěstí vrátilo, když se Sam objevil u Aly v domě. Špinavý, smradlavý, zarostlý, že by ho člověk nepoznal, ale přes tu vrstvu špíny to byl pořád můj Samík. Ten večer, když jsem usínala v jeho náruči, jsem měla pocit, že všechno špatné je za námi. Když jsme spolu, tak bude všechno dobré. I kdybysme měli být zbytek života zalezlý u Aly a vyžírat ji ledničku. Když mám Sama u sebe, tak prostě všechno musí být v pořádku.

A vlastně i bylo všechno v pořádku. I když to bylo trochu hektičtější. Tu pohodu u Aly v domě jsme si neužili moc dlouho. Za pár dnů nás přišel Nomos varovat, že bystrozorové jsou na cestě k nám. Moc jsme toho nestihli pobrat. Dokonce jsem tam zapomněla svoji brašnu. Jenom jsem na sobě v rychlosti hodila nějaké oblečení - legíny, zimní boty, košile, vesta (a upozorňuji že byl začátek unora) - a už jsme se přemistovali na místo, které nám Nomos doporučil. Nestihli jsme si ani vzít sebou stan, ve kterém byli všechny naše věci i se zvířaty (a že jich máme docela dost).

Ukrývali jsme se v jeskyni. Můžu jen říct, že je tam velká nuda a velká zima. Když nepočítám náš odchod odtamtud, ta byl nejzajímavější ten den, kdy za náma přišel Brumbál. Bylo to asi tak pár dnů potom, co jsme se tam přemístili. Dostali jsme od něj sáček s ovocem, kupu lahví čokolády, jeden spacák, deky a polštáře. Pověděl nám nejnovější novinky ze světa. No a když odešel, tak mi byla docela zima. Zabalila jsem se do deky, ale pořád to nebylo ono. Tak mě Sam zahřál...

Čas pak běžel jednotvárně. Vstát, najíst se, hlídkovat, spát, najíst se, hlídkovat. Aspoň jsem ten čas využila k menšímu trénování kouzel. Člověk přitom všem zapomene sledovat čas. Pak už ani nevíte, jestli jste tam dva týdny nebo dva měsíce. Až teď si uvědomuju, že to muselo být asi tak měsíc po našem příchodu do jeskyně. Prostě mi najednou začalo být špatně. Zvracela jsem, cítila jsem se taová unavená a neměla jsem ani chuť na nějaká jídlo. Ačkoliv jsem se to snažila nějak před Samem zatajit, nepodařilo se mi to. Dělal si o mě starosti, přestože jsem ho neustále ujišťovala, že jsem v pohodě. Jednou nás přišla navštívit manželka profesora, který učí v Bradavicích obranu. Oba pracují pro Brumbála. Aniž bych o tom věděla, Sam ji poprosil o nějaý lektvar pro mě. Protestovala jsem, když mi ho dával, ale nakonec jsem ho vypila. Stejně to nezabralo, špatně mi bylo pořád dál. Možná se to ješt zhoršilo. A jednou jsem se Samovi zmínila o něčem, na co bych měla chuť. Docela ho to udivilo.

Zlom nastal až při přesunu do Bradavic. Při přesunu z kabinetu profesora Coldwella do lesa, nastal trochu problém, když mi u skleníku před jednou studentkou selhal zastírák. Naštěstí to nejspíš nijak nešířila dál. Coldwellová nás zavedla do jedné tajmé místnosti v lese. Není to tak strašné. Je to jedna malá místnůstka, dvě postele, dva stolky, dvě stoličky, dvě skřínky. Od jeskyně je to velké zlepšení.

Sam se alespoň konečně po všem tom hlídkování usnul. Já jsem pod tíhou svých otázek nějak nemohla usnout.
Je to možné? Jak by se to mohlo stát? Ovšemže ano, přece jsem na tom měla svůj podíl. Všechno tomu nasvědčuje, zvracení, únava, divné chutě a zpoždění. Ale... já přece nemůžu být těhotná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama