32. kapitola - Spojené a propojené 2/5

21. ledna 2013 v 3:15 | NikaV |  Druhá část - Deník
Když jsem se pak probrala, byla ještě tma. Krátce jsem se podívala na budík. Byly teprve tři hodiny ráno. Za deset hodin budu na hřišti poletovat před celou školu. Ach jo. Veškerý včerejší optimismus byl kdovíkde. Měla jsem chuť schovat hlavu pod polštář a nevylézt. A přesně to jsem nyní udělala.
Jenže mě vyrušovalo odkašlání.
"Hodláš nyní vstát?"
Klidně ať si mě Hermiona budí, jak chce, ale já stejně nevylezu. Ale… Počkat. Proč by v tuhle dobu byla Hermiona vzhůru?

Vzápětí už jsem seděla na posteli a mžourala do tmy marně se snažíc něco spatřit. Zrovna dneska musí mraky zahalit měsíc. Rukou jsem vzala z nočního stolku hůlku a tichým "Lumos," jsem si rozsvítila. Světlo hůlky osvítilo postavu Toma v rohu, a když jsem si pak povšimla své průhledné ruky, už mi všechno došlo.
"Aha," zamumlala jsem a vylezla jsem z postele.
Jenže místo toho, aby si Tom všimnul mě a mého rozkošného pyžama se zelenou žirafou, tak ho zaujalo koště v rohu. Přešel k němu a začal si ho prohlížet.
"To je…"
"…školní. Ale dočasně jsem si ho půjčila já."
Tom se zamračil. "Vždyť si říkala, že tě nevzali do týmu."
"Taky nevzali. Teda vlastně vzali."
"Takže jsi mi lhala?" Tom se na mě podíval vyčítavým pohledem.
"Ne," odpověděla jsem mu rázně. "V tom týmu jsem zhruba tak od dnešního rána. Včera v noci napadli další dvě studentky a jedna z nich byla nebelvírské střelkyně. Zítra, vlastně dneska, je zápas a já jsem za ní náhradnice."
"Už jsem ti říkal, že Famfrpál jenom zbytečně zabírá čas a energii."
"Jo, to jsi říkal. Jenže teď těžko půjdu za Oliverem s tím, že nebudu hrát, protože se to nelíbí jednomu klukovi z deníku."
"Já jsem jenom kluk z deníku?"
"Ne, já… já to tak nemyslela. Ale pro ostatní tak jsi. Ledaže bych všem prozradila, co jsme ve skutečnosti zač."
"To nesmíš!" zamítl to rázně Tom.
"Tak vidíš. Budeš si muset zvyknout, že pro ostatní jsi jen kluk z deníku, který si občas z něho vyskočí. A…" Zarazila jsem se, protože v tu chvíli mě napadla jedna maličkosti. "Počkat. Ty si můžeš z toho deníku vyskočit kdykoliv chceš?"
"Vlastně ne," přiznal Tom. "Dostanu se z něj jenom, když je ještě někdo blízko v astrální rovině a to jsi v těchto případech ty. Musel bych napřed najít sebe v současnosti a sloučit se s ním."
"Teď můžeš jít, kam chceš?"
"To také ne," zavrtěl hlavou. "Musím se držet v tvé blízkosti a navíc ty musíš být minimálně na začátku poblíž deníku."
"A to tě nenapadlo, říct mi to dřív?" vyhrkla jsem.
Pokrčil rameny. "Asi jsem zapomněl. Nepřipadalo mi to důležité."
"Nepřipadalo ti to důležité? Vždyť je to jeden z mála způsobů, jak spolu můžeme mluvit. Co kdyby se tvůj deník někam ztratil? Pak už bychom spolu nikdy nemluvili a já bych ani nevěděla proč."
"Když ti jako omluvu pomůžu vyčarovat nějaký nejnovější model koštěte, tak mi to promineš?"
"To bych…" Zarazila jsem se uprostřed věty a užasle jsem se na něj podívala. "Ty bys dokázal vyčarovat Nimbus Dva tisíce jedna?"
"Já ano. Ale to není důležité, protože to musíš udělat ty."
"Proč já?" zeptala jsem se ho.
"Kdybych to udělal já, tak koště zmizí. Možná ne hned, ale mohlo by třeba při zápase zmizet a ty bys spadla. To by nebylo dobré."
"Proč by zmizelo?"
"Ze stejného důvodu jako se tu nemůžu volně procházet. Moje tělo je kdovíkde. Za to ty dokážeš vytvářet věci, které nezmizí. Zmizí jedině v případě, že se tvoje mysl ztratí nebo vyčerpá."
"A to se mi nestane při zápase, že ne?" zeptala jsem se s obavami.
Usmál se. "Ne," zavrtěl hlavou. "Pokud teda při zápase neusneš, nepřejdeš do astrální roviny a nezačneš tam vyvádět nebezpečné věci. Anebo pokud opět nespoutáš své schopnosti." Hlavou mi probleskla vzpomínka. Moje sázka s Malfoyem o pět galeonů, které jsem vyčarovala pomocí projekce. Později si stěžoval, že se vypařil. Myslela jsem si, že si to vymýšlí, ale možná měl pravdu.
"Tak tohle zrovna teď nehrozí. Takže co musím udělat?"
O značnou chvíli později a spoustu snahy později, kdy jsem musela dopilovat detaily, před námi stál Nimbus Dva tisíce jedna. Stejně rychlý, stejně naleštěný a snad i stejně ovladatelný. Prostě stejný jako má Malfoy. Ten bude koukat, že ho mám i já. A ostatní taky.
"Sakra," zaklela jsem.
"Děje se něco?" optal se mě Tom.
"Jenom trochu problémy s tím, kde jsem ho vzala. Nešlo by to udělat, aby vypadalo jako obyčejné školní?"
"Šlo," odpověděl mi.
"Budu to muset zase předělávat?"
Bohužel přikývl.
"Myslím, že už chápu, proč tohle nedělám častěji," prohlásila jsem později, když jsem se vyčerpaně posadila na postel. "Je to moc vyčerpávající."
"Když to děláš častěji, tak ani ne."
"Díky Merlinovi, že moje tělo klidně spí a nebude tak vyčerpané jako jsem teď já."
Tom se podíval na hodiny. "Máš asi tak tři nebo čtyři hodiny, než bude muset vstát."
"Výborně," pronesla jsem a zvedla jsem i se svým novým koštětem. "Čas na trénink."
Překvapeně se na mě podíval. "Teď v té tmě chceš jít trénovat? Nebojíš se, že do něčeho narazíš?"
"A kdy jindy mám trénovat?" pokrčila jsem rameny. "Mám teď nové koště, které si musím vyzkoušet. Ráno na to nebude čas."
"Dobře, jak myslíš. Jenom se v té tmě venku neztrať."
"Neboj," odpověděla jsem mu. U dveří jsem se pak zarazila. "Nepůjdeš taky?" zeptala jsem se ho.
"Myslím, že si zalezu zpátky do deníku. Hodně štěstí při zápase."
Tom měl pravdu ohledně té tmy venku, což se potvrdilo, jakmile jsem vylezla ven. Nebylo vidět na krok. Ale před chvílí jsme zvládla vytvořit jen tak z ničeho nejlepší závodní koště, tak proč bych nezvládla pár světýlek? Párkrát jsem luskla prsty a bylo to.
Stejně tak jsem se přesvědčila i o rychlosti koštěte. S tím školním se to nedalo porovnávat. Kromě toho to noční létání je úžasné. Všude okolo temnota a jen několik malých světýlek. Někdo by možná měl z té tmy strach, ale já jsem neměla. Možná bych se ve fyzickém světě také bála, ale v astrální rovině jsem se cítila sebejistější. Kdybych tak mohla hrát i ten zápas v astrální podobě. Jenže nechci riskovat, že se uprostřed zápasu rozplynu. Raději to udělám po staru.
Říká se, že když se člověk dobře baví, tak čas utíká hrozně rychle. Právě tohle se nyní uplatnilo v praxi. Zapomněla jsem na čas a vzpomněla jsme si na něj, až když se začalo rozednívat.
"Sakra," zaklela jsem a rychle jsem zamířila k zemi. O půl hodiny později už jsem vcházela do svého pokoje. Na hodinách bylo šest ráno. Koště jsem uklidila, kam patří a to pravé, pomalé jsem schovala pod postel. Budu ho muset někdy vrátit.
A pak jsem udělala něco, co normálně nedělám. Nebo alespoň ne v astrální rovině. Lehla jsem si do postele a odpočívala jsem. Jindy nejsem tak unavená, ale poslední dobou se cítím víc vyčerpaná.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bibi Bibi | 21. ledna 2013 v 8:45 | Reagovat

Jsou s Tomem jak staří manželé:D

2 Me Me | 21. února 2013 v 17:11 | Reagovat

NikyV jak si jen mohla, kvůli tobě mi Tom začíná být hodně sympatický....víš jak se mi bude špatně vyrovnávat s tím, že je to strašnej hajzl =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama