29. kapitola - První magické experimenty 2/3

20. prosince 2012 v 15:56 | NikaV |  Druhá část - Deník
Čekala jsem, že mi Tom zase něco ukáže. Nějakou svoji vzpomínku. Třeba jak nastoupil do Bradavic nebo nějakou instruktážní vzpomínku o tom, jak používat schopnosti. Jenže místo toho jsem se probudila znovu v naší ložnici. Posadila jsem se na posteli. Byla jsem zmatená. Tohle bylo to překvapení? Rozhlédla jsem se kolem. Nic se tu nezměnilo. Jenom jedna věc tu byla navíc. Na židli naproti mojí postele někdo seděl.
Byl to zhruba šestnáctiletý mladík. Přestože seděl, tak bylo poznat, že je vysoký. Vlasy měl tmavé jako uhel a podobné, jako má Harry. Jenže on měl na rozdíl od Harryho krátké vlasy s lehkým rozcuchem, což mu částečně dodávalo rošťácký šarm. Tvář měl hezkou, jemné rysy, a oči tmavé. A právě ty oči plné moci a síly, ale tentokrát už beze strachu, jsem už viděla.


"Tome?" oslovila jsem ho opatrně.
Pousmál se. "Jsem to já. O trochu starší než jak si mě pamatuješ naposled." Sakra. Kdybych to věděla, tak se předtím učešu.
"Ale… jak to, že seš tady?" zeptala jsem se ho. Pochopila bych, kdyby se tady objevil ve své dnešní podobě, ale v šestnáctileté podobě jsem to nechápala. Vlastně nepochopila, protože ani Tom a ani já nemáme tušení, co bylo s jeho skutečným já po dopsání deníku, takže by se těžko našel, ale to je jedno. Vždyť ten deník je hrozně starý a tedy i Tom od té doby musel zestárnout.
"Dočasně jsem vylezl z deníku. Momentálně mě můžeš vidět jenom ty."
"Proč?" Vzápětí mi to ale došlo, když jsem se pořádně podívala na svou postel. Ležela jsem tam já. "Aha. Astrální rovina."
"Správně," potvrdil mou poznámku Tom.
"A takhle si můžeš vyskočit z deníku, kdykoliv chceš?" zeptala jsem se ho.
"Teoreticky ano. Ale prakticky je to docela náročné, protože to hodně vyčerpává. Je to podobné klasické projekci. Funguje to podobně jako u tebe. Když usneš, tvoje tělesná schránka leží, zatímco tvoje mysl je volná. Mojí tělesnou schránkou je momentálně deník. Akorát já k tomu nepotřebuju spánek."
"To máš štěstí, protože já jsem ještě spící deník neviděla," poznamenala jsem. Tom se usmál nad mým vtipem.
"Ne, deníky asi nespí. Ale je docela příjemné, konečně se vidět tváří v tvář. Možná bychom se mohli jít projít. Jsem trochu zvědavý, jak se to tu za těch padesát let změnilo."
Vstala jsem z postele a přešla jsem ke dveřím. Otevřela bych dveře, ale v astrální rovině je to zbytečné. "Račte, pane. Dnešní den jsem vaše průvodkyně."
Tom se zasmál a přišel ke mně. "Dámy první."
Některým lidem by přišlo procházet dveřmi. Spousta mudlů to přirovnává k duchům a nenapadne je, že to dokážou i někdo živý. I když kouzelníky by to také nenapadlo. Ale ten pocit, když něčím projdu, je zvláštní. Podvědomí čeká překážku, jenže ta se neobjevuje. Dovedu si představit, že někdo z toho dostane závrať a záchvat paniky, že se všechno může rozplynout a že nic není jisté. Možná je to tím, že už jsem dveřmi prošla až moc, ale já tenhle pocit nemám.
Takže jsme za chvíli dole pod schody. Tom se rozhlížel po místnosti, která byla prázdná.
"Víš, že jsem nikdy nebyl ve vaší společenské místnosti?"
"Z jaké si vlastně koleje?" zeptala jsem se ho.
"Ze Zmijozelu," odpověděl mi.
Zarazila jsem se. Zmijozel? Ten prašivý, hnusný, slizký Zmijozel?
"Děje se něco?" zeptal se mě.
"Nic," odvětila jsem mu. "Jenom mě to trochu překvapilo. Zmijozel nemám moc ráda."
"Proč?" zeptal se mě.
"Mám s ním špatný zkušenosti."
"Malfoyovi?" zeptal se. Přikývla jsem. "Ne všichni ve Zmijozelu jsou jako oni. Víš, co je ten hlavní rys Zmijozelu?"
"Čistá krev?" zkusila jsem to. Vlastně mě jako první napadlo namyšlenost, ale nechtěla jsem ho moc urazit.
"Ta to není. Moc se tím nechlubím, ale otec byl mudla, takže já čistou krev nemám a přesto tam jsem. Takže tím to nebude."
"Lstivost? Mazanost?" tipovala jsem.
"Jsi blízko. Je to ctižádostivost. Většina úspěšných a mocných čarodějů pochází právě ze Zmijozelu."
"Jenže ze Zmijozelu pocházejí taky ti zlí. Třeba Voldemort."
"No, do nějaké koleje chodit musel. Co by sis myslela, kdyby chodil třeba do Havraspáru? Taky by si neměla Havraspár ráda?"
Na chvíli jsme se zamyslela, ale po chvíli jsem prohlásila: "Fajn, dostal si mě. Vyhrál si. Ale stejné nemám ty současné zmijozeláky ráda."
"Ještě ses mi nezmínila přesně o tom, co ti provedli?" zeptal se mě, zatímco jsme prolézali portrétem ven na chodbu.
"Vlastně jsem se s nimi nejdřív pohádala ve vlaku. Potom Nevilla nechali zavřeného ve vlaku a kvůli nim prošvihl hostinu. Chudák. Tak jsem pak za to trochu seřvala Malfoye a přitom mě trochu naštval, tak jsem mu vlepila jednu facku. On se mi za to chtěl pomstít, tak na mě chtěl hodit jeden průšvih. Vlastně tu noc jsem měla poprvé pořádný bilokantský sen. Taky jsem tenkrát chodila takhle po škole. A tehdy jsem se v tom snu zachránila od průšvihu a místo toho jsem do toho dostala jeho. Ale stejně mě později dostal do jiného průšvihu na hodině létání, takže jsme pak jednou měli společný školní trest."
"To nezní až tak strašně," prohlásil Tom.
"Nebylo by to tak strašný, kdyby mi při tom trestu nevzal hůlku a nesnažil se pak zjistit, jak se mi to na něj podařilo na něj hodit ten průšvih. Tenkrát jsem tam použila projekci, aniž bych o tom věděla. Pomocí toho jsem tam vytvořila ze vzduchu dopisy o přijetí z Bradavic. Jenže Malfoy ten dopis o přijetí nechal doma."
"Takže mu došlo, že se děje něco špatně."
"Jo," odpověděla jsem mu. "Ale nic nezjistil. Tehdy ještě ne. Hermiona mě tam zachránila. Pak Malfoy utekl, objevil se tam troll, pak Harry s Ronem a trochu se to tam zamotalo dohromady. Vlastně je to dneska přesně rok, co se stalo."
"Zajímavá historka," poznamenal. Pak se zastavil. Chytil mě za ramena a obrátil mě čelem k sobě.
"Děje se něco?" zeptala jsem se ho a naprosto jsem nechápala, co dělá. Trochu mě děsil.
"Ještě ne?" zopakoval po mně a zvýšil přitom hlas. "Tehdy ještě ne? On ví něco o tvých schopnostech?" Dívala jsem se do jeho tmavých očí. Připomnělo mi to, jak vypadal v té předchozí vzpomínce. Tehdy z něj šel strach a nyní také.
"Moc ne. Ví toho jenom trochu. Jak jsem vytvořila ty dopisy a nic víc. Pak ví akorát, že nechci, aby o tom Harry, Ron a Hermiona věděli."
"Tomu říkáš nic?" Zatřásl se mnou. Sykla jsem bolestí, jak mi stisknul přitom ramena, ale ignoroval to. Místo toho pokračoval: "Teď mu stačí jenom málo, aby zjistil, kdo doopravdy jsi."
"Jenže co s tím teď mám dělat?" vyhrkla jsem. "Když se v tom budu šťourat, tak on taky."
"Fajn." Tom mě konečně pustil a už zněl o něco klidněji. Mluvil už normálním hlasem. "Tak s tím něco uděláme."
"Co?" zeptala jsem se ho.
"Vymažeme mu paměť," odpověděl mi a chytnul mě za ruku. "Pojď," řekl mi a než jsem se stihla vzpamatovat, tak mě vedl po schodech dolů.
"Kam mě to táhneš?" ptala jsem se ho.
"Dolů, do síně. Teď bude na slavnosti."
"Jo, ale co chceš dělat?"
"Já?" zeptal se mě. Když jsme dorazili do Vstupní síně, tak mě konečně pustil. "Já ne. To ty."
"Já…ale… Kdybych mu to mohla nějak vymazat z hlavy, tak to udělám už jak dávno."
Tom se na mě podíval. "Předtím jsi neměla mě," řekl mi a vešel do síně. Šla jsem za ním. Tom se rozhlédl po místnosti. "Nic se tu nezměnilo," prohlásil a zamířil ke Zmijozelskému stolu. Tam se zastavil a přeměřil si pohledem všechny u stolu. "Který z nich to je?" zeptal se mě.
Ukázala jsem na blonďatou hlavu. Nebo spíš na dvě, protože vedle něj seděla jeho sestra. Dvě nejblonďatější a nejsvětlejší hlavy ve Zmijozelu. Zajímavý kontrast oproti jejich tmavým a ponurým barvám. Podívala jsem se k Nebelvírskému stolu. Zahlédla jsem tam pár zrzavých hlav. Percy seděl dál od své rodiny, ale Ginny se posadila vedle své zbylé bratry. Chybí jim tam už jenom Ron.
Tom přešel k Malfoyovi a já jsem šla za ním. Byl to zvláštní pocit, takhle tam stát. Nikdy jsem v téhle části síně nebyla. Co bych tu taky dělala? A v astrální podobě jsem nikdy nebyla v takovém davu lidí. Maximálně jsem prošla kolem několika lidí, kteří zůstali ve společenské místnosti. Teoreticky se v tomhle stavu můžu dostat do jakékoliv společenské místnosti.
"Co mám udělat?" zeptala jsem se Toma.
"Vstup do něj," odpověděl mi.
"Jak? Říkal jsi, že takovým směrem se mi možná nepodaří schopnosti rozvinout. A ještě si řekl, že i tak to bude potřebovat hodně času."
"Jenže tím jsem myslel chvíli, kdy jsi vzhůru."
Tom se nejprve podíval na Malfoye a potom na Malfoyovou.
"Tohle je kdo?" zeptal se mě.
"Malfoyová," odpověděla jsem mu a pak jsem dodala. "Jeho ségra. Psal sis s ní."
"Dobře," přikývnul. "Tak sleduj." Přistoupil k ní a zadržel dech. Potom udělal krok dopředu a posadil se. Kdyby byl hmotný, tak si sedne na ní. Jenže takhle se posadil do ní na její místo. V tu chvíli se rozplynuly jeho obrysy a on se mi ztratil před očima.
"Tome?" oslovila jsem ho, když jsem ho nikde neviděla.
Jenže místo toho, aby se objevil, se stalo něco, co jsem vůbec nečekala. Malfoyová se otočila a podívala se na mě. Nedívala se skrze mě, ale mně do očí. Viděla mě.
Už jsem chtěla začít panikařit, když jsem si všimla jejích očí. Nebyly Malfoyovsky šedé. Nebo částečně byly, ale ne úplně. Kromě nich tam byly ještě jedny oči, tmavě černé. Jako kdyby si někdo s tmavýma očima vzal šedé kontaktní čočky, které mu jsou malé.
"Rebeko," oslovil ji její bratr. "Vnímáš, co ti říkám?"
Malfoyová otočila hlavu a podívala se na něj. Jenže to už se u ní začaly objevovat Tomovi obrysy a on z ní vzápětí vystoupil.
Malfoyová, tentokrát už s naprosto čistou hlavou, se nejprve tvářila trochu zmateně. "Ano," odpověděla svému bratrovi. "Jen jsem zamyslela. Promiň."
"Takže už to vidíš jak?" zeptal se mě Tom.
"Takže co říkáš na to, co jsem ti říkal?" ptal se Draco. Snažila jsem se ignorovat. Teď se chci bavit s Tomem a ne poslouchat, o čem se ti dva baví.
"Vidím, ale nechápu," odpověděla jsem Tomovi.
"Nic," odpověděla Malfoyová Malfoyovi. "Budu muset jít," oznámila mu a začala vstávat od nedojedeného jídla.
"Prostě se jenom uklidni. Vyčisti si hlavu. Musíš ji mít úplně prázdnou. A pak do něj pronikni. Dostaň se do něj. Soustřeď se na něj. Udrž s ním spojení. A najdi, co potřebuješ. Hlavně se tam neztrať. Snaž se tam být co nejkratší dobu. Soustřeď se na to, co hledáš. Na tu vzpomínku. Musíš ji vymazat."
"Kam?" ptal se Malfoy nechápavě. Ten idiot prostě nemůže zmlknout.
"Takhle to zní jednoduše," prohlásila jsem.
"Někam. Něco si vyřídit. Jenom někomu něco půjčím," odpověděla mu Malfoyová.
"Je to jednoduchý. Jenom se uvolni," vysvětloval mi Tom.
"Komu?" ptal se Malfoy, ale Malfoyová už byla daleko.
Postoupila jsem o krok blíž k němu. Stála jsem těsně za ním, dělilo nás jenom několik centimetrů. Kdyby se on jenom o trochu zaklonil dozadu nebo já bych natáhla ruku jenom trošku dopředu, dotknuli bychom se.
Tohle zvládnu. Je to jako předtím, když jsem něco zkoušela. Jenže to u mě nestál Tom a nesledoval moje snažení. A já bych se teď před ním vážně nerada ztrapnila svoji neschopností. Ne, stop. Uklidni se. Vyprázdni si hlavu. Nádech, výdech a na nic nemysli.
Natáhla jsem ruku dopředu. Prošla Malfoyem, jako kdyby tam vůbec nebyl. Jestli to nějak zaznamenal, tak na to nezareagoval. Zhluboka jsem se nadechla a posadila jsem se na jeho místo. Pocítila jsem přítomnost jiné mysli a hmátla jsem po ní. Chytila jsem jí a už jsem ji nepustila. Pak můj zrak zmizel. Rozplynula jsem se.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 zklamaná zklamaná | 2. listopadu 2015 v 13:58 | Reagovat

Hééj, odkaz na 3. část téhle kapitoly nefunguje :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama