37. kapitola - Pochybnosti 2/2

11. března 2013 v 19:53 | NikaV |  Druhá část - Deník
Ani jsem si pořádně nevšimla, že o kousek dál leží další zkamenělá. Napřed Rebeka a teď najdu i Hermionu. Rozběhla jsem se chodbou. Musím zachovat chladnou hlavu a říct o tom nějakému profesorovi. Tak jsem si to vysvětlovala, ale ve skutečnosti jsem se chtěla dostat odsud, co nejdál.
Jenže musím být racionální a říct to nějakému dospělému. Jenže komu? Teď budou všichni už na hřišti a to je daleko. Vlastně tam budou všichni až na jednoho, který se na zápasy jiných kolejí nechodí dívat. Moje kroky se obrátily směrem ke sklepení. Za pár minut jsem už klepala na dveře profesora Snapea.
Skoro ihned poté se dveře otevřely a ven vykoukla hlava Snapea. Vzápětí spustil bez pozdravu: "Co tu teď děláte? Měla byste být na zápase, váš tým vás potřebuje."


"Já…" Hlas mi selhal. Už cestou sem mi zvlhly oči, ale teď mi začaly slzy téct úplně. "Ono Hermiona…ona…"
Teprve teď se na mě pořádně podíval. "Uklidni se," řekl mi a položil mi ruce na ramena. Podívala jsem se mu do očí. "Zhluboka se nadechni a řekni mi to pěkně od začátku."
Poslechla jsem ho a asi o minutu později jsem mu už byla schopná to vysvětlit. "Našla jsem Hermionu a ještě nějakou holku. Ony jsou… u knihovny a jsou…" Zhluboka jsem se nadechla. "Zkameněly."
Ta slova zapůsobila jako kouzlo. Ihned začal jednat.
"Fiducio!" zavolal do vzduchu. Vzápětí se ozvalo hlasíté PRÁSK a před nás se přemístila skřítka.
"Pán si něco přeje?" zeptala se.
"Dojdi za profesorem Brumbálem a řekni mu, že se našli u knihovny další dvě oběti," rozkázal jí. Vzápětí se skřítka opět přemístila pryč a Snape se obrátil na mě. "Pojď se mnou."
Děsila jsem se toho, že to řekne. Teď ho budu muset zavést k těm dvěma a toho jsem se právě bála. Nechtěla jsme se tam znovu vrátit. Jenom na to pomyslím, tak se mi klepou ruce a těžko se mi dýchá.
Jenže když jsme minuli čtvrté patro, kde právě leží knihovna, uvědomila jsem si, že to není náš cíl. Místo toho mě zavedl na ošetřovnu.
"Madame Pomfreyová?" zavolal.
Vzápětí vyšla ze skladu, kam ukládala léčebné lektvary. "Už jsem ti dávno říkala Severusi, abys mi říkal křestním jménem," pověděla mu a pak se podívala na mě. "Není na zranění z famfrpálu moc brzo?" zeptala se.
"Ten možná ještě ani nezačal," vysvětlil jí Snape a pak se podíval na mě. Musela jsem vypadat trochu mimo. Popravdě jsem se cítila jako před svým prvním zápasem famfrpálu a možná ještě hůř. Měla jsem chuť utéct a schovat se. Něco jiného je, když to napadne někoho, koho neznám, ale napadnou moji nejlepší kamarádku? To už je moc.
"Posaď se tady," odvedl mě Snape k jedné židli v rohu místnosti, kterou mávnutím hůlky přeměnil na pohodlné křeslo. Poslechla jsem ho a posadila jsem se do něj. Snape se potom obrátil na ošetřovatelku.
"Severusi, co se děje?" zeptala se.
"Bude potřebovat něco na uklidnění," řekl jí a pak se krátce podíval znovu na mě. Potom se znovu obrátil na ošetřovatelku. "Pojď trochu stranou," požádal jí.
Jenže nešli dost stranou, protože jsem ještě stihla zaslechnout: "Právě našla svoji nejlepší kamarádku zkamenělou."
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Snape se už nevrátil zpátky, jenom madame Pomfreyová mi přinesla hrnek horké čokolády. Nejprve jsem si spálila jazyk, když jsem se pokusila napít, ale jinak to svůj účel splnilo. Zhruba po půlce šálku, už jsem se cítila líp. Teda do doby, než je přinesly. Přitom se vrátil na ošetřovnu Snape a všimla jsem si, že se přitom schválně postavil přede mě, abych neviděla těla.
Po chvilce dorazila i profesorka McGonagallová a vedla Harryho a Rona. Oba dva rovnou zamířili ke mně.
"Kate, co se stalo?" vyhrkl Ron. "Proč jsi nebyla na zápase? A proč jsi tak bledá?"
"Já…" Chtěla jsem jim to vysvětlit, ale místo toho jsem se jim to rozhodla ukázat. Odložila jsem už prázdný hrnek a postavila jsem se. "Pojďte. Našla jsem další zkamenělou," řekla jsem jim a přitom jsem je zavedla za zástěnu, kde ležela Hermiona.
Ačkoliv jsem už věděla, co uvidím, moc mi to nepomohlo. Jako kdyby mi někdo uštědřil pořádnou ránu do srdce. Zatajila jsem dech, když jsem ji uviděla, a nebyla jsem sama, kdo na to tak reagoval. Ron nalevo ode mě zasténal, když ji uviděl. Vycouvala jsem. Tady teď nedokážu a ani nechci být. Právě teď jsem potřebovala mluvit s jednou jedinou osobou a k té se dostanu jenom ve spánku.
Bohužel jsem místo toho na chodbě za rohem narazila na někoho, koho teď nechci vidět.
"Už víš, jak je nepříjemný, když mezi zkamenělými leží někdo tvůj blízky?" zeptal se mě Malfoy a vystoupil
"Malfoyi, ať chceš cokoliv, dneska ne. Teď na to vážně nemám náladu."
"Kdyby ti tohle tehdy řekla Rebeka, tak bys ji taky nechala být?" zeptal se mě a vytáhnul hůlku, kterou pak namířil na mě.
"Už jsem to říkala snad stokrát. Nic jsem jí neprovedla."
"Lžeš! Od její kamarádky už vím, jak to bylo v Předvečer všech svatých a taky vím, s kým ses zapletla."
"Od její… co? A s kým jsem se podle tebe zapletla?"
"Už laskavě přestaň předstírat, že o ničem nevíš!" zvednul hůlku výš.
"Jenže já to vážně nevím! A už mě unavuje, jak si všichni myslíte, že znáte pravdu. To je tak těžký mi ji říct?"
"Ten deník," sdělil mi Malfoy.
"Tom? Co s ním je?" zeptala jsem se nechápavě.
"Nebylo tak těžké zjistit, kdo to ve skutečnosti je. Ten anagram jeho jména skoro bije do očí."
"Anagram?" Cože to byl anagram? Aha, vlastně to zpřeházení slov.
"Je mi jedno, co přesně s ním vyvádíš. Jestli odstraňujete mudlovské šmejdy, tak klidně pokračujte. Ale moji sestru si do toho neměla zatahovat. A za to teď zaplatíš." Máchnul hůlkou a vykřiknul nějaké kouzlo. Nestihla jsem ani pořádně zaznamenat, co to bylo za kouzlo. Stihla jsem se akorát sehnout a paprsek světla mi prosvištěl těsně nad hlavou.
"Co se to tady děje?" ozvalo se za mnou.
Bleskově jsem se otočila a podívala jsem se na Snapea. Tak schválně, koho z nás potrestá? Pohledem zhodnotil situaci, já neozbrojená a on s hůlkou.
"Je mi jedno, kdo si začal. Oba dva půjdete do svých společenských místností. Pan Malfoy půjde se mnou a slečna Beckerová počká na profesorku McGonagallovou a na svoje přátele,"
"Už to nejsou moji kamarádi," opravila jsem ho.
Snape se na mě podíval, ale nijak to nekomentovat. Místo toho se vydal směrem ke sklepení. Malfoy se vydal za ním, ale ještě předtím se na mě krátce podíval. Jestli proti mně má nějaký důkaz, který by potvrdil tu jeho praštěnou teorii, tak by ho už dávno vytáhl. Nic na mě nemá. Tahle myšlenka mě vedla k tomu, že jsem se na něj ušklíbla.
O chvíli později vyšli ven z ošetřovny i profesorka McGonagallová s Ronem a Harrym. Cestou do společenské místnosti nikdo z nás neřekl ani slovo, a když jsme tam pak dorazili, panovalo i ve společenské místnosti ticho a napětí. Profesorka nám řekla nějaké informace o tom, jak to teď půjde dál. Profesoři nás budou vodit na hodiny a nesmíme vycházet ze společenských místností. Hned potom, co profesorka odešla, jsem zamířila k nám do ložnice. Nikdo tam teď nebyl, Parvati s Levandulí byly dole v místnosti. Převlékla jsem se do věcí na spaní a šla jsem spát.
V příštích týdnech se zavedl režim, o kterém mluvila profesorka McGonagallová. V podstatě jsme nemohli nikam jít. Také to znamenalo žádnou zábavu, takže jsme se pěkně rozloučili s famfrpálem. Bylo to dost otravné, ale horší bylo, že se vrátil ten předchozí strach. Každý se bál a děsil se, že je další na řadě. Zatím si to odneslo devět obětí a všechny naštěstí jenom zkameněly. Jenže před padesáti lety jedna studentka zemřela úplně a proto se roznesly debaty, že taková by měla být desátá oběť.
Další špatnou zprávou pro nás bylo, že odvedli Hagrida do Azkabanu. Absolutně nikdo nechápal proč, vždyť Hagrid s tím přeci nemůže mít nic společného. Vlastně někdo trochu možná chápal proč, protože Harry s Ronem se tvářili divně. Jako kdyby něco věděli nebo něco chystali. Ještě před půl rokem bych za nimi normálně přišla a zeptala se jich, co se děje, ale dnes už ne.
Já jsem se asi bála Zmijozelova dědice ze všeho nejmíň. Klidně jsem si dál chodila po nocích po hradu, jenomže na rozdíl od ostatních jsem se toulala v astrální podobě. Tak mi přece nemůže nijak ten netvor ublížit. Aspoň teda doufám. Navíc se mnou většinou chodil Tom, tak dva bilokanti by snad mohli odrazit útok jednoho netvora.
Většinou jsme chodili na ošetřovnu za Hermionou. Před den tam většinou byl Harry s Ronem a já jsem u ní byla v noci.
"Představ si Hermiono, že asi prošvihneš zkoušky," řekla jsem Hermioně. Asi to musí vypadat šíleně, ale já jsem se s ní takhle často vybavovala. Tom většinou taktně zmizel někam za roh. Já jsem se mezitím zviditelnila, aby mě Hermiona alespoň mohla slyšet. Co když v tomhle stavu slyšet, co se děje kolem? "Teď mi nemůže napovídat při dějinách, takže jestli nepostoupím do dalšího ročníku, bude to tvoje vina. Vlastně by se mi teď hodila ta tvoje logika na řešení jednoho anagramu. To co vytvářím já, jsou hotové nesmysly."
"Jestli chceš, tak s tím ti mohu pomoct já," ozval se hlas za mnou.
Kvůli všemu tomu děsu kolem netvora z Tajemné komnaty jsem teď málem dostala infarkt. Tohle nebyl Tomův hlas, promluvila nějaká holka. Ohlédla jsem se a podívala jsem se na ní. Vlasy měla učesané do podivného účesu, na sobě měla jenom něco noční košili a na nose prapodivné brýle.
"Anagramy mi docela jdou," dodala.
Napřed jsem na ní chvilku koukala, než jsem uvědomila, že mluví o tom anagramu, o kterém jsem právě říkala Hermioně. Už před pár týdny jsem na tom začala pracovat. Jenže z Tomova jména se mi podařilo vytvořit akorát něco ve stylu Tom Radi Led Vola Roj. Prostě nesmysly.
"Jo, to by bylo fajn, kdybys mi pomohla, ale momentálně tu není po ruce žádný pergamen, abych ti to napsala."
"Já mám," řekla mi a vytáhla z batohu, který měla na zádech věci na psaní. "Jsem náměsíčná a někdy, když se proberu na nějakém místě, tak se mi pak nechce vracet se zpátky nahoru do věže. Tak rovnou usínám s věcmi, co potřebuju další den."
Není trochu šílená? A jak se jí daří spát s batohem? Zavrtěla jsem hlavou a rozehnala jsem svoje myšlenky v hlavě, přičemž jsem napsala na lístek celé Tomovo jméno a podala jsem jí ho. "Tady to je."
Vzala si ode mě lístek a chvíli na to koukala. Perem něco škrtala, psala, přepisovala a já jsem si přitom uvědomila jednu věc.
"Ty jsi sem přišla za Rebekou? Jsi její kamarádka, že jo?" zeptala jsem se jí.
"Jo, jsem," řekla mi a potvrdila mi tak mojí domněnku. Přes tu její šílenou vizáž jsem ji napřed nepoznala, ale byla to ona, za koho jsem se na Vánoce přestrojila. "Jmenuju se Lenka Láskorádova."
"Jsem Katherine Beckerová, ale to už asi víš od Rebeky."
"Jo, něco mi o tobě řekla."
"Třeba co se dělo tehdy na Předvečer všech svatých a co jsi potom řekla Malfoyovi?" zeptala jsem se.
"Ano, například tohle."
"Co se tehdy dělo?" vyhrkla jsem.
"Tenkrát se rozhodla sedět s bratrem místo s námi u Havraspáru. Potom během hostiny zaslechla v hlavě hlas, který ji říkal, aby šla nahoru do prvního patra. Tak se tam vydala a tam jsi byla ty. Z její krve jsi napsala na zeď ten nápis a přitom Rebeka viděla v hlavě nějaké příšerné obrazy a scény," vysvětlila mi klidně.
"Ne, to není možné. Tohle jsem neudělala," odmítala jsem to.
"Já Rebece věřím," trvala si Lenka na svém.
"A proč se mě potom nebojíš jako ona?" zeptala jsem se.
"To tyhle brýle," ukázala si na tu prapodivnou věc na nose. "Mám je už od začátku roku. Dokážou ukázat, jaký kdo je. Když je někdo zlý, tak je v něm vidět černota. Ale tu ty v sobě nemáš, jenom tě obklopuje. Kdybys ji v sobě měla, tak bych se tě bála, ale takhle ne. Takže tady máš ten lístek a dobrou noc," řekla mi a odešla.
"Ta holka je šílená," prohlásila jsem, když jsem tam zůstala sama. Teda skoro sama. Tom tam byl se mnou, ale z pohledu na fyzické lidi jsem tam byla sama… anebo to jsem tam vlastně vůbec nebyla. Společně s Tomem jsme pak cestou do mojí ložnice rozebírali její šílenost.
"Půjdeš spát?" zeptal se mě.
"Jo, myslím, že jo. Ať nejsem zítra moc unavená. Poslední dobou mi připadá, že je to čím dál tím horší."
"Tak dobrou noc," naklonil se ke mně a políbil mě. Když se pak ode mě odtáhl, ještě se zeptal: "Co ti to podávala za lístek?"
"Co?" A jo vlastně tamten lístek s anagramem jeho jména. "To… nic není." Řekla jsem mu a přitom jsem ten lístek vyndala z kapsy. Rozevřela jsem ho a podívala jsem se, co je na něm napsáno.
Ztuhla jsem. Tohle není možné, to není pravda. Zvedla jsem oči a podívala jsem se na Toma, který stál přede mnou a nechápavě se na mě díval.
"Děje se něco?" zeptal se mě.
"Nic," vyhrkla jsem možná až příliš rychle. Nic se přeci neděje, tohle bude jenom náhoda. O tom není pochyb.
Pochybnosti… Tohle jsem si řekla v tom snu o Valentýnu. I tehdy měly ty dvě nějaké divné narážky, jenže mi nic poádle neřekly. Jenom mi daly vzkaz… Jasně, ten vzkaz! Rychle jsem se přemístila ke svému nočnímu stolku a vytáhla jsem z něj malý pergamen. Dychtivě jsem ho začala číst.
Když jsem ho dočetla, tak jsem zvedla zrak a podívala jsem se na Toma.
"Ty jsi Lord Voldemort."
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Sčítání čtenářů

Klik 100% (86)

Komentáře

1 Dani Dani | 11. března 2013 v 22:18 | Reagovat

Lenka nikdy nezklame :DDD jinak jsem zvědavá jak tom zareaguje .:O
Jsem čím dál tím zvedavejsi jak to dopadne !:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama