40. kapitola - Čas pravdy

17. března 2013 v 2:46 | NikaV |  Druhá část - Deník
Měla bych mít mrtvá. Všechno tomu nasvědčovalo. Necítila jsem žádnou bolest a kolem mě byla temnota. Jen jsem nechápala, proč se cítím tak silná a každou vteřinou jsem sílila víc a víc. O tomhle se v těch knihách nezmiňují.
"Kate," zaslechla jsem, jak mě volají. Jaké to je asi po smrti? To zjistím za chvíli.
Jenže já nejsem mrtvá.
Někdo se mnou slabě zatřásl a já jsem otevřela oči. Několikrát jsem zamrkala, než jsem zaostřila na Harryho obličej.


"Harry?" zeptala jsem se zmateně. Nechci si stěžovat, ale proč žiju?
"Jsi v pořádku? Nic tě nebolí?" vyptával se mě Harry.
Zmateně jsem se posadila. "Ne, nic mi není. I když nevím proč. Co se stalo?"
"Taky nevím," pokrčil rameny. "Prostě jsi najednou se začala zhmotňovat. Už jsi nebyla průhledná, ale měla jsi normálně tělo. A tvoje tělo, co leželo támhle, se rozplynulo."
Sáhla jsem si na břicho. Žádná rána, žádné zranění. Sáhla jsem si na hlavu. Také nic. Po všech mých zranění zbyla jenom krev na zemi a mém oblečení.
"A to moje zranění?" zeptala jsem se.
"Fawkes," kývl hlavou směrem k rudému ptákovi, který poletoval u východu Komnaty.
To nedává smysl. Proč jsem se najednou zhmotnila? Měla bych se vypařit.
"Vážně se nic nestalo?" zeptala jsem se Harryho.
"Ne," pokrčil rameny, ale pak se zamračil. Zvednul ze země deník a podíval se na něj. "Vlastně ti jenom po tom, co jsi ztratila vědomí, spadla ruka a dotkla ses deníku."
Vzala jsem si od něj deník a prohlédla jsem si ho. Kromě toho, že byl celý od inkoustu a vězela v něm velká díra, vypadal jako normální knížka. Nic víc jsem necítila. Nebylo tady to brnění a záchvěv moci, který jsem cítila tehdy poprvé v Příčné ulici a co jsem od té doby cítila pokaždé, když jsem se deníku dotkla. Teď už to byla jenom obyčejná knížka, ale ta moc z deníku se někam musela ztratit.
"Ztratila se do mě," dokončila jsem svojí myšlenky nahlas.
"Cože?" zeptal se mě zmateně Harry.
"Ten deník," ukázala jsem na něj. "Vložil do něj část svojí moci. Když jsi ho zničil, ta moc se uvolnila a já jsem jí nasála do sebe. Proto jsem se zhmotnila a Fawkes mě mohl vyléčit."
"Takže ty teď máš stejnou moc jako Voldemort?" zopakoval Harry po mně.
"Jo, ale podobnou moc mám celou dobu." Podívala jsem se zkoumavě na Harryho. "Prosím, řekni mi, že se teď nijak nevyděsíš, neodmítneš mě, zase se nerozhádáme a nebude spolu několik měsíců mluvit."
"Ne!" vyhrkl Harry rychle. Pak zavrtěl hlavou a vzal mě za ruce. "Kate, teď jsi málem umřela a já jsem tě málem ztratil. Je mi jedno, jaké máš schopnosti. Mám tě rád takovou, jaká jsi. I kdybys byla třeba Voldemortova dcera, - i když doufám, že nejsi - tak tě pořád budu mít rád."
"Voldemortova dcera? To je šílená představa," poznamenala jsem a otřásla jsme se odporem.
"Takže já támhle pracně odhazuju kameny, abyste mohli pryč, a vy se tu mezitím vybavujete?" ozval se hlas u východu z Komnaty.
"Rone," oslovila jsme zrzka a usmála jsem se. Když málem umřete, tak pak najednou máte všechny lidi radši. Teda až na ty lidi, kvůli kterým málem umřete.
"Jestli chceš vědět, co jsme tu dělali, tak se koukni na tu mrtvolu baziliška."
Ron otočil hlavu a podíval se na zhruba dvacetimetrového baziliška a leknutím nadskočil. "To je mrtvý?"
"Jo," přikývla jsem. "Harry ho zabil, když do něj párkrát píchnu mečem."
"Jenže jsem přitom málem zabil tebe," ohradil se Harry. "A navíc, kdybys ho předtím neoslepila, tak jsem mrtvý hned na začátku."
"Vy tady bydlíte?" zeptal se Lockhart, který se objevil za Ronem.
"Cože?" zeptala jsem zmateně.
"Je to podvodník a nikdy nic nedokázal. Když jsme mu na to přišli, tak nám chtěl Ronovou hůlkou vymazat paměť, ale kouzlo se obrátilo proti němu. Teď nemá ponětí, kdo je," vysvětlil mi Ron stručně jeho příběh a ta část o podvodu mě ani moc nepřekvapila. Ron potom ještě dodal: "A cože se to dělo tady?"
"Zmijozelův dědic je ten Katin Tom z deníku," vysvětlil mu Harry. "Málem nás oba zabil, ale přežili jsme."
Fajn, takže," Ron se nervózně rozhlédnul kolem "tohle místo se mi moc nelíbí, smrdí Zmijozelem, takže co kdybychom šli zpátky?"
Harry přikývl a všichni čtyři jsme se vydali tmavým tunelem zpátky. Předtím ještě Harry posbíral v Komnatě pár věcí, konkrétně deník, meč a Moudrý klobouk. Ron to okomentoval: "Radši se nebudu ptát, kde se ten meč a pták vzal. A jinak, Kate, jsem rád, že jsi naživu."
"Já jsem taky ráda, že jsme to všichni přežili a ani nemáme moc trvalých následků."
"Tím myslíš to, co si získala, nebo to s tím Lockhartem," zeptal se mě Harry.
Na chvíli jsem zaváhala. "Asi oboje," pokrčila jsem rameny.
"Co jsi získala?" zeptal se Ron.
"To je dlouhý příběh, Rone," sdělila jsem mu a pak jsem odvedla řeč jinam. "Spíš bychom měli řešit, jak se odsud dostat."
"Uvažoval někdo z vás o tom, jak se dostaneme nahoru?" zeptal se Ron, když se podíval do dlouhého temného potrubí.
"Já vlastně jo," přihlásil se Harry. "Fawkes je fénix a fénixové dovedou nést hodně těžký věci."
"Já bych teda radši dala přednost cestě po zemi," prohlásila.
"Jenže taková tady žádná není," odvětil Ron.
"Co když je?" usmála jsem a zamířila jsem ke stěně. Chvíli jsem zeď osahávala rukou, dokud jsem nenašla starou vyhaslou pochodeň a nezatáhla jsem na ní. Kousek zdi vedle mě se odsunulo a odkrylo schody nahoru. Otočila jsem se na ostatní, kteří na mě zírali. "Vážně myslíte, že Voldemort nahoru pracně šplhal? A poslední týden jsem strávila sledováním toho, co dělá v mém těle, tak jsem pár věcí pochytila."
Možná, že by ale to vynesení nahoru Fawkesem bylo jednodušší. Bylo by to nepříjemný, ale mnohem snazší a rychlejší. Ono předtím, když jsem tu chůzi nahoru jenom sledovala zevnitř hlavy, mi připadala kratší. Ukázalo se, že jsme opravdu hluboko pod hradem a těch schodů bylo opravdu hodně.
Nakonec jsme se po asi milionu schodů dostali nahoru. Musela jsem znovu otevřít tajné dveře, ale nakonec jsme vyšli před umývárnou Ufňukané Uršuly.
"Co teď?" zeptala jsem se ostatních.
"Měli bychom dát vědět profesorům, že jsi naživu," navrhl Ron a pak se podíval na zmateného Lockharta. "A někdo by se měl postarat o něho."
"Asi bychom měli jít za profesorkou McGonagallovou a všechno ji to říct," navrhnul Harry. "Její kabinet je nejblíž."
Jeho návrh jsme odsouhlasili a o chvíli později jsme už byli na prahu profesorky McGonagallové. Museli jsme vypadat příšerně. Všichni pokrytí slizem, špínou a ve dvouch případech i krví. Nejspíš proto ve chvíli, kdy se otevřely dveře, nastalo na chvíli ticho.
Tohle ticho nakonec přerušil Lockhart, když se zeptal: "Promiňte, ale nevíte někdo, kde to jsme?"
Profesorka se na něj zmateně podívala. "On ztratil paměť," vysvětlil jí Ron. "Zkoušel na nás seslat paměťové kouzlo mojí hůlkou, ale moje hůlka to obrátila proti němu."
"Ale… proč…?" Profesorka se tvářila ještě zmateněji.
"Myslím, Minervo, že tenhle příběh bychom si měli poslechnout pěkně od začátku," ozval se známý hlas z kabinetu.
"Profesor Brumbál?" zeptal se Harry, když ten hlas poznal. Profesorka pak ustoupila stranou, abychom mohli všichni vejít dovnitř. Spatřili jsme tak sedět Brumbála u krbu.
"Poté, co se správní rada dozvěděla, že jednu studentku si netvor definitivně odvedl," Brumbál se krátce podíval na mě "mě zaplavili žádosti o můj návrat," vysvětlil nám. "Ale teď bych se rád dozvěděl celý příběh, který bude nepochybně velmi zajímavý."
Také byl. Nikdo během vyprávění neřekl ani slovo a jenom napjatě poslouchal. Harry a Ron nejprve začali vyprávět o tom, jak našli Tajemnou komnatu a jak zjistili, co je tam za netvora. Potom, když přišla část v Tajemné komnatě, se Harry zarazil a podíval se na mě. Nevěděl, co všechno může říct a co ne. Rozhodla jsem se to tady převzít já.
"V Komnatě našel Harry moje tělo. Já jsem se tam dostala tak… no… prostě jsem o letních prázdninách získala jeden prázdný deník. Když jsem do ní pak začala psát, tak mi Tom Raddle, kterému ten deník patřil dřív, odpovídal. A potom… nevím, jak se to stalo, ale chvílema Tom ovládnul moje tělo. Vůbec jsem o tom nevěděla, ale takhle nějak přese mě otevřel Tajemnou komnatu."
"A přitom z Kate vysával její životní sílu nebo něco takového," pomohl mi Harry s vysvětlováním. "Nakonec by získal od Kate dostatek síly na to, aby měl vlastní fyzický tělo. Jenže jsem jeho deník probodnul baziliščím zubem a on se rozplynul."
"A předtím ještě stihnul probodnout baziliška mečem," dodala jsem a ukončila jsem tak vyprávění.
"Harry, podej mi prosím ten deník," požádal Brumbál. Harry mu podal deník a Brumbál si ho chvíli prohlížel. Nakonec prohlásil: "Tohle zvládl vytvořit výtečně. Už v patnácti byl Voldemort talentovaným studentem. Málokdo už dnes ví, že Tom Raddle je pravé jméno Voldemorta."
"Všechno se teď teda vrátí do normálu? Žádné zavření školy a žádná bezpečnostní pravidla?" zeptal se Ron.
Brumbál se usmál. "Ano, pane Weasley. Jak jen to půjde, tak se všechno co nejrychleji vrátí do normálního stavu. A když už jsme u toho, Minervo, zavedla bys prosím pana Lockharta na ošetřovnu? Možná si s ním bude Poppy vědět rady."
Poté, co ti dva odešli, jsme tam zůstali jenom my tři a Brumbál. Otázkou bylo, co s námi bude. Harry a Ron porušili hodně částí školního řádu a já… já se zapletla s největším černokněžníkem všech dob.
Nakonec se nejprve Brumbál obrátil na mě. "Kate, myslím, že tohle pro tebe bylo velmi vyčerpávající a teď nejspíš by sis chtěla pořádně odpočinout ve své ložnici, zatímco já to tady s kluky ještě vyřídím. Ale než odejdeš, tak bych se tě rád zeptal. Nechceš mi něco říct?"
Podívala jsem se na něj. Díval se na mě zkoumavým pohledem, jako kdyby něco tušil. Může něco vědět? Jasně, že něco musí vědět, je to přece Brumbál. Nejspíš ví minimálně o Voldemortovi, že je bilokant. Ale přiznat se, že mám stejné schopnosti jako největší černokněžník všech dob? Ne, díky.
"Ne, vůbec nic, pane," zavrtěla jsem hlavou.
"Potom můžeš jít," rozloučil se mnou.
Poté, co jsem vyšla z kabinetu, jsem mířila rovnou do naší ložnice. Těšila jsem se na ten pocit, kdy si lehnu do postele a budu moct ležet a spát a nic nedělat. Je to krásný pocit, když můžete ovládat svoje tělo.
"Kate, vstávej!" zavolal na mě někdo.
"Co?" otevřela jsem oči a posadila jsem se. "Co se děje?"
"Prý jsi byla v Tajemné komnatě! Všichni o tom mluví," sdělil mi Levandulin hlas.
"Ty drby se tu nesou rychle. Jo, byla jsem tam," odpověděla jsem jí ospale.
"A? Co se tam dělo?" vyptávala se mě Parvati.
"Nemůže to počkat do rána?" zeptala jsem se.
"Už je ráno. Všichni jsou na snídani," sdělila mi Levandule.
Podívala jsem se do slunečního světa. "Aha," zamumlala jsem a vylezla jsem z postele. "V tom případě mě napřed nech nasnídat. Potom budu odpovídat na otázky."
Ignorovala jsem jejich další vyptávání a oblékla jsem se. Ve společenské místnosti se mi jich povedlo zbavit. Můj žaludek se opravdu potřeboval nutně najíst. Jenže ani tohle mi nebylo dopřáno, protože když jsem šla po chodbě, někdo mě chytil za ruku a zatáhnul do jedné z učeben.
"Blázníš? Co sakra vyvádíš?" vyhrkla jsem rozčileně a začala jsem se rozhlížet, komu to vlastně nadávám. Pak jsem si všimla jedné osoby před sebou. "Hermiono? Už jsi… pohyblivá?"
"Víceméně," usmála se. "Jenom mám pořád trošku ztuhlý nohy."
"Jsem ráda, že jsi už celá," usmála jsem, ale pak jsem se zamračila. "A proč že mě vlastně unášíte?" zeptala jsem se, když jsem si všimla i Harryho a Rona.
"Chtěli by už pár odpovědí na pár otázek," vysvětlil mi Harry. "Asi už je přestalo bavit nad tím uvažovat a chtějí pravdu. Já jsem jim to nechtěl prozradit a potom bych se taky docela rád zeptal na jednu maličkost."
"A víte, že jsem se tam dole na pokraji smrti rozhodla, že vám řeknu pravdu?" sdělila jsem jim a pak jsem se na chvíli odmlčela. Podrbala jsem se na hlavě a hledala jsem ta správná slova.
"Jsem bilokantka," začala jsem. "To znamená, že ovládám astrální projekci. Když spím tak se dostanu do takového stavu, že jsem průhledná a nikdo kromě Harryho mě nevidí. Až budu spát, tak vám něco ukážu."
"Proč tě vidí jenom Harry?" zeptal se Ron.
"To je záhada, kterou neuměl vysvětlit ani Voldemort. Což mi připomíná, že on je taky bilokant.A jinak je prostě mezi mnou a Harrym nějaký divný spojení. Začalo to těmi sny, které se mi o něm zdály, ještě než jsme se poprvé setkali."
Hermiona se krátce podívala na jeden pergamen. "Takže proto si tehdy věděla to o Dudleym, že je tlustý, když o tom Harry ještě nemluvil."
"Jo, je to možný," přikývla jsem. "Hele, co to máš na tom pergamenu?"
"To je jenom seznam všech divných věcí kolem tebe," vysvětlila mi Hermiona. "Jako další tu pak máme to s Malfoyovým dopisem."
"Ty sis udělala seznam divných věcí o mně a mých schopnostech? Ne, tohle radši nebudu nijak komentovat," zavrtěla jsem hlavou. "A to s tím dopisem byla moje první astrální výprava. Tenkrát jsem si myslela, že to je jenom sen, ale další den jsem zjistila, že to nebyl sen. Od té doby jsem pátrala po tom, co to s těmi schopnostmi mám. Vlastně jsem na to přišla až po Vánocích díky té knížce, co jsi mi dala, Hermiono."
"A tehdy ta tvoje výprava za Malfoyem?" zeptal se Ron.
"To s těmi schopnostmi vůbec nesouvisí," zavrtěla jsem hlavou. "Tehdy jsem se chovala jako obyčejný čaroděj."
"A Vánoce?" zeptal se Harry.
"Co s Vánoci?" zeptala jsem zmateně.
"Když jsem se vydával pod neviditelným pláštěm pro informace o Flamelovi a zabloudil jsem k Zrcadlu z Erisedu, tak jsem měl pocit, jako kdybys tam byla se mnou."
"Taky jsem tam byla taky," prohlásila jsem. "To bylo poprvé, co jsem se nějak přemístila v astrální podobě prostorem. A souvisí to s tím plyšovým lvem od tebe, protože jsem s ním tehdy usínala a nějak mě poslal k tobě. Nebo aspoň to si myslel Voldemort."
"Počkej, Harry, přeskakuješ," ohradila se Hermiona, když se podívala do seznamu. "Předtím byl ten tvůj první famfrpálový zápas."
"Tenkrát se projevilo to naše divné spojení. Chvílema jsem viděla Harryho očima. Jenže jinak taky nechápu proč. Akorát se mi potom povedlo čarovat bez hůlky, tak jsem vykouzlila ten oheň na Snapea. Ale to čarování bez hůlky je dost obtížný a většinou se mi to povede jenom pod vlivem emocí."
Hermiona se znovu podívala do seznamu. "Tak potom se ten rok asi až do té události u Kamene mudrců nic nestalo."
"To bude tím, že tenkrát jsem si vytvořila jeden lektvar, který mě těch schopností zbavil. Jenže u toho receptu bylo malým písmem napsáno, že ho budu muset pít pravidelně. A právě toho jsme si předtím nevšimla a tehdy, jak jsem byla tam dole v bezvědomí, jsem se zase dostala do astrální podoby."
"Ten lektvar budeš zase pít nebo ne?" zeptal se Harry. "Teď potom, co se dělo s Voldemortem."
Na chvíli jsem se zamyslela, ale nakonec jsem zavrtěla hlavou. "Ne, myslím, že ne. Ty schopnosti jsou možná nebezpečný a tak, ale bez nich bychom tu minimálně my dva nestáli. Ten štít proti té smrtící kletbě je užitečný."
"Proč jsi to potom neřekla Brumbálovi?" zeptal se Harry.
"Harry, nedávno jsem zjistila, že mám stejné schopnosti jako Voldemort. Tohle není něco, co hned budu říkat dál. A pak je tu ještě jedna věc… Podle Voldemorta existuje nějaký řád Modrý hvězdy nebo tak něco, kteří jsou proti bilokantům. Možná i Voldemort se jich kdysi bál. Ne, že bych nevěřila Brumbálovi, ale tuhle maličkost o bilokantství prostě nechci šířit nikde dál. Vám třem věřím, že to nikomu jinýmu neřeknete. A kdyby to náhodou někoho z vás napadlo někomu říct, tak si vzpomeňte, že zatímco moje tělo spí, moje mysl může chodit za vámi a vy už se nikdy nevyspíte."
"Tak teď už nikdy neusnu, protože budu mít pořád pocit, že mě sleduješ," prohlásil Ron.
"Neboj, Rone, v noci mam zajímavější věci na práci, než tě pozorovat," ušklíbla jsem se. "Hele, a proč to vlastně vy dva berete tak klidně? S Harrym jsem kvůli tomu půl roku nemluvila, než to konečně přijal."
"Na rozdíl od Harryho umíme používat mozek," ušklíbnul se Ron.
"Hele!" ohradil se Harry.
"Ron chce říct, že jsme si už většinu dali dohromady. Příště až budeš chtít tajit svoje schopnosti, tak nenechávej záložku na stránce, kde jsou popsané," vysvětlila mi Hermiona.
"Jo, ale… počkej… ty sis o nich přečetla v té mojí encyklopedii?" zeptala jsem se.
"Většinu jo," přikývla Hermiona. "Pak to teprve začalo dávat smysl."
"A ty detaily z té události dole v Komnatě nám doplnil Harry dneska ráno," doplnil Ron. "To muselo být děsný, že Voldemort byl v tvém těle."
A co teprve to, že jsem do něj byla zamilovaná a líbala jsem se s ním? Tuhle maličkost jsem jim ještě neřekla a pravděpodobně ani neřeknu.
"Trochu otravný to bylo," souhlasila jsem. "Ale pár věcí, co řekl Voldemort mi vrtají hlavou."
"Třeba to, že ti řekne, kdo jsou tvoji rodiče?" zeptal se Harry.
"To taky. A ještě mluvil o nějakém proroctví…"
"Kate," oslovil mě Harry a položil mi ruku na rameno. "Jednou se dozvíš, kdo jsou tvoji rodiče. I kdybych měl projít celý svět a každého člověka podrobně prozkoumat. A pokud je to proroctví nějak důležité, tak na to taky časem přijdeme."
Usmála jsem se na Harryho. "Díky, že už mě bereš takovou, jaká jsem," řekla jsem mu a objala jsem ho.
"Trošku mi trvalo, než jsem to pochopil," řekl mi Harry, když mě taky objal.
Teď bude všechno v pořádku. Nemám už před přáteli, co tajit. Svých schopností už se nebojím, vím, že je zvládnu. Odteď si prostě budu užívat svůj život a svoje schopnosti. Teď bude všechno perfektní.

A/N Právě se mi povedlo splnit si svůj praštěný slib, že dopíšu druhou část do svých narozenin. Teď mám ale v plánu dát si od Kate menší pauzu. Uvažuju trochu o tom, že zkusím psát The Vampire Diaries Fanfiction (uvažuju o tom víc než trochu, protože už to mám docela promyšlený). Anebo je možný, že vypiju moc Kofoly, můj mozek exploduje nápady a další týden je tu nová kapitola Kate.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Sčítání čtenářů

Klik 100% (86)

Komentáře

1 Ametten Ametten | Web | 17. března 2013 v 9:55 | Reagovat

Hezké ... :D

2 MarryWolf MarryWolf | 17. března 2013 v 11:01 | Reagovat

Super kapitolka! Konečně jsou z Harrym zase kámoši... :)

A co se týče FF na TVD, tak si uvědom, že budu tvůj nejaktivnější čtenář, protože taky částečně uvažuji o psaní TVD, hlavně krátce potom, co jsem dokoukala ten díl, kde je Klaus s Hayley... :P Brrr, jakž tak to hodlám změnit a Klausovi ukázat správný směr! :D A co se pití týče, já píšu povídky aktivněji spíše po bublinkové limošce z TESCA :D :D

3 Michato Michato | 17. března 2013 v 12:08 | Reagovat

Prosím radši  piš Kate :D

4 potter-tales potter-tales | E-mail | Web | 17. března 2013 v 15:29 | Reagovat

Ahoj, máš pěkný blog, nedávno jsem taky začala psát, tak se můžeš kouknout. :-)

5 Nate Nate | 17. března 2013 v 20:27 | Reagovat

Paráda, moc se mi ten příběh líbí. Osobně bych přivítal pokračování Kate, ale nutit tě samozřejmě nebudu. :-)

6 Molly Molly | 18. března 2013 v 15:41 | Reagovat

Já bych taky brala pokračování Kate. A nebo kompromis - co třeba psát Kate a deníky nastřídačku? :-D
Pořád přemýšlím, co je Kate vlastně zač, zvlášť po tý kapitole v tajemný komnatě jsem na to ještě zvědavější než dřív...

7 NikaV NikaV | Web | 18. března 2013 v 16:30 | Reagovat

Tady v tehle kapitole jsem znovu pripomenula ten jeden naznak, na ktery minule nikdo neprisel...ale pokud na to nikdo neprijde ani ted, tak se nic nedeje, Kate to stejne taky dojde az kdyz ji bude 19 (pokud se toho dozije)

8 Lilly Potter ml. Lilly Potter ml. | 30. března 2013 v 11:57 | Reagovat

??? preco az 19? no takze teraz hadam ze sa uz zbavila tich blondatich vlasov :D som zvedava na dasiu kapitolku nech uz bude ocomkolvek :D

9 andystory andystory | Web | 7. dubna 2013 v 15:22 | Reagovat

Cus. Si dobrá. Já jsem taky teď začala psát, ale né upravované příběhy, které už přede mnou někdo nepsal. Jinak mi to nevadí. Kate je fakt dobrá. Lepší, než upíří deníky. :D. Jinak mám taky bog, tak sekdyž tak koukněte.

10 andystory andystory | Web | 7. dubna 2013 v 15:24 | Reagovat

Zajímavý čas zveřejnění :P

11 lumik4 lumik4 | 12. dubna 2013 v 16:43 | Reagovat

já jsem pro to abys psala Kate. Ta je lepší ne The Vampire Diaries

12 laura laura | 24. dubna 2013 v 18:23 | Reagovat

piš Kate - The Vampires Diares možná nejsou špatný, ale na Kate rozhodně nemaj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama