34. kapitola - Vánoční dobrodružství 3/3

10. února 2013 v 13:11 | NikaV |  Druhá část - Deník

Společně jsme se otočili a prošli jsme kolem zkamenělé Malfoyové. V tu chvíli, kdy jsme šli kolem, jsem uhnula pohledem a schválně jsem se dívala na druhou stranu. Tom mě dovedl před vlhkou kamennou zeď.
"Tohle je ono?" zeptala jsem se ho. "A heslo asi náhodou nevíš, co? Nebo máte taky nějaké hádanky?"
"Tohle není Havraspár," ušklíbnul se. "Ale heslo stejně nevím. Od mých školních let se nejspíš změnilo."
Pokrčila jsem rameny. "Tak to uděláme postaru." Stačila chvilka soustředění a za minutu už jsem byla opět průhledná. Pak už mi nic nebránilo projít zdí, což jsem udělala, ale byl to hodně nepříjemný pocit. Na jazyku jsem cítila chuť, jako kdybych tu zeď lízala. Fuj.


Zmijozelská společenská místnost byla dokonalým opakem havraspárské místnosti. Zatímco havraspárští zdůrazňovali nebe a hvězdy a celá jejich místnost byla vzdušná a nadýchané, tady to byla úplně jinak. Nízký strop a hrubé kamenné zdi byly celé pokryty zelenou barvou. Nábytek byl noblesní a elegantní, ale přesto to všechno působilo ponuře. Chyběla mi naše dravost a veselost červené barvy.
"Celá naše společenská místnost je pod jezerem, proto tu nikde nenajdeš okna," vysvětlil Tom. "Co přesně máš teď v plánu?"
"To uvidíš," odpověděla jsem mu šeptem, když moje oči spatřily tři postavy v křeslech. Jeden blonďatý a naproti němu dva tlusťoši. Zamířila jsem k nim, ale šla jsem tak, abych šla za zády těch černovlasých.
"Takže tebe nenapadá, kdo by to mohl být?" zeptal se jeden z tlusťochů.
"Už jsem ti to jednou říkal, Goyle," odpověděl mu netrpělivě Malfoy. "Ale celá škola si myslí, že to je Harry Potter. To by si na to musel sehnat mozek. To spíš by to mohla být Beckerová."
Zarazila jsem se. Jak jsem ho napadla já?
Malfoy si toho nevšiml, ale já jsme viděla, jak jeden z nich ztuhl. Tohle musí být Harry. A právě on se pak zeptal: "Proč myslíš, že ona."
"Sestra si to myslí," odsekl Malfoy a zadíval se do plamenů v krbu. "A taky se jí bojí. Tehdy v Předvečer všech svatých něco Beckerová provedla mojí sestře a já zjistím co."
"Proč?" zeptal se druhý tlusťoch, tedy Ron. "Proč by to dělala?"
"Nevím," zavrtěl hlavou Malfoy. "Kolem Beckerové je spousta otázek. A nic nedává smysl. Zničehonic se tady objeví dopisy o našem přijetí, o kterém vím určitě, že jsem ten svůj spálil. A pak tvrdí, že je vyčarovala ze vzduchu," odfrkl si.
"Ale to přece nejde, že ne?" zeptal se Ron přitrouble.
Malfoy se na něj zamračil. "Jasně, že jde, ale ona to tehdy ještě nemohla umět. Vždyť ji nešly ani blbý paprskový kouzla."
"Možná měla štěstí," navrhnul Harry v podobě Goyla.
"Nikdo nemůže mít takový štěstí. A rozhodně by pak nemohla mít takový štěstí, že bych na to najednou zapomněl. Kdybych to předtím neřekl Rebece, tak o tom teď ani nevím."
"To je…" začal Ron v podobě Crabbea.
"Divný," dodal Harry.
Malfoy je stejně ignoroval, takže si mohli říkat, co chtěli.
"Tohle všechno naznačuje, že by mohla být Zmijozelův dědic. Jenže jak to dokázat?" uvažoval nahlas. Pravděpodobně mu bylo jedno, že ho slyší i Crabbe a Goyle, od těch dvou bezmozků nečekal, že by mohli něco vyzradit. Přesto se na ty dva podíval, jestli je něco napadne. Když oba dva pokrčili rameny, tak zavrtěl hlavou a zadíval se znovu do plamenů. "Ten deník," zamumlal.
Zpozorněla jsem. Co ví o Tomovi? Ohlédla jsem se, jak na to zareagoval Tom. Jenže on tady nebyl. Kam šel?
"Jaký deník?" zeptal se Ron a ti tři tak získali opět mou pozornost.
Malfoy mávnul rukou a dál koukal do plamenů, přičemž uvažoval nahlas. "Co o něm mluvila Rebeka… sama ho u sebe chvíli měla. A pak ho předala Beckerové kvůli nějakému Tomovi." Do háje, Malfoyi, buď už zticha.
"Tom?" zopakoval Harry.
Malfoy ho pořád ignoroval. "Musím ten deník od ní nějak získat. Neviditelným plášťěm."
Sakra, neviditelný plášť. Úplně jsem zapomněla, proč jsem tady. Jenže jak se mi má podařit projít kolem Harryho? Musí si mě nevšimnout. Chvilku jsem se soustředila, dokud jsem si hábit nepřebarvila na zeleno. Havraspárského by si tady všimnul hned.
Nadechla jsem se a prošla jsem kolem nich. Snažila jsem se vypadat nenápadně a zamířila jsem ke schodům. Měla jsem chuť ohlédnout se a zjistit, jestli se na mě Harry dívá, ale odolala jsem pokušení. To by bylo ještě víc podezřelé. Místo toho jsem sešla schody k chlapeckým ložnicím a zamířila jsem do místnosti, u které bylo napsáno, že se jedná o ložnici druhého ročníku.
Vešla jsem dovnitř a pustila jsem se do hledání neviditelného pláště. Nejprve jsme musela zjistit, která postel patří Malfoyovi. To jsem poznala celkem brzo podle Nimbusu 2001. Potom následovalo pracné hledání. Trvalo mi docela dlouho, než jsem ho našla. Předtím jsem ale stihla prohrabat snad všechny jeho věci. Většinou tam stejně neměl nic významného.
Najednou se otevřely dveře a dovnitř někdo vpadnul. Nejprve jsem se lekla a můj první reflex byl se schovat. Bylo to ale zbytečné v mojí astrální podobě. Když jsem se pak uklidnila, tak jsem si všimla, že to je Malfoy.
Vtrhnul dovnitř a naštvaně přešel ke svojí posteli. Nejprve asi třikrát kopnul do svojí postele, než se na ni konečně posadil a schoval hlavu do dlaní. Byl tak rozčilený, že si ani nevšiml svých rozházených věcí, které jsem nestihla uklidit. Už ví o Rebece.
Racionální část mozku mi radila, využít příležitosti a vymazat mu z hlavy všechno, co o mně ví. Jenže jsem to nedokázala udělat. Ale proč? Jo, protože teď je celý zničený a teď se mi vážně nechce lézt do jeho hlavy a všechno to cítit s ním. Tak jsem si to odůvodnila. Už teď při pohledu na něj jsme s ním až moc soucítila. Měla jsem pocit, že jenom koukat se na ně, jak trpí, mě ničí. Instinktivně jsem k němu natáhla ruku ve snaze ho nějak uklidnit, ale včas jsem ji stáhla zpátky. Ne, tohle je přece Malfoy. On by to pro mě neudělal, takže stop a půjdu pryč.
Plášť jsem schovala pod hábit a opatrně jsem vyšla ven z ložnice. Tam jsem si uvědomila, jak moc se už setmělo a jak blbě je vidět. To hledání mi muselo trvat déle, než jsem si myslela. Proto jsem luskla prsty a nechala jsem kolem sebe šířit nenápadné světlo. Společenská místnost byla prázdná, takže jsem pak klidně prolezla zdí. Venku na chodbě už Rebeka nebyla, asi už ji odnesli. Vlastně ji nejspíš musel najít Harry s Ronem, když jim vyprchal lektvar a oni odcházeli pryč.
S neviditelným pláštěm pod hábitem jsem dorazila až nahoru do naší společenské místnosti. Byla jsem příliš zaměstnaná myšlenkami na to, co se dělo ve sklepení, že jsem ani pořádně neuvažovala. Astrálně jsem prolezla skrz Buclatou dámu s tím, že odnesu do Harryho ložnice plášť a možná k tomu naškrábu na lístek vzkaz. Kluci už nejspíš touhle dobou spí a Hermiona taky. Zítra to pěkně všichni probereme a řekneme si, co jsme zjistili.
Všechno se to ale překazilo, když jsem vešla ke klukům do ložnice. Sotva jsem tam totiž vlezla, zaslechla jsem tiché "Lumos," a vzápětí mě ozářilo světlo.
"Kate?" oslovil mě Harry, který seděl na své posteli a v ruce držel h
"No?" odpověděla jsem nejistě a přikryla jsem si oči rukou. Přeci jen jsem šla celou cestu skoro potmě a na takové světlo jsem najednou nebyla zvyklá.
"Co si říkal?" zamručel ospale Ron z vedlejší postele a podíval se do míst, kde jsem stála já. "Co tam máš?"
Prosebně jsem se podívala na Harryho a přidržela jsem si prst u úst.
"Nic," zavrtěl Harry hlavou. "Spi dál."
Oddechla jsem si a ruku jsem dala dolů. Kývla jsem hlavou směrem ke dveřím. Harry to pochopil. Vylezl z postele a společně se mnou sešel zpátky dolů do společenské místnosti.
"Co jsi udělala Rebece?" zeptal se mě dole pod schody.
"Nic," vyhrkla jsem. "Netuším vůbec, o čem pořád mluví."
"A to zkamenění?" pokračoval ve vyptávání.
"Těsně jsem to minula. Poznala mě a pak přede mnou začala utíkat, tak jsem ji honila. Kdybych byla o trochu rychlejší, tak jsem zkamenělá taky. Takhle jsem všechno prošvihla a přišla jsem k hotovému."
"Proč jsi nepoužila normálně lektvar jako my?" zeptal se mě.
"Já jsem ho použila," namítla jsem.
"Nelži mi!" vyhrkl Harry. "Nelži mi do očí. Kdyby si ho použila stejně jako my, tak už ti jak dávno vyprchá. Jenže ty vypadáš pořád jinak."
Sakra, já jsem blbá. Jak jsem mohla zapomenout na to, že nevypadám jako já. Přivřela jsem oči a během chvilky jsem se změnila na svou normální podobu. "Chtěla jsem vyzkoušet tohle a ušetřit jednu dávku lektvaru. Spokojenej?" zeptala jsem se ho.
"Ne," zavrtěl hlavou. "Co jsi potom dělala tam dole u Malfoye? Viděl jsem tě, takže nezapírej."
"Já…" nadechla jsem se a chtěla jsem mu to nějak vysvětlit. "Víš co? Já už mám dost toho vysvětlování. Nebudu tu jako u výslechu. Všechno už víš. Prostě jsem chtěla procvičit svoje schopnosti a změnu vzhledu. Nikdy nevíš, kdy se mi to bude hodit. Nechtěla jsem o tom mluvit před Hermionou a Ronem. Tobě bych to řekla, jenže to bys napřed musel pochopit, co pro mě ty schopnosti znamenají. A kdybys to chápal, tak mi nedáváš žádná ultimáta.
A s tou Malfoyovou to nevyšlo, to uznávám. Tam jsem udělala chybu, ale na tom teď nezáleží. Já blbá jsem pak ještě šla k Malfoyovi pro tvůj neviditelný plášť. Takže tady ho máš," vytáhla jsem ho zpod hábitu a hodila jsem mu ho. Pak jsem zamířila ke schodišti a cestou jsem ještě Harrymu sdělila: "Až budeš schopnej přijmout mě takovou, jaká jsem, tak za mnou přijď."
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Sčítání čtenářů

Klik 100% (86)

Komentáře

1 Dani Dani | 10. února 2013 v 16:17 | Reagovat

Já přemýšlela kdy se Harrymu vrátí plášť :D super :D

2 Ametten Ametten | Web | 11. února 2013 v 15:03 | Reagovat

Hezké .. :)

3 Michato Michato | 12. února 2013 v 12:10 | Reagovat

Další prosím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama