1. kapitola - Návrat 3/4

4. května 2013 v 2:38 | NikaV |  Láska, lži a tajnosti

Konečně jsem měla nové pití. U baru bylo narváno a získat tam trochu pozornosti je pomalu nadlidské úsilí. Ale nakonec se mi podařilo vyhrát nad davem lidí a získala jsem svoji sklenici s vodkou a džusem. Tuhle už nikomu na hlavu lít nebudu. Snad.
Cestou zpátky ke stolu, který nám naštěstí ještě nikdo nestihl obsadit, jsem zabloudila pohledem na parket. Pousmála jsem se, když jsem tam zahlédla objímající a líbající se Rebeku se Stefanem. Ne, že by se po sobě nějak hodně plazilo, bylo to spíš takové pěkné a romantické objímání. Navíc jim k tomu hrála příjemná a pomalá hudba, takže z toho měly pěknou romantickou chvilku.


Takovou bych si docela ráda dopřála s Thomasem, jenže bohužel odjel. Ale naštěstí je to jenom na pár týdnů, dostal se do jednoho projektu a získal možnost jet do Japonska a naučit se tam něco o jejich technologiích. Já tomu moc nerozumím, ale pro Toma je to úžasná příležitost.
"Nenudíš se tady sama?" vytrhl mě z mých úvah hlas vedle sebe. Otočila jsem hlavu a podívala jsem se na Damona. Už nevypadal jako zmoklá slepice. Nevím, kde tak rychle sehnal nové triko, ale skoro už nebylo poznat, že jsem mu před chvílí polila hlavu svým pitím. Jediné, co tomu naznačovalo, byly mokré vlasy, ale díky nim vypadal docela sexy.
To mi připomnělo, jak jsem ho dneska viděla poprvé. V první chvíli jsem si pomyslela, že vypadá dobře. Sakra hodně dobře sexy. Dokud mě nezačal obtěžovat. Potom v mých očích trochu poklesl.
Najednou jsem si uvědomila, že si ho prohlížím. Nejspíš až moc, protože nadzvedl obočí a pobaveně se ušklíbl. "Vidíš něco, co se ti líbí?"
Zamračila jsem se. "Bohužel ne. Máš smůlu." Potom jsem sklopila pohled a podívala jsem se na dno svojí sklenice. Trochu jsem se z ní napila.
"Když myslíš," ušklíbnul se. "Takže ty musíš být jejich nová spolubydlící."
"A ty jsi Stefanův bratr," pronesla jsem a napila jsem se znovu, jenom abych se nemusela dívat na něj.
"Damon Salvatore. Řekl bych, že mě těší, ale zabrala jsi mi místo."
"Byla jsem tu první," ohradila jsem se a podívala jsem se na něj. "A teď mi dlužíš nový pití."
"Neměla jsi ho vylít. Tvoje chyba, tvůj problém," pokrčil rameny a ušklíbnul se.
"Nemusela bych s ním plýtvat, kdybys mi nezasedl místo," zamračila jsem se na něj a znovu jsem se napila. Tímhle tempem ta sklenice bude za chvíli prázdná.
"Nebylas tady a nemáš ho podepsaný," namítnul Damon. "A já bych taky mohl požadovat náhradu za košili."
"Když jsem se vrátila a řekla ti, že to je moje místo, tak si měl uhnout. Neuhnuls, smůla," usmála jsem se.
"Víš, že bývá slušnost říct někomu při představování své jméno?" poznamenal Damon.
"Možná to tak bývá," pokrčila jsem rameny a ještě jednou se napila. "Otázkou je, jestli si to zasloužíš vědět." Potom jsem se podívala na svoji sklenici, která už byla víc prázdná než plná. Pak jsem přejela pohledem na Damona. "Ale možná, když tady přede mnou bude stát nová sklenice s pitím, tak ti to povím," usmála jsem se na něj.
Damon nadzvedl obočí a já jsem pobaveně sledovala, jak nad tím uvažuje. Nakonec se podíval pohledem někam za mě, mírně se usmál, ale nahlas si postěžoval: "Vyděračko." Následně se zvednul ze židle a zamířil k baru.
Nečekala jsem, že se tak rychle podvolí. Vlastně jsem spíš čekala, že bude ještě nějakou chvíli dotírat, dokud bych nakonec nepolevila já a neřekla mu to jméno. Vítězně jsem usmála, když jsem si uvědomila svoji výhru.
Vzápětí se na mém stole objevila sklenice s pitím. To je divné, přece nemohl být tak rychlý. Obzvlášť když je tam tak narváno. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na toho, kdo mi to přinesl. Byl to trochu postarší muž, vousatý a ve vlasech už se mu objevovali šediny. Potlačila jsem pokušení znechuceně odvrátit hlavu. Místo toho sem se zdvořile zeptala: "Chcete něco?"
"Já nic. Ale ty jsi chtěla pití, tak jsem si řekl, že tě na jednu skleničku pozvu," usmál se na mě. Zahlédla jsem tak pár jeho křivých a zažloutlých zubů. Můžu jenom děkovat, že byl dostatečně daleko ode mě, takže jsem nemohla cítit jeho dech.
"Mám přítele, takže můžeš vypadnout. A pro to pití někdo šel," namítla jsem.
"Ale než se vrátí, tak my už můžeme být pryč," nenechal se odbýt chlap a položil ruku na moje koleno.
Zhnuseně jsem se podívala na tu ruku a odstrčila. Probodla jsem toho chlapa pohledem. "Vypadni, než vytáhnu slzák ze svojí a líbit se ti nebude," výhružně jsem na něj zavrčela.
"Klídek, kočičko, jen se chci trochu bavit," usmál se znovu ten chlap a jeho ruka znovu sahala na moji nohu.
Vzápětí dopadla na jeho rameno něčí ruka. "Myslím, že řekla, abys vypadnul," ozval se výhružný hlas Damona. Potom mu silně zmáčkl rameno a vytáhnul ho na nohy. "A navíc mi sedíš na mém místě."
Ten hnusný chlap se chvíli díval Damonovi do obličeje a potom přejel pohledem na mě. "Nevěděl jsem, že tu máš svého pasáka." Pak vzal ze stolu skleničku, kterou přinesl a i s ní odešel.
Damon se následně posadil na nově uvolněné místo a postavil přede mě novou skleničku.
"Teď už se dozvím tvoje jméno?" zeptal se a tázavě se na mě podíval.
Místo odpovědi jsem se podívala na skleničku, kterou přinesl. "Jak tě napadlo, že piju whisky?" zeptala jsem se ho.
"Chtělas pití, neříkalas jaký. A neznáš přísloví ,Darovanému koni na zuby nehleď'?"
"Znám," odpověděla jsem mu. "Ale to neznamená, že se jím řídím." Vzala jsem skleničku do ruky a přičichla jsem si k jejímu obsahu. Whisky mi nikdy moc nechutnala.
"No tak. Vždyť to není tak strašný," usmál se Damon. "Whisky je náhodou dobrá. Moje nejoblíbenější pití. Teda druhé nejoblíbenější."
Pochybovačně jsem se na něj podívala a zkusila jsem se trochu napít.
"Takže?" pozvedl Damon obočí.
"Není to tak špatné." Když jsem uviděla Damonův vítězný úsměv, tak jsem ještě dodala: "Ale znám lepší."
To ale Damonovi úsměv z tváře nesmazalo. "Takže tvoje jméno?"
"Za to pití si to nezasloužíš," odpověděla jsem mu a následně jsem si užila pohled na jeho tvář, když mu zamrzl úsměv na tváři. "Ale za to, že jsi mi pomohl s tím otravným chlapem a já jsem ani nemusela vytáhnout slzák, ti to povím. Jsem Rosalyn Ligbert."

Zranění na krku už jsem měla ošetřené a přelepené jednou velkou náplastí. Damon mi nabídnul, že mě vyléčí, ale já jsem odmítla.
"Dojdu pro malou," oznámila jsem mu. "Po těch letech ji rád uvidíš, ne?"
Damon na to nijak nezareagoval, ale já jsem ho už znala moc dobře, abych věděla, že ji rád uvidí. Proto jsem vyšla z domu a zamířila jsem k autu.
"Ještě si to auto nezničila?" zaslechla jsem jeho hlas těsně za mnou. Nevšimla jsem si, že jde za mnou. Proč jenom ti upíři musí chodit tak potichu?
Otočila jsem se a zamračila jsem se na něj. "Proč bych ho měla ničit?" zeptala jsem se ho a pokračovala jsem k cestě k domovním dveřím. "Od té doby, co jsi mi ho koupil, pořád funguje dobře."
"A jak víš, že jsem ho tenkrát neukradl?" Teď už jsme vyšli ven a mířili jsme k autu.
"Protože vidím, kde žiješ. Tvoje rodina má dost peněz na to, abys nemusel krást auta."
Damon se usmál, ale jinak na to dál nereagoval. Nyní už jsme dorazili k autu a okýnkem auta jsem se na ní podívala. Vím, že nebylo pěkně, ji takhle dlouho nechávat v autě, ale nechtěla jsem ji sebou brát. Alespoň neviděla, jak umřel ten chlap uvnitř anebo jak její mámu kousnul jeden upír.
Odemkla jsem auto a otevřela jsem dveře k Rosalyn. Odepnula jsem pásy, kterými byla připoutaná.
"Tak pojď," Vzala jsem ji za ruku a vyvedla jsem ji z auta. "Podíváš se na někoho, koho jsi dlouho neviděla."
Nemusela jsem jí Damona ani znovu představovat. Poznala ho hned. Jakmile ho uviděla, tak se jí rozzářila tvář a rozeběhla se k němu. Nebránila jsem jí. Věděla jsem, že jí neublíží. Bylo to poznat už z toho, jak se na ni díval. Jak se usmál, když ji po pár letech znovu viděl. Sehnul se, aby byl ve stejné výšce jako ona a natáhnul k ní ruce. "Taky tě rád vidím, Rosalyn."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama