37. kapitola - Pochybnosti 1/2

11. března 2013 v 19:52 | NikaV |  Druhá část - Deník
Začalo jaro a projevilo se to na počasí. Během následujících týdnů se počasí o hodně zlepšilo. Všechen led roztál, po sněhu už nebylo ani památky. Na obloze zpod mraků začalo častěji vykukovat slunce.
Než jsem se nadála, březen pominul a byl tady duben. To znamenalo pro většinu lidí velikonoční prázdniny. Oproti vánočním prázdninám zůstalo ve škole více lidí. Možná to bylo kvůli tomu, že na velikonoční prázdniny dostaly všechny ročníky mnohem více úkolů kvůli blížícím se zkouškám. Také to bylo proto, že strach ze Zmijozelova dědice už opadl. Poslední obětí byla Rebeka o Vánocích a od té doby už uplynuly čtyři měsíce. Snad už Zmijozelův dědic přestal nadobro a počet obětí se ustálil na čísle sedm.
Pro některé z nás ale velikonoční prázdniny neznamenaly jenom hromadu úkolů. Pro nás, studenty druhého ročníku, to znamenalo výběr povinně volitelných předmětů na příští rok.


"Co bych si měla vybrat?" zeptala jsem se svých spolusedících u snídaně, zatímco jsem koukala do pergamenu, kde budu muset zaškrtnout, co jsem si vybrala. Zvedla jsem oči a podívala jsem se naproti Nevilla.
"Nevím," pokrčil rameny. "Podle strejdy Natea bych si měl vybrat péči o kouzelné tvory a studium mudlů. Prý je to jednoduché a aspoň se na čerstvém vzduchu opálím. Jenže zase na druhou stranu si babička nemyslí, že bych měl dát na jeho rady. Babička říká, že on sám je takový jednoduchý a asi proto to nikdy nikam daleko kariéře nedotáhl. Teta Maggie si zase myslí, že bych se měl věnovat starodávným runám a věštění z čísel. Uvažuju, že bych si vybral jedno z toho. Co myslíš, že je jednodušší?"
To jsem se zeptala toho pravého.
"A proč si nevezmete to věštění?" navrhla Ginny, která seděla vedle mě. "Po jednom roce tam byste mohli z toho nahlížení do křišťálové koule poznat, co budete v budoucnosti dělat a podle toho si můžete vybrat příští rok, na co půjdete?"
"To není tak špatný nápad," prohlásil Neville.
"Mně se to moc nezdá," řekla jsem. " To jasnovidectví mi připadá spíš jako takový šarlatánství. A kdybych měla nějaký šestý smysl nebo něco podobného na to věštění, tak bych na to už za těch třináct let přišla."
"Takže co si vezmeš místo toho?" zeptal se Neville
"Nevím," pokrčila jsem rameny a podívala jsem se ještě jednou do pergamenu. Znovu jsem pohledem přejela svoje možnosti. Starodávné runy, věštění z čísel, jasnovidectví, studium mudlů, péče o kouzelné tvory a ještě něco.
"Hele, co je tady to poslední v tom seznamu?" zeptala jsem se Nevilla.
"Prý nějaký další předmět, ale pořádně není jasné, co to bude. Otevře se až příští rok poprvé, ale možná ani nebude. Ernie Macmillan říkal, že to budou kurzy sebeobrany, ale jedna holka ze čtvrťáku říkala, že to bude vedení kouzelnické domácnosti."
"Takže jeden předmět, o kterém nikdo neví, co tam bude. Asi to risknu a zapíšu se tam. Nechám se překvapit, co to bude." Zaškrtla jsem poslední políčko v seznamu. "Teď už mi zbývá jenom jedna věc."
"Neměla by ses teď spíš těšit na zápas?" zeptal se George, který k nám právě přišel.
"Měla, jenže mám už jenom jeden den na to, abych to vyplnila a odevzdala," řekla jsem dvojčatům, která se právě posadila vedle mě.
"Ukaž," řekl Fred a vzal mi seznam z ruky. "Bereš si ten záhadný neznámý předmět?"
"Jo, rozhodla jsem se to risknout," pokrčila jsem rameny. "Uvidím příští rok, co to bude."
"A jako druhý předmět si bereš co?" zeptal se George.
"To právě ještě nevím. Nějaké doporučení?" podívala jsem se na ně. "Co jste si vybrali vy?"
"Jasnovidectví, tam se dá dobře ulejvat," ušklíbnul se George.
"Víš co? Já ti něco náhodně vyberu," navrhnul Fred a vzal si ode mě pero dřív, než jsem stihla ucuknout rukou.
"Ale co když mi vybereš něco špatně?" namítnula jsem.
"Věř mi," mrkl na mě Fred a něco mi tam zaškrtnul tak, abych neviděla co. "Tumáš brácha," řekl Georgovi, když odložil pero, a podal mu můj pergamen.
"Hele, já chci vědět, co jsi mi vybral!" ozvala jsem se.
"Dozvíš se to příští rok," oznámil mi George a odešel i s mým pergamenem za McGonagallovou, které ho předal. Když jsem se postavila, abych šla za ním, zarazil mě Fred. Obejmul mě kolem ramen a vedl mě ven ze síně.
"Je čas jít na hřiště," řekl mi. "Mimochodem máš tam zaškrtnuté péče o kouzelné tvory."
"Proč zrovna tohle?" zeptala jsem se. "A ještě si musím zajít nahoru pro věci."
"Přece chceš být se svými kamarády. Harry, Ron a Hermiona si to zapsali také."
"Co když tam s nimi nechci chodit?" zeptala jsem se ho a zamračila jsem se.
"Proč bys nechtěla? Kamarádíte spolu už od začátku prváku." Na chvíli se odmlčel. "I když poslední dobou s nimi moc nemluvíš."
"To protože mě zradili. Ukradli mi můj deník."
"No a?" zeptal se. "To je důvod s nimi nemluvit týden, pak si to vyříkáte a všechno se vrátí do starých kolejí."
"Jenže to nebylo jenom hádkou," namítla jsem. "To je prostě to všechno, co se mezi námi děje už od loňského roku. Pořád mě z něčeho něco podezírají."
"A mají k tomu důvod?" zeptal se mě.
"Mají," přiznala jsem. "A nic s tím neudělám. Tak už to neřeš," řekla jsem mu a otočila jsem se směrem k mramorovému schodišti, kudy bych jindy šla nahoru do společenské místnosti. Mým problémem teď bylo, že tam stála trojice mých bývalých kamarádů. My o vlcích a vlci jdou za rohem po schodech. Bohužel to vypadá na to, že jdou taky nahoru. Povzdechla jsem si. Nedá se nic dělat, musím jít za nimi.
"Sejdeme se v šatně," řekla jsem Fredovi. On na rozdíl ode mě si vzal už předtím věci na famfrpál a nemusel si teď pro ně chodit. Měla jsem udělat to samé.
"Jo, jasně," odpověděl mi Fred a něco začal pomalu vytahovat z kapsy.
Vydala jsem se směrem za nimi, přičemž jsem se snažila zachovat vážnou tvář a nedat nijak najevo, že jsem si všimla jejich přítomnosti. Zrychlila jsem krokem, abych je co nejrychleji obešla a mohla je dál ignorovat. To by se mi bylo možná podařilo, kdyby neucítila, jak mě něco zasáhlo od zad. Vzápětí jsem o něco zakopla a letěla jsme k zemi, přičemž jsem sebou smetla to, co bylo přede mnou. Tedy Harryho.
"Sakra," zaklela jsem, když jsme leželi vedle sebe na zemi. Docela hnusně jsem se přitom bouchla do holeně. "Auvajs," mnula jsem si poraněnou nohu.
"Jsi v pořádku?" zaslechla jsem, jak se mě někdo starostlivě ptá. Ve stejnou chvíli ten někdo mi nabídnul ruku. Podívala jsem se na Harryho, který ležel vedle mě na zemi a který měl přes naše neshody o mě pořád starost a právě mi chtěl pomoct se zvednout. Když on dokázal překonat naše spory a nabídnout mu pomoc, tak ji neodmítnu.
"Jo, jsem v pořádku," řekla jsem mu, ale chytla jsem ho za ruku, abych se s jeho pomocí zvedla na nohy. Jenže ve chvíli, kdy jsme se rukama dotkly, jsem něco slyšela.
"Tentokrát tě konečně zabiju… roztrhám tě… rozsápu…" říkal neznámý syčivý hlas. Zvláštní bylo, jak jsem to slyšela, protože to znělo jinak. Jako kdybych to ani neslyšela vlastníma ušima. Zároveň jsem také znovu: cítila ten pocit, který jsem naposled cítila před půl rokem na hřišti. Tehdy jsem byla s Harrym a přijala jsem jeho bolest. Teď jako kdybych přijala jeho schopnost slyšet.
Ucukla jsem rukou a pustila jsem ho, jako kdyby to pálilo. Vlastně ten dotek spíš příjemně hřál, ale to teď bylo jedno. Harry by se možná měl urazit, že jsem takhle ucukla před jeho dotykem, ale právě se zabýval něčím jiným.
"Ten hlas… zase jsem ho slyšel," řekl směrem k Ronovi a Hermioně.
Podívala jsem se na ně. Když jsme spadli, tak se oba dva zastavili. Ron právě koukal spíš trochu vyděšeně, ale Hermiona se plácla do čela. "U Merlina, vždyť já jsem blbá! Proč mě to nenapadlo dřív?" položila řečnickou otázku.
"Co tě nenapadlo dřív?" zeptala jsem se jí dřív, než jsem si stihla uvědomit, že s ní vlastně nemluvím.
"Vždyť je to tak jasné! Já… musím si to dojít ověřit do knihovny," oznámila nám a rozběhla se po schodech nahoru.
"Na co přišla?" zeptal se Ron.
Pokrčila jsem rameny a zvedla jsem se ze schodů. Krátce jsem se podívala na Harryho, který se tvářil duchem mimo. Nakonec se nás zeptal: "Vážně jste ho neslyšeli?"
Ron zavrtěl hlavou, ale já jsem odpověděla: "Já ho slyšela."
Vysloužila jsem si za to dva překvapené pohledy. "Ale jak…?" ptal se Ron.
"Nevím," zavrtěla jsem hlavou. Podívala jsem se na Harry. Díval se na mě. Na co myslí? Jistě to přisuzuje k těm mým schopnostem, ale já to spíš řadím k našemu podivnému spojení. "Půjdu si pro věci na famfrpál," oznámila jsem jim. Rozběhla jsem se nahoru po schodech a přerušila jsem tak tu trapnou chvíli mezi námi.
V ložnici jsem si vzala všechny svoje věci na famfrpál a rychle jsem vyběhla ven. Bylo to kvůli tomu, že mě tlačil čas a zároveň jsem se i nechtěla znovu potkat s Harrym. U snídaně neměl věci na famfrpál, takže si pro ně taky musel jít nahoru a já jsem ho nechtěla znovu potkat. Kdybych si ráno vzala věci rovnou, nemusela jsem se s ním potkat na schodech.
Podívala jsem se na hodinky. Super, teď to ani pořádně nestihnu. Budu muset jít tou zkratkou na heslo u knihovny. Zabočila jsem do chodby, která vede ke knihovně, a přidala jsem do kroku. Zabočila jsem za roh a kopla jsem do něčeho, co leželo na zemi. Rychle jsem se ohlédla, co to bylo. Kapesní zrcátko. Co tu dělá?
Můj pohled pak přejel na to, co leželo vedle mě. Ztuhla jsem. Ne, tohle nemůže být pravda.
Hned za rohem na zemi ležela postava, která byla zkamenělá. Jenže tentokrát měla hnědou hřívu vlasů. Byla to Hermiona.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Sčítání čtenářů

Klik 100% (86)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama