32. kapitola - Spojené a propojené 3/5

21. ledna 2013 v 3:16 | NikaV |  Druhá část - Deník
"Kate!" ozvalo se mi vedle ucha. Ve stejnou chvíli mi nějaký piditrpaslík v mojí hlavě bouchl zevnitř lebky do hlavy. Tak mi to aspoň připadalo, protože mě příšerně bolela hlava. Něco jsem zamručela a otočila jsem hlavu na druhou stranu.
"No tak, dneska nesmíš zaspat. Dneska máš zápas. Oliver by tě zabil, kdybys přišla pozdě."
"Tak ať si to odzápasuje sám," zamumlala jsem.
"Jestli hned teď nevstaneš, tak donucena udělat něco, co se ti nebude líbit."
"Hmm…" zamručela jsem. Proč prostě nezmlkne?
"Jak chceš. Aquamenti!"

Pocítila jsem až příliš mokra a studena. Na hlavu mi dopadla vlna vody, jako kdyby na mě někdo vylil kýbl. Bleskově jsem vyskočila z postele, ale musela jsem se chytit za sloupek postele, protože se mi zamotala hlava. Zároveň se mi i zatmělo před očima, ale to nebylo až tak podstatné, protože jsem si v tu chvíli stejně protírala oči.
"Co to do háje vyvádíš?" vyjela jsem na Hermionu, která držela v ruce hůlku.
"Zachraňuju ti život před Oliverem běsnícím, že jsi nedorazila na zápas. A tohle mi na tebe doporučil Ron."
"Toho taky zabiju za blbý nápady." Začala jsem si ždímat z vlasů vodu a schválně nad Hermiony postelí. Hlava mě mimochodem pořád bolela.
"Hej!" vykřikla. "Co děláš?"
"Mstím se," odpověděla jsem jí. "A jestli bude ta postel jenom trochu mokrá, až půjdu spát, ta se připrav, že spíš v jezeře."
Otevřely se dveře a do pokoje vešla Levandule.
"Páni," prohlásila, když se na mě podívala. "Vypadáš jako kříženec mezi zmoklou slepicí a chodící mrtvolou."
"Díky," zamručela jsem a přitiskla jsem si ruku ke spánku. Copak si ti trpaslíci v mojí hlavě nikdy nedají pauzu na svačinu?
"Vážně tak vypadáš," prohlásila Hermiona. "Máš hrozný kruhy pod očima. Co si dělala v noci?"
"Spala." A lítala na svém novém koštěti.
"Zkus si dát sprchu," doporučila mi Levandule.
Vlastně to nebyl až tak špatný nápad. To jsem si říkala, když jsem z té sprchy vylézala. Dokázala mě pořádně probrat, ačkoliv těm kruhům pod očima to moc nepomohlo. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, tak jsem musela přiznat, že Levandule měla pravdu. Vážně jsem vypadala jako chodící mrtvola. A hlava mě stále bolela.
Schody dolů jsem ani nevnímala. Sebou jsem si nesla koště, které jsem si u nebelvírského stolu položila vedle sebe.
"Dobré ráno," zamumlala jsem směrem k Hermioně, Ronovi a Harrymu.
"Vypadáš hrozně," řekl mi Ron.
"Díky. Jsi třetí během jedné půl hodiny, kdo mi tohle řekl. Čtvrtý, když počítám i zrcadlo." Podepřela jsem si hlavu rukou a položila jsem na talíř před sebe jeden toust.
"Jak se cítíš?" zeptal se mě Harry.
"Hrozně," odpověděla jsem mu a snažila jsem se udržet svoje oči otevřené. "Bolí mě hlava a myslím, že to nezvládnu. Nemůže si Oliver najít někoho jinýho?"
"Kam se poděla ta osoba, co létala včera na hřišti a sršela optimismem?"
Vzdala jsem svůj boj a zavřela jsem oči. "Leží nahoře v posteli a spí. Hermiona ji zapomněla vzbudit."
"Nespi!" Šťouchl do mě Hermiona. Na chvíli jsem otevřela oči a podívala jsem se na ni.
"Vždyť já nespím," zamumlala jsem, ale to už jsem opět zavírala oči.
O pár vteřin později, tak mi to aspoň připadalo, do mě znovu někdo šťouchl. Otevřela jsem oči.
"Já nespím!" vyhrkla jsem.
"To vidím," odpověděl mi Harry a vtisknul do ruky hrnek.
"Co?" Nechápala jsem.
"Vypij to," rozkázal mi.
Zkusila jsem si usrknout. Chutnalo to hnusně. "Fuj." Zašklebila jsem se. "Co je to?"
"Kafe. Extra silný. Ještě si ho nepila?"
"Ne. A věděla jsme proč."
"Já ho taky nepil. Tak pij."
"Vždyť to chutná hrozně," namítla jsem.
"Ale pomůže ti neusnout."
"Harry," oslovila ho Hermiona. "A dal si jí do toho aspoň cukr?"
"Netlumí to účinky toho kafe?" zeptal se jí nejistě Harry.
"Cukr dodává energii. Proto ho mají malé děti tak rádi."
"Aha." Harry se natáhnul pro cukřenku. "Kolik chceš lžiček."
"Tohle by potřebovalo minimálně deset, aby se to vůbec dalo pít," odpověděla jsem mu. "Počkej, já to nemyslela až tak vážně!" vyhrkla jsem, když mi tam sypal pátou lžičku. Zkusila jsem se trochu napít. "Fuj. Teď je to sladký jako cecek."
"Máš, co si chtěla," prohlásil Ron. "Ale už aspoň neusínáš."
"Co mám s vámi dělat?" zamumlala jsem pro sebe. Nadechla jsem se a pokusila jsem se vypít hrnek najednou. Nepodařilo se, potřebovala jsem ještě dva pokusy.
"Tak a tohle už nikdy nechci vidět," oznámila jsem ostatním, když jsem ten hnus konečně dopila a položila jsem hrnek na stůl.
"Teď ještě do tebe dostaneme snídani a můžeme jít na hřiště," prohlásil Ron.
Harry vzal jeden toust namazaný máslem do ruky. "Takže otevřít hangár, éro letí."
Rozesmála jsem se. Harry, jak předstírá, že toust je letadlo a šermuje s ním ve vzduchu, vypadá takhle neuvěřitelně směšně. A docela to i splnilo účel, protože jakmile jsem se rozesmála a otevřela jsem tak pusu, vrazil mi do pusy toust a donutil mě kousek ukousnout.
"Takže za Hermionku," pokračoval ve své hře.
"Harry, - víš, - že - jsi - někdy - vážně - šílenej?" Moje pokusy o sdělení jedné věty byly pravidelně přerušovány Harryho pokusy mě nakrmit. Přitom se mu podařilo vyjmenovat všechny naše spolužáky a profesorský sbor a spotřeboval na to celkem tři tousty. Ale celá ta jeho kampaň se snídání dokázala rozptýlit mojí bolest hlavy. Sice nezmizela, ale dokázala jsem ji už zčásti potlačit.
"Jo, teta se strýcem to o mě pravidelně prohlašujou," pokrčil Harry rameny. "Tak pojď," řekl mi a strčil mi do ruky moje koště. Sám vzal svoje a vytáhl mě na nohy. Společně jsme mířili na hřiště a předtím, než jsme vyšli na hřiště, nám ještě popřáli Hermiona a Ron hodně štěstí.
"Vítej v té nejlepší šatně na světě," pronesl Harry, když jsme vešli do šatny nebelvírského družstva.
"Stavitelé prestižních špičkových famfrpálových hřišť a jejich šaten se právě nyní cítí uraženi," reagoval Fred na Harryho poznámku.
Než na to stihl nějak zareagovat Harry, tak se ozval Oliver.
"Takže když už jsme tu všichni, tak bych vám rád řekl pár slov. Tentokrát je znovu porazíme. Sice mají lepší košťata, ale to neznamená, že jsou lepší hráči. My jsme letos trénovali mnohem tvrději-"
"Jo, já jsem teda rozhodně velmi pilně trénovala," skočila jsem mu do jeho proslovu, zatímco jsem si oblékala jasně rudý hábit.
"-a ačkoliv jsme teď trochu v nevýhodě kvůli nečekaným událostem, tak jim ukážeme, že si poradíme za každé situace."
Nevypadalo to, že by někdo z ostatních si bral jeho slova extra k srdci. Holky a Harry ho sice poslouchali, ale přitom se převlékali do hábitů a jinak na něj moc nereagovali. Zato Fred a George na něj reagovali až moc, protože kdykoliv se na ně nedíval, tak ho parodovali. Jenže při jedné takové parodii se George rozmáchl až moc, protože mě přitom praštil do hlavy.
"Jau," vyjekla jsem. Jako kdyby tou ránou probral ty piditrpaslíky v mojí hlavě, kteří si po tom blbnutí u snídaně konečně šli dát svačinu. Nyní opět ustavičně bušili zevnitř mojí lebky.
"Promiň," omlouval se mi George, když viděl, jak si mnu spánky.
"To je dobrý. Ty za to nemůžeš. Mě jenom dneska od rána hrozně bolí hlava. Půjdu na chvíli na vzduch."
Vylezla jsem ven na čerstvý vzduch a tam jsem se zhluboka nadechla. Mohla jsem klidně zůstat uvnitř, protože čerstvý vzduch mi od bolesti moc nepomohl. Spíš se to tady zhoršilo, když jsem zaslechla jeden hlas.
"Beckerová, co tady sakra děláš v tomhle?" řekl mi Malfoy, když mě zahlédl. Pravděpodobně právě mířil do svých šaten a přitom si mě všimnul. Nikdo jiný tu zrovna nebyl, ani z jeho týmu a ani z mého. A diváci sem nechodili vůbec, protože na tribuny se šlo jinudy.
"Tys mi tady chyběl," zamumlala jsem. Nedomluvil se s těmi trpaslíky v mojí hlavě?
"Neříkej mi, že tě vzali do týmu."
"Představ si, že vzali," ušklíbla jsem se a přitom jsem si promnula znovu spánky.
"Jasně, vždyť vám přece zkameněla jedna střelkyně. A ty si nebyla schopná dostat se do týmu rovnou, musíš tam být jenom jako náhradnici."
"To víš, já jsem to chtěla zkusit staromódně přes konkurz a otestovat svoje schopnosti. Ale kdybych věděla, že stačí jenom koupit pár košťat, tak to tak udělám rovně."
"To bys na ty košťata musela mít. Nemáš ani na jedno mizerné koště a musíš si půjčovat školní," prohlásil, když se podíval na koště v mojí ruce. Neměl ani potuchy, že je stejné jako jeho, jenom jinak vypadá.
"A přesto na něm dokážu letět rychleji než ty na té své super novince."
"Tomu ani ty nevěříš."
"Představ si, že věřím. Vsadila bych se s tebou, jak míváme ve zvyku, ale zrovna teď nějak nemám čas."
Chtěla jsem ho obejít a konečně se ho zbavit, jenže mě zarazil. Jeho ruka vystřelila a chytil mě za zápěstí.
"Pusť mě," zavrčela jsem na něj a pokusila jsem se mu vytrhnout. Místo toho mi stisknul ruku ještě pevněji. Druhou rukou mě chytil loket druhé ruky a zabránil mi tak vytáhnout hůlku.
"Cos provedla mojí sestře?" zasyčel na mě a zatlačil ke mně ke zdi. Znemožnil mi tak jakýkoliv pokus o útěk.
Překvapeně jsme se na něj podívala. "Já? Snad ty."
"Nelži," vyhrkl a zmáčkl mi zápěstí.. "Vidím, jak se ti vyhýbá. Schválně chodí později na hodiny jenom proto, aby tě nemusela potkat na chodbách."
"Já jsem jí nic neudělala. To ty jsi proradný Zmijozel."
"Vlastní sestře bych neublížil. Zmijozel svoji rodinu chrání. Obzvlášť před jednou mrňavou nebelvírkou, která pořád něco tají." Naráží tak na to, co jsem mu vymazala z hlavy? Ale to jsme mu přece vymazala. Na to si nemůže pamatovat.
"Nebelvír nemá potřebu ubližovat malým prvačkám."
"Lžeš!" vyhrkl na mě. "Něco si jí udělala a já zjistím co." Aby potvrdil svoji výhružku, stisknul mi ještě víc zápěstí. Mám pocit, že jestli to udělá ještě jednou, tak mi tu kost rozdrtí. Zkusila jsem se mu vytrhnout.
"Hej!" ozvalo se kousek od nás. Oba dva jsme otočili hlavu za tím hlasem. Harry k nám mířil a už jsme viděli, jak za cesty vytahuje hůlku. Stačilo to, aby Malfoy svoje sevření pustila a než k nám Harry dorazil, už mě pustil úplně.
"Nech ji být!" zavrčel Harry na Malfoye a mířil na něj hůlkou.
"Je v pohodě," vysvětloval mu. "Jen jsme se o něčem bavili."
Poodstoupila jsem od Malfoye a udělala jsem několik kroků směrem k Harrym. Zastavila jsem se u něj a položila jsem mu ruku na rameno. "Kašli na něj, Harry. Byly by z toho jenom problémy."
Harry pootočil hlavu a podíval se mi do očí. Uvažoval nad tím, co navrhuji.
"Kašli na něj," sdělila jsem mu.
Nakonec sklonil hůlku.
"Pojď pryč," řekla jsem mu a vedla jsem ho k šatnám. Cestou jsem si mnula ruku.
Před dveřmi do šatny se zastavil. Všimnul si, co dělám.
"To ti udělal on?" zeptal se mě, kdy viděl rudý obtisk na mém zápěstí.
"Harry, říkám ti, kašli na to. Já se o sebe postarám. Víc mě teď trápí ten zápas."
Ignoroval, co říkám a vzal mě za ruku. Opatrně přejel prsty po červeném pruhu na mém zápěstí. Nakonec zvednul hlavu a podíval se mi do očí.
"Jak se cítíš?" zeptal se mě starostlivě.
"Docela v pohodě, až na to že mi třeští hlava, jako kdybych mi do ní zevnitř bušila armáda piditrpaslíků. Navíc mám pocit, že účinky té břečky, co jsi mě ráno nutil pít, začínají vyprchávat. A pak je tu ještě ten zápas, na který když si vzpomenu, tak mám chuť někam se schovat a nevylézt. Ale jinak se cítím v pohodě."
"Kate," oslovil mě Harry a vzal mojí tvář do dlaní. "Na koštěti létáš rychleji, než jsem kdy někoho viděl letět. A za chvíli vyjdeš na hřiště a všem ukážeš, jak jsi dobrá. Uvidíš, jak Malfoy a zbytek Zmijozelských bude koukat, až jim tam hodíš dvacátý gól."
Usmála jsem se a objala jsem Harryho. V tuhle chvíli jsem pocítila k Harrymu vlnu náklonosti. Je jedno, jak divné sny a jak divné schopnosti mám, Harry bude vždycky můj kamarád. Můžu se mu se vším svěřit, protože věřím, že mě Harry pochopí.
"Harry," oslovila jsem ho a trochu jsem se od něj odtáhla, abych se mu mohla podívat do očí.
"No?"
"Já ti chci něco říct." Chtěla jsem mu říct pravdu. Pravdu o tom, kdo jsem, a o tom, co umím. "Já-"
"Tady jste," ozval se Oliver, který právě vylezl z šatny. Za ním vylezl z šaten zbytek týmu. "Už je čas."
"Řekneš mi to po zápase," řekl mi Harry a zamířil s ostatním na hřiště.
Ve chvíli, kdy jsme vešli na hřiště, nás přivítal bouřlivý potlesk. Stejně jako vždy si přál Mrzimor a Havraspár porážku Zmijozelu a proto nám fandil. Pískot a bučení Zmijozelu tak zaniklo mezi potleskem ostatních kolejí.
Náš tým i zmijozelský tým se rozmístil uprostřed hřiště, každý tým na jedné polovině. O chvíli později už jsme se všichni vznesli do vzduchu společně s míči. Aniž bych se nad tím na chvíli nebo aniž bych se stihla nadechnout, jsem vyrazila kupředu. Díky koštěti jsem byla rychlejší než ostatní naše střelkyně a pravděpodobně díky svým schopnostem jsem byla rychlejší než střelci ze zmijozelského družstva. Proto jsem byla u Camrálu první.
"Camrálu se zmocňuje Beckerová! Nejnovější přírůstek do v nebelvírském týmu. V týmu je teprve od včera, kdy byla nalezená zkamenělá nebelvírské střelkyně. A Beckerová teď letí k nebelvírským brankám jako střela - kdo by do ní řekl, že je bude takhle rychlá - obratně kličkuje mezi zmijozelskými hráči - teď ji zablokoval cestu Flint - přihrává Angelině - GÓL! Angelina Johnsonová dává gól!"
Ve chvíli, kdy jsem usedla na koště a držela jsem v ruce Camrál, ze mě veškerá nervozita odpadla. Nemyslela jsem, prostě jsem letěla. Adrenalin sice dokázal potlačit pocit vyčerpanosti, ale bolest hlavy nepolevila. Navíc tomu svištící vítr a hluk od diváků ještě více pomohlo.
Snažila jsem se, co nejvíc tu bolest ignorovat a soustředit se na hru. Vypnula jsem myšlení, jenom občas jsem se podívala, kolik to je. Zápas byl dost vyrovnaný, Zmijozel byl příliš rychlý na nás a moje koště to nedokázalo zachránit. Přesto jsme dokázali s nimi držet krok a nikdy nezískali moc velký náskok.
"Pomalejší koště neměli?" křikl na mě Malfoy, když jsem kolem něj prolétla s Camrálem. A jestli se mě tak snažil rozptýlit, abych udělala nějakou chybu, tak se mu to nepovedlo, protože jsem o chvíli později prohodila Camrál obručí.
"GÓL! Dalších deset bodů pro Nebelvír! A Nebelvír tak dohání Zmijozel a je to šedesát ku šedesáti! Na to, že létá Beckerová na obyčejném školním koštěti, je sakra rychlá!"
Na čelo mi dopadlo několik kapek. Krátce jsem se zastavila a podívala jsem se nahoru na nebe. Výborně, prší. To nám tu ještě chybělo. Následně jsem se už zadívala na hřiště a našla jsem očima Camrál. Držela ho Angelina a chystala se vhodit další gól, ale - sakra! Potlouk ji zabránil prohodit Camrál obručí. Kde je sakra Fred a George?
Našla jsem je hned, protože oba dva byli kousek od Angeliny. Něco tam vyváděli s tím druhým Potloukem. Snažili se ho odpálit, ale pořád se vracel. To je divné. Přimhouřila jsem oči a snažila se rozpoznat, koho se ten Potlouk neustále snaží srazit. Černé krátké vlasy, červený hábit - do háje! Toho Harryho člověk nemůže nechat chvíli bez dozoru.
"Olivere!" křikla jsem na našeho kapitána, když jsem si všimla, jak na něj Fred mává. Oliver se na mě podíval a já jsme mávla směrem k těm třem skvrnám a jednomu Potlouku. Do minuty pak následovalo písknutí Hoochové a oddechový čas.
"Co se tam sakra děje?" obrátila jsem se na Freda, George a Harryho, jakmile se naše mužstvo shluklo.
Harry pokrčil rameny. "Nevím. Z nějakýho důvodu se mě ten pitomej Potlouk snaží shodit z koštěte."
"Někdo s ním musel něco provést," prohlásil George. "Snažíme se ho držet od Harryho, ale vždycky se vrací."
"A mezitím je zbytek týmu nechráněný před druhým Potloukem," řekla Angelina.
"Kromě toho takhle nemám vůbec šanci chytit Zlatonku," ozval se Harry a obrátil se na dvojčata. "Budete ten zákeřný Potlouk muset nechat na mě a starat se o ostatní."
"Zbláznil ses?" vyjela jsem na něj. "Vždyť ti urazí hlavu."
"Musíme to říct Hoochový, musí se to prošetřit," přidala se ke mně Alice.
"Jenže to bychom museli vzdát zápas," namítl Harry.
"Olivere," oslovila kapitána Angelina "Jestli to Harrymu odsouhlasíš, tak si budeš muset hledat nového chytače, protože jednoho ti zabije zmatenej Potlouk."
"Jste připraveni pokračovat ve hře?" zeptala se nás Hoochová, která k nám právě dorazila.
Oliver se podíval na náš tým. Zvažoval Harryho návrh. "Dobře. Frede, Georgi, nechte to na něm."
"Harry," oslovila jsem ho ještě, ve snaze ho přemluvit k jeho praštěnýmu návrhu.
"Kate, musíš to nechat na mě. Taková je prostě hra. Co tvoje hlava?"
"Příšerně bolí, ale nesnaž se odvést řeč jinam. Ty za chvíli nebudeš mít žádnou hlavu, protože ti jí ten pitomý potlouk urazí."
Harry na to už nijak nestihl zareagovat, protože se ozvalo zapískání píšťalky a museli jsme se vznést do vzduchu. Déšť byl nyní ještě hustější než předtím, stejně jako se bolest mojí hlavy stupňovala.
Koutkem oka jsem zahlédla nějaký záblesk. Otočila jsem se za tím, protože to klidně mohl být Potlouk mířící na mě, ale nic tam nebylo. Otočila jsem se zpátky a podívala jsem se na Camrál. Sakra, už mě kvůli té bolesti hlavy bolí i oči.
Jenže místo toho, abych našla Camrál a zaměřila se na něj, jsem se zaměřila na Harryho. Už vzdal svoje přemety, vývrtky a cokoliv, co mu pomohlo uniknout zákeřnému Potlouku, a jenom poletoval po okrajích hřiště nahoru a dolů. Právě proletěl kolem Malfoye.
"Kate!" křikl na mě Oliver. "Přestaň zírat na Harryho a snaž se hrát!"
Kývla jsem, ale stejně už mi nevěnoval pozornost. Zamířila jsem k zemi, kde se právě nacházel Camrál. Byla jsem zrovna několik metrů nad zemí, když těsně kolem mé levé ruky prolétl ten nezmatený Potlouk. Bylo to těsné, ale minul mě.
Jenže ve chvíli, kdy kolem mě proletěl, jsem pocítila ostrou bolest v pravé ruce. Byla to ostrá, řezavá bolest. Ale neměla jsem čas se tím zaobírat, protože se následně stalo něco dalšího. Pod sebou jsem pocítila prázdnotu. Na ničem jsem neseděla, prostě jsem jen padala. A vzápětí jsem se rozplácla na blátivé zemi. Přetočila jsem se na záda a přitiskla jsem si pravou ruku těsně k sobě v marné snaze ztlumit tak bolest. Do tváře mi dopadaly studené kapky deště a šedivé nebe bylo poslední, co jsem viděla předtím, než jsem ztratila vědomí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bibi Bibi | 21. ledna 2013 v 8:54 | Reagovat

*uvažuje,o čem budou ty další dvě pětiny kapitoly,
když Kate je mrtvá už tady*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama