1. kapitola - Návrat 2/4

4. května 2013 v 2:37 | NikaV |  Láska, lži a tajnosti
"Nazdar, bráško," ušklíbnul jsem se. "Blondýnka začala zapomínat?"
Nečekal jsem na pozvání a pokusil jsem se vejít dovnitř. Jenže to nešlo. Narazil jsem na neviditelnou překážku. Nesnáším, když musí člověk pozvat upíra domů.
Stefan se opřel o rám dveří a usmál se nad mou snahou dostat se dovnitř. "Vypadá to, že se dovnitř jen tak nedostaneš."
"Dostanu, když najdu člověka, co tu bydlí a zabiju ho," ušklíbnul jsem se.
"To nedoporučuju, protože je to naše kamarádka. Takže jestli nechceš naštvat dalšího Původního, měl by ses od ní držet dál."


"Fajn, tak ji jenom ovlivním, aby mě pustila dál. Máš ji tady?"
"Ne, obě si vyrazily ven." Stefan se na chvíli odmlčel a potom sarkasticky dodal. "Ani nevíš, jak moc mě to mrzí."
"To určitě." Takže teď můžu jít ven a hledat ty dvě po barech nebo bych mohl přemluvit Stefana, aby mi s tím pomohl. "Co takhle si vyrazit taky? Vyrazit si ven, něco zakousnout, což mi připomíná… na jaké stravě jsi teď?"
"Neubližuju lidem," odpověděl Stefan klidně. "Piju krev ze sáčků."
"Sláva," oddechl jsem si.. "Už jsem se lekl, že ses zase vrátil ke svojí veverkovité dietě. Lesní zvířátka jsou v bezpečí."
"Ale to neznamená, že s tebou chci někam jít," namítnul Stefan. "Navíc se mi docela líbí tahle situace."
"Kdybyste si dopřávali s blondýnou víc soukromí, tak jsem už jak dávno vevnitř," poznamenal jsem. "A co máš proti pánské jízdě?"
"Proti pánské jízdě nic nemám, zato mám něco proti tvému stylu života. Je kolem toho moc problémů."
"Ty problémy jsem nechal někde v Detroitu, ale měla v plánu zajet do Itálie."
"Rozchod? Přestala bavit ona tebe nebo ty ji?" zeptal se Stefan s úšklebkem.
Proč si hned myslí, že jsme se rozešli? Vždyť to bychom spolu museli mít doopravdový vztah. Tohle je spíš takové společně potulování po světě spojené se sexem a pitím krve.
"Ani jedno, jenom se jí sem nechtělo moc jet. Stavila by se taky na tebe podívat, ale nějak nemá ráda tvojí přítelkyní. Trochu to souvisí s tím, jak se snaží navzájem zabít a protože Katherine nemá žádný kůl z bílého dubu, tak je docela v nevýhodě."
"Takže proč si přijel?" zeptal se Stefan.
"Přijel jsem se podívat, jak se daří mému bráškovi," ušklíbnul jsem se. "Podívat se jak se mu daří ve škole, trošku na něj dohlídnout…"
"Mám se dobře," odpověděl chladně Stefan. "Nepotřebuju dohled."
"No, tak. Přece na mě nebudeš naštvaný věčně."
"Jenom nesouhlasím s tvým způsobem života. A ty nejsi ten, kdo pak po tobě uklízí ten nepořádek a žehlí problémy, který za sebou necháš, než zase odjedeš."
"To ale neznamená, že si se mnou nemůžeš dát pár skleniček," ušklíbnul jsem se. "Navíc se na to podívej pozitivně. Když se mnou půjdeš ty, tak se budu celý večer zabývat tvým životem a nebudu mít čas vraždit nevinné dívky. Přece je nechceš mít na svědomí."
Stefan si povzdechl a protočil oči. "Fajn. Ale dělám to jenom kvůli tomu, aby si zase nezpůsobil nějaké problémy."
Stefan se otočil a zmizel za rohem dveří. Usmál jsem se nad svým malým vítězstvím. Chvíli trvalo Stefanovi, než si vzal bundu, ale po chvíli jsme už vyráželi ven.

Zastavila jsem auto před domem. Otočila jsem se a podívala jsem se na zadní sedadlo.
"Vydržíš tady chvíli sama?" zeptala jsem se dívenky na zadním sedadle.
Malá holčička přikývla.
"Dobře. Bude to jenom chvilinka, slibuju. Za chvíli sem pro tebe zajdu."
Vystoupila jsem z auta a zmáčknutím tlačítka jsem ho zamkla. Následně jsem zamířila k domu. Byl to docela pěkný dům, rozlehlý. Nikdy jsem nebyla vevnitř a vlastně jsem si ho ani nikdy pořádně neprohlížela. Jak se vlastně Damon dostal do tohohle domu? Na to se ho zeptám potom. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. I vevnitř byl dům dobře zařízený. Tady někdo umí žít.
Jenže já tu teď nejsem kvůli prohlídce domu. Podle Damonových instrukcí, které mi zadal po telefonu, jsem zamířila doprava a vydala jsem se do sklepa. Tam jsem našla na konci chodby jedny šedivé dveře.
"Damone?" zavolala jsem.
"Tady," ozvala se mi odpověď z druhé strany dveří.
Zamířila jsem k nim a nakoukla jsem přes mříže dovnitř. Přesně jak jsem čekala, nevypadal v moc dobrém stavu. V podstatě vypadal přesně tak, jak zněl po telefonu. Zesláblý a vysušený.
"Co takhle přestat si mě prohlížet a pustit mě?" navrhnul.
"Jasně," zamumlala jsem a sáhla jsem po západce
"Ne!" zaslechla jsem kousek od sebe, když už jsem západku měla otevřenou. Vzápětí mě někdo odstrčil a pokoušel se udržet dveře. Jenže to už Damon vystartoval a tlačil na dveře. "Uteč!" křičel na mě ten neznámý. Ale já jsem neutekla, přestože normální člověk by utekl. Asi nejsem normální.
Vzápětí se konečně podařilo Damonovi rozrazit dveře. Přistoupil k tomu neznámému a pak už bylo slyšet jenom křupnutí, jak mu zlomil vaz.
"Tys ho zabil," řekla jsem a přitom jsem zírala na to mrtvé tělo na zemi.
Damon zvednul hlavu a podíval se na mě. "Viděla jsi mě už dělat horší věci," prohlásil. "A teď…"
Něco v jeho hlase mě přinutilo zvednout hlavu a podívat se na něj také. Zíral mi na krk, na mou tepnu. Věděla jsem na, co myslí a o čem uvažuje. Couvla jsem o krok, až jsem narazila do zdi.
"Damone, ne. Nemysli na to."
"Promiň," řekl mi Damon a vzápětí se upírskou rychlostí přesunul ke mně. Přitisknul mě na zeď a hlavu mi ohnul na stranu. Měl tak úplně volný přístup k mému krku. Sklonil hlavu a zakousl se. Vzápětí začal pít.

V kabelce mi zapípal mobil a tak jsem se podívala, co mi přišlo za zprávu. Damon dorazil. Náš plán může začít. Mírně jsem se zamračila, když jsem si to přečetla.
"Děje se něco?" zeptala se Rosalyn, když si všimla, jak se tvářím.
Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na ni. "Ne, všechno je v pořádku."
Rosalyn se na mě na chvíli zadívala, ale pak se to rozhodla dál neřešit. "No hlavně, že už jsme konečně na chvíli vypadli. Ta psychologie už mi leze krkem," poznamenala.
"Tak sis ji neměla vybírat jako hlavní obor," namítla jsem. Mě teda to učení tolik nevadilo, ale to bude spíš tím, že se prakticky vůbec neučím. Jako hlavní obor jsem si vybrala historii a vzhledem k mému tisíciletému věku, to mám docela snadné. Stačí si jenom trochu zavzpomínat na svůj život.
Otevřela jsem dveře a vešla jsem do baru, přičemž Rosalyn vešla hned za mnou. "Co tě vlastně zdrželo, že jsi přišla tak pozdě?"
"Nic zvláštního," odpověděla mi Rosalyn a posadila se k jednomu volnému stolku. "Jenom jeden otrava před naším vchodem."
"Co po tobě chtěl?" zeptala jsem se. Posadila jsem se vedle ní a objednala jsem nám dvakrát vodku s džusem.
"Po mě ani tak moc ne. Spíš hledal Stefana. Ale byl trochu divnej."
Tak jestli to byl ten, kdo myslím, že to byl, tak ta divnost sedí. Dokonce i ta otravnost.
V tu chvíli nám dorazilo objednané pití. Rosalyn se trochu napila a pak se zvedla ze židle. "Za chvíli jsem zpátky," řekla mi a zamířila směrem na toalety.
Napila jsem se ze svojí skleničky a pak jsem se podívala ke dveřím, protože jsem zaslechla z venku dva známé hlasy. Jeden majitel hlasu mi nevadí, toho bych naopak ráda viděla. Na druhou stranu druhý majitel hlasu mi vadí, jenže bez něj je ten náš plán v háji.
"Nazdar Rebeko," ušklíbnul se Damon, když se posadil na místo, kde před chvílí seděla Rosalyn. Ta z toho nebude nadšená, až se vrátí.
Otráveně jsem protočila oči v sloup a raději jsem od něj odvrátila zrak. Místo toho jsem se usmála na Stefana, který se ke mně naklonil a na přivítanou jsem se s ním políbila.
"Neměly jsme si dneska v plánu udělat jenom dámskou jízdu?" zeptala jsem se s lehkou výčitkou Stefana.
"Nějak jsem se nemohl dostat dovnitř a spát na prahu se mi nechtělo," ozval se Damon. "Kde máš tu svojí kamarádku?" rozhlédnul se. "Nebo žádná neexistuje?"
Stefan se na něj zamračil. "Já jsem neřekl, že u nás můžeš přespat."
"Můžeš zůstat venku na chodbě," navrhla jsem. "A ano, představ si, že mám nějaké přátele. Můžeš ty říct to samé?"
Slyšela jsem, jak se někde za mnou otevřely dveře a vzápětí jsem slyšela také kroky blížící se k nám. Nakonec se Rosalyn zastavila až u své židle.
"Tohle je ta moje kamarádka," vysvětlila jsem Damonovi.
"A tohle místo je moje," oznámila Rosalyn Damonovi.
Damon se podíval na tu dívku a přejel ji pohledem. "Taky zdravím," ušklíbnul se "Copak tady nikdo neumí zdravit?"
"Ty si pozdravení nezasloužíš," odsekla jsem. "A nech ji sednout."
Teď se podíval s lehkým úšklebkem na mě. "Co když ne?"
Nadechla jsem se, abych něco namítla, ale Rosalyn mě předběhla. Vzala ze stolu svoji skleničku a řekla Damonovi: "V tom případě skončí obsah téhle sklenice na tvojí hlavě. Chceš to risknout?"
Přejel očima na Rosalyn a přeměřil si ji pohledem. Bylo na něm vidět, jak zvažuje, jestli to opravdu udělá. Nakonec se jí podíval do očí. "Nevyleješ na mě žádné pití a necháš mě sedět na svém místě."
Musela jsem se usmát jeho snaze o ovlivňování. Vlastně mě stálo docela hodně úsilí, abych se nerozesmála. Když jsem otočila hlavu na Stefana, tak jsem zjistila, že je na tom podobně. Potom jsem přejela pohledem znovu na Rosalyn a sledovala jsem její reakci.
Rosalyn se na Damona chvíli zmateně dívala, ale nakonec přikývla. Damon se vítězně usmál a obrátil se zpátky na nás dva. Jenže vzápětí mu úsměv zmrzl na rtech, když mu na tmavé vlasy začala dopadat směs vodky a džusu.
Tohle už jsme se Stefanem nemohli vydržet a rozesmáli jsme se. Damon s mokrými vlasy, ze kterých mu stéká tekutina na jeho tmavou košili, tomu prostě nešlo se nesmát. Nemluvě o jeho výrazu.
Damon zvednul hlavu a zamračil se na Rosalyn, která právě držela v ruce prázdnou skleničkou a klidně se na ně usmívala. Na vteřinu jsem dostala strach, že ji zabije hned tady před lidmi.
"Já jsem tě varovala," oznámila mu. "A jestli okamžitě neuvolníš moji židli, tak ti na hlavě skončí něco dalšího."
"Rosalyn má pěkný řetízek, že jo, Damone?" zeptala jsem se Damona se smíchem. Ten se následně podíval na krk Rosalyn. Spatřil tam stříbrný řetízek, na kterém byl přívěsek ve tvaru slunce.
"Jo, je docela pěkný," poznamenal suše Damon. Podíval se na Stefana, který se mu tiše smál. "Je tu něco k smíchu?"
"Když se podíváš do zrcadla, tak pochopíš," odpověděl mu se smíchem Stefan.
"Doporučuju navštívit toalety," navrhla jsem s úsměvem. Damon mě za to probodl pohledem. Nakonec se ale otráveně zvedl ze židle a přitom si rukou prohrábnul vlasy, aby několik kapek tekutiny dopadlo na mě nebo na Rosalyn. Podařilo se mu to, pár kapek na mě dopadlo. Potom odešel a uvolnil tak Rosalyn místo, které ihned poté zasedla.
"Já chápu, proč jste se mu smáli, ale jak s tím souvisí můj řetízek?" zeptala se Rosalyn.
"To je jeden dlouhý příběh z naší minulosti," odpověděl jí Stefan.
"Takže se znáte z dřívějška," poznamenala Rosalyn.
"Měli bychom," prohlásil Stefan. "Je to můj bratr."
Rosalyn se na něj překvapeně podívala. "Nezmínil ses, že máš bráchu."
"Já mám taky bratra," ozvala se Rebeka. "Dokonce dva, i když jsem jich mívala víc."
"Teď by se hodilo říct, že mám taky bratra, jenže to bohužel nevím," řekla Rosalyn.
Asi by teď nepůsobilo dobře, kdybych otráveně protočila oči. Já vím, že za to nemůže, ale mě už tohle téma nebaví poslouchat. Ne, že by o tom mluvila nějak hodně často, ale prostě mě to nebaví.
"Hele tuhle písničku mám ráda," prohlásila jsem ve snaze uniknout odsud. Chytla jsem Stefana za ruku. "Pojď a bez odmlouvání," usmála jsem se a vytáhla jsem ho na nohy. Nakonec mě byl Stefan donucen následovat na taneční parket.
"Proč mám pocit, že tahle náhlá chuť pro tancování nějak souvisí s tím, co před chvílí řekla Rosalyn?" zeptal se Stefan, když jsme se dostali na taneční parket. Písnička, kterou právě hráli, byla pomalá a pro zamilované. Proto většina lidí ve chvíli, kdy začala hrát pomalá písnička, z parketu odešla a zůstali tam jenom páry.
Omotala jsem ruce kolem Stefana a přitiskla jsme se k němu. "Jenom jsem nechtěla poslouchat, jak mluví o tom svém neznámém původu. Obzvlášť když na té její ztrátě paměti mám svůj podíl."
Stefan se usmál a podíval se mi do očí. "Dřív bych tě netipl na někoho, kdo bude mít výčitky svědomí," pronesl.
"Asi máš na mě špatný vliv," usmála jsem se. "A ty jsi mi zase dřív nepřipadal jako typ, kdo bude takhle intrikovat proti vlastnímu bratrovi."
"Nejspíš máš i ty nějaký vliv na mě," usmál se Stefan a sklonil hlavu, aby mě mohl políbit.

Konečně ode mě odtáhl hlavu a pustil mě, ale pořád stál dost blízko. Jsem si jistá, že nejenom slyšel moje divoce bušící srdce, ale zároveň ho i mohl cítit. Ruku jsem si přitiskla na krvácející ránu na mém krku. Z rány mi pořád teklo dost krve.
"Tohle jsi nemusel," zamračila jsem se na Damona. "Nemůžeš si na to někoho ovlivnit nebo si vzít krevní pytlík?"
Pokrčil rameny. "Pár dnů jsem teď byl zavřený tady a nějak jsem neměl čeho se napít." Natáhnul ruku a prstem přejel po pramínku krve, který mi stékal z krku směrem k mému výstřihu. "A když se tady najednou objeví zásobárna teplé a lahodné krve, tak jsem prostě neodolal."
Odstrčila jsem jeho ruku od svého výstřihu a vzápětí jsem i odstrčila jeho. Konečně jsem se mohla pořádně nadechnout. Potom jsem se podívala na Damona. "Víš, že moje krev je určená pro někoho jiného."
"To vím moc dobře," poznamenal Damon. Potom sklonil hlavu a podíval se na díru na své košili. Chvíli nad něčím uvažoval, ale nakonec stejně zavrtěl hlavou a prohlásil: "Tahle košile už je stejně zničená." Následně uchopil spodní lem košile a prudce trhnul. Pruh látky se částečně oddělil od jeho košile a dalším trhnutím se oddělil úplně. Pak ke mně přistoupil a přiložil mi tmavý pruh látky na krk. "Vyléčit pořád nechceš?"
Zavrtěla jsem hlavou, ale látku jsem si přitiskla k ráně na krku. "Potřebuje jenom lidskou krev, s upírovou příměsí to není moc dobrý."
"Tak nic. Nahoře budou nějaké obvazy," kývnul hlavou ke schodům.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama