36. kapitola - Kate na třetí 1/3

3. března 2013 v 17:50 | NikaV |  Druhá část - Deník
Draco
Stupidní medlovští šmejdi. Kam se podívám, tak tam je nějaká špína. A všichni se smějí a baví a Rebeka nemůže. Alespoň se bojí. Bojí se toho, že budou další na řadě, že taky zkamení a že se stanou dalším cílem útoku od Zmijozelova dědice. Po tom, co se stalo mojí sestře, už si nemůžeme být jistí svým bezpečím ani my z čistokrevných rodů.


Párkrát jsem i zaslechl, jak se někdo snažil zpochybnit sestřin původ a celý rod Malfoyů. Taková blbost. Moje sestra má nejčistší krev z celého jejího ročníku. Raději jsem o tomhle nepsal domů otci. Už tak je hrozně rozzuřený z toho, co se stalo sestře. Momentálně útočí na školu a správní radu. Myslím, že se chce pokusit sesadit Brumbála. Matka z toho byla na druhou stranu vystrašená a chtěla po mně, abych opustil školu a odjel domů. Vysvětlil jsem jí, že radši budu tady s Rebekou než doma v bezpečí bez ní. Nechci ji tu nechat samotnou. Už tak je to moje chyba. Měl jsem ji ochránit.
Ten mrzimorský otravný Macmillan si pořád myslí, že za to může Potter. Pochybuju, že by toho byl schopný. Možná umí mluvit s hady a nějakým záhadným způsobem porazil kdysi Pána zla, ale on není v Nebelvíru jediný s podivnými schopnostmi. To spíš Beckerová by mohla být Zmiozelův dědic. Na ní je něco divného. Navíc ji přece nalezli u Pottera po tom, co byl zničen Pán zla. Možná v tom hrála tehdy nějakou roli.
"Pro dnešek můžete jít," oznámila nám McGonagallová. Vzal jsem si svoje věci a vyšel jsem ven z učebny.
"Pottere, co tu vyvádíš?" řekl jsem Potterovi, který se právě plazil na chodbě po čtyřech a sbíral věci ze země.
Co tam vyvádí, mi došlo skoro ihned potom. Plazil se po zemi a sbíral svoje věci, zatímco kolem něj pobíhal jeden z těch růžových valentýnských trpaslíků zpívajících valentýnská přáníčka. To je jedna z dalších příšerností od Lockharta, která postihla tuhle školu. Už od začátku roku se snažím přesvědčit otce, aby zařídil Lockhartův odchod ze školy, jenže otec se teď zbývá spíš těm útoky.
Jedna věc ale teď upoutala mojí pozornost. Nebyl to Potter plazící se u mých nohou nebo jedna z těch básniček, kterou poslala malá Weasleyová Potterovi. Místo toho jsem si všimnul na zemi jedné knížky. Byla malá, černá a mně povědomá. Už jsem ji předtím viděl, Rebeka ji měla ve vlaku a už tam do něj něco psala. Když jsem se jí ptal, co to je, tak mi řekla, že deník. Nikdy mi ale neřekla, komu patří. Akorát pak vím, že tuhle knížku jsem pak několikrát zahlédl u Beckerové a Rebeka říkala něco o nějakém Tomovi.
Sehnul jsem se a vzal jsem ten deník do ruky. Krátce jsem se rozhlédl. Beckerová tu nikde nebyla a ten deník byl u Potterových věcí. "Ví Beckerová o tom, že tohle máš?" zeptal jsem se ho.
Potter se podíval nejprve na mě a potom na deník v mé ruce. "Vrať mi to," vyštěkl.
"Dej mu to, Malfoy," vyzval mě ten prefekt Weasley. Ani jsem si nevšiml, že se tu taky objevil. Jasně, tebe tak budu poslouchat.
"Jenom se na to pořádně podívám," řekl jsem Weasleyovi. Řekl bych mu toho víc, jenže vzápětí mě zasáhlo kouzlo a vyrazilo mi deník z ruky. Ten potom chytil Potter, který na mě chvíli předtím seslal to kouzlo. Aspoň že z toho bude mít on problém, protože kouzlil na chodbách a Weasley ho určitě práskne. Jenže raději bych měl ten deník a konečně vyřešil tu záhadu kolem Beckerové.
Možná kdybych teď sledoval Pottera a jeho partu, tak se od nich něco dozvím. Teď by se mi tu hodil ten jeho neviditelný plášť. Je škoda, že už ho nemám. Kromě toho je záhada, jak se mi ztratil nebo spíš jak mi ho někdo ukradl.
Takže když Potter zašel za roh, vydal jsem se pomalu za ním. Šel jsem v dostatečné vzdálenosti, aby mě neviděl. Podařilo se mi ztratit se za skupinou z šestého ročníku, kteří šli za nimi. Po chvíli se přidal k Weasleyovi a Grangerové. Bavili se dostatečně hlasitě, abych slyšel i já za nimi, o čem se baví.
"Dohnal tě ten trpaslík?" zeptal se ho Weasley výsměšným hlasem.
"Jo," přiznal Potter. "A zrovna u Malfoye."
Weasley vyprskl smíchy.
"Rone, to není pěkný takhle se smát, když tvoje ségra sebrala odvahu a poslala Harrymu přáníčko," vynadala mu Grangerová.
"Navíc se mi přitom vysypaly věci z tašky před Malfoyem," přiznal Potter.
"No a?" pokrčil Weasley rameny. "Tak sis je sesbíral. Horší je, že jsem neslyšel tu básničku pro tebe."
"Jenže v té tašce mám i Katin deník," vysvětlil mu Potter.
"A Malfoy ho viděl?" ujišťovala se Grangerová. "Jestli jo, tak jí to možná řekne. Nevíte, kde vůbec byla celé dopoledne?"
"Levandule říkala, že si zašla na ošetřovnu. Ráno ji prý nebylo dobře," řekl jí Weasley.
"Ráno jsem s ní mluvila a byla v pohodě. A i kdyby ji bylo špatně, tak by byla na ošetřovně jenom jednu hodinu a ne tři. Zas tak dlouho ten Životabudič netrvá vypít."
"Přece by nešla za školu," namítnul Ron.
Vzápětí všichni tři zabočili do třídy, takže už jsem je nemohl dál odposlouchávat. Ale stejně jsem se dozvěděl docela zajímavé informace. Beckerová nešla na vyučování a někde se ulejvá… Jenže kde? Podíval jsem se na hodinky. Teď mám hodinu volna, takže se zajdu kouknout na ošetřovnu, jestli tam náhodou není. Kdyby tam náhodou byla, tak bych ji alespoň mohl říct něco o tom, co proti ní kují její přátelé.
--------------------
Kate
Otevřela jsem oči. Dívala jsem se do bílého stropu. Proč je mi támhle ta čára na něm povědomá? Počkat, vždyť tenhle strop znám. Posadila jsem se na posteli a rozhlédla jsem se kolem sebe. Jo, tohle je můj pokoj a nemyslím tím naší nebelvírskou ložnici. Tohle je můj pokoj v dětském domově v Londýně.
Ale jak jsem se sem dostala? Já chtěla cestovat časem do roku 1981 do Godrikova dolu a ne do našeho dětského domova. Ale možná ty cesty fungují jenom časem a ne prostorem. Ne, to je blbost. To bych byla v Bradavicích.
Vstala jsem ze svojí postele a zamířila jsem ke dveřím. Vzala jsem za kliku a otevřela je. Cože jsem to před chvílí říkala o Bradavicích? Čekala jsem, že za nimi bude náš dětský domov, jenže tam místo nich byla bradavická chodba. Takže kde to vlastně jsem?
Pokračovala jsem chodbou dál. Zvláštní na ní bylo, že tam nikde nebyly žádné dveře kromě těch, kterými jsme sem vešla. Tohle nemůže být v Bradavicích. Tam bych neušla takovou dálku chodbou a nenarazila na… prostě něco. Navíc jsem vůbec nepoznávala, ve které části hradu se právě nacházím. Počkat, támhle jsou nějaké dveře. Zkusím jimi projít.
Prošla jsem jimi a ocitla jsem opět někde úplně někde jinde. Tady jsme to už vůbec nepoznávala. Byl to dětský pokoj, ale nevěděla jsem čí. Byla tu dětská postýlka v zelené barvě a o tu se někdo opíral. Nepoznávala jsem, kdo to je, protože ten někdo měl na sobě plášť s kápí a navíc stál zády ke mně.
"Hej!" zavolala jsem na toho někoho.
Ten někdo otočil hlavu a podíval se na mě. "Ty?" oslovil mě. Pak se rozhlédnul kolem sebe. "Sakra, už jsem tady zase."
"Ehm… jak zase? A kdo jsi?"
"To neřeš. Jednou pochopíš to zase." Na chvíli zatajil dech a narovnal se. Všimla jsem si přitom jedné velké boule na břiše.
"Ty… ty jsi těhotná?"
"Jo, ale to teď neřeš. Potřebuju od tebe jednu věc. Nebo spíš někdo jiný potřebuje anebo ty potřebuješ? Nebo my potřebujeme… To je jedno. Teď se vydej támhle těmi dveřmi dál a pak jdi pořád dál. Až narazíš na jednu holku, tak ji sem přiveď. Došla bych pro ní sama, ale v mým stavu než tam stihnu dojít tak ona stihne umřít."
"Umřít? Ale… já to nechápu. Kdo jsi ty?"
"Hele, teď není čas na vysvětlování. Prostě pro ní dojdi, pak ti to všechno vysvětlím."
"Ale…" chtěla jsem něco namítnout.
"Prostě pro ni dojdi!" okřikla mě. "Jsem těhotná, naládová, plná hormonů a můj termín porodu se blíží, tak mě neštvi a dojdi už pro ni!"
Nejspíš to bylo tím zvýšením hlasu nebo tou její autoritou, ale já jsem jí poslechla. Prošla jsem dalšími dveřmi a přidala jsem do kroku. Musela jsem takhle projít několik místností. Většinou to byly bradavické učebny.
Až jsem se nakonec dostala do místnosti, která mi na první pohled připomněla bradavické sklepení. Jenže když jsem se podívala pořádně, zjistila jsem, že taková místnost u nás na hradě nikde není. Nebo alespoň doufám, že není, protože tahle místnost působila děsivě. Nebyla to moc velká místnost, celá byla tmavá a vlhká. Hlavně jsem si všimla masivních mříží, za kterými se ukrývalo několik hadrů. Při pohledu na ty mříže mi přejel mráz po zádech. Není tohle vězení? Ještě jednou jsem se rozhlédla. Na zdech byly řetězy, takže tohle bude v tom lepším případě vězení nebo středověká hladomorna. V tom horším případě by to mohla být mučírna a možná kdybych tu víc pátrala, tak někde objevím mučící nástroje. Ne, radši se tu nebudu v té hrůze déle zdržovat.
Už bych i pokračovala dál, ale naštěstí jsem se zarazila. Všimla jsem si pohyby. Ta hromádka hadrů za mřížemi se pohnula. Možná to byly krysy, ale rozhodla jsme se kouknout se na to pořádně. Instinkt mi říkal, že tam je něco důležitého. Ale přísahám, že jestli se můj instinkt plete a bude tam jenom krysa, tak… zaječím, zpanikařím, uteču nebo něco takového, protože krysy nemám ráda.
Nakonec jsem otevřela mřížovité dveře a vešla jsem dovnitř. Tady na druhé straně to působilo ještě děsivěji než venku. Byla jsem už asi krok od té hromady hadrů, když se to znova pohnulo. Jeden červený hadr se sesunul o kousek níž a já jsem si uvědomila pravdu. To není žádný hadr, to jsou vlasy. A celá ta hromádka hadrů je člověk. Člověk, který leží na studené zemi. Třásl se a nejspíš to bylo zimou, protože měl na sobě jen potrhané oblečení.
Poklekla jsem vedle té osoby. "Jsi v pořádku?" zeptala jsem se trochu zbytečně, protože na první pohled bylo vidět, že není v pořádku. Odpovědí mi bylo nějaké zamručení. Natáhla jsem ruku a opatrně otočila jsem neznámého čelem k sobě, abych se podívala, jestli nemá nějaké zranění.
Vzápětí jsem zalapala po dechu. Poznala jsem, kdo je ten neznámý nebo spíš neznámá. Byla starší a vyspělejší, než jak ji znám ze svojí doby, ale jinak se nezměnila. V mojí době ji znám jako malou holku, ale tady vypadala už na dívku nebo už mladou ženu na hranici dospělosti.
Potom ji ještě vídávám většinou ve školní uniformě, ale tady byla oblečená mudlovsky, ačkoliv to oblečení už bylo hodně zničené. Modré džíny byly roztrhané, špinavé a sotva zakrývaly, co měly. Podobně na tom bylo i bílé tričko, ačkoliv přes něj měla oblečenou černou košili. Ta košile vypadala jako jediná docela zachovale, draze a čistě, přestože na ní už nějaké známky poškozenosti byly znát.
Jinak se až na tu špinavost, mastné vlasy a tváře od špíny nezměnila, vypadala stejně jako v mé době. Stejné tvář, stejné zelené oči a stejné tmavě rudé vlasy. Tohle vidím každé ráno v zrcadle. Ta holka přede mnou, vypadal přestně jako já.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Sčítání čtenářů

Klik 100% (86)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama