27. kapitola - Mít schopnosti či nemít? 1/2

25. listopadu 2012 v 14:46 | NikaV |  Druhá část - Deník
Koukala jsem překvapeně na deník. Čekala jsem všechno, ale tohle ne.
Ty jsi bilokant?
Ano, jsem. A ty také.
Jak víš, že jsem i já?
Cítím to. Už roky jsem ležel na nějakém neznámém místě. Nikdo do mého deníku nepsal. Bylo to jako být ztracený v prázdnotě. Až nedávno jsem pocítil přesun, někdo mě někam odnášel. Netušil jsem vůbec kam. Až jsem najednou pocítil energii. Bilokantskou energii. Cítil jsem přítomnost jiného bilokanta.
Ty jsi dokázal vycítit mou přítomnost?
Ano. Každý člověk vyzařuje určitý typ vibrací. Ty obyčejných lidí jsou…obyčejné. Ale my bilokanté máme jiné. Jsou specifičtější, výraznější, intenzivnější. V podstatě pomocí nich dokážeme provádět myšlenkovou projekci. Také jsi mě cítila, ne?
Jo, když jsem vzala deník poprvé do ruky, tak jsem pocítila… Na chvilku jsem se zamyslela. Nevím, jak to popsat.
Moc. Tak za mě tu větu nakonec dokončil Tom. Něco podobného jsem cítil, když jsem poprvé použil schopnosti.
Odkdy máš schopnosti?
Poprvé se projevili na moje páté narozeniny. Jestli chceš, možná bych ti to mohl někdy ukázat.
Odpověď jsem napsala možná až moc dychtivě. Jak?
Už jsi zkoušela někdy používat své schopnosti?
Něco málo odkážu. Většinou, když ve snu použiji schopnosti a něco vyčaruji, tak se to pak objeví i v reálném světě.
A jinak mimo sny schopnosti nepoužíváš?


Jenom se mi jednou podařilo vyčarovat oheň na famfrpálovém zápase, ale jinak ovládám schopnosti pouze ve snech.
Možná bych ti mohl pomoct ovládat schopnosti i mimo sny.
V hlavě se mi rozsvítila žárovka a tvář se mi rozzářila. Ne, počkat. Já nechci rozvinout svoje schopnosti. Já se jich chci přece zbavit. Přísady už na to mám, jen udělat lektvar.
Bude to trvat delší dobu. Jak přesně používáš svoje schopnosti ve snu?
Meditace a představivost. Sednu si do tureckého sedu, zklidním dech, soustředím se a představím si, co potřebuji.
Dobrá technika. Když to uděláš ve skutečnosti, tak to nefunguje?
Ne.
A tehdy při tom zápase?
To jsem…to bylo takové náhlé. Mysleli jsme si, že Snape se pokouší shodit Harryho z koštěte. Něco pořád mumlal, koukal na Harryho a jeho koště sebou škubalo, až málem spadl. V tu chvíli jsem se navíc dostala do Harryho hlavy. Jako kdybych to byla já, kdo se drží za jednu ruku koštěte a visí nohama ve vzduchu. Viděla jsem to jeho očima. Znáš nějaké vysvětlení?
Promiň, ale tohle je mimo mé chápání. S ničím takovým jsem se dosud nesetkal. Ten Harry je tvůj blízký kamarád?
V podstatě ano. Mám nyní tři kamarády. Harryho Pottera, Rona Weasleyho a Hermionu Grangerovou. Kamarádila jsem i s Annie, ale ta mě zradila.
Jak tě zradila?
Prozradila několika lidem z dětského domova o mých schopnostech.
Ona je mudla?
Jo. A prozradila to taky mudlům. A zrovna Valerii, která je… prostě ji nemám ráda. Na ní jsem poprvé vyzkoušela svoje schopnosti. Bylo mi tenkrát asi pět let a ona mě naštvala. Tak jsem ji odhodila, aniž bych se jí dotkla. Prostě v jednu chvíli stála přede mnou, v další letěla vzduchem a nakonec narazila zády do knihovny. Myslím, že z toho nakonec měla lehký otřes mozku a zraněný kotník.
Působivé. Je dobré, že se to u tebe projevilo už v tak raném věku. Čím dřív se tvůj talent projeví, tím větší máš talent. Takže si vlastně použila svoje schopnosti mimo sny nadvakrát.
No, vlastně jo. Doteď jsem si to neuvědomila.
Vypadá to, že to byl jenom takový impulz, instinkt. U Valerie to bylo jednání ve vzteku a afektu, možná trochu i jako pud sebezáchovy. A u Harryho si chtěla ochránit kamaráda, protože ti na něm pravděpodobně hodně záleží. Ale jinak ovládáš své schopnosti jenom ve svých snech.
Anebo v bezvědomí. Loni ke konci roku jsem málem umřela, a když jsem byla v bezvědomí, tak jsem se dostala do stavu bilokace. Nejzajímavější na tom je, že jsem si myslela, že se mi to může stát, protože v tu chvíli jsem neměla mít svoje schopno- V poslední chvíli jsem se zarazila. Vlastně ne v poslední chvíli, protože už jsem to napsala. Nebyla jsem si jistá, jestli bych mu měla říct, že jsem ty schopnosti nechtěla. Možná ho to naštve. Rozhodla jsem se, raději mou poslední zprávu přeškrtat, ale bylo pozdě. Moje písmo už bledlo.
Jak to myslíš "neměla mít"?
No, nechtěla jsem ty schopnosti. Bylo s nimi hodně problémů a mně se zdály o tom noční můry a ještě s tím vyhrožoval Malfoy, že to řekne ostatním, což mimochodem vyhrožuje dodnes. Chtěla jsem prostě být normální. Tak jsem si na to našla lektvar, který mi ty schopnosti spoutá. Jenže jsem netušila, že se musí pít pravidelně, proto jsem se pak ocitla v tom stavu.
Nechtěj být normální. Ty jsi unikátní. Nás bilokantů je jenom pár. Nebraň se tomu. Zlé sny zmizí, schopnosti ti zůstanou.
Když já jsem hlavně měla strach, že to zjistí ostatní. V těch snech mě kamarádi kvůli těm schopnostem zavrhli. A potom když mě v tom jednom snu strčil do rakve, tak jsem to pak nevydržela.
Na Harrym ti hodně záleží?
Ono to je s ním trochu složitější. Někdy mi připadá, jako kdybych na něj byla nějak naladěná. Jako kdybychom byli nějak spojení. Dokonce se mi o něm zdálo ještě dřív, než jsem ho potkala. A zdá se mi o něm pořád.
Zajímavé. A když usínáš, nemáš poblíž náhodou něco jeho?
Ne.
A něco co ti dal?
Maximálně mi dal k Vánocům plyšového lva, tak ho mám někdy v posteli.
Tím to pravděpodobně bude. Ten lev ti ho vždycky připomene, a proto se ti o něm zdá. Ale jestli se ti o něm zdálo i předtím, tak to nevím proč. Zkus to trochu víc popsat.
Než mi přišel dopis, tak se mi o něm zdály sny. Tenkrát jsem ho ještě vůbec neznala a nikdy předtím jsem ho neviděla. Teda vlastně jednou jo, když jsme ještě byli oba dva mimina. Ono tenkrát na Haloween, když Harryho rodiče zemřeli a Harrymu se nějakým záhadným způsobem podařilo porazit Voldemorta, nás našli vedle sebe. V rozpadlém, zničeném domě, kde nikdo jiný nebyl, jenom my dva jsme leželi na zemi vedle sebe. Harrymu byl asi rok a já jsem vypadala zhruba taky tak nějak stará.
Voldemort?
Ty ho neznáš?
Nezapomínej, že jsem padesát let stará vzpomínka v deníku. Nevím nic o tom, co se stalo po roce 1943.
Aha. No, Voldemort byl nejmocnější černokněžník všech dob a chodil do Zmijozelu. Moc toho o něm nevím, jenom to, že zabil Harryho rodiče a Harry ho potom nějak zničil. Ani on neví, jak se mu to povedlo. Vždyť mu byl tehdy jenom jeden rok.
Dívala jsem se na papír a čekala jsem, co mi na to odpoví. Jenže se tam nic neobjevovalo. Po několika minutách jsem to nevydržela a znovu jsem mu napsala.
Tome?
Jenže ani poté nepřicházela odpověď. Nakonec jsem to vzdala a šla jsem připravovat lektvar. Možná si Tom myslí, že jsem unikátní, ale možná chci být opravdu jenom normální.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama