36. kapitola - Kate na třetí 2/3

3. března 2013 v 17:55 | NikaV |  Druhá část - Deník
Ron
"Neměli bychom s tím počkat na Hermionu?" zeptal se mě Harry.
Zavrtěl jsem hlavou. "Už šla spát. Celý den zkoušela najít Kate a na Hermionu se mi nechce čekat do zítřka."
"Pořád se neobjevila?"
"Ne. Podle mě, dokud nebude chtít, abychom ji našli, tak se tu prostě neobjeví."
Harry si povzdechl. "Fajn, zkusím to." Následně vzal pero a napsal do deníku krátkou zprávu: Jmenuji se Harry Potter.


"Teď musíme čekat na-?" Chtěl jsem se zeptat Harryho, co čeká, že se objeví. Jenže jsem se zarazil v půlce věty, když se tam objevila odpověď:
Ahoj, Harry Pottere. Já se jmenuji Tom Raddle. Jak jsi získal můj deník? Co se stalo s předchozím majitelem?
"Páni," žasl jsem nad tím. "Myslíš, že ví, že jsme ten deník ukradli?"
Harry pokrčil rameny. "Radši mu to nebudu psát. Ale co mu mám jinak napsat?"
"Napiš, že jsi ten deník našel a že ho někdo ztratil."
Harry na chvíli zaváhal, ale pak udělal, co jsem navrhnul. Napsal tam: Deník jsem našel na chodbě, musel někomu vypadnout. Ty víš, komu patří nebo patřil?
Patřil Katherine.
"Hele, třeba bude o ní vědět něco víc," navrhnul jsem.
"Pochybuju, že by svěřila taková svoje tajemství takové knížce. Ale zkusit to můžu."
Ty znáš Kate?
Trochu. Občas sem něco napíše.
"Co?" vyhrknul jsem.
A co například?
To ti nemohu prozradit. Na to se bude muset zeptat jí. Podle jejích slov jsem pochopil, že jste přátelé.
Poslední dobou už ne.
To je mi líto.
"Myslíš, že to myslí vážně nebo to říká ze zdvořilosti?" zeptal jsem se.
Harry pokrčil rameny. "Možná jo, možná ne. Na papír můžeš napsat všechno a vyzní to stejně. Neměl bych napsat, že jsi tu taky?"
"Nech to takhle," mávnul jsem rukou. "Spíš z něj zkus dostat něco o Kate nebo o něm."
Ty jsi co? Deník, někdo zakletý v deníku nebo jak to je? Proč si tu s tebou můžu psát.
Jsem vzpomínka v deníku. V pátém ročníku jsem vytvořil tenhle deník ve snaze zachovat vzpomínky na tehdejší události.
Harry ihned napsal otázku: Jaké události?
Najednou mě něco napadlo. "Počkej, není to náhodou deník z doby před padesáti lety?"
"Jo, je. Proč?"
"A Dobby přece říkal, že Tajemná komnata byla otevřená před padesáti lety. Třeba myslí tohle."
Harry se rozzářil. "A jo," plácnul se do čela. Potom připsal do deníku další odpověď dřív, než Tom odpo.ví: Myslíš tím něco o Tajemné komnatě? Mohl bys mi o ní něco prozradit?
Mohl, ale spíš ti to ukáží, než povím. Jaké je dnes datum?
Napřed se naše tváře a pak jsme se na sebe s Harrym nechápavě podívali.
"Proč chce vědět datum?" zeptal jsem se.
Harry pokrčil rameny a začal psát odpověď: 14. února 1993. Dnes je Valentýn.
V tom případě se budeme muset přesunout. Tady odsud ti to ukázat nemohu. Musíš jít do sedmého patra a tam ti to ukážu.
"Proč zrovna do sedmého patra?" zeptal jsem se.
"Nevím," pokrčil Harry rameny a začal se zvedat. Obrátil se k podobizně Buclaté dámy, ale pak se zarazil. "Sakra. Percy"
Otočil jsem hlavu a podíval jsem se na svého staršího bratra. Momentálně si zabral místo u východu ze společenské místnosti, takže kolem něj nepůjde projít. Je už po večerce a Percy je na tohle hodně přísný. Rozhlédl jsem se. "Kde jsou Fred a George, když je člověk potřebuje? Takhle ho musím zabavit sám."
"Ty nepůjdeš?" zeptal se Harry.
"Stejně se baví s tebou," pokrčil jsem rameny a zamířil jsem k Percymu. Začal jsem se s ním bavit o povinně volitelných předmětech, která si brzo budeme vybírat. O tom se dokáže rozpovídat tak, že si nevšimne Harryho procházejícího kolem něj.
----------------------
Kate
Podívala jsem se na těhotnou ženu před sebou. Teď už nebyla schovaná pod pláštěm a na sobě měla jenom jednoduché šaty. Už jsem ji viděla do tváře a já jsem tak konečně mohla vidět, komu se podobá. Jindy by mě překvapilo, kdybych viděla někoho, kdo vypadá stejně jako já, ale dnes už mě nic nepřekvapuje. I když vidět sebe jako dospělou a těhotnou je zajímavé.
"Kam ji mám položit?" zeptala jsem se jí udýchaně. Ta holka, kterou jsem sem pracně celou cestu podpírala, byla pořádně těžká, přestože byla docela podvyživená.
Ta těhotná ukázala na postel. Jasně, to mě mohlo napadnout samotnou. Těhotná podepřela podvyživenou z druhé strany a společně jsme ji dostali do postele. Podvyživené bylo jedno, že ji právě podpíraly dvě osoby, které vypadají jako její klonové. Byla příliš mimo na to, aby se tomu divila.
Když jsme ji položili do postele, začala se o ni ta těhotná starat. Na stolku už byly vyskládané nějaké lektvary, které do ní začala hned lít. Podvyživené byla příliš netečná na to, aby nějak odporovala. I kdyby do ní právě lila jedy, tak si toho nevšimne.
Posadila jsem se na postel vedle. Zatímco těhotná ošetřovala podvyživenou, já jsem si všimla, že se místnost změnila. Teď spíš připomínala něco podobné ošetřovně akorát v menším vydání.
"Tak," pronesla skoro po půl hodině těhotná. Posadila se na postel z druhé strany a oddechla si. "Za deset minut by mohla začít trochu fungovat. Teď potřebují ty lektvary chvíli čas, aby začaly účinkovat. A jí pobyt v teplé pohodlné posteli neuškodí. Zatopila bys prosím v krbu? Polena a křesadlo jsou hned vedle něho."
"Jo, klidně," řekla jsem jí a zamířila jsem ke krbu. Vypadal dost zmoženě z toho pobíhání kolem podvyživené. Rozhodla jsem se proto, dát ji trochu oddech, když je těhotná. Navíc bude nejspíš někde na konci těhotenství, kdyby se měla spíš šetřit. Zapálila jsem krb a přitom jsem v hlavě uvažovala, proč mi nešly použít schopnosti. Otočila jsem se s úmyslem zeptat se na to těhotné, ale když jsem ji uviděla, zarazila jsem se. Křečovitě se držela hrany postele a tvář měla zkřivenou bolestí.
"Jsi v pohodě?" zeptala jsem se jí.
"Jo," vydechla namáhavě. Párkrát se zhluboka nadechla a pak promluvila: "Je to dobrý. Teď se můžeš ptát."
Vrátila jsem se zpátky a posadila jsem se znovu na postel, na které jsem seděla předtím. "Kdo jsi?" vypálila jsem hned. "Proč vypadáme stejně?"
"Jako první tě napadlo, jestli nejsme příbuzné, že jo?" zeptala se mě a já jsem přikývla. Vlastně mě i v jednu chvíli napadlo, jestli není Harryho máma. "V podstatě příbuzné jsme a zároveň nejsme. To záleží, jestli někdo může být příbuzný sám se sebou."
Vyvalila jsem oči. "Ty jsi já?" zeptala jsem se jí.
"Jo," přikývla. "Jmenuju se Katherine jako ty, akorát příjmení už mám jiné. Jsem z roku 2003 a ona," kývla hlavu směrem k podvyživené "je z roku 1998"
"Páni," žasla jsem. "A já doufala, že se jenom podívám do minulosti a zjistím, kdo jsou moji rodiče. Asi jsem si spletla směr a šla jsem do budoucnosti."
Moje těhotné já pokrčilo rameny. "Cesty času jsou komplikované."
Podívala jsem se na její břicho a potom na její levou ruku. "Asi bych se teď neměla ptát na nic z budoucnosti, že ne?" zeptala jsem se.
"Co by tě zajímalo?" zeptala se.
"Docela mi vrtá hlavou, kdo je otcem toho dítěte. Navíc nemáš žádný prsten a přitom jsi říkala, že máš jiné příjmení. Tak uvažuju nad tím, jak to ve skutečnosti je. Kdyby ses stihla už rozvést, tak s kým bys pak to dítě měla?"
Zasmála se mým úvahám. "Je to hodně komplikované, ale kdybys věděla, kdo je otcem, tak mi to ani neuvěříš. Budeš si muset počkat deset let."
Chtěla jsem se vyptávat dál, ale přerušilo mě moje podvyživené já, které se probralo. Nejprve jenom otevřela oči a posadila se na posteli. Promnula si oči a slabým hlasem se zeptala: "Co se děje? Kde to jsem?"
Seskočila jsem z postele a postavila jsem se vedle ní. "Neboj se, nic se neděje. Všechno je v pořádku," pokoušela jsem se jí uklidnit. V duchu jsem přitom uvažovala o tom, co se jí vlastně stalo. Vlastně bych měla spíš říct, co se stane mě. Co se bude dít tak hrozného, že budu na tamtom místě a že budu vypadat takhle? Sice už vypadala o něco líp díky péči mého těhotného já, ale pořád vypadala hrozně.
Její oči se upřely na mě. "Co… kdo jsi?" zavrčela na mě, když si všimla, jak vypadám. Veškerá slabost hlasu byla pryč. Teď spíš připomínala šelmu, která se chystá zaútočit.
"Tohle by ti měla spíš vysvětlit ona," odpověděla jsem a podívala jsem se na své těhotné já. Už zase se držela za rám postele a zhluboka dýchala. Tvář měla opět zkřivenou bolestí.
"Hej, jsi v pohodě?" zeptala jsem se jí znovu, protože nevypadala, že je v pořádku, jak předtím tvrdila.
Těhotná zavřela oči a ještě se několikrát zhluboka nadechla, než se vrátila do normálního stavu. Postavila se a přesunula se z druhé strany k podvyživené. "Neboj se nás. Jsme ty, jenom ona je z minulosti a já z budoucnosti. Pamatuješ? Už se nám to jednou stalo."
Podvyživená chvíli těkala pohledem mezi námi a viděl jsem jí ve tváři, jak o tom přemýšlí a srovnává si to v hlavě. Nakonec mě přejela pohledem od hlavy k patě a zeptala se: "Tobě je dvanáct?"
"Je mi třináct," opravila jsem ji.
Podvyživená se potom podívala na těhotnou. "To je z toho roku, jak se tam dělo to s V… s Tomem?"
"Jo, mám jeho deník," odpověděla jsem.
"A opovaž se jí něco prozradit," varovala ji těhotná.
"Počkat. Co vy víte a já ne?" zeptala jsem se jich.
"Spoustu věcí," odpověděla mi podvyživená stroze a pak se obrátila na těhotnou. "Neměli bychom ji varovat? Vždyť se takhle jenom vrhá do jedné velké pasti! Navíc ty blonďatý vlasy vypadají hrozně."
"Jaké pasti? A… hele, co máš proti mým… teda našim vlasům?"
"A změnit tak minulost?" zeptala se jí těhotná a mě ignorovala. "Mohlo by se tím všechno pokazit a dopadlo by to mnohem hůř."
"V mojí situaci to nevypadá, že bych na tom mohla být ještě hůř," odsekla ji podvyživená. Pak se zamračila a podívala se na její břicho. "Ale jestli ty jsi tady, tak to znamená, že to přežiju. Takže mám naději."
"Myslím, že ti můžu prozradit, že válka brzo skončí."
"Haló? Může mi někdo věnovat trochu pozornosti?" ozvala jsem se a bezděčně jsem rozhodila rukama. "Jaká válka? Jaká past?"
"Týká se to Toma," vysvětlilo mi moje podvyživené já.
"Pšt," zasyčela těhotná na podvyživenou. "Copak si nepamatuješ, co se pak stalo na konci roku a co jsi tam získala? Myslíš, že bys bez toho v tvojí době vydržela to, co se ti tam děje teď?"
Podvyživená se na chvíli a pak pokrčila rameny. "Fajn, tak ať si klidně pokračuje v tom, co tam dělá teď."
"Ale zase máš pravdu, že by nebylo dobré nechat ji do toho spadnout úplně," začala uvažovat moje těhotná já.
Mohli by laskavě přestat o mně mluvit, jako kdybych tam nebyla? Už mě začínalo pěkně štvát, jak mluví o věcech, o kterých já nic nevím.
"Co chceš dělat?" zeptala se podvyživená, když těhotná začala hledat něco ve skříni.
"Tohle," odpověděla po chvíli, když ze skříně vytáhla pergamen a mudlovskou propisku. Nejspíš nenašla kalamář a brk. "Napíšu ti takový vzkaz," vysvětlila mi.
"A to mi to nemůžeš říct rovnou?" zeptala jsem se.
"Ne," zavrtěla hlavou. "Tenkrát mi to taky nikdo neřekl rovnou." Zatímco začínala psát na nočním stolku vzkaz, tak se zeptala podvyživené: "Náhodou si nepamatuješ, co nám tehdy řekla o tom, kdy to máme otevřít?"
"Myslím, že říkala něco o pochybnostech," odpověděla a potom mi řekla: "Prostě to otevři, až budeš mít pochybnosti. Mělo by to nějak souviset s Dracem."
"Ta past je od Malfoye?" zeptala jsem se, protože tohle by mě vůbec nepřekvapilo. Nebylo by to poprvé.
"Náhodou zrovna ne. V tomhle je Draco nevinně. Spíš ti pomůže odhalit toho, kdo za to může."
"Kate!" zaslechla jsem vzdálený hlas.
"Co to bylo?" vyhrkla jsem.
"Co mělo být co?" zeptala se mě podvyživená.
"Nějaký hlas. Volal mě… teda nás."
Těhotná zvedla hlavu od psaní. "Sakra. Už to začíná."
"Co začíná?" zeptala jsem se.
"Kate!"
"Někdo tě volá v tvojí realitě. Budeš se muset vrátit," vysvětlila mi podvyživená.
"Co… ale já jsem se ještě pořádně nic nedozvěděla," namítla jsem.
"Časem to všechno zjistíš," uklidnila mě podvyživená, zatímco těhotná odložila propisku a začala skládat pergamen.
"Kate!" slyšela jsem znovu.
"Máš čas na pár posledních otázek," řekla mi, když mi podávala složený pergamen.
"Víte… víme už něco o rodičích?" zeptala jsem se a pergamen jsem si
"Kate!" Hlas začínal už nabírat na síle.
"Jo," odpověděla podvyživená.
"A kdo to teda je?" vyhrkla jsem dychtivě.
"Kate!"
"To ti ani jedna z nás neprozradí," zarazila mě těhotná. "Ten vzkaz hlavně neztrať."
"Kate!" Skoro jako kdyby to někdo říkal a stál tu přitom s námi.
"Dozvíš se to na konci čtvrťáku. Sice bych ti přála, aby ses to dozvěděla jinak, ale ten způsob zjištění je dost důležitý," oznámila mi podvyživená.
"Kate!" Hlas už byl slyšet opravdu hlasitě.
"Ale-." Chtěla jsem pokračovat ve svých námitkách, ale moje těhotné já mě zarazilo.
"Neztrať ten papír a neotvírej ho dřív, než budeš mít pochybnosti."
"Kate!"
Místnost se začínala pomalu rozplývat. To poslední, co jsem slyšela, než se všechno rozplynulo, byla rada od podvyživené: "A užívej si života, dokud to jde!"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Sčítání čtenářů

Klik 100% (86)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama