29. kapitola - První magické experimenty 3/3

20. prosince 2012 v 15:57 | NikaV |  Druhá část - Deník
Kolem mě byla nicota a zároveň všechno. Tolik barev, obrazů, zvuků, lidí, hlasů, myšlenek… Kolem mě toho bylo tolik a zároveň nic. Nešlo mi na nic z toho se zaměřit. Všechno mě mátlo. Nedokázala jsem si vybavit ani svoje jméno. Moje mysl si nedokázala uvědomit, jestli jsem on nebo ona.
Moje hlava to nemohla vydržet. Všechny ty barvy, obrazy, zvuky mi bušily do spánků.
"Ne, přestaňte!" křičel nebo křičela jsem. Jakoby se mi jenom vysmívaly. Ne, přece se neztratím v…ať jsem kdekoliv. Musím se soustředit. Uklidnit svoji mysl. Z nějakého důvodu tu jsem. Musím něco najít. Moje hlava se rozhlížela okolo ve snaze něco najít. Jenže si moje mysl nedokázala vzpomenout, co hledá.
A pak to přestalo. Přede mnou se objevila žena, vysoká, blonďatá, draze oblečená.


"Pojď ke mně, Draco," oslovila mě. Draco? Tak se jmenuji? Poslechl jsem ji a udělal jsem krok dopředu. Ale moje noha mě neposlechla. Po jednom kroku se pode mnou podlomila a já jsem tvrdě dopadl na zem. Do očí se mi vedraly slzy. Kolem se začal ozývat plášť. Vzápětí u mě byla ta blonďatá žena, pravděpodobně moje matka
"Ššt, zlatíčko," uklidňovala mě a vzala mě do náruče. Bylo to příjemné. Cítil jsem se v bezpečí. Po chvíli dětský pláč přestal. A právě v tu chvíli jsem si uvědomil, že ten dětský pláč byl můj.
Ne, tady nemám být. Ať je tady jakkoliv krásně a bezpečně, není na to čas. Musím něco najít. Něco jiného, než je učení se chodit. Něco mnohem důležitějšího. Hledám něco, o nějaké dívce.
Obraz se rozplynul, matka zmizela. Zase tu byla černota. Ale ne na dlouho. Opět se přede mnou objevila určitá scéna.
Někdo mě držel v náručí, abych se mohl naklonit a podívat se do postýlky. Velmi honosné a přepychové dětské postýlky. A v ní, ve všech těch zelených dečkách z drahých látek, ležela jedna bytost. Ta nejroztomilejší a nejkrásnější bytost, jakou jsem doteď viděl. S těmi blonďatými vlásky a velkýma šedýma očima vypadalo jako malý andělíček.
Moje ústa se sama otevřela a pošeptala jí: "Já tě budu chránit, sestřičko."
A pak se znovu všechno rozplynulo. Tohle totiž nehledám. Hledám sice něco o nějaké dívce, ale ne o téhle. Nějaké mnohem rozdílnější. Ale nějaká souvislost s andělem tam je.
Opět jsem byl ve víru a kolem mě spousta obrazů. Viděl jsem hodně děvčat, ale žádná nebyla ta, kterou právě hledám. Všechny byly blonďaté nebo černovlasé. A zároveň nezajímavé. Ty nepotřebuji. Já musím najít někoho jiného. A poté moje oči spatřily rudý záblesk. Otočil jsem se za tím. Než jsem se stihl nějak pohnout směrem k tomu obrazu, ocitl se u mě. Nebo spíš já v něm.
Byl jsem před tmavými dveřmi. Díval jsem se na obchod s vývěskou Ollivanderovi - výrobce hůlek. Výlohy byly zaprášené a vůbec by normálního zákazníka nenalákaly, aby dovnitř vešel. Jenže já jsem přesto otevřel dveře. Možná to bylo z části kvůli mé touze po vlastní hůlce, ale spíše to bylo kvůli zvědavosti, kterou ve mně vzbuzovalo to světlo, které vycházelo zevnitř.
Když jsem vešel dovnitř, byl jsem přinucen kvůli té záři přivřít oči. Zároveň mě zasáhla vlna teplého vzduchu. Na čele mi z toho vyrašilo několik kapiček potu. Co se tu děje? Vyrábí tu další slunce? Moje oči viděly jen obrovskou záři a rudovlasou dívku. Je anděl?
A právě ve chvíli, kdy se dveře dotkly zvonku nad ním, to všechno přestalo. Záře zmizela a teplo také. Nezbylo nic než tmavý, ponurý krámek. Chvilku trvalo, než si moje oči přivykly na tu náhlou tmu. A když jsem znovu mohl vidět, pořádně jsem se podíval. Přede mnou stála dívka, zády ke mně. Ta samá, kterou jsem před chvílí ve své naivitě pokládal za anděla. Ne, byla to jenom obyčejná holka, která nejspíš také pojede do Bradavic. Ušklíbl jsem se nad svým omylem. Copak by nějaká holka v obyčejných mudlovských džínách mohla být anděl?
V tu chvíli se otočila a já jsem spatřil její tvář. Oválná tvář, jemné rysy, roztomilý nos a smaragdové oči. Kolem toho všeho se nacházela záplava tmavě rudých, dlouhých vlasů, které ji sahaly až k lopatkám. Když pak kolem mě prošla, udivila mě ještě víc. Pohybovala se s takovou lehkostí a elegancí, že by ji to mohla závidět nejedna dívka z čistokrevných rodin. S tou se musím seznámit, musím ji dostat do okruhu svých přátel. A je mi jedno, jestli třeba patří do mudlovské rodiny. I kdybych si ji musel převychovat na svoje zmijozelské názory o čistokrevných rodech a mudlovských šmejdech, tak prostě bude patřit ke mně.
A pak se to všechno rozplynulo a vzápětí zase dalo dohromady. Jenže tentokrát byla ta situace jiná. Stále jsme tu byli my dva, ale v jiném prostředí a v jiném čase. Bylo mnohem chladněji a kolem byla noc. V dálce se leskla vodní hladina jezera a za mými zády jsem slyšel funět dva hromotluky. Nedělal jsem si s nimi hlavu, věděl jsem, že patří ke mně.
Bohužel, to samé jsem nemohl prozradit i o ní. Nyní už jsem znal její příběh o tom, jak nezná svoje rodiče. Zprvu mi jí bylo líto. Byl jsem ochotný ji vzít pod svá ochranná křídla. Postaral bych se o ni. Jenže ona to odmítla.
Odmítla moje názory a raději odešla s mudlovskou šmejdkou. A pak se dostala do Nebelvíru. Jenže to nestačilo. Ještě navíc se musela skamarádit s tím Potterem. Nenáviděl jsem ji. Nenáviděl jsem jeho. Nenáviděl jsem je oba. Jeho za to, že s ní tráví čas, že mi ji ukradl. A ji jsem nenáviděl za to, že je šťastná. Nesnášel jsem její smích, úsměv, radost, štěstí. Nesnášel jsem je všechny.
A nyní tu ležela na zemi spoutaná. Celá v mé moci. Kdybych ji tu nechal ležet, tak do rána umrzne. Měl jsem ji přesně tam, kde jsem ji chtěl mít. Vlastně jsem ji na tuhle pozici dostal už před měsícem. Tehdy v koupelně. Kdyby se tam tehdy neobjevila Grangerová, tak už je všechno jinak.
"Já čekám," prohlásil jsem a musel jsem se ušklíbnout, když jsem na ni pohlédl, jak leží na zemi chycená v síti jako nějaké zvíře. "Ale moc dlouho čekat nebudu."
"Dobře," odpověděla mi. ""Když mě pustíš, tak ti to řeknu."
Zavrtěl jsem hlavou. Sice už jsem ji měl tam, kde ji chci mít a už se mi i chystala svěřit, co se z ní tak dlouho snažím dostat, ale měl jsem chuť ji v tom ještě chvíli podusit. "Když mi to řekneš, tak tě pustím."
Chvíli jsem musela čekat, ale nakonec mi odpověděla: "Vyčarovala jsme je."
Zamračil jsem se. "Jak vyčarovala?"
"Prostě jsem je vyčarovala. Ze vzduchu. Co ještě chceš?" rozčilovala se. "Abych ti to příště vyfotila? Teď víš, co si chtěl. Tak mě sakra už pusť!"
Vadilo mi, jak je drzá. Já bych ji něco takového nedovolil. Ve Zmijozelu by mě mnohem přísnější režim.
Ale hlavní je, že jsem zjistil, co jsem potřeboval vědět. Ačkoliv mi to vůbec nedávalo smysl. Jak by to mohla jen tak vyčarovat ze vzduchu? Na to nemá schopnosti.
Schopnosti… To slovo mi znělo hlavou jako ozvěna. Něco tu nedává smysl. Děje se tu něco divného. Tohle přece nejsem já. Já jsem…Kdo jsem? Draco Malfoy? Nebo… Kate? Ta rudovlasá holka? Jo, to jsem já.
Hlava se mi motala. Nedávalo to smysl. Ale ne. Jsem tu z nějakého důvodu. Něco musím udělat. Musím něco…vymazat? Ano, vymazat. A to je…právě tohle. Vymazat tuhle vzpomínku. Zapomenout na to. On na to musí zapomenout. Zapomeň, zapomeň, zapomeň!
To slovo mu znělo hlavou jako ozvěna. Opakovala jsem ho znova dokola. Věděla jsem, že to slyší. Slyšela jsem jeho myšlenky, ale zároveň už jsem dokázala skoro jasně uvažovat i sama za sebe. Musím dostat tu myšlenku z jeho hlavy. To bylo to jediné, na co jsem soustředila.
"Nikdy jsi o Katiných schopnostech neslyšel," šeptala jsem mu zevnitř hlavy do ucha.
"Nikdy jsem o Katiných schopnostech neslyšel," opakoval po mně.
"Nic o nich nevíš," předříkávala jsem mu.
"Nic o nich nevím," opakoval.
"Zapomeneš na to," dokončila jsem.
"Zapomenu na to," zopakoval naposled.
Pustila jsem ho. Pustila jsem jeho mysl. Cítila jsem vnitřně vyčerpaná. Stejně bych ji déle neudržela. Jediné, co jsem teď potřebovala, bylo nebýt. A skoro to tak bylo. Všechno zmizelo.
"Kate," volal mě nějaký hlas.
Víčka se mi zachvěla. Byla tak těžká. Nešla otevřít.
"Kate," oslovil mě hlas znovu. "Prober se. Otevři oči."
Snažím se! Ale je to tak těžké. Už tak je hrozně těžké nezmizet. Sotva si pamatuji, kdo jsem.
"Kate!" volal znovu hlas, ale už z větší dálky. "Teď nesmíš zmizet! Je příliš brzo!"
Brzo? Na co brzo? Nechápala jsem, co tím myslí. A bylo mi to jedno. Jediné, co jsem teď chtěla, bylo nemyslet. Prostě se rozplynout.
Otevřela jsem oči. Tentokrát už to bylo snadné. Trvalo mi minutu, než jsem si uvědomila, že ležím na zemi. A v něčem mokrém. Posadila jsem se a podívala jsem se kolem sebe. Kolem mě byla na podlaze spousta vody. Zároveň byl vodou nasáklý i můj hábit.
Zaslechla jsem nějaké kroky. Zvedla jsem hlavu, ale nepoznala jsem, kdo to byl. Viděla jsem jenom malou postavu, jak na konci chodby zabočuje za roh. A pospíchá.
Chtěla jsem vstát a rozběhnout se za ním, ale moje nohy byly jako z olova. Byla jsem vyčerpaná. Hlava se mi motala a měla jsem co dělat, abych se neskácela znovu na zem.
Zahlédla jsem něco červeného. A ne, moje vlasy to nebyly. I když to mělo podobný odstín. Podívala jsem se na svoje ruce. Konečky prstů byly špinavé. Byly od červené barvy. Poklekla jsem na zem a ponořila ruce do vody. Alespoň k něčemu jsou ty kaluže dobré. Nechala jsem vodu, ať mi smyje z rukou červenou barvu. Raději jsem nepřemýšlela nad tím, kde se tam ta barva vzala. Na to jsem měla moc unavený mozek.
Obrátila jsem se, abych odešla chodbou pryč. Popošla jsem o kousek dál a zabočila jsem za jeden roh. V tu chvíli jsem zaslechla kroky. A netrvalo dlouho a zjistila jsem, komu patří, jakmile se zpoza rohu vynořily tři postavy.
"Kate?" zeptala se Hermiona.
"Hermiono?" oslovila jsem ji. "Harry? Rone?"
"Co tady děláš?" ptal se mě Harry.
"A proč si nebyla na Oslavě úmrtí?" ptala se mě Hermiona.
Přiložila jsem si ruku k čelu. Tohle vyptávání mojí bolesti hlavy moc nepomohlo. "Hele, trochu jsem usnula. Bolela mě hlava. Omlouvám se, ale dneska mi nějak není dobře."
Hermiona si mě podezřele změřila. Měla jsem ale na čele ruku, takže nemohla vidět moje obočí.
"Jo, vypadáš trochu nemocně," prohlásil Ron.
"Fajn, tak pojďte."
"Počkej," zarazil mě Harry a nastražil uši. "Už zase ten hlas."
"Jaký?" ptala jsem se.
"Ten šepotavý," vysvětlila mi Hermiona. "Slyší ho už dvě patra."
Víc už mi říct nestihla, protože jsme, jak jsme následovali Harryho, tak jsme vyšli zpoza rohu. A objevily jsme něco velmi překvapujícího.
Na stěně se tkvěl nápis z červených písem.
TAJEMNÁ KOMNATA JE ZNOVU OTEVŘENA. NEPŘÁTELÉ DĚDICE, MĚJTE SE NA POZORU!
"To…to je…" ukázala jsme na tu podivnost, co visela pod nápisem.
"Ano," odpověděl mi na mou otázku Harry. "Je to paní Norissová."
"To nevypadá dobře," prohlásila jsem.
"Radši vypadneme," navrhl Ron. Všichni jsme zamířili ke konci chodby, jenže už bylo pozdě. Hostina skončila a chodba se zaplnila studenty.
Všude se rozhostilo ticho, všichni zírali na nápis a na paní Norissovou. Jen Malfoy se odvážil něco vykřiknout. Nevnímala jsem ho, protože to se k nám už řítil Filch. Nejprve chtěl za to zabít Harryho, protože si myslel, že to byl on. Naštěstí se tam objevil Brumbál a ostatní profesoři. O chvíli později jsme už byli v kabinetu Zlatoslava Lockharta. Jenom my čtyři, Filch, Brumbál, McGonagallová, Snape a Lockhart.
"Chci, aby byl potrestán. On a ty jeho kamarádíčkové."
"Ale já jsem to nebyl!" namítl Harry.
"Argusi," oslovil Brumbál školníka, který doteď zkoumal paní Norissovou. "Není mrtvá."
Filch se nejprve zmateně podíval na něj a potom na kočku. "Ale jak…"
"Je jen zkamenělá," vysvětlil mu Brumbál. "A dokážeme ji vyléčit."
Jako kdyby Filchovi někdo nalil do tváře štěstí. Pak ale zvážněl a opt nasadil svou mrzutou masku. "Ale stále trvám na jeho potrestání."
"Nemůžeme mu nic dokázat, Argusi," vysvětloval mu Brumbál.
"Možná to všechno opravdu byla jen náhoda," ozval se Snape. "Ale na druhou stranu je zajímavé, že nikdo z nich se neobjevil dnes na hostině."
"Byli jsme na oslavě úmrtí," vyhrkla Hermiona.
"Všichni čtyři?" zeptal se Snape a přeměřil si nás pohledem.
Hermiona chtěla odpovědět, ale byla jsem rychlejší než ona. "Ano, všichni," odpověděla jsem mu.
Snape se na mě podíval a zamračil se. Modlila jsem se, ať nezná moje tajemství s obočím. Nakonec se podíval i na ostatní a mně se v duchu ulevilo.
"A proč jste se nevrátili na slavnost po skončení oslavy? Museli jste být hladoví," vyptával se dál.
"Chtěli jsme, ale řekli jsme si, že už je na to moc pozdě. Tak jsme šli rovnou do společenské místnosti."
"Potom můžete jít," oznámil nám Brumbál.
"Ale moji kočku proměnil v kámen. Chci, aby byl potrestán."
"Dokud mu nic nedokážeme, tak je Harry nevinný," vysvětlovala mu McGonagallová. Potom se obrátila na nás. "Běžte na kolej."
Vyšli jsme z kabinetu a kráčeli jsme chodbami nahoru do naší společenské místnosti.
"Tohle bylo divný," pronesl Ron.
"Jo," souhlasil Harry. "Myslíte, že jsem jim měl povědět o tom hlasu?"
"Ne," vyhrkl hned Ron. "Slyšet hlasy, který nikdo jiný neslyší, je divný."
"Ale věříte mi, že jo?" ptal se nás Ron. Všichni jsme přikývli.
"Ale myslím, že vím o něčem, co jim měl někdo říct," prohlásila Hermiona a podívala se na mě.
"Hermiono, nezapomeň, že na rozdíl od vás nemám žádné alibi. Ne každý uvěří tomu, že jsem jenom spala. Nebo ty si snad myslíš, že jsem to byla já?"
"Ne," zamítl to Harry rázně. "Nikdo si nic nemyslí."
"Ale na druhou stranu když jsme tě našli tam kousek od toho nápisu…" ozval se Ron. Harry ho probodl pohledem a já jsem se na něj zamračila.
"Ronalde, to je tak těžké uvěřit, že jsem tamtudy šla prostě na večeři?" zeptala jsem se ho.
"A neviděla si tam něco?" zeptala se mě Hermiona.
"Ne, já…" Zarazila jsem se. Možná jsem přeci jen něco viděla. "Něco jsem viděla. Někdo tam byl, ale utekl."
Všichni se na mě podívala. "A pamatuješ si, jak vypadal?" ptal se mě Harry.
"Já…" Přiložila jsem si ruce ke spánkům. Vzpomeň si, hlavičko moje. "Někdo malé postavy. Černý plášť. A vlasy… blond."
"Blond?" zopakoval Harry.
"Jo," potvrdila jsem svoje tvrzení. Vzápětí mi došlo, na koho asi myslí. "Malfoyová."
"Já myslel spíš Malfoye," namítl Harry.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou. "Nebyla v tom davu ostatních. A něco mi říká, že to byla ona." A to něco je, jak jsem ji s Tomem sledovala, když opustila síň během hostiny.
"Jo, ale právě protože nebyla v tom davu, tak to možná neudělala," namítla Hermiona. "Byla někde úplně jinde."
"Jenže kdyby to nebyla ona, tak je normálně na hostině a potom bude s ostatníma. Jenomže jestli to byla ona, tak hostinu nebo jednu její část prošvihla, když malovala ten nápis. A potom jak jsem se tam objevila, tak prostě utekla."
"Ale nemusel to být vůbec nikdo z Malfoyů," hádala se Hermiona.
"Slyšelas přece, jak Malfoy říká, že mudlové jsou na řadě," souhlasil se mnou Harry.
"Možná v tom jedou oba," navrhl Ron.
"Víte co?" prohlásila Hermiona. "Nejdřív napřed zjistíme něco o té Tajemné komnatě, než začneme hledat viníka. Blonďáků je na škole spousta."
Ať si ale Hermiona myslí, co chce, já vím svoje. Určitě to musela být Malfoyová. Malfoyové jsou proradní a mazaní a…nemám je ráda. Prostě to byla ona. A já dokážu, že mám pravdu. Stejně tak jako z ní dostanu, jak jsem se tam dostala.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Danielle* Danielle* | 20. prosince 2012 v 19:29 | Reagovat

Wow,ou ,aaa ...Super!!! Bylo úžasný jak byli s Tomem a to všechno.. No .. Páni :D

2 Ametten Ametten | Web | 20. prosince 2012 v 19:42 | Reagovat

Super, ale nejlepší je konec!!! :D Rebeko, vzpamatuj se a nemaluj nápisy na stěňu!! :))

3 Michato Michato | 23. prosince 2012 v 10:19 | Reagovat

super! Honem další :D

4 Ametten Ametten | Web | 24. prosince 2012 v 15:20 | Reagovat

Veselé Vánoce!! :D a hodně nápadů do Kate

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama