33. kapitola - Důvěra 1/3

27. ledna 2013 v 11:12 | NikaV |  Druhá část - Deník
Ráno mě probudily paprsky slunce dopadající na mou tvář. Přimhouřila jsem oči a zastínila jsem světlo rukou. Mezi závěsy v okně je malá mezera a právě tou mi musí slunce svítit do očí. Posadila jsem se na posteli a promnula jsem si oči.
To byla teda dlouhá noc. Napřed se tu objevil Tom a snažil se vysvětlit, co se dělo na hřišti. A stejně jako vždy, když se pokoušel o nějaké vysvětlení toho, co je mezi mnou a Harrym, byl v koncích.

Harry… Včera jsem mu řekla to, co jsem tajila už od té chvíle, kdy jsme se poprvé potkali. Jak by to vypadalo, kdybych mu tehdy rovnou řekla, co mezi námi je. Pak by na to Harry reagoval jinak.
Harry se na mě nenaštval ani nic jiného. A já jsem čekala… vlastně ani nevím, co jsem čekala. Že z toho bude nadšený? To těžko. Nemám mu ani, co vyčítat, on neudělal nic špatného. Já jsem tady ta lhářka. Ale přesto jsem čekala něco jiného. Nečekala jsem, že řekne potom, co znamená bilokant a co dokáže, že bychom měli jít spát. Ale chápu to tak, že si to všechno potřebuje promyslet.
Teprve teď jsem otočila hlavu doleva a podívala jsem se na Harryho postel. Byla prázdná. Přikrývky byly ustlané a polštáře nadýchané, jako kdyby tam vůbec nebyl. Vzápětí jsem uslyšela kroky z druhé strany. Otočila jsme hlavu a podívala jsem se na přicházející ošetřovatelku.
"Výborně, už jste vzhůru!" sdělila mi. "Jen vás vyšetřím a budete moct jít na oběd."
"Oběd? To už je tolik hodin?" zeptala jsem se překvapeně.
"Za deset minut je poledne," odpověděla mi a pomocí své hůlky zkoumala můj zdravotní stav. "Máte ještě nějaké bolesti?"
"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "A kde… kde je Harry?"
"Pan Potter odešel už ráno po probuzení."
"A proč jste mě taky nevzbudili?"
"Pan Potter vás chtěl nechat vyspat. A váš zdravotní stav už je v pořádku, takže se můžete obléknout a jít," oznámila. "Jenom ještě vypijete před odchodem tyhle lektvary," ukázala na můj noční stolek.
Lektvary jsme vypila tak rychle, že jsem ani nestihla postřehnout jejich nechuť. Stejně tak jsem se rychle oblékla a za pět minut už jsem odcházela z ošetřovny. Madame Pomfreyová asi přišlo divné, proč takhle pospíchám. Jenže tohle bych ji těžko vysvětlila.
Nepochopila by, že nechci, aby Harry chodil po hradě s mým tajemstvím v hlavě. Není to tak, že bych mu nevěřila, to bych mu to tajemství ani nesvěřila. Spíš jde o to, komu by to mohl prozradit. Harry není žádná drbna, aby to hned každému vyslepičil, ale Ronovi a Hermioně by to svěřit mohl.
A já jsem nechtěla, aby to věděli i oni. Věřila jsem jim stejně jako Harrymu, jen si nejsem jistá, jestli by to pochopili. Už tak jsem nejistá, jak to chápe Harry a co se mu honí hlavou.
Jako první jsem vběhla do společenské místnosti, ale stačilo mi jedno rozhlédnutí, abych zjistila, že tady nejsou. Vzápětí jsem prolezla otvorem, přičemž jsem minula Ginny, která mi chtěla pogratulovat k zápasu. Neměla jsem čas, právě Harry možná mluví s Ronem a Hermionou, takže jsem ji jenom krátce pozdravila a už jsem běžela dál.
Nejprve jsem mířila přímo do Velké síně. Právě je oběd, takže budou nejspíš tam. Jenže na schodech u druhého patra jsem se zarazila. Možná jsou na záchodech u Uršuly a pracují na lektvaru. Měla jsem pravdu, jak jsem zjistila, když jsem se přiblížila ke dveřím umývárny. Zevnitř se ozývaly hlasy a nebyl to žádný Uršulin ufňukaný a hysterický. Hlasy svých nejlepších přátel poznám.
"Kate!" vypískla překvapeně Hermiona, když jsem vtrhla dovnitř.
Přelétla jsem je pohledem. Seděli tam na zemi kolem kotlíku. Vypadali normálně. Žádné rozpačité pohledy. Teda až na Harryho, který tam s nimi seděl také. Možná jim to nakonec neřekl.
"Proč jsi tak udýchaná?" zeptal se mě Ron, když jsem se posadila mezi něj a Harryho.
"Proto-že…" nemohla jsem popadnout dech. "Protože si… vynahrazuju to svoje… ranní běhání."
"Jak vynahrazuješ?" zeptal se Harry. "Ty už neběháš poránu?"
"Ne," odpověděla místo mě Hermiona. "Každé ráno si za to píše do toho deníku."
"To je ta malá černá knížečka, jak ji sebou teď pořád nosí a jak chtěla, abys ji donesla na ošetřovnu?" zeptal se Ron.
Jenže to, že si zlepším svoje schopnosti, se mi bude v životě hodit víc než nějaké ranní běhání. Kromě toho mi někdy připadá, že Tom je jediný, kdo mi rozumí. Možná z toho důvodu jsem o něm Harrymu neřekla.
"Hej, já jsem tady taky," ozvala jsem se. "Tak se o mně nebavte, jako kdybych tu nebyla."
"Náhodou jsme se předtím, než si dorazila, bavili o Dobbym na ošetřovně," změnil Harry téma.
Ztuhla jsem. Naráží tím na to, jak mě Harry viděl? Nebo se opravdu bavili jenom o Dobbym? Podívala jsem se na Harryho ve snaze vyčíst z jeho výrazu, jestli jim to řekl. Stejně tak i Harry se díval na mě a sledoval moji reakci.
Zachovala jsem kamennou tvář a zeptala jsem se jich: "A co na to teda říkáte?"
"Že si s tím lektvarem musíme pospíšit," vysvětlil mi Ron.
Takže jim to neřekl a mně tak spadl kámen ze srdce. Oddechla jsem si. Jenže ne na dlouho.
"To mi připomíná, Kate," oslovil mě Harry. "Že bys nám mohla říct," opět jsem ztuhla "co po tobě Malfoy včera chtěl." A následovalo další oddechnutí. Jestli mi tohle bude dělat častěji, tak z toho dostanu tak akorát infarkt.
"Malfoy? Kdy? Co? Jak?" ptal se zmateně.
"Ale," mávla jsem rukou. Pak jsem si bezděčně pohladila zápěstí. "Nic vážnýho. Ani jsem doteď nepochopila pořádně, co to po mně vlastně chtěl."
"On to bral docela vážně," řekl jim. Vzápětí mě chytil za ruku dřív, než jsem stihla ucuknout. Nestiskl mi ji tak pevně jako Malfoy, ale zároveň to nebylo ani tak něžně jako s Harrym před šatnou. Prostě mě teď vzal za ruku a vyhrnul mi rukáv. Zároveň ji natočil tak, že Hermiona s Ronem mohli vidět rudý pruh na mém zápěstí.
Hermiona zalapala po dechu. "To ti udělal on?"
"Tohle si vypije," zamumlal Ron.
"Nic to není," odsekla jsem a vytrhla jsem svoji ruku z Harryho dlaně. Rukáv jsem si stáhnula níž. "A s Malfoyem si to vyřídím sama."
"Neříkalas něco takovýho dřív, a co si pak z toho měla? Zraněnou nohu, zápal plic a můj ztracený plášť."
Probodla jsem Harryho pohledem. Sice měl pravdu, ale stejně mi to vadilo. Navíc tohle bylo poprvé, co se zmínil o svém plášti, který má Malfoy mojí vinou. Přestože si všichni tři uvědomovali, že to je kvůli mně, z pláště se stalo nedomluvené tabu. Tomuhle tématu jsme se prostě vyhýbali.
"A co teda po tobě chtěl?" vyptával se Ron.
"Nevím," pokrčila jsem rameny a odtrhla jsem svůj zamračený pohled od Harryho. "Něco o jeho ségře. Pořád něco mlel o tom, že se mám od ní držet dál. Přitom jsem ji nic neudělala. Naposled jsem ji viděla předevčírem na chodbě a tam jsem ji nic neudělala."
"Je to divný," poznamenal Ron. "Ale tuhle, když jsem šel pozdě na hodinu formulí. jsem ji viděl. Najednou se zjevila před dveřmi jedné učebny a něco začala strkat do tašky."
"Zjevila, jakože rychle přiběhla?" zeptala se Hermiona a potom ještě dodala: "Protože to by nebylo až tak divné. Prostě šla pozdě na hodinu."
"Ne," zavrtěl hlavou. "Zjevila, jakože se prostě objevila. Myslím… myslím, že měla neviditelný plášť."
"Plášť!" vyhrkla Hermiona. "Možná takhle schovává Malfoy tu neznámou příšeru. Pomocí přilepovacího kouzla na ni přilepí neviditelný plášť a tak se může pohybovat po škole."
"Ehm… o čem to teď přesně mluvíte?" zeptala jsem se.
"Předtím jsme diskutovali o tom," začal mi vysvětlovat Ron. "Jak tu příšeru z Tajemný komnaty vodí po škole. Musel by si jí někdo všimnout."
"Možná nepotřebuje plášť," ozval se Harry. "Některé bytosti se dokážou zneviditelnit samy. Že jo, Kate?"
Probodla jsem ho pohledem. Musím si s ním při nejbližší příležitosti promluvit o samotě. Takhle by to mohlo někomu dojít z těch narážek. Už teď bylo ve vzduchu znát napětí.
"To už mě taky napadlo," promluvila Hermiona, která byla skloněná nad kotlíkem a nevšimla si tak toho napětí. "Ale pak jsem to zamítla. Většina tvorů má jenom přírodní maskování, ale ta by mu tu byla k ničemu, protože stromy jsou něco jiného než kamenné chodby. A… neuniklo mi něco?" zeptala se, když zvedla hlavu od kotlíku a podívala se na nás. Právě jsme se na sebe s Harrym mračili a Ron nás stejně jako Hermiona zmateně sledoval. Nechápali, co se právě teď děje mezi mnou a Harrym.
A dřív, než jsem stihla Hermioně odpovědět, že se nic neděje, promluvil Harry: "To by ses měla zeptat Kate."
"Tak a já mam toho dost," vyhrkla jsem a vstala jsem. "Ty a já, chodba, teď hned." Nemusela jsem ho ani moc nutit, šel sám. Vyšli jsme ven na chodbu a uvnitř umývárny jsme zanechali zmatené a nic nechápající Rona a Hermionu.
"Může mi říct," začala jsem, sotva se za námi zavřely dveře, "co to do tebe vjelo? To ti tak vadí pravda?"
"Pravda mi nevadí," odsekl Harry. "Štve mě, že nejseš schopná říct těm dvěma pravdu."
"Nepochopili by to," zamumlala jsem.
"A jaký je rozdíl mezi nimi a mnou? Proč by to oni neměli pochopit a já jo?"
"Protože ty seš toho součástí!" vyhrkla jsem a zvýšila jsem přitom hlas víc, než jsem chtěla. "Tebe se to taky týká! To mezi námi je to divný spojení, který nikdo neumí vysvětlit!"
"A to je ten jediný důvod?" vyštěkl Harry.
"Ne!" odsekla jsem. "Navíc si nejsem jistá, jestli to chápeš vůbec ty."
"Tak proč si mi to teda vůbec říkala?" zeptal se mě, jenže pak se zarazil. "Ty bys mi to neřekla. Kdybych tě neviděl, tak mi to ani nesvěříš."
"Řekla!" vykřikla jsem. "Chystala jsem se ti to říct," dodala jsem už trochu klidněji. "Tam na hřišti před zápasem. Jenže nás přerušili."
"Jasně," prohlásil Harry s ironií v hlase.
Ohromeně jsem na něj zírala. "Ty mi nevěříš?" zeptala jsem se ho.
"A proč bych měl? Celý rok a půl, co tě znám, mi lžeš. Ustavičně. A lžeš dál, i když ti na to přijdeme."
"A co jsem měla dělat?" vyhrkla jsem. "Hned ve dveřích, když jsem tě uviděla, jsem měla říct: Hej, o tobě se mi už šest let neustále zdá?"
"To bych skousnul spíš," odpověděl mi Harry tvrdým hlasem. "Hlavně, že Malfoy to ví," poznamenal Harry.
"Malfoy nic neví," zavrčela jsem na něj. "A nikdy ani nic moc nevěděl."
"Ale něco věděl. Něco jsi mu řekla."
"Neřekla!" vyhrkla jsem. "Nebo řekla, ale to jsem nechtěla. V tu chvíli jsem neměla na výběr. To bylo tehdy u toho jezera. A navíc teď už nic neví. Co věděl, jsem mu z hlavy vymazala."
"Vymazal? Ty si hraješ s lidskou myslí?"
"Nehraju," odsekla jsem. "Lidská mysl není hračka. A je pěkně nebezpečná. Snadno tam zapomeneš, kdo jsi. Ty schopnosti nejsou nic pěkného. Jsou nebezpečné a špatně ovladatelné. Pořád se jich bojím, ale učím se je ovládat. A po tobě jenom chci, abys to neřekl Hermioně a ani Ronovi. Nepochopili by to. Nejsou na to připravení. A já jsem doufala, že ty budeš."
Harry na chvíli uhnul pohledem a zadíval se na zeď. Nakonec přeci jen promluvil: "Dobře, neřeknu jim to."
"Díky, Harry," poděkovala jsem mu a zároveň jsem mu oddechla.
Harry zamířil ke dveřím umývárny, ale předtím se ještě zastavil a řekl mi: "Měla bys lidem začít důvěřovat."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Sčítání čtenářů

Klik 100% (86)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama