34. kapitola - Vánoční dobrodružství 2/3

10. února 2013 v 13:09 | NikaV |  Druhá část - Deník
V koho se proměním, jsem si rozmyslela ještě před začátek prázdnin. Vybrala jsem si Lenku Láskorádovou a Pansy Parkinsovou. Nebyla jsem si jistá, jestli půjdu do Zmijozelu nebo do Havraspáru, a tak jsem se připravila na obě varianty a obě proměny jsem trénovala.
Proto jsem těsně před pátou si zašla do ložnice a napila jsem se uspávacího lektvaru. Nebudu ani muset vysvětlovat, proč jsem si šla lehnout už tak brzo. Stejně sem nikdo nepůjde. Holky z ročníku jsou na prázdniny doma, Hermiona už bude v umývárně a nikdo jiný sem nechodí.
Zamířila jsem do umývárny. Tom se nabídnul, že by šel se mnou za Malfoyovou, ale řekla jsem mu, že nemusí. Tohle dokážu sama. Chtěla jsem to dokázat sobě i jemu.


"Tak můžeme začít," prohlásil Harry, když jsem vešla do umývárny.
"Taky tě zdravím," pozdravila jsem ho jízlivě, ale Harry mě ignoroval.
Vedle kotlíky už byly připravené čtyři skleničky, ve kterých byl rozlitý lektvar. Škoda toho lektvaru v té mojí skleničce. S trochou štěstí se mi to podaří nějak zachránit. Vedle těch sklenic byli připravené také nějaké hábity: tři zmijozelské a jeden havraspárský.
"Tak každý si tam hodíme tu část těla a vypijeme to," pronesla Hermiona. Jenže já jsem si tak uvědomila jeden zádrhel ve svém plánu. Musela bych předstírat, jak se měním, a to by mohlo být podezřelé. Mohla bych to předstírat špatně a třeba Harry by to potom mohl poznat. Ne, musíme to vypít každý zvlášť.
"Hele, ten lektvar účinkuje jenom hodinu, že jo?" zeptala jsem se Hermiony. Jenže to byla řečnická otázka, protože jsem ani nečekala na odpověď a pokračovala jsem ve svém návrhu. "A když to vypijeme tady, tak tím zbytečně ztratíme čas cestou do společenských místností. Není to zbytečné?"
"Takže navrhuješ, abychom to vypili až na záchodech poblíž těch společenských místností?" zeptala se mě Hermiona.
"Jo," přikývla jsem. "Vy to vypijete dole ve sklepení a já to vypiju v té… jak se jí říká? No prostě v jedné věži, jak se tam jde napravo."
"To zní jako dobrý nápad," souhlasil se mnou Ron a nakonec souhlasil i Harry a Hermiona. Takže jsme každý vzali jednu skleničku a hábit, schovali jsme to pod hábit a vyrazili jsme různými směry. Já nahoru a oni dolů. Nevím, jak hodlají oni najít zmijozelskou společenskou místnost, ale já už jsem měla svůj plán připravený. Stačilo najít někoho z Havraspáru a držet se ho. To mi netrvalo dlouho, po chvíli jsem zahlédla nějakého páťáka v modrém hábitu, jak jde do jedné z věží. Nejspíš to bude nějaký šprt, co se učí i o vánočních prázdninách na ty zkoušky, které se skládají v pátém ročníku a u kterých jsem zapomněla, jak se jim říká. Myslím, že to začínalo na M nebo na N.Každopádně jsem si nemusela dělat starosti s tím, jestli mě uvidí nebo neuvidí, jak ho sleduju. Stačilo se zneviditelnit. Nakonec ten páťák vyšel snad stovku točitých schodů, než se konečně dostal ke dveřím, které měli jenom klepadlo ve tvaru orla. Tohle nejspíš bude vstup do jejich společenské místnosti. Jenže místo, aby se ten orel zeptal na heslo, zeptal se: "Když oheň je začátek, voda je dar, země je spása, co je vzduch?"
Co je tohle za blbý vstup do koleje? To mají tyhle hádanky vždycky? Jak tohle může někdo vědět?
"Vzduch je svoboda," promluvil ten páťák. Tak fajn, někdo tohle může vědět a jak je vidět, já do Havraspáru nepatřím.
Ocitla jsme se v kruhové místnosti s obrovskými okny, kolem kterých byly dlouhé elegantní modré závěsy, jenže všechny závěsy byly roztažené, aby byl vidět sníh venku. Celá komnata vypadala elegantně, noblesně a nadýchaně. Tahle místnost se mi líbí.
Prošla jsem kolem obrovské mramorové sochy Roweny z Havraspáru a blonďaté hlavy Malfoyové u krbu a vyšla jsem jedny schody, o kterých jsem si myslela, že vedou k holčičím ložnicím. Měla jsem štěstí, trefila jsem se. Zapadla jsem do jedné ložnice. Bylo mi jedno, komu patří, já prostě potřebuju teď chvíli soukromí.
Naštěstí tu mají stejně jako u nás jedno zrcadlo, tak jsem se k němu postavila a začala jsme s přeměnou vzhledu. Přimhouřila jsem oči a zatajila jsem dech. Nechala jsem své vlasy, ať postupně blednou, dokud neztratily veškerou červeň a nestaly se blonďaté. Páni, já jako blondýna vypadám…no, nebudu to komentovat. Prostě je to nezvyk. Teď ještě zbývá obličej a postava. To je vždycky obtížnější. Kdybych měla fotku, tak je to snazší. Jenže takhle jsem si musela zapamatovat každičkou část obličeje a těla.
Díky Merlinovi, že jsem to předtím cvičila s Tomem. Právě kvůli tomu jsem nyní vůbec nepoznávala tu osobu v zrcadle. Tohle jsem nebyla já. Tahle osoba byla hubenější než já, jiné vlasy, menší nos a užší oči. Vypadala nevinněji než já. Nakonec jsem veškerou proměnu proměnila tím, že jsem si přes svůj zelený svetr oblékla modrý hábit. Co nejvíc jsem ho zapnula, protože by někdo mohl poznat dárek od paní Weasleyové. A ještě jeden detail, napřed se musím zviditelnit. Potom jsem sešla schody dolů a posadila jsem se na sedačku vedle Malfoyové. Jinak byla celá místnost prázdná, vypadá to, že všichni zdrhli na prázdniny domů.
"Ahoj," pozdravila jsem ji přátelsky.
Překvapeně se na mě podívala. "Ty si nejela na Vánoce k tátovi?"
Kruci. Doufala jsem, že zůstala tady na Vánoce. Přesto jsem tušila, že tady v tomhle bodě může můj plán selhat. Budu to muset nějak ukecat anebo ji v nejhorším případě pak vymažu paměť.
Mávla sem rukou. "To neřeš. Prostě jsem teď tady," pokrčila jsem rameny.
"Jsem ráda, že jsi tady," řekla mi a pak se podívala do plamenů v krbu. "Aspoň se tu nebudu sama bát."
"Vždyť se nemáš čeho bát," pokusila jsem se ji uklidnit a obejmula jsem ji kolem ramen. "To monstrum z Tajemné komnaty jde jen po těch z mudlovských rodin a ty jsi z čistokrevné. Ty se bát nemusíš."
Povzdechla si a opřela si hlavu o moje rameno. "Ty víš, že se nebojím toho monstra."
"A čeho?"
"Katherine Beckerové," zašeptala skoro neslyšně. Ztuhla jsem. Proč se mě bojí? Vždyť jsem jí nic neudělala.
"Proč? Co ti provedla?" vyptávala jsem se jí možná až příliš dychtivě.
Zvedla hlavu a zamračila se na mě. "Už jsem ti to přece vyprávěla."
Sakra, nesmí pojmout žádné podezření. Musím ji uklidnit. "Jenže já jsem to předtím, až tak plně nepochopila, jak to bylo. Bylo to takové zmatené."
Znovu se podívala do plamenů. "Sama nevím, jak to bylo. Nějak se to tenkrát v Předvečer všech svatých semlelo. V jednu chvíli jsem byla dole s Dracem u jeho stolu a v další chvíli ona něco vyvádí s mojí krví…"
"S tvojí krví?" skočila jsem jí do řeči. "Ona něco vyváděla s tvojí krví? Jakože to byla ona, kdo to maloval na tu zeď?"
Pokrčila rameny. "Nikdo jiný tam nebyl. Takže nejspíš ano."
"Ne," vyhrkla jsem a postavila jsem se. "Takhle to nemohlo být. Ty lžeš. Bylo to jinak."
"Jak to můžeš vědět? Ty jsi tam nebyla," zamračila se.
"Já…" Sakra, kvůli svojí blbosti se prozradím.
"A dneska se chováš divně… navíc tu nemáš vůbec být," začala uvažovat a přitom se postavila. Její zrak pak spočinul na mém límci od hábitu, zpod kterého musel být vidět kousek zeleného svetru. A než jsem jí stihla zarazit, tak mi rozepla hábit ještě víc. Potom se mi podívala do očí a já jsem v jejích očích spatřila děs. "Ten…tenhle svetr jsem dneska viděla na ní. Ty… ty nejsi Lenka."
"Jsem Lenka," namítla jsem, ale už to bylo marné.
"Ty jsi Beckerová," vyhrkla vyděšeně a rozběhla se ven z místnosti. Do háje, takhle ji nemůžu nechat utéct. Musím tuhle událost dostat z její hlavy. A když už tam budu, tak se kouknu na tu vzpomínku z Předvečeru všech svatých.
"Počkej!" volala jsem za ní a utíkala jsem za ní. Nevím, jestli to bylo tím, že je rychlá ona, nebo tím, že jsem přestala běhat, ale nemohla jsem ji dohnat. Možná to bylo ale taky tím, že se mi podařilo v šestém patře zakopnout a ve třetím patře jsem se srazila s dvěma třeťačkami. Přesto ale byla dost rychlá a uměla dobře kličkovat. Jestli se příští rok dostane do famfrpálového týmu a díky svému tatínkovi se tam dostane určitě, tak budeme mít, co dělat. Jenže na druhou stranu jestli ji nechytím a nedostanu ji, tak mě vyhodí ze školy a příští rok mě trápit nemusí.
Dohnat se mi ji podařilo až ve sklepení. Ale bylo to spíš mojí blbostí, že jsem ji chytila až tam. Proč mi musela trvat tolik pater, než jsem si uvědomila, že jsem v astrální podobě a můžu použít svoje schopnosti. Takže jsem si v jedné dlouhé chodbě ve sklepení představila, jak se její boty přilepily k podlaze. Málem se natáhla, ale účel to splnilo, už mi nemohla utéct. V klidu jsem ji udýchaná obešla a podívala jsem se jí do obličeje.
"Hele, mě se bát nemusíš," vysvětlovala jsem jí. "Já ti nic neudělám. Já chci jenom, abys mi řekla pravdu, co se dělo tenkrát v Předvečer všech svatých."
"Pravdu znáš. By…byla jsi tam."
"Tak si představ, že mám výpadek paměti, a vysvětli mi to. Zatím vím, že se tam dělo něco mezi mnou, tebou a tvým bratrem."
"Draco? Ale…" začala mluvit, ale pak se odmlčela. Jen mlčela, koukala do země a pokoušela moji trpělivost.
"Ale co?" vyhrkla jsme netrpělivě, když už jsem to nevydržela. Chytila jsem ji za bradu a donutila jsem ji podívat se mi do očí. "Řekni mi, co se tam dělo."
"Neřeknu ti to," zavrtěla hlavou. "Budeš to muset z mojí hlavy dostat jinak stejně jako si Dracovi ukradla jeho vzpomínku."
"Vzpomínku? Jakou?"
"Tu o dopisech. Co jsi mu řekla, kdysi u jezera. Řekl mi o tom už dřív, ale od Předvečeru všech svatých si na to sám nepamatuje." Sakra, pitomý sourozenecký sdělování tajemství. Copak mezi nimi nemůže být trochu sourozenecké rivality? Možná proto běžela právě do sklepení. Utíkala za Malfoyem, aby ji ochránil přede mnou.
"Fajn, tak…" začala jsem, jenže mě zarazila uprostřed věty. Vyběhla dopředu a vyhnula se mi. Zůstala jsem tam jen překvapeně koukat na její boty přilepené k podlaze. Ona se vyzula. Rozběhla jsem se za ní. Nesmí se dostat k Malfoyovi. Teď jsou u něj navíc i Harry, Ron a Hermiona. Těžko bych jim to vysvětlovala.
Jenže moje snažení o další chycení bylo zmařené hned za rohem. Někdo mě chytil za ruku. V první chvíli jsem čekala, že to bude Malfoy, jenže tenhle kluk měl tmavé vlasy. Nebyl to ani Harry, byl to Tom.
"Tome?" vyhrkla jsme překvapeně a pokusila jsem se mu vytrhnout.
"Tady bys teď neměla být. Dostaň se odsud. Sebe i tu Malfoyovou."
"Proč?" zeptala jsem se. "Já ji musím dohnat. Musím ji vymazat paměť."
"Ty to ještě neumíš poznat, ale ta příšera z Komnaty je poblíž. Musíš odsud utéct."
Tohle mi nemusel říkat dvakrát. Rozběhla jsem se směrem za Rebekou. Je mi jedno, jak moc ji nemám ráda, zkamenět si nezaslouží ani ona.
Sotva jsem zabočila za roh, už jsem viděla, že jdu pozdě. Tohle bylo poprvé, co jsem viděla pořádně zblízka zkamenělého člověku. Rebeka zkameněla v běhu, útočník musel být před ní. A nikde nebylo ani stopy po útočníkovi.
Nedokázala jsem pohnout. Jen jsem zírala na Rebeku. Kdybych byla rychlejší, mohla jsem zachránit. To kvůli mně byla tady dole, já jsem ji sem zahnala. Kdyby nebylo mě, tak je nahoře ve svojí ložnici v bezpečí. Do očí se mi začaly drát slzy. Neměla jsem ji ráda, ale tohle si nezasloužila. Tohle si nezasloužil nikdo. A byla to moje vina.
Někdo ke mně zezadu přistoupil a položil mi ruce na rameno. Bylo mi jasné, kdo to je.
"Nedívej se na ni. Jenom tě to víc rozruší," řekl mi a otočil mě čelem k sobě. Přímo před očima jsem tak měla jeho černou košili.
"Je to moje vina," řekla jsem Tomovi.
"Není," odmítl to. Prstem jemně nadzvedl moji bradu a donutil mě tak podívat se mu do obličeje. "Nebyla jsi to ty, kdo ji nechal zkamenět. Ani to neumíš, a kdybys byla jen o trochu rychlejší, tak tady stojí ty sochy dvě. Ty za to nemůžeš."
"Ale můžu," namítla jsem. "To kvůli mně byla tady dole."
"To byla jenom špatná souhra náhod, řízení osudu. Navíc nezůstane zkamenělá navždy. Takže teď se na mě pořádně podívej a řekni nahlas, že to není tvoje vina." Tom musí mít velké charisma, protože jeho slova zabírala. Měl pravdu. Já za to přeci nemůžu.
"Není to moje vina," zamumlala jsem.
"Řekl jsem pořádně."
Ušklíbla jsem se a nahlas a zřetelně jsem prohlásila: "Není to moje vina."
"Takhle se mi líbíš," usmál se na mě Tom a donutil mě tak taky se usmát.
"Děkuju," řekla jsem mu a obejmula jsem ho. "Děkuju za to, že mi se vším pomáháš."
"To nic není," řekl mi, když jsem ho pustila. "Pojď radši zpátky nahoru, než někdo uvidí, jak nějaká blondýnka objímá prázdný vzduch."
"To by působilo asi divně." Usmála jsem se a ledabyle jsem si hrábla rukou do vlasů, přičemž mi pár vlasů spadlo do obličeje.
Právě tenhle pramen vlasů vzal Tom do ruky a zastrčil mi ho za ucho. "Mimochodem blonďaté vlasy ti docela sluší."
"Myslíš?" pousmála jsem se nevinně.
"Myslím," zopakoval Tom a přitom prsty lehce zavadil o mou tvář. Jeho ruka pak sjela níž a on mě obejmul kolem ramen. "Pojďme, než někdo vyjde ven ze společenské místnosti a uvidí tě."
"Počkej," zarazila jsem se. "Tady je zmijozelská společenská místnost?" zeptala jsem se ho a ukázala jsem za sebe směrem k Rebece.
Tom přikývnul. "A taky se tudy jde k mrzimorské společenské místnosti."
"Ukaž mi ten vstup do zmijozelské," požádala jsem ho.
"Proč?" zeptal se.
"Je tu jedna věc, kterou musím vyřešit," vysvětlila jsem mu. "A ještě něco musím napravit."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Sčítání čtenářů

Klik 100% (86)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama