34. kapitola - Vánoční dobrodružství 1/3

10. února 2013 v 13:07 | NikaV |  Druhá část - Deník
"Já nechápu, proč se s ním najednou nebavíš." vyptávala se mě.
"Hermiono, už jsem ti to říkala snad stokrát. Prostě jsme se na něčem neshodli. Dva lidi, jedna věc a dva jiné názory. To je celý."
"Takže kvůli nějaké hlouposti zahodíte všechno, co jste si mezi sebou za ten rok a půl vybudovali?"
Probodla jsem ji pohledem. "Není to kvůli hlouposti."
"Tak kvůli čemu?" vyptávala se dál Hermiona.
"Kvůli… to je jedno," mávla jsem rukou. "Prostě to neřeš. V Harrym jsem se spletla. Nepochopil to, co jsem mu řekla."
"Pšt," zasyčela na nás madame Pinceová. "V knihovně bude ticho. Jestli si chce povídat, běžte jinam." Kdybychom si chtěli povídat, tak jdeme do společenské místnosti. Jenže tam je teď Harry s Ronem.


"Omlouváme se, už budeme potichu," omluvila se jí Hermiona za nás obě a pak se obrátila znovu na mě. "A co kdybychom to Ron a já pochopili?"
"Bojím se, že ne a nechci to riskovat. A tohle téma už uzavírám a konec tečka."
"Dobře, už o tom nebudeme mluvit."
"To říkáš už po deváté a vždycky se pak k tomu vrátíš," připomněla jsem jí.
"Protože se to snažím pochopit. Jste nejlepší kamarádi, jste si ta podobní a prostě se k sobě hodíte. A teď to najednou něco naruší a nikdo neví co. Tobě by to na mém místě nevrtalo hlavou?"
"Fajn," pokrčila jsem rameny. Začala jsem si sbírat sešity a knihy a nacpala jsem si je do batohu, který jsem si přehodila přes rameno. "Tu esej na lektvary napíšu někde jinde. Tady se nedá pracovat."
Zamířila jsem ke dveřím knihovny a uvažovala jsem, kde dodělám tu esej. Musíme ji odevzdat už zítra a já přísahám, že tohle je naposled, co nechávám úkoly na poslední chvíli. Jenže to neřeší můj problém, kde teď dodělám úkol. Většinou se dělají buď v knihovně anebo ve společenské místnosti. Tady se nedá pracovat, když Hermiona neustále vyzvídá a ve společenské místnosti je zase Harry s Ronem.
Poslední dobou se snažím Harry vyhýbat a on mě také, jak jsem si všimla. Veškeré přátelství, které mezi námi kdy bylo, je teď pryč. Nedokážeme spolu vydržet ani v jedné místnosti a raději jsme přešli do naprosté ignorance přítomnosti toho druhého. Takové je aspoň moje taktika, ale často mívám pocit, že mě Harry pozoruje. Jako kdybych měla každou chvílí použít svoje schopnosti.
Právě jsem procházela kolem jedné uličky polic s knihami o kouzelných tvorech, když jsem zaslechla Harryho jméno. Zastavila jsem a zůstala jsem schovaná za rohem uličky. Jen jsem se o trochu posunula blíž, abych mohla lépe slyšet, o čem se baví. Opravdu se bavili o Harrym jenže způsobem, který se mi vůbec nelíbil.
"Justin je teď hrozně vystrašený." Opravdu mluví o tom samém Harrym Potterovi? "Schovává se u nás v ložnici. Navíc se mi Justin přiznal, že na začátku roku řekl Potterovi, že je z mudlovské rodiny."
"Co když ale nejde jen po čarodějích z mudlovských rodin, Ernie?" zeptala se malá holka s copy. "Vezměte si Alici. Pochází z čarodějnické rodiny, to vím jistě. Naši se znají s jejími rodiči."
"Kdo ví, jak to u Alice bylo. Třeba se k tomu jenom připletla, když šel po Daisy," vysvětloval jí Ernie.
"A proč by šel Potter po Daisy?"
Na to už měl Ernie připravené vysvětlení: "Aby dostal do týmu Beckerovou do týmu. Všichni vidí, že jsou nejlepší kamarádi, tak proč by ji nepomohl dostat se do týmu? Už tam byla jako náhradnice, tak stačila jenom jedna maličkost."
"A kočka? Colin Creevey? Ty vysvětlíš jak?"
"Všechno to do sebe zapadá, Hannah. Potter měl předtím rozepři s Filchem a ten malej prcek ho neustále fotil a otravoval."
"Ale vždycky vypadal tak normálně," slyšela jsem říkat slabý Hannin hlásek. "Přece by nemohl být Zmijozelův dědic a budoucí černokněžník, že ne? Vždyť porazil Ty-víš-koho."
"Jenže nikdo neví, jak ho tehdy porazil. Voldemort byl mocný černokněžník a Potter byl jenom mimino. Mohl tehdy použít nějako svoje skryté schopnosti. Otázkou je, jako schopnosti ještě tají."
Z druhé strany uličky se ozvalo odkašlání a vzápětí se tam vynořil Harry. Jak dlouho tu poslouchá? A nemá být ve společenské místnosti.
"Ahoj," pozdravil je zdvořile, ačkoliv jsem na něm viděla jeho rozzuřenost. "Hledám Justina Finche-Fletchey." Aha, tak proto je tady.
"Co mu chceš?" vyštěkl na něj opatrně Ernie.
"Jenom mu chci vysvětlit, co se dělo v Soubojnickém klubu. Že jsem toho hada neštval proti němu, ale snažil jsem se odehnat."
"Vždyť málem Justina uštknul," namítnul Ernie.
"Málem," zopakoval po něm Harry. "A jinak se ho vůbec nedotknul. A všichni viděli, jak had couvnul, když jsem na něj promluvil."
"Jenže nikdo neví, co jsi mu říkal." Lže. Já jsem Harrymu rozuměla, akorát jsem to nikomu neřekla. "Mohl jsi mu říct, ať se stáhne a potom zaútočí."
"Umíš snad ty mluvit s hady?" vybuchl Harry. "Neumíš, takže netušíš, co jsem mu říkal!" Ani jsem se mu nedivila, že vybuchl. Po pravdě jsem se docela musela držet, abych tam na ně také nevpadla. Copak ta lidská blbost nemá meze?
"Neumím to a ani to nechci umět," odsekl Justin. Ten kluk má odvahu, takhle odporovat někomu, o kom je přesvědčený, že bude černokněžníkem. "Nechci mít tuhle Zmijozelovu schopnost a ani žádnou jinou."
"Jestli tím narážíš na ty údajně skryté schopnosti, tak můžeš být klidný. Žádnou další skrytou schopnost nemám. To bys musel hledat o kousek dál."
Stiskla jsem ruku v pěsť. Jenže nebylo to na ty mrzimorská tupce. Bylo to kvůli Harrymu. Nikdo, kdo o tom něco nevěděl, tuhle narážku na mě nemohl pochopit. Ale jestli bude Harry dál trousit takové poznámky o schopnostech, tak to jednou někomu dojde.
Harry prošel dveřmi vedoucí ven z knihovny a já jsem zamířila za ním. Takhle už se nemůže dál chovat. Musí si dávat větší pozor na jazyk.
A jak jsem tak naštvaně šla chodbou za Harrym, nedávala jsem pozor na cestu. Neviděla jsem proto někoho, kdo se vynořil za rohem. A jak už to mívám ve zvyku, tak jsem do něj vrazila. Alespoň jsme neskončili na zemi. Takhle se mi jenom podařilo vysypat mu na zem veškeré pergameny a knihy, které nesl v ruce.
"Promiň," omlouvala jsem se mu, když jsem si klekla na zem a pomáhala jsem mu sbírat ze země jeho věci. Teprve v tuhle chvíli jsem si uvědomila, že jsem vlastně vrazila do Cedrica Diggoryho.
"To je dobrý, nic se nestalo," uklidňoval mě.
"Musím si začít dávat větší pozor, kam šlapu," poznamenala jsem.
"Nebo kam si sedáš," dodal Cedric. Narážel tak na to, jak jsem si loni v září sedla pod Vrbu Mlátičku a on mě před ní zachránil.
"V sedání už si dávám teď větší pozor," prohlásila jsem.
Trochu naklonil hlavu a potom mi řekl: "Jo, to určitě. To vysvětluje, proč mi právě teď sedíš na mém úkolu na astronomii."
"Co?" zeptala jsem se zmateně a trochu jsem se nadzvedla. Opravdu jsem na něčem klečela. "To není sezení, to je klečení. To se nepočítá."
"Jasně," usmál se Cedric a zvednul ze země pergamen. To byla poslední věc, co jsem shodila, takže už jsme se konečně zvedli ze země.
"Jinak jak se ti daří?" zeptal se mě.
"Víceméně dobře. A jak tobě po tom s Alice?"
Cedric trochu zvážněl. "Pořád se přesvědčuju, že bude v pořádku. Aspoň Prýtová to neustále tvrdí. Je škoda, že prošvihne Vánoce. Jsou to její nejoblíbenější dny v roce. Vlastně kvůli tomu tu na Vánoce zůstanu. Jindy jezdívám domů, ale letos nechci, aby tu byla na Vánoce sama. Budou to moje první Vánoce strávené v Bradavicích."
"Moje taky. Letos tu taky zůstanu."
"Škoda, že se teď v tom sněhu nedá běhat. Mohli bychom si dát o svátcích kolečko kolem Bradavic. Teda pokud ještě chodíš běhat, už jsem tě dlouho venku po ránu neviděl."
Pokrčila jsem rameny. "Trochu jsem zlenivěla. Ale jako novoroční předsevzetí si dám, že na jaře zase začnu."
"Tak se na jaře sejdeme venku," usmál se na mě Cedric.
Možná mi chtěl ještě něco říct, jenže to jsem se už nedozvěděla. Chodbou se nesl hrozivý křik nesoucí se vzduchem. Ten křik musel pocházet z patra nad námi. Nerozuměla jsem, kdo nebo co křičí. Rozuměla jsem jenom jednu větu: "DALŠÍ PŘEPADENÍ!"
A v tu chvíli se kolem prohnal Ernie Macmilian ženoucí se po schodech nahoru stejně jako všichni ostatní. Rozběhla jsem se za nimi. Aniž bych věděla, kde nastal další útok, po chvíli jsem se tam dostala. Stačilo jenom jít s davem.
Když jsem dorazila do chodby a ještě předtím, než jsem stihla zahlédnout, kdo je obětí, jsem slyšela Ernieho hlas: "Přistižen při činu!"
Prosím, že to neznamená to, co si myslím? Bohužel znamenalo. Na zemi ležel Justin Finch-Fletchey a kousek od něho Skoro-bezhlavý Nick. Jenže to nebylo všechno. Vedle profesorky McGonagallové stál Harry a Ernie na něj ukazoval.
"To by stačilo!" okřikla ho McGonagallová. Vzápětí jsem viděla, jak někam odvádí Harryho. Tohle jeho pověsti coby Zmijozelova dědice pomůže. Sakra Harry, do čeho ses to zase dostal?
Zamířila jsem rovnou do naší společenské místnosti. Doufala jsem, že tam bude Hermiona a Ron. Zapadla jsem do křesla vedle nich a vyhrkla jsem: "Víte už, co se stalo?"
"Další kamenná oběť?" zeptal se Ron.
"Jo," přikývla jsem. Takže už to zaslechli od ostatních. Pak jsem si všimla Hermiony výrazu, která koukala na Rona.
"Jak si to věděl?" zeptala se ho.
Ron pokrčil rameny. "Tipnul jsem si."
"A jen tak náhodou se trefíš?" zeptala jsem se.
"No," Ron se podrbal na hlavě. "Až tak úplně tip to nebyl." Rozhlédl se kolem a trochu ztlumil hlas. "Včera večer Harry zase slyšel ten hlas."
"Ten z Předvečeru všech svatých?" zeptala jsem se. "Vždyť od té doby už ho neslyšel, ne?"
"Slyšel. Vždycky den předtím než se našla nějaká oběť."
"A proč nám to Harry neřekl rovnou?"
"Protože je stejný tajnůstkář jako ty," odpověděl mi Ron. "A navíc se to snaží utajit. Není dobré, že slyší hlasy, který nikdo jiný neslyší."
"Obzvlášť když si o něm všichni mluví jako o Zmijozelově dědici," dodala jsem.
"Myslíte, že je možné, aby byl opravdu jeho dědic?" zeptal se Ron. "Umí mluvit s hady, slyší hlasy… a nikdo neví, jak porazil Voldemorta."
"Něco podobného o něm říkala jedna skupina Mrzimoráků před chvíli v knihovně. A Harry je slyšel."
"Ou. To asi nedopadlo dobře," pronesla Hermiona.
"Ne, to nedopadlo," zavrtěla jsem hlavou. "A o chvíli později našli zkamenělého Justina a Harryho, jak nad ním stojí."
"Stejně všichni uvidí, že se pletou, až z Malfoye dostaneme přiznání," prohlásila jsem. "Lektvar už bude skoro hotový."
"Teoreticky by to šlo provést o vánočních prázdninách," navrhla Hermiona. "Malfoy zůstává v Bradavicích. Ale co bylo s Harrym, když ho našli u Justina?"
Pokrčila jsem rameny. "McGonagallová ho někam odvedla. Víc nevím."
Kam ho odvedla, jsem se dozvěděla až večer od Hermiony. Chvíli po našem rozhovoru jsem totiž zanechala Rona a Hermiona ve společenské místnosti samotné. Nechtěla jsem se totiž potkat s Harrym. Takže to, jak navštívil Harry ošetřovnu, jim vyprávěl bez mé přítomnosti.
Než jsme se nadáli, začaly vánoční prázdniny. Většina studentů odjela na Vánoce domů, ale letos jich bylo mnohem víc kvůli strachu ze zkamenění. Na Vánoce tak zůstala v Bradavicích jenom hrstka studentů a mezi nimi i Malfoyovi. Poprvé jsem tak poznala výhodu prázdné společenské místnost. Mohli jsme si zabrat nejlepší místa u stolu.
Ráno na Boží hod mě probudila Hermiona. "Vstávej! Máš tu dárky."
"Co?" mumlala jsem zmateně ze spaní a převalila jsem se na druhý bok.
"Máš tady dárky. A jeden se ti asi bude hodně líbit."
"Co se mi bude líbit?" zeptala jsem se rozespale, když jsem se posadila a snažila jsem se rozlepit oči.
"Nedám ti ho, dokud si nerozbalíš ten zbytek dárků." Podívala se na hromádku dárků u mé postele. "To ti nebude trvat tak dlouho. Moc toho není."
Vylezla jsem z postele a přesunula jsem se ke své hromádce. Měla pravdu. Těch dárků opravdu moc nebylo. Celkově by se dali spočítat na jedné ruce. Byla jsem z toho zklamaná. Copak na mě všichni zapomněli? Já nejsem malicherná. Nechci žádné drahé dárky, stačí mi jen maličkosti. Vždyť i já jsem ostatním dávala jenom maličkosti. Hermioně, Ronovi, Fredovi, Georgovi, Ginny… To je takový problém dát někomu malý dárek nebo prosté přáníčko?
Od Hagrida jsem dostala nějaké cukroví jeho výroby, takže než ho začnu jíst, budu si muset pořídit kladivo, abych to cukroví nějak rozlomila na menší kousky. Nechci si vylámat zuby. Od paní Weasleyové jsem dostala také cukroví a také, což mě překvapilo, ručně pletený Weasleyovský svetr. Ten dostávají tradičně jenom Wesleyovi a loni i Harry. Nejspíš je plete pro Harryho a pro mě z toho důvodu, že nemáme rodiče. Od paní Wesleyové je to milé. A to bylo s rozbalováním všechno. Víc jsem toho nedostala.
Obrátila jsem se na Hermionu, které mě zvědavě pozorovala.
"Takže jaký dárek se mi bude líbit?" zeptala jsem se jí.
Hermiona se usmála. "No, když už sis rozbalila všechny dárky, tak už ti to můžu říct. Nechtěli jsme ho dávat sem, protože kdybys ho viděla, tak už by ses na ty ostatní dárky nepodívala."
"Takhle schválně napínáš moji zvědavost a protahuješ to?"
"Ano," přikývla. "Ten dárek na tebe čeká dole ve společenské místnosti."
Sotva jsem si nazula pantofle a vklouzla jsem do županu, už jsem sbíhala schody dolů. Byla jsem zvědavá, co to je za dárek, když to takhle tají. A také mi vrtalo hlavou, kdo za tím vším stojí. Jenom Hermiona, Harry a Ron nebo ještě někdo další?
Dole ve společenské místnosti jsem viděla jenom Freda a George, jak sedí v křeslech ve svých Weasleovských svetrech. Chvíli jsem se rozhlížela po místnosti, jestli ten dárek nenajdu. Kluci se mi mezitím smáli.
"Přestanete se mi už laskavě smát?" obořila jsem se na ně, když už jsem toho měla dost.
"Hledáš něco?" zeptal se mě George nevinně.
Podívala jsem se na kluky. Byli kousek od vybuchnutí smíchem.
"Jo," přikývla jsem. "Ale nevím co."
"Zkus se otočit," poradil mi George.
Udělala jsem, co mi řekl, a otočila jsem se. Teď jsem viděla to, co jsem předtím ve své horlivosti přehlédla. Hned vedle schodiště k našim ložnicím byl opřený o zeď dlouhý a úzký balíček. Vzala jsem ho do ruky a položila jsem ho na opěradlo jednoho křesla. Zvědavě jsem z balíčku strhala obal a pak jsem překvapením vykulila oči.
Mezi balicím papírem na mě koukalo koště. Závodní koště. Lesklé, nové závodní koště. Pro mě. Podívala jsem se na značku. Zameták 5.
"Líbí?" zeptal se mě Fred, který se teď postavil vedle mě.
"Já… nevím, co říct."
"Tak nic neříkej," prohlásil George. "Ono se stačí na tebe jenom podívat."
"To je od vás?" zeptala jsem se nevěřícně.
"Tak trochu," pokrčil Fred rameny a podal mi jeden list, který byl u balíčku, a já si ho předtím nevšimla. Stálo na něm:
Šťastné a veselé Vánoce!
A pod tím byla spousta podpisů. Už chápu, proč jsem měla nahoře tak málo dárků. Všichni se mi složili na koště. A mezi těmi podpisy byly i dva od dvojčat.
Skočila jsem jim kolem krku. "Kluci, já vám strašně moc děkuju. Tohle musela stát hodně peněz."
"Díky tomu, kolik lidí se ti na to složilo, každý přidal jenom trošku," vysvětlil mi Fred.
"Stejně vám za to strašně moc děkuju," děkovala jsem si, zatímco jsem se jich stále držela. Upřímně jsem neměla moc daleko k slzám
"A mimochodem," řekl Fred potichu a lehce se ke mně naklonil, abych to slyšel jenom já. "Tohle všechno vymyslel Harry." Pak se narovnal a já jsem ho pustila.
Nebylo mi jasné, proč to říká tak potichu. Před Georgem to přece není žádné tajemství. Pochopila jsem to, až když jsem se otočila ke schodišti. Stáli tam Hermiona a Ron, kteří mě s úsměvem pozorovali. Jejich podpisy byli na listu také a stejně tak i Harryho, který také stál na schodišti a pozoroval mě, jenže on se neusmíval. Těžko říct, co se mu honilo hlavou. Ale asi to bylo kvůli té vánoční náladě, že jsme dočasně zapomněli na svoje neshody. Nebavili jsme se spolu jako kamarádi, ale na vánoční hostině jsme vydrželi sedět v okruhu jednoho metru a úspěšně jsme se ignorovali. Jenom mě celou dobu vrtala hlavou otázka, jestli bych takový dárek, neměla Harrymu nějak oplatit.
Zažila jsem tak to, čemu se říká pravá bradavická vánoční hostina. Spoust jídla: pečené krocany, horby smažených nebo pečených brambor, šťávy, omáčky… Na všechno jsem měla chuť, všechno jsem chtěla ochutnat, ale i můj žaludek má svoji hranici. A to jsme měli v plánu jít se pak s Weasleyovými ven koulovat. Takže jsme to nakonec odložili na odpoledne.
A během té koulovačky se nám podařilo tajné si promluvit v naší čtveřici. Hermiona nám oznámila: "Dnes bychom mohli provést to s tím Malfoyem."
"Už dneska?" vyhrkl Ron.
Hermiona přikývla. "Lektvar je hotový. Stačí jenom přidat poslední přísadu. Něco z toho, v koho se chceme proměnit."
"Nemusím pít žádný Goylův nehet, že ne?" zeptal se Harry a tvářil se přitom znechuceně.
"Ne, bude stačit vlas," uklidnila ho Hermiona, ačkoliv se pak netvářil o moc nadšeněji.
"Ale musíme se dohodnout, jak to uděláme. Rozdělíme se, jak jsme plánovali kdysi?" zeptala se Hermiona. "Mě se už podařilo získat vlas od Millicent Bulstrodeové. Vy dva půjdete za Crabbea a Goyla a zbývá nám Kate. Ty by ses měla vydat za Rebekou," obrátila se na mě.
"Neměli jsme kdysi dávno v plánu se rozdělit na dva týmy po dvou?" zeptala jsem se opatrně.
"Nad tím jsem uvažovala, ale pak mě napadlo, že na Malfoye možná bude potřeba víc lidí. Nevadí ti, že tam budeš sama?"
"Jestli chceš, tak klidně můžeš jít za Crabbea," navrhnul mi Ron.
"Díky, Rone, ale myslím, že si vystačím s… Za koho bych měla jít?"
"Co za tu zrzku, jak jsem ji s ní párkrát viděl?" navrhnul.
"A víš její jméno?" zeptala jsem se. "Nejela na prázdniny domů?"
"Nevím," pokrčil rameny.
Povzdechla jsem si. "Víte, co? Já si nějak poradím." Zvedla jsem se od stolu. "Sejdeme se v sedm u Uršuly i s těmi vlasy," oznámila jsem jim a odešla jsem.
V hlavě už jsem měla svůj plán a nepotřebovala jsem na to žádné vlasy ani nehty. Vlastně s tímhle nápadem přišel Tom před pár týdny. Já jsem to pak domyslela a vytvořila jsem z toho plán. Tom navrhnul, ať použiju změnu vzhledu v astrální podobě. Už jsem tu změnu s ním trénovala, takže jsem se teď nebála, že by mi to nevyšlo. A plán jsem si připravila dopředu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Sčítání čtenářů

Klik 100% (86)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama