32. kapitola - Spojené a propojené 4/5

21. ledna 2013 v 3:17 | NikaV |  Druhá část - Deník
"Kate! Prober se!" volal na mě někdo.
Otevřela jsem oči. Někdo se nade mnou skláněl, někdo v zářivě červeném hábitu.
"Co…?" ptala jsem se zmateně.
"Spadla si z koštěte, Potlouk tě shodil," vysvětlil mi Fred.
Ale… to nebyl Potlouk. Ten mě minul. A ta bolest také nemohla pocházet od něj. Letěl z levé strany a bolí mě pravá ruka.
"Co tě bolí?" ptal se mě Fred.

"Ruka a hlava," odpověděla jsem mu. Přitom jsem se na něj podívala. Před očima se mi začali vznášet stíny a hlava mě bolela ještě víc než před tím pádem. Jako kdyby mi v hlavě rostla další hlava a už tu vnější hlavu přerostla. "Sakra," zaklela jsem a promnula jsem si čelo.
"Můžeš chodit?" zeptal se mě.
Přikývla jsem a pokusila jsem se vstát. S pomocí Freda se mi podařilo postavit na nohy. Vzápětí se mi hned hlava zamotala, a já jsem málem spadla na zem znovu. Zatřásla jsem hlavou ve snaze zbavit se těch stínů před očima. Nezabralo to. Nakonec mě Fred musel podpírat, abych byla schopná jít. Nechala jsem se jím vést, protože můj zrak selhával. Navíc se při té chůzi moje bolest ruky stupňovala a šly na mě znovu mdloby.
"Vedeš ji na ošetřovnu?" zeptal se George, když přistál kousek od nás. "Tamhle k Harrymu míří nějaký profesor, tak ji vezmi tam."
"Co je s Harrym?" zeptala jsem se.
"Chytil Zlatonku a zlomil si ruku," odpověděl mi George.
Ruka… Zavrtěla jsem hlavou. Nad tím budu uvažovat později. Teď se musím zbavit těch bolestí hlavy i ruky.
Kolem Harryho už se shromáždil dav lidí, ale profesor nebyl zatím nikde. Georgovi se podařilo pár lidí odehnat. Mohla jsem tak mezi nimi a stíny poletujícími před mýma očima zahlédnout Harryho tvář. Vlastně to bylo to jediné, co jsem dokázala vidět, viděla jsem jen Harryho s nepřirozeně zkroucenou rukou. Jenom jsem se na něj podívala a už se moje bolest ruky zvýšila.
"Harry," zamumlala jsem. Vyprostila jsem se z Fredova držení a sama jsem udělala krok k Harrymu. Vzápětí jsem se také poroučela k zemi. Kolena se mi podlomila a já jsem si klekla vedle něho.
"Kate, co…" Harry se chtěl začít vyptávat, ale zavrtěla jsem hlavou. Místo toho jsem k němu natáhla zdravou ruku. Nevím, proč jsem to udělala, bylo to čistě instinktivní. Prostě jsem k němu natáhla ruku a dotkla jsem se jeho zraněně ruky.
Znovu jsem pocítila to, co před několika dny v knihovně. Cítila jsem Harryho mysl a věděla jsem, že i on cítí tu mou. Jako kdybychom byli na světě jenom my dva. Mezi námi bylo spojení, pouto. Jako kdybychom byli dva kousky zapadající do sebe. Dvě rozdělené části, které se konečně našli.
Ale nebylo to úplně stejné jako v té knihovně. Tentokrát to nebylo jenom navázání spojení, tentokrát mezi námi něco proudilo. To něco se dostávalo od Harryho ke mně. Nebo spíš z Harryho do mě. Nasávala jsem to do sebe, ať to bylo cokoliv. A s tím vším se i stupňovala bolest ruky. Možná jsem nasávala právě tu bolest, protože se právě zdvojnásobila.
Ucukla jsem od Harryho. Už se to nedalo vydržet. Bolest byla příliš velká. Málem jsem znovu spadla, ale zdravou jsem se opřela o zem. Ze všech sil jsem se snažila neomdlít.
"Ustupte, já se o to postarám," ozval se přesládlý hlas. Otočila jsem hlavu a zahlédla jsem, jak se k nám blíží zlatá skvrna.
"Ne, vy ne," slyšela jsem říkat Harryho hlas, ale to už jsem znovu zírala do země.
"Měl by si spíš zajít na ošetřovnu, pane profesore," navrhnul někdo. Jejich rozhovor jsem slyšela jakoby z velké dálky.
"Oba dva by měli jít na ošetřovnu," řekl Fredův hlas.
"Mají pravdu, raději si dojdu na ošetřovnu," snažil se mu Harry něco vymluvit. "Už to ani nebolí."
"Ale tohle musí strašně bolet," zamítnul jeho poznámku Lockhart. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na Lockharta. Mířil hůlkou na Harryho ruku a něco mumlal. Harry se nedíval na to, co se mu děje s tělem. Místo toho se díval na mě. Podívala jsem se mu do očí. Mezi těmi černými stíny byla jeho tvář jedna z mála věcí, které jsem dokázala jasně vidět. Bylo to jako malé světlo v temnotě.
Když pak začali lidé vřeštět, ze zvědavosti se Harry podíval na svou ruku. Jenže to neměl dělat, protože potom jeho hlava padla do bahna a on ztratil vědomí. Když jsem pak dokázala zaostřit pohled a spatřila jsem, jak mu z rukávu kouká gumová ruka, udělala jsem to samé.
Otevřela jsem oči. Nade mnou se rozprostíral strop ošetřovny, ale sotva jsem otevřela oči, už jsem zase viděla tmavé stíny. Ve stejnou chvíli jsem si i uvědomila neskutečnou bolest v pravé ruce.
"Tahle noc pro vás bude velmi ošklivá. Dorůstání kostí není nikdy příjemné."
"A co je Kate?" slyšela jsem Harryho hlas.
"Technicky vzato jí nic není."
"Tak proč se ještě neprobrala?" vyptávala se Hermiona.
"To nemohu říct, ale pro jistotu tu zůstane přes noc. Zítra uvidíme."
"Já jsem v pohodě!" vyhrkla jsem a posadila jsem se na posteli. Vzápětí se mi zamotala hlava. "Tak asi ne," zamumlala jsem a spadla jsem zpátky na polštář.
"Kate!" vyhrkl Harry.
"Vy zůstaňte v posteli," rozkázala mu madame Pomfreyová, zatímco mířila ke mně. Postel jsem měla hned vedle Harryho, takže byla u mě hned.
"Co vás bolí?" vyptávala se mě madame Pomfreyová, zatímco se nade mnou skláněla s hůlkou v ruce a kroužila s ní podél mého těla.
"Ruka a hlava," odpověděla jsem jí a promnula jsem si čelo. "A vidím takové divné stíny před očima."
"To by sedělo na obyčejnou migrénu. Ty stíny jsou aury, občas je vidí lidé s migrénou," diagnostikovala mě.
"Hlava ji bolí už od rána," prohlásil Ron, který se společně s Hermionou přesunuli k mojí posteli.
"To vysvětluje, proč vás bolí hlava a přitom nemáte otřes mozku, jak jsem zprvu předpokládala. Ale ta ruka…" Chvíli nad něčím přemýšlela, ale nakonec promluvila: "Dostanete nějaké lektvary proti té bolesti."
"Hlavně když ta bolest zmizí," zamumlala jsem.
Madame Pomfreyová provedla několik kouzel, které částečně utlumili mou bolest. "Donesu vám ještě ty lektvary," řekla mi, když odcházela pryč.
"Hermiono, zašla bys mi na pokoj a donesla bys mi jednu černou knížečku, prosím?" požádala jsem ji.
"Tu do které pořád něco píšeš?" zeptal se Ron.
"Já do ní…" Zavrtěla jsem hlavou. "To je jedno. Doneseš mi ji teda?"
"Donesu," přikývla Hermiona. Otevřela jsem pusu a chtěla jsem ji popsat, kde ji najde, ale Hermiona mě přerušila. "Já vím, máš jí pod polštářem."
"Ty si s ní i spíš?" zeptal se překvapeně Ron
"Já s ní nespím!" namítla jsem.
"Tak kde teda je?" zeptala se Hermiona.
"Pod polštářem," přiznala jsem.
Ron se rozesmál a z nějakého důvodu se mu podařilo rozesmát i nás ostatní. Na chvíli jsem tak zapomněla i na tu bolest. A do toho všeho tam přišel zbytek nebelvírského týmu se spoustou zákusků, cukrovinek a pitím. Všichni byli veselí z vyhraného zápasu a chrlili optimismem. Usadili se mezi naše postele.
"Všichni ven!" vtrhla dovnitř Pomfreyová s kupou lektvarů. "Ty děti potřebují klid! Jednomu musí narůst třicetři kostí a ta druhá se potřebuje zbavit migrény! VEN!"
A tak jsme tam zůstali jenom Harry, já a část z té hromady jídla a pití, které nám tady nechali. Sice jsme to museli zkombinovat s hnusnými lektvary, které jsme museli vypít. Díky jednomu z těch lektvarů jsem měla zdřevěnělou pravou ruku a nedalo se s ní skoro nic dělat.
Madame Pomfreyová navíc počkala pár hodin, dokud jsme nesnědli většinu té hromady a až potom nám dala lektvar pro klidný spánek. Vzhledem k tomu, že se mezitím Hermioně podařilo propašovat mi na ošetřovnu Tomův deník, jsem spánek vítala.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bibi Bibi | 21. ledna 2013 v 9:02 | Reagovat

Takže Kate není mrtvá!Ona má jen migrénu!
P.S.ta poslední věta nedává smysl:nemělo by tam být "protože se Hermioně nepodařilo propašovat"?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama