26. kapitola - Eloeroosova báze 1/2

19. listopadu 2012 v 0:40 | NikaV |  Druhá část - Deník
Ahoj.
To bylo to první, co mě napadlo napsat. Je to takový krásný neutrální pozdrav. Navíc se tím dá dobře začít hovor. Ale to už se s ním rovnou můžu začít bavit o počasí. A je to vůbec hovor? Vždyť jenom píšu do nějakého deníku. Obyčejný deník. Má jenom jednu výjimku, že když něco napíšu, tak to bledne. To je divné.
Také tě zdravím.
Překvapením jsem vyjekla. Ještě že tu nikdo není.
Jsi Rebeka? Tvoje písmo se mi dnes zdá jiné.


Zaváhala jsem. Mám se vydávat za Rebeku? No, mohla bych to zkusit. Do deníku jsem proto napsala odpověď: Ano, jsem. Jenom mě dneska trochu bolí zápěstí, tak píšu jinak.
Na odpověď jsem nemusela čekat moc dlouho. To mě mrzí. Něco nového? Posledně jsi psala něco o tom, že Nebelvír bude mít konkurz. Jak to dopadlo?
Byl to konkurz jenom na střelce. Získala to Angelina a Katie, ty hrály i minulý rok. Jako nováčka vzali Daisy Wiliams.
A Katherine? Zúčastnila se?
Překvapeně jsem se podívala na to písmo. Proč se zajímá o mě?
Zúčastnila se. Proč tě zajímá?
Jen tak. Je dobře, že to nezískala. Famfrpál je ztráta času. Ten čas se dá využít mnohem
Mírně jsem se zamračila. Famfrpál mi připadal docela zábavný. Bavilo mě ho sledovat a zbožňuji ten pocit svobody, když letím na koštěti. Sice jsem to před ostatními nedala najevo, ale ve skutečnosti mě mrzelo, že jsem se nedostala do týmu. Nemáš rád famfrpál?
Kdysi jsem to chtěl zkusit. Účastnil jsem se konkurzu, ale nezískal jsem ten post. Tehdy jsem také zkoušel být střelcem. Nejprve mě to mrzelo, ale později mi došlo, že jsem měl vlastně štěstí. Alespoň mě nezmrzačil Potlouk. Ten čas jsem místo toho mohl využít k učení a rozvíjení svých schopností.
Možná má pravdu. Stačí si vzpomenout na Harryho loňská zranění z famfrpálu. Už na prvním zápasu málem spadnul z koštěte. Při zápase s Mrzimorem zase získal zranění v podobě zlomených žeber a navíc se tohle zranění částečně přeneslo na mě kvůli našemu zvláštnímu spojení, které doteď nechápu. Tenkrát jsem z toho akorát měla velkou podlitinu na břiše.
Proč jsi nesplnila, co jsem po tobě chtěl?
Co jsi po mně chtěl?
Abys předala tenhle deník Katherine.
Říká se jí Kate!
Aha. Děkuji za informaci.
Počkat. Proč ji dal za úkol předat tenhle deník zrovna mě? Proč se chtěl bavit zrovna se mnou? Proč jsem jenom já slyšela ten hlas?
Proč se o ni tolik zajímáš?
Protože mě fascinuje.
Proč?
Možná se mi to zdálo, ale tentokrát se mi zdálo čekání na odpověď delší. Nervózně jsem poklepávala prsty do stolu. Co když neodpoví? Proč se tak zajímá o mě? A podobá se to vůbec nějak člověk? Není to jenom nějaká vtipná věc, která se dá koupit na Příčné?
Nakonec jsem se té odpovědi dočkala: Je výjimečná.
"Co to píšeš?" ozval se hlas za mnou. Celá jsem nadskočila nemluvě o srdci, které mi málem leknutím vyskočilo z hrudi. Neslyšela jsem ničí kroky a ani vrznutí dveří.
"Hermiono," oslovila jsem ji, když jsem ji poznala. "Tohle mi nedělej. Málem jsem z tebe měla infarkt."
"Promiň," pokrčila omluvně rameny. "Já myslela, že o mně víš. Co jsi tam psala, že jsi do toho byla ta zabraná?"
"Nic," odpověděla jsem ji a spěšně jsem zaklapla deník dřív, než Hermiona mohla něco zahlédnout. "Jak to vypadá tam dole?" zeptala jsem se.
Hermiona pokrčila rameny. "Ta Daisy to jenom lehce oslavuje dole s kamarádkami."
Pochopitelně. "…Proč by taky neslavila?" vyslovila jsem svou myšlenku na hlas, aniž bych si to pořádně uvědomila.
"Vadí ti to hodně?" zeptala se mě Hermiona.
"Co?"
"Že nejsi střelkyně. Podle mě si byla lepší než ona."
"Asi ne," pokrčila jsem rameny. "Navíc jsem o to stejně nestála. Ani jsem se nechtěla zúčastnit. A navíc je dobře, že jsem to místo nezískala. Ještě by mě zmrzačil Potlouk. Takhle mám aspoň víc času na učení a rozvíjení svých schopností."
Hermiona se na mě překvapeně podívala. "Učení? Ty máš v plánu se učit?"
"Hele!" ohradila jsem se. "Já se náhodou učím. Někdy."
"Takže letos máš v plánu si psát výpisky na dějinách?"
"Ehm…to jsem neřekla," pousmála jsem se.
Hermiona se ušklíbla. "Díky bohu. Já už se lekla, že bys letos ode mě neopisovala moje poznámky."
Další den jsem se rozhodla uskutečnit to, co plánuju prakticky už od června. Nebo spíš zopakovat to, co jsem udělala loni na jaře. Vlastně jsem se na to těšila celé léto. Konečně budu mít zase svůj klid a nebudu si muset dělat žádné starosti s tím, kde se v noci objevím a kdo mě uvidí.
Ráno jsem se vydala do skladu přísad. Všechno by mělo jít bez problému. Sem my studenti můžeme chodit, tyhle přísady jsou pro nás volně dostupné. Prostě jen vezmu přísady, které potřebuji. Celkem jsem potřebovala jenom šest přísad. Jednalo se o oči ježíka, sedmikrásové kořínky, gepardí dráp, kost Karkulinky a dračí sliny. Většinu jsem našla během chvilky a přitom jsem si všimla, že většina věcí dochází. Pravděpodobně to v nejbližší době někdo doplní.
Problém nastal u kosti Karkulinky. Byl tam už jen poslední kousek a já jsem po něm natáhla levou rukou. Bohužel, v tu samou chvíli ji chytil ještě někdo. Zvedla jsem oči a spatřila jsem člověka, kterého bych si právě nejméně přála vidět.
"Malfoyi," procedila jsem skrz zuby. "Pusť to," rozkázala jsem mu a zatáhla jsem za kost směrem k sobě. Malfoy držel kost pevně.
"Nepustím. Viděl jsem ji první!"
"Ne," oponovala jsem mu. "První jsem ji viděla já!"
"Malfoyi, aspoň jednou se nechovej jako rozmazlenej spratek a nech mi ji!"
"Aspoň nejsem parchant, kterýho pohodili někde na ulici."
"Sklapni!"
"Nebo co? Zlomíš si zápěstí?"
"Ne," zavrčela jsem. "Tentokrát to budeš ty, kdo bude odcházet s pláčem." Zatáhla jsem znovu za kost. Malfoy udělal to samé. Stala se z toho taková přetahovaná.
Malfoy si odfrkl. "To bych chtěl vidět." V naší soukromé přetahované začínal získávat výhodu.
"Stačí říct," zavrčela jsem na něj a pozvedla jsem pravou pěst. Jenže místo abych ho praštila, pustila jsem kost. Malfoy to nečekal a letěl dozadu. Narazil do poličky s přísadami. Ta se pod jeho váhou začala bořit. Spadlo na něj několik kousků dřeva, sklenice s přísadami se roztříštily. Jeden padající kousek dřeva praštil Malfoye do oka.
Byl to docela směšný pohled. Malfoy jak tam leží v hromadě dřeva mezi švábími očky a jinými přísadami. Nemluvě o jeho výrazu překvapení. To prostě nešlo vydržet. Smíchy jsem se popadala za břicho a opřela jsem se o poličku za mnou, abych se smíchy nesvíjela na zemi. Smála jsem se dokonce, i když se tam objevil nějaký malý kluk v nebelvírském hábitu a začal Malfoy fotografovat.
"Tu - tu fotku mi pak musíš d- dát." Smíchy jsem ani pořádně nemohla mluvit.
"Je tady snad něco k smíchu?" ohradil se Malfoy, když se zvedal z trosek poličky a stále přitom svíral v ruce kost.
"Jo," odpověděla jsem mu. "Vypadáš jako idiot." Pokusila jsem se nesmát, když se Malfoy postavil. Celý od prachu, švábích oček, slin tlustočerva, dalších přísad a s nabíhajícím monoklem, vypadal ohromně zábavně.
"Úsměv!" vykřikl ten malý kluk s fotoaparátem. Kdyby mohly pohledy doopravdy vraždit, tak by byl právě teď ten prcek brutálně zmasakrovaný. To už jsem nevydržela a znovu jsem se rozesmála.
"Může mi někdo říct," ozval se hlas ode dveří "co se to tady děje?"
Podívala jsem se ke dveřím. Právě k nám mířil Severus Snape.
"Dobrý den," pozdravila jsem ho slušně. Pokusila jsem se o nevinný výraz, což znamenalo nedívat se na Malfoy, jinak bych se znovu rozesmála.
Snape si nás všechny tři přeměřil pohledem. Trochu jsem se bála, aby ten prcek na něj taky nevykřikl "Úsměv!". Merlinudík to neudělal. Potom se Snape podíval na rozbitou poličku lektvarů.
"To byla ona," vyhrkl Malfoy a ukázal na mě. Pochopitelně. To by musel nastat konec světa, aby se on na mě nepokusil svést nějaký průšvih. "Ona za to může."
"To on," vyhrkla jsem také. "On mi chtěl sebrat kost Karkulinky. Byl tu jenom poslední kousek a on mi ho sebral. Přitom se mu podařilo rozbít tu poličku."
"Já jsem ji viděl první!" namítl Malfoy. Zamračila jsem se na něj.
"Ne, první jsem ji viděla já!"
"Ne, to já!"
"Ne, to já!"
"Já!"
"Ne, já!"
"Ne, byl jsem to já!"
"Já!"
"TAK DOST!" zařval Snape. Oba dva jsme ztichli a podívali jsme se na něj. "Vy," ukázal na toho malého fotografa, "běžte." Potom si nás dva přeměřil pohled. Chvíli těkal pohledem mezi námi a potom pronesl: "Je mi jedno, který z vás to byl. Oba dva dostanete školní trest. Dnes večer v sedm v mém kabinetu. Oba dva! A teď běžte."
Oba dva jsme byli tak trochu překvapení. Vypadá to, že ta Ronova teorie s oblíbenkyní nefunguje. Na druhou stran ten trest dostal i Malfoy, který je ve Zmijozelu, a právě proto je to neobvyklé. Kousek chodby jsme šli společně mlčky vedle sebe.
"Tak mi dej tu kost, ať můžu jít," řekla jsem mu.
"Proč bych ti jí měl dát?" ušklíbl se.
"Třeba že se aspoň jednou zachováš jako gentleman a ne jako hajzl. Navíc jsem teď kvůli tobě docela naštvaná, tak mě nedráždi víc."
"Jo, jenže si už zase na něco zapomněla."
Protočila jsem oči nahoru. "Na co zase?"
"Že stále vím o tobě něco, co nechceš, aby věděli tvoji přátelé.
"Už jsem ti někdy řekla, že tě nesnáším?"
"Tak se uvidíme na trestu!" Zavolal na mě, když odcházel, a věnoval mi jeden ze svých samolibých vítězných úsměvů.
O chvíli později jsem naštvaná dosedala do křesla vedle mých přátel.
"Rone?" oslovila jsem ho.
"No?"
"Ta tvoje teorie o mojí oblíbenosti u Snapea trochu kolísá."
"Proč?" zeptal se mě.
"Před chvílí mi dal školní trest," řekla jsem lhostejně a pokrčila jsem rameny.
"Co jsi provedla?" zeptala se mě Hermiona.
"Proč si hned myslí každý, že jsem já něco provedla?"
"Většinou to tak je," prohlásil Ron.
Hodila jsem po Ronovi polštář. "Náhodou za to může Malfoy."
"Už zase si mu naletěla?" prohodila Hermiona.
Probodla jsem ji pohledem. "Ne," odpověděla jsem ji. "Spíš on naletěl. Na poličku." Poté, co se všichni na mě podívali nechápavým pohledem, jsem pokračovala ve vysvětlování. "Hádali jsme se o jednu přísadu, pak jsme se přetahovali o ni a potom jsem ji pustila, takže on letěl dozadu na jednu polici. Kdybyste viděli, jak vypadal." Znovu jsem se rozesmála. "Ale nějaký nebelvírský prcek ho vyfotil."
"A pak se tam objevil Snape a dal ti trest?" zeptal se Harry.
"Dal nám trest," opravila jsem ho.
"I Malfoyovi?" zeptal se znovu. Přikývla jsem.
"Páni," pronesl Ron. "Pan zmjozelský dostal trest. Nebude konec světa?"
"Možná Snape neměl na výběr," prohlásil Harry. "Jestli rozbili poličku-"
Probodla jsem ho pohledem
"Jestli Malfoy rozbil poličku," opravil se "tak to někdo musel odnést. A měl na výběr svést to buď na Malfoye nebo na Kate."
"Malfoy je ze Zmijozelu a Kate je jeho oblíbenkyně," pokračovala v jeho teorii Hermiona. Za to poslední slovo jsem ji probodla pohledem, ale ona to ignorovala. "Takže si nemohl vybrat, kdo to odnese."
"Tak dal trest oběma," dokončil to Ron.
"Halo, já jsem tu taky. Nemluvte o mně, jako kdybych tu nebyla," zavolala jsem na ně. Jak se jim povedlo z mého trestu od Snapea potvrdit jejich teorii, že jsem jeho oblíbenkyně? Ale stejně trest u Snapea moc neviděl. Víc mi vadilo, že tam bude i Malfoy. A navíc pořád mi chybí ta kost Karkulinky.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kalin_ka Kalin_ka | 21. listopadu 2012 v 16:12 | Reagovat

Krása, děkuju za další kapču a jdu se vrhnout na pokráčko, ta kočekávej můj koment. i tam. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama