26. kapitola - Eloeroosova báze 2/2

19. listopadu 2012 v 0:41 | NikaV |  Druhá část - Deník
Večer těsně před sedmou jsem se z večeře ve Velké síni odebrala dolů do sklepení. Jakmile jsem sešla do sklepení a zabočila jsem do jedné chodby, zrovna zpoza rohu někdo vyšel a my se srazili.
"Promiň," začala jsem se omlouvat. Pak jsem ale ztuhla, když jsem si uvědomila, kdo to je. "Ty!"
Malfoyová provinile pokrčila rameny. "Promiň," omluvila se mi.
"Jasně," odpověděla jsem jí jízlivě. "Omluva přijata."


Malfoyová moji reakci raději ignorovala. "Už jsi napsala Tomovi?" zeptala se.
"Jo," odsekla jsem ji. Pak jsem si na něco vzpomněla. "Co jsi mu o mně všechno napsala?" zeptala jsem se ji.
"Moc ne. Jenom, že chodíš do Nebelvíru a že nikdo nezná tvoje rodiče. A potom jsem si s ním psala tam na tribuně na konkurzu. A když si přitom proletěla kolem tribuny, kde jsem byla já, tak se mě na tebe znova zeptal a já jsem mu napsala, že si právě nechytila Camrál."
"Aha," zamumlala jsem. Pak už jsem ji jenom obešla a přidala jsem do kroku, abych tam byla včas. Došla jsem ke kabinetu a zaklepala jsem na dveře. Po chvilce se dveře otevřely a ven vyšel Snape a Malfoy.
"Dobrý večer," pozdravila jsem. Malfoy nijak nezareagoval na můj příchod, ale Snape alespoň kývl hlavou na pozdrav.
"Když už jste tu oba dva, tak se přesuneme do učebny lektvarů," řekl nám prostě. Učebna, do které nás zavedl, byla hned vedle. Na jednom stole už byly připravené dva kotlíky, hmoždíř, struhadlo a přísady. V duchu jsem se zaradovala. Jestli máme jako školní trest dělání lektvarů, tak to není tak hrozné. "Společně uděláte Dokrvovací lektvar. Na ošetřovně je ho potřeba docela dost, proto ho uděláte osminásobně víc, než je obvyklé množství. Máte na to hodinu a půl," oznámil nám a zavřel za sebou zvenku dveře.
Hodinu a půl na osminásobek Dokrvovacího lektvaru? Vypadám snad jako Superwoman? Povzdechla jsem si. Máme příliš málo času, abychom udělali lektvar osmkrát. Takže ho musíme udělat jenom jednou jedinkrát a jenom do toho dáme desetkrát více přísad. Díky Merlinu, že recept na Dokrvovací lektvar znám nazpaměť. Také by bylo špatné, kdyby ne, protože jsme se ho učili už v prvním ročníku. Alespoň že tu máme dva kotlíky, takhle můžeme dělat lektvar dvakrát najednou. Podívala jsem se na Malfoye, který právě začínal tlouct ve hmoždíři stonek Kontryhele. Měla jsem v plánu začít dělat to samé, jenže můj mozek udělal cvak a já jsem dostala nápad.
"Počkej," zarazila jsem ho.
Přestal tlouct a podíval se na mě. "Co je?" odsekl.
"Mám nápad, jak nám ušetřit práci a udělat to rychleji. Jenom mi dej chvilku na přemýšlení."
O tomhle jsem přeci četla nedávno v knihovně. Knihy o lektvarech byly jediné knihy v knihovně, které mi připadaly opravdu zajímavé. A právě tohle jsem četla někdy v červnu. Slouží to k urychlení přípravy u lektvarů, kde potřebujeme získat větší množství lektvaru než je jeho standart. Je to o hodně komplikovanější a riskantní. Nikdy jsem to nezkoušela, ale myslím, že bych to mohla zvládnout.
Zamířila jsem proto k tabuli a napsala jsem si tam, jaké přísady jsou potřeba na Dokrvovací lektvar. Vedle toho jsem si začala psát základní verzi Eloeroosowy báze. Potom jsem si udělala několik čar a šipek od a k Dokrvovacímu lektvaru, něco jsem přeškrtala, něco jsem přepsala, něco jsem nahradila něčím jiným, něco jsem vynásobila… Někdo, kdo o tom nemá ani tušení, by se v tom rozhodně nevyznal. A proto poté, co jsem přepsala listy oměje na durman, abych se zbavila vedlejších účinků, jsem se otočila na Malfoye a podle jeho nechápavého výrazu jsem zjistila, že on je ten někdo.
"Ty začni dělat tuhle část," ukázala jsem na pravou část tabule, kde byl napsaný závěrečný postup Dokrvovacího lektvaru. Ten se moc nelišil od té původní verze přípravy lektvaru, proto jsem mu ji přenechala. "Já budu dělat tohle," kývla jsem hlavou k části, kde byla popsaná Eloeroosowa báze.
"A proč bych tě měl poslechnout?"
"Chceš odsud vypadnout co nejdřív?" odpověděla jsem mu na jeho otázku další otázkou.
"Jo," odsekl.
"Tak sklapni a začni něco dělat," řekla jsem mu rázně a sama jsem začala strouhat jaterník. Malfoy mávnul hůlkou a něco zamumlal. Ve vzduchu se objevily minuty, které nám odpočítávaly, kolik nám ještě zbývá času.
"Šikovné kouzlo," zamumlala jsem si pro sebe, protože nahlas bych to neřekla. Přece nepochválím Malfoye.
A tak jsme tam společně pracovali. Za celou dobu nikdo z nás neřekl jedno jediné slovo. Každý potichu dělal svoji část. Kupodivu nám to vyšlo tak dobře, že jsme se ani nemuseli hádat o hmoždíř nebo struhadlo.
Nakonec při té práci moje myšlenky utekly, zatímco ruce dál pracovaly v práci. Myšlenky zabloudily až do naší ložnice, kde jsem nechala schovaný v nočním stolku deník. Stejně jako mnohokrát za poslední dobu, jsem si neustále dokola promítala náš rozhovor. Hlavně mě zaujala ta poslední věta o mojí výjimečnosti. Myslel tím moje schopnosti? To, že jsem bilokant? Ne, to by přece nemohl nijak vědět. I když z toho deníku vycházel na Příčné ulici právě hlas, který říkal něco o bilokantech. A ten samý hlas říkal i moje jméno tenkrát na Příčné ulici a také na hřišti…
Počkat. Malfoyová mi řekla, že si v tu chvíli psala s Tomem. V tu chvíli jsem kolem proletěla já. A pravděpodobně v ten moment jsem uslyšela ten hlad říkající moje jméno. Vzápětí se Tom zeptá na mě Rebeky. Není to trochu velká náhoda? Navíc když ten hlas vychází z deníku, není čistě teoreticky Tomův? To by ale potom znamenalo, že…. On věděl, že jsem Kate a ne Rebeka!
Chladná ruka mě chytila za ruku.
"Co je?" zeptala jsem se Malfoye svírajíc mojí ruku, kterou jsem se právě chystala přidat barvínku.
"Barvínek si na tabuli nenapsala," odpověděl mi chladně.
Zvedla jsem oči a podívala jsem se na tabuli. Prolétla jsem ji pohledem. Měl pravdu, barvínek jsem na tabuli vůbec nenapsala. Kdybych ho tam nyní přidala, mělo by to katastrofální důsledky.
"Aha," zamumlala jsem a místo toho jsem tam už dala správnou přísadu. Podívala jsem se na Malfoyův kotlík, kam už nic nepřidával. Měl správný odstín rudé. Během chvilky jsem dodělala i svoji část, která byla ve výsledku čisťounce bílá. Pomocí starého známého kouzla Wingardium leviosa jsem pak odlevitovala můj kotlík k druhému a jeho obsah do něj vylila. Výsledná barva byla karmínová.
"To už jste hotovi?" ozval se Snape ode dveří. Buď tu má skrytou kameru, nebo učitelský radar na dokončenou práci, protože jinak by nemohl mít tak perfektní načasování. Ledaže nás přišel zkontrolovat, jestli jsme se tu nepozabíjeli.
Snape přistoupil ke kotlíku a podíval se na jeho obsah. Vařečkou ho několikrát zamíchal a trochu nasál lektvarové výpary. Pak zvednul hlavu a shlédnul tabuli. Nakonec se zadíval na nás dva a chvíli mezi námi těkal pohledem.
"Který z vás to vymyslel?" zeptal se.
Malfoy se nadechnul, aby něco řekl. Pravděpodobně se pokusí připsat si moje zásluhy.
"To ona," kývl hlavou ke mně. Tak jsem se v něm možná spletla.
"Pět bodů pro Nebelvír," odměnil mě. Čekala jsem, že pak už nás nechá jít, jenže on pokračoval. "A dalších pět bodů pro každé z vás za spolupráci. Tady vidíte, že když místo hádání a přetahování se o přísady jednou za čas spolupracuje, tak z vás vypadne něco dobrého. A teď oba dva běžte." To bylo zvláštní. Měla jsem ze Snapea takový zvláštní pocit. Skoro jako kdyby se nás snažil usmířit nebo tak něco.
Když jsme vycházeli z učebny, tak nás Snape zarazil. "A kdo z vás nezískal tu kost Karkulinky?"
Zvedla jsem ruku. Následně ke mně přišel a něco mi podal. Podívala jsem se na to a zjistila, že je to ta kost.
"Děkuji," poděkovala jsem mu. Teď se konečně zbavím těch schopností. "A na shledanou."
"Hele, Malfoyi," oslovila jsem ho, když jsme pak byli oba dva venku a dveře za námi byli zavřené. Tím zdržením přede mnou získal tří krokový náskok. Zastavil a otočil se. V tu chvíli jsem netušila, že nás i přes tyhle zavřené dveře Snape slyší.
"Co je zase?" pronesl svou dneškem oblíbenou otrávenou větu.
"Díky," řekla jsem mu. "Za to jak si mě tam zarazil, než jsem udělala tu chybu."
Pokrčil rameny. "Nedělal jsem to kvůli tobě. Je mi jedno, kdyby ti to bouchlo přímo do obličeje. Mě šlo o to, abychom ten lektvar nemuseli dělat kvůli tvojí blbosti celý znova."
"Jak myslíš," pronesla jsem. "Ale možná jsi dneska jenom ukázal svoji lidskou stránku."
Malfoy si odfrkl a obrátil se ke mně zády. Chystal se odejít chodbou, ale pak se znovu zarazil. "Hele," řekl mi. "To, že jsme dneska společně udělali jeden lektvar, ještě neznamená, že teď se budeme nějak kamarádit. Všechno bude ta jako dřív."
Protočila jsem oči nahoru. "Nedělej si starosti," uklidnila jsem ho. "Ty budeš v mých očích vždycky jenom rozmazlený fracek a slizký hajzl."
"A ty budeš zase vždycky jenom parchant."
"Vymysli si už lepší nadávky. Opakuješ se, tohle si mi dneska už jedno řekl," informovala jsem ho.
"A ty si mi zase už dneska jednou řekla, že jsem fracek, takže si nemáme co vyčítat."
"Ne," namítla jsem. "Já jsem předtím řekla, že jsi spratek."
A s těmi slovy jsem se otočila na neexistujícím podpatku a odešla jsem nahoru do svojí společenské místnosti s úsměvem na rtech. Netušila jsem, že za dveřmi učebny se skrývá Snape, který se pobaveně usmívá, protože jsme mu připomněli jeho školní léta a jeho přátelství s rudovlasou dívkou.
"Jak šel trest?" zeptal se mě Harry.
"Docela fajn," usmála jsem se na něj. "Získala jsem deset bodů pro Nebelvír a setřela jsem Malfoye."
"Ty jo, takový tresty chci taky," prohlásil Ron.
Pak jsem si vzpomněla na něco, co jsem chtěla udělat a zamířila jsem nahoru do ložnice. Tam jsem vzala deník a začala jsem do něj psát.
Nazdar.
Po chvilce se objevila odpověď. Ahoj. Dnes zníš trochu naštvaně, Rebeko.
Ihned jsem začala naštvaně rýt do papíru odpověď. A divíš se? Ono mi dneska došla taková maličkost.
Jaká?
Že seš lhář a celou dobu víš, že jsem Kate a ne Rebeka.
Tentokrát jsem musela chvilku čekat na odpověď. Nebo se mi to jenom zdálo?
Popravdě, já nejsem ten, kdo začal hrát, že je někdo jiný. Já jsem tě v tom jenom nechal.
Nechal si mě, ať tu hraju divadýlko a dělám ze sebe blbce!
Dobře, omlouvám se. Tak nyní budeme hrát s otevřenými kartami a začneme od začátku. Moje jméno je Tom Rojvol Raddle.
Já jsem Katherine Beckerová.
Těší mě.
Protočila jsem oči nahoru. Zas tak dopodrobna tu komedii se seznamováním hrát nemusíme, když ty už toho o mně víš hodně od Rebeky.
Tak se zeptej ty na něco mě.
Jak to, že si s tebou můžu takhle psát?
Když jsem byl v pátém ročníku, tak jsem vytvořil tento deník. Vložil jsem do něj své vzpomínky a myšlenky. Měl jsem v plánu, že by mohl pomoci někomu, jako jsem já.
Zamračila jsem se. Jak to myslíš?
Ty jsi jako já.
Pořád nechápu.
A pak se tam objevila jeho odpověď. Taková, kterou jsem nečekala a která byla šokující.
Jsem bilokant.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michato Michato | 19. listopadu 2012 v 15:08 | Reagovat

Další díl . Honem ! :D

2 Danielle* Danielle* | 19. listopadu 2012 v 15:43 | Reagovat

Souhlasím!!!Rychle další díl!!!! :DD Super!

3 Lilly Potter ml. Lilly Potter ml. | 19. listopadu 2012 v 21:50 | Reagovat

uf no takže to je trochu šok nie Voldik a bilokant? hmm zaujimave. ale inak super

4 Kalin_ka Kalin_ka | 21. listopadu 2012 v 16:24 | Reagovat

Fuu, tak kde začít. Ták jo, kapča je to hezká. Hele, zdá se mi to, nebo se vážně Rebeka snaží skamarádit s Kate? Mě by to ani nevadilo, vždyť pak by se s ní mohl kamarádit i Draco. :-) a Tom jako bilokant? skvělej nápad. Tak jen tak dál, příběh je to fakt supr. Tvá oddaná čtenářka Kali.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama