1. kapitola - Am I a victim? Yes, I am.

23. prosince 2013 v 16:02 | NikaV |  Dangerous Liaisons
Vánoce se blíží a mě se v hlavě zrodil nápad na novou povídku Dangerous Liasions, opět fanfiction na The Vampire Diaries, ale u téhle se možná konečně naučím psát krátké kapitoly.


Ráda bych vám řekla příběh. Můj příběh. Je to jenom vyprávění o mně a o tom, co si píšu do deníku nebo co bych si tam zapsala, protože jednu část jsem tam zapsat nestihla. Možná to některé z vás nebude zajímat, protože nebude moc zajímavé. Třeba se i najde někdo, komu to zase zajímavé připadat bude. Tenhle můj příběh začal někdy v únoru. Vlastně to vím díky mému zápisu v mém deníku naprosto přesně.

12. ledna 2010
Milý deníčku, dnes se mi stalo něco velmi divného. Tohle je asi slabé slovo. Sama nevím, co se mi to vlastně stalo. Prostě jsem šla z práce a pak… Nevím, prostě to nemůže být pravda. Ale moje zranění na krku mi jasně říká, že to pravda je. Já prostě nevím. Možná potřebuji trochu času, abych si to v hlavě srovnala. Snad do tebe zítra budu schopna zapsat něco smysluplnějšího.

Ten den jsem byla v práci. Pracuji jako servírka v jednom bistru. Není to nic extra a neplánuji tam zůstat napořád, ale nějaké peníze potřebuju. Kromě toho ještě studuji psychologii na univerzitě v Chicagu, kde zároveň také bydlím. Dříve jsem bydlela v jednom menším městě odsud, ale už několik let žiju jenom tady.
Kromě práce v bistru si ještě vydělávám psaním nějakých článků do pár časopisů. Baví mě to víc, než roznášení nějakých pití, ale neuživila bych se tím. Není za to moc peněz a navíc bych neměla stálý plat jako nějaká redaktorka. Platí mi jenom za články, které jim pošlu.
Takže občas si tu bílou malou zástěru vzít musím. Někdy si říkám, proč ji vlastně mám. Ještě se mi nikdy nestalo, že by nějak uchránila moje oblečení před újmou. Když už někdy nějaká špína letí mým směrem, tak se kvůli zákonu schválnosti vždycky nějakým záhadným způsobem vyhne zástěře a přistane na mém tričku.
Zrovna tohle se mi stalo dneska. Ale nebyla to moje vina, protože se Maggie, moje spolupracovnice, nějak šikovně otočila a vyklopila obsah skleničky džusu na moje triko.
"Jejda, promiň, Julie. Já jsem nechtěla," omlouvala se mi hned.
"To je dobrý," uklidnila jsem ji. Sice jsem měla chuť se naštvat a vynadat ji, jenže to bych pak v očích všech byla zlá a krutá. Ne, neudělala to přece schválně. Naštěstí stačilo vzít si na sebe svetr a skvrna byla schovaná. Ačkoliv mi poté bylo docela vedro.
Byla jsem docela ráda, když nastala doba zavření bistra. Stačilo pak jenom otřít stoly a mohla jsem jí domů. Těšila jsem se, jak si vlezu do teplé vany a budu relaxovat. Jenže napřed bych musela domů dorazit a to znamená, že musím projít několik ulic, abych se dostala na autobusovou zastávku.
Jenže jít takhle večer sama prázdnými ulicemi nebývá zrovna příjemné. Většinou se mnou chodívá i Maggie, jenže tu zrovna dneska vyzvednul autem jejich přítel. Nabízeli mi, že mě také svezou, ale odmítla jsem. Nerada pobývám v jejich přítomnosti. Z toho jejich neustálého cukrovaní, se mi zvedá žaludek. Stačí mi, že musím poslouchat v práci Maggie, jak o něm básní. Netrpělivé očekávám nějakou hádku. Třeba pak budu mít víc klidu.
Něco jsem zaslechla. Ohlédla jsem se. Ne, nic to nebylo. Asi se mi to jenom zdálo nebo to byla možná jenom kočka. Zabočila jsem za roh. Už jenom projít touhle uličkou a jsem na autobusové zastávce.
Tuhle uličku bych označila za nejděsivější část mojí cesty domů. Je to docela úzká ulička, zhruba metr a půl. Ale stejně se sem vejdou dvě popelnice, které se nachází uprostřed uličky. Pokaždé čekám, jak na mě někdo zpoza nich vybafne. Ono v tom jejich stínu by se člověk snadno schoval. Oddechla jsem si, když jsem kolem nich prošla a nic tam nebylo.
Jenže vzápětí něco za mnou zašramotilo. Srdce mi málem vyskočilo leknutím z hrudi. Otočila jsem se a podívala jsem se znovu na popelnice. Nic tam nebylo, ale vzápětí se mi otřelo něco kolem nohy. Podívala jsem se dolů a uviděla jsem černobílou kočku otírající se o mé nohy.
"Dneska si ze mě někdo dělá srandu," zamumlala jsem si sama pro sebe a otočila jsem se zpět k východu z uličky. Tam někdo stál.
Znovu jsem se lekla, protože stál jenom necelý metr ode mě. Netušila jsem, kde se tam tak najednou vzal. Mohl by se sem vůbec někdo takhle potichu přikrást?
"Vyděšená?" zeptal se. Neviděla jsem mu do tváře, ale v jeho hlase jsem rozeznala samolibý tón. Zároveň jsem v jeho hlase slyšela i britský přízvuk.
"Ani ne," odpověděla jsem mu. Trochu jsem lhala, ale přece mu to hned nepřiznám.
"Měla bys," poznamenal a udělal krok dopředu. Na jeho obličej dopadl svit měsíce a já jsem spatřila jeho tvář. Nevypadala lidsky. Oči měl podlité krví a kolem nich jsem zahlédla tmavé žilky. Působilo to démonsky, ale to nebylo ani zdaleka všechno. Nejhorší byly jeho zuby, které ani nebyly zuby, ale spíš tesáky.
Nyní jsem stoprocentně vyděšená. Nevěděla jsem, co mám dělat. Křičet, utéct, rozeběhnout se a zkusit ho porazit? Nakonec jsem nestihla udělat nic. Než jsem se stihla rozhodnout, byl u mě. Držel mě za ramena, přitiskl mě ke zdi a podíval se mi do očí.
"Nehýbej se," rozkázal mi klidně. Bůh ví proč, já jsem ho poslechla. Nedokázala jsem se pohnout. Možná to bylo tím strachem. Prostě jsem nemohla nic dělat, ani když mě pustil. Ale ačkoliv už mě pustil, tak neustoupil.
Stále se držel v mojí těsné blízkosti. Rukou chytnul konec mojí šály a zatáhnul za ní, následně spadla šála na zem. Přistoupil ke mně ještě blíž, kupodivu to bylo ještě možné. Jednou rukou odhrnul moje blonďaté vlasy z mého krku a sklonil hlavu k mému krku. Vzápětí se do mě zakousl. Doslova do mého krku zabořil svoje tesáky a začal pít moji krev.
Nejsem si jistá, jak dlouho ze mě pil. Pamatuji si jenom ostrou palčivou bolest a frustrující neschopnost něco udělat. Můj mozek nestihl pochopit, co se děje. Stihla jsem si uvědomit jenom jednu věc. Jestli takhle bude pokračovat, tak ze mě brzo vysaje všechnu krev a já budu mrtvá.
Jenže se to nestalo. Najednou mu začal zvonit mobil. Tohle ho konečně donutilo odtrhnout se ode mne. Trochu od mě odstoupil, vytáhnul z kapsy mobil a přijal hovor. Mně vůbec nevěnoval pozornost a já jsem tam dál stála, protože jsem se pořád nemohla pohnout. Jenom jsem sledovala jeho, protože to bylo jediné, co mě mohlo rozptýlit od bolesti v mém krku.
"Co se děje?" zeptal se poněkud otráveně do telefonu. Pak se jeho výraz změnil. Asi se dozvěděl něco zajímavého.
Telefonoval ještě několik minut, než hovor vypnul a mobil schoval. Pak se podíval na mě a přešel ke mně blíž. Sevřel se mi žaludek. Bude pokračovat v pití? Nebo mě zabije rovnou?
Nakonec neudělal ani jedno z toho. Jenom ke mně přistoupil a podíval se mi do očí. "Teď odejdeš a nikomu o mně neřekneš."
Opět jsem ho poslechla a odešla jsem. Zraněná a zmatená tím, co se stalo. Tou dobou jsem ještě netušila, jak moc tohle setkání změnilo můj život.

13. ledna 2010

Konečně jsem si včerejšek urovnala v hlavě. Trochu mi s tím pomohl Google, kde jsem si vygooglila pár informací o upírech. Včera mě jeden upír totiž kousnul. Ale já se jen tak nedám.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ametten Ametten | Web | 23. prosince 2013 v 17:23 | Reagovat

Pěkné .. .:)

2 Michato Michato | 24. prosince 2013 v 11:12 | Reagovat

Super :)

3 Míša Míša | 25. prosince 2013 v 11:21 | Reagovat

Krása :-) Britský přízvuk, takže bych to tipovala na Klause ;-) Ten si s těma blondýnkama nedá pokoj :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama