32. kapitola - Spojené a propojené 1/5

21. ledna 2013 v 3:12 | NikaV |  Druhá část - Deník
"Kdo je Ufňukaná Uršula?" zeptala jsem se. "A kde vzala vlastní umývárnu? Má bohaté rodiče, kteří jí koupili vlastní záchodky?"
"To bych si radši na jejím místě vyprosil vlastní ložnici s koupelnou. Je to výhodnější," prohlásil Ron.
Hermiona nás oba dva zpražila pohledem. "Uršula je duch," vysvětlila mi. "A věděla bys to, kdyby si byla na Oslavě úmrtí," dodala vyčítavě.
Protočila jsem oči. "Takže celý čas tráví na záchodech? To musí mít vážně zábavný posmrtný život."


"Vlastně je hrozně hysterická," pokračoval Ron. "A nesmíš skoro nic říct, aby se z toho nerozbulela."
"Páni," žasla jsem. "Tak tu musím poznat. Tu si nastěhuju k nám na záchody."
"To radši ne," zavrtěla hlavou Hermiona. "Má ve zvyku brečet a vytopit vodou celou koupelnu."

"Tak to ať radši zůstane, kde je," prohlásila jsem. Ale pak jsem se zarazila. Uvědomila jsem si totiž, kde to právě teď jsme. Před chvílí jsme prošli kolem Filche, který si nás podezřívavě měřil, ale to ostatně každého, kdo se ocitl v blízkosti haloweenského místa činu. A právě tam jsme se právě nacházeli. Stačilo otočit hlavu doleva a viděli jsme nápis, kde právě chyběla nožička u písmena R.
"Co je?" zeptal se mě Harry.
"Teď to dává smysl," oznámila jsem jim. Dřív, než se někdo z nich stihl zeptat, co tím myslím, jsem pokračovala: "Tenkrát tady byla kaluž vody. A dneska dopoledne zase. Musela to být Uršula."
"Jo," souhlasil Ron "Byla na té oslavě úmrtí a Protiva ji urazil, tak si pak nejspíš vylévala zlost na kohoutcích umyvadel."
"Třeba něco viděla," napadlo Harryho.
"Tak se jí zeptáme," navrhla jsem a vešla jsem dovnitř do umývárny. Na první pohled bylo znát, že se tady o to nikdo nestará. Otlučená umyvadla, poškrábané dveře od kabinek, polorozbitá zrcadla a to všechno bylo doplněné mokrou podlahou. Vypadá to, že Uršula dnes nemá zrovna moc velkou náladu.
"To bude báječné," prohlásil Ron sarkasticky. "Zatímco tu budeme pracovat na lektvaru, tak se můžeme vyptávat Uršuly, co ví. Kolik nám toho asi poví?"
Hermiona ho ignorovala a místo toho začala u jednoho umyvadla rozmisťovat kotlík a další věci. Ještě dnes jsme se chtěli pustit do přípravy Mnoholičného lektvaru. Bohužel jsme po prozkoumání receptu zjistili, že to bude trvat zhruba měsíc.
Rozhlédla jsem se kolem a pak jsem pokrčila rameny. "Stejně tu nikde není. Ale mohla by si tu občas uklidit," utrousila jsem poznámku.
Harry se podíval někam za mě. "Ehm… Kate…"
Ignorovala jsem ho. "Proč si vůbec vybrala zrovna záchody? Nemohla si vybrat nějakou učebnu? Tam aspoň není tolik vody."
Ron si odkašlal, ale už to bylo zbytečné, protože vzápětí jsem pochopila, co se mi snaží naznačit. Za mnou se totiž ozvalo kvílení: "Není ti to tu snad dost dobré?"
Bleskově jsem se otočila. Přímo za mnou se vznášela Ufňukaná Uršula. Její vzhled docela seděl k této umývárně. Měla zplihlé vlasy a tlusté brýle, nemluvě o její rozšířenější postavě, ale to nebylo nic v porovnání s jejím výrazem a křikem.
"Nikdo tě nenutí sem chodit. Víš, pro mě tohle znamená domov! A není moje vina, že se tu o to nikdo nestará! Kdybych mohla tak to tu dám do pořádku, jenže nemůžu, protože jsem…"
"Průhledná," doplnil Ron její úpění.
Uršula velmi hlasitě vzlykla a začala zběsile poletovat po místnosti. Z jejího hrdla se přitom dralo hysterické kvílení.
"Oni to tak nemysleli, Uršulo," pokoušel se ji uklidnit Harry. "Víš, my jsme se tě jen chtěli zeptat, jestli jsi náhodou tady něco nezahlédla tehdy v Předvečer všech svatých. Určitě si už něco slyšela o tom, co se stalo venku na chodbě. A protože si odešla z Oslavy dřív, tak jsme myslili, že jsi možná něco důležitého zahlédla."
Uršula se zastavila a pozorně poslouchala Harryho. Nakonec přestala úplně se vzlykáním a zeptala se ho: "Takže si myslíš, že jsem důležitá?" Přitom se podívala do země a přísahala bych, že jsem zahlédla, jak se pousmála.
"Rozhodně ano," potvrdil Harry její domněnku.
"No, ten večer jsem něco zahlédla," začala s vyprávěním. "Na chodbě jsem proletěla kolem dvou postav."
"A všimla sis, co dělali? Nebo jak vypadali?" ptala jsem se jí.
Uršula se přestala dívat na Harryho a místo toho se zamračila na mě.
"Já jsem měla na práci jiné věci, než zkoumat, kdo co dělá," odsekla mi.
Ron se k nám naklonil. "Překlad: Měla příliš práce se zápasením s kohoutky, protože vytopení koupelny je důležitá činnost."
Odfrkla jsem si. Bohužel si toho Uršula všimla a probodla mě pohledem.
"Nepřeji si, abyste o mně mluvili za mými zády!" zakvílela. "Aby to bylo jasné, i já mám své city. I když jsem už mrtvá!"
"To my víme," uklidňoval ji Harry. "A také ti moc děkujeme za to, cos nám řekla. Moc si nám tím pomohla."
Uršula se znovu na Harryho usmála. "Kdybych ti mohla ještě s něčím pomoct, tak se zase někdy stav." A potom vletěla do jednoho záchodu. Fuj. Jestli ze mě někdy bude duch, tak se budu držet dál od odpadních trubek.
"Tak už je to skoro jasné," pokrčila jsem rameny. "Ty dvě osoby byly Malfoy a Malfoyová." Ale jak pak do toho zapadám já?
"Nechci vás vyrušovat," ozvala se Hermiona "Ale budeme muset někde získat pár přísad."
"Tak si to vezmeme ve skladu přísad pro studenty," prohlásil Ron lhostejně.
"Tam právě nebudou," řekla mu Hermiona. "Jedná se o kůži hřímala a roh lidožravého dvojrožce. To bude mít jenom Snape ve svých zásobách."
"Výborně," prohlásila jsem. "Tak jenom okrademe našeho učitele lektvarů."
"Nejjednodušší by bylo," navrhl Ron, "kdybyste prostě zítra na hřišti toho Malfoye z koště shodili."
Zarazila jsme se. "Díky Rone," prohlásila jsem ironicky. "Dneska se celé dopoledne nervuju ze zítřejšího zápasu a před chvílí se mi na to podařilo na to dočasně zapomenout. A ty jsi mi to právě připomněl."
"Hups. Promiň," omluvil se mi.
Opřela jsem se zády o zeď a podívala jsem se na strop. Povzdechla jsem si. Kdykoliv si vzpomenu na svůj zítřejší zápas, pocítím v sobě úzkost. Mám chuť panikařit. Utéct, schovat se, schoulit se do klubíčka, skočit do jezera… Prostě cokoliv.
Někdo mi položil ruku na rameno. Otočila jsem hlavu doleva a podívala jsem se na Harryho. "Kate, to bude dobrý," uklidňoval mě. "Znám tenhle pocit. Cítil jsem se stejně před prvním zápasem. A nakonec jsme vyhráli."
"Ale tenkrát tě málem Quirrell shodil z koštěte," namítla jsem.
"Pochybuju, že by si Lockhart přál tvojí smrt," řekla Hermiona.
Podívala jsem se na ni. "I kdyby jo, tak by to nezvládnul."
"Tak vidíš," pověděl mi Harry. "Všechno se zvládne."
"Ale nemám koště."
"Tobě stačí školní." Mávnul Ron rukou. "I na něm zvládneš zaletět rekord."
"Na koštěti jsem naposled seděla na konkurzu. Vyšla jsem ze cviku."
Harry pokrčil rameny. "Tak si to procvičíš. Na večeři se domluvíš s Woodem a potom ještě stihneš trochu tréninku."
"Co mám s váma dělat?" Pokrčila jsem rameny. "Za jak dlouho je večeře?"
"Vlastně už teď," pronesl Ron, který má vždy přehled o tom jídle.
"Tak běžte. Já to tu zatím dodělám," řekla nám Hermiona.
"Nechceš pomoct?" zeptala jsem se jí spíše ze zdvořilosti.
"Běž trénovat," pověděla mi Hermiona. "Lektvar má ještě času dost, ale tobě do zítřka moc času nezbývá."
"Fajn," přikývla jsem. "Tak jdeme."
Když jsme dorazili do síně, už byla z většiny plná. Stoly byly plné jídla, ale neměla jsem moc hlad. Žaludek jsem měla stažený nervozitou a to je ten zápas až zítra. Jediné, co jsem do sebe dostala, byl krajíc chleba.
"Támhle je Oliver," ukázal Ron někam za mě.
"Tak já zajdu pro košťata," řekl mi Harry. "Vezmu i tobě."
"Jo, díky," poděkovala jsem mu.
Harry odešel, ale já jsem se přesto k ničemu neměla. Při pomyšlení, že bych měla jít za Oliverem, mě zachvátila úzkost. Ron na mě zůstal koukat. "Co je?" zeptala jsem se ho, když už jsem to nemohla dál vydržet.
"Na co čekáš? Máš jít za Oliverem."
"Jo, ale..." Krátce jsem pohlédla na Olivera. Pak jsem se obrátila zpátky na Rona. "Nebude působit blbě, když tam přijdu a zeptám? Nepřipadá ti to jako dolejzání?"
"Holky," zamumlal si pro sebe Ron a protočil oči. "Prostě za ním běž a zeptej se ho."
"Copak Ronánku? Snad už si nám nezačal randit?" ozvalo se od osoby, která si právě sedala napravo ode mě.
"No, věk už na to brzo budeš mít…" Začal nad tím přemítat jeho bratr, který se posadil nalevo ode mě. "Otázkou je, která by tě chtěla…" Odpovědí mu byl chleba, který po něm jeho mladší bratr hodil.
"Takže která dáma zlomila tvé srdce?" zeptal se Fred, který seděl napravo ode mě.
"Žádná," odsekl Ron.
"A co ti tedy to něžné pohlaví provedlo?" zeptal se George.
"Mě nic. Ale právě jedna členka něžného pohlaví není schopná vstát a jít se zeptat Olivera, jak to bude zítra."
"Jo," George se podrbal na hlavě. "Taky jsme na to zvědavý, jak to zítra budeš."
"A pro vlastně nechceš, Kate, jít za Oliverem?" zeptal se mě Fred.
Zamračila jsem se na něj. "Proč myslíš, že mluvil o mně?"
"A nemluvil snad o tobě?"
"Mluvil," odpověděla jsem mu po pravdě.
Fred se vítězoslavně usmál.
"Nechci dolejzat. A co když už má nějakou jinou náhradu, já tam přijdu, zeptám se ho a nakonec z toho bude jeden velký trapas?"
"Moc to řešíš," řekl mi Ron. "Prostě tam jdi."
"Neboj, Rone," uklidnil ho George. "Tohle zařídíme."
A než jsem si stihla uvědomit, co tím vlastně myslel, už to provedli. Oba dva se zavěsili z každé strany za moje ruce a vytáhli mě na nohy. Vzápětí už naše trojice mířila k Oliverovi.
"Kluci," oslovila jsem je. "Nechcete změnit strategii? Takhle mě někam táhnete proti mojí vůli už potřetí během pár měsíců."
"A proč?" zeptal se mě George. "Vždyť to funguje."
"A navíc jsme tě takhle dostali do týmu. Kde bys teď byla bez nás?"
"V klidu bych teď večeřela bez stresu ze zítřejšího zápasu."
"Hej, Olivere!" zavolal George. Oliver otočil hlavu a podíval se na nás. To už jsme byli jenom pár kroků od něj.
"Však ty nám jednou poděkuješ," pověděl mi Fred. Přitom mě kluci konečně pustili, jenže zároveň mě postrčili dopředu. Asi to dostatečně neodhadli, protože jsem následně vrazila do Olivera. Ocitli jsme se tak až v přespříliš velké blízkosti.
"Promiň," omlouvala jsme se mu hned a o krok jsem poodstoupila. "To kluci," pokusila jsem se o nevinný úsměv, ale spíš jsem se jenom nevinně ušklíbla.
"V pohodě," uklidnil mě.
Pak jsem chtěla začít s tím tématem, se kterým mám právě teď tolik problémů, jenže jsme nebyla jediná, začal mluvit.
"Víš, jak si říkal, že jsem náhradnice, a když se teď stalo tamto Daisy a navíc zítra je ten zápas a ty ho asi nebudeš chtít odvolat, tak jsem se tě chtěla zeptat na ten zítřek," vyhrkla jsme ze sebe možná až příliš rychle.
"Vlastně jsem tě zrovna hledal a chtěl jsem s tebou mluvit o tom samém," odpověděl mi.
"Vážně?" Ze srdce mi spadl kámen. Tímto je ten možný trapas zažehnán.
"Vážně. Ale bohužel asi budeš muset hrát na školním koštěti."
"Lepší něco než nic," pousmála jsem se.
"Trošku bych tě vyzkoušel, jak ti to jde a trochu to s tebou potrénoval, ale teď opravdu nemám čas. Musím… to je vedlejší. Asi by sis to měla na koštěti ozkoušet sama."
"To je v pohodě," mávla jsem nad tím rukou. Pak jsem se rozhlédla a moje oči spatřily Harryho vcházejícího do síně s košťaty v každé ruce. "Vlastně jsme teď chtěli zkusit takový narychlo trénink s Harrym," řekla jsem Oliverovi a kývla jsme hlavou směrem k Harrymu.
Oliver se krátce podíval na Harryho a potom se otočil zpátky na mě. "Výborně. Aspoň se částečně sladíš s někým z týmu. Takže hodně štěstí." A s těmi slovy odešel.
Zamířila jsem přímo k Harrymu. "Všechno vyřízeno?" zeptal se mě.
"Jo," přikývla jsem. "Teď mi můžeš říkat slečno spoluhráčko."
Venku jsme ještě měli světlo, což bylo ideální pro pozdní trénink. Harry sebou vzal Camrál, se kterým jsme trénovali přihrávky, a zároveň jsem trénovala rychlost. Celkově to ani tak nepřipomínalo trénink, jako spíš naše hraní famfrpálu v létě. Obzvlášť když se pak ještě přidala dvojčata, kterým předtím v síni došlo, co chystáme a tak si došli pro košťata. Tenhle trénink jsme si všichni užívali, a dokonce nám ani nevadilo, když se nakonec setmělo. Na to měli dvojčata pár šikovných věciček, možná jejich výroby, které nám zvládly osvítit hřiště a míč.
Nakonec jsme to skončili až kolem osmé hodiny, kdy jsme začali přimrzat ke košťatům a když už se nám blížila večera. Nevím, jestli to bylo tím přátelským prostředím nebo endorfiny ze cvičení, ale měla jsem z toho dobrý pocit. Byla to zábava. Připomněla jsem si, proč mám ráda to létání. Pro tu rychlost, svobodu. Letět prázdnotou mi připomíná astrální svět, kde si můžu dělat, co chci. Podařilo se mi tak zahnat ten strach ze zítřejšího zápasu. V tu chvíli jsem měla pocit, že to zvládnu.
Harrymu pak trochu zkazil náladu ten mrňavý prvák, který za ním pořád chodí a snaží se ho fotit. Harry se nakonec neudržel a před velkou skupinou lidí ho poslal pryč. Ani jsme se mu nedivila. Mě by to také štvalo, když by se mě snažil někdo vyfotit ve chvíli, kdy jsem upocená a promrzlá. Což jsem v tu chvíli byla také, ale díky té dávce optimismu mi to ani tak moc nevadilo.
Ovšem když jsem vyšla všechny schody nahoru do věže, už jsem ta nadšená nebyla. Ne že bych se zase vyloženě bála zápasu, protože na ten jsem v tu chvíli neměla ani pomyšlení. Byla jsem vyčerpaná. Na koštěti jsem neseděla pár měsíců a moje tělo mi to nyní připomínalo. A stejně tak si stěžovalo na moje ranní běhání, ačkoliv nyní už je to neběhání. Naposled jsme si ráno byla zaběhat někdy v září a od té doby jsem si po ránu spíš psala s Tomem.
Nyní jsem ale neměla ani sílu napsat mu, co se mi stalo. Jediné, co jsme dokázala, bylo převléknutí do pyžama a rychlé vyčištění zubů. Pak už jsem jen padla do postele a ihned jsem usnula.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bibi Bibi | 21. ledna 2013 v 8:41 | Reagovat

Úžasná pětina kapitoly:D

2 Michato Michato | 30. ledna 2013 v 15:21 | Reagovat

Hezký. Jen já si musím rejpnout ( promiň :( :D). Skoro na konci máš větu : Harry sebou vzal Camrál, se kterým jsme trénovali přihrávky, a zároveň jsem trénovala rychlost.
Myslím že když něco bereš tak má být s sebou ne ? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama