22. kapitola - Rodina Weasleyových - 3/3

17. září 2012 v 0:27 | NikaV |  Druhá část - Deník



Bum! Dopadla jsem bokem na něco tvdého. Leknutím jsem otevřela oči. Byla tma a já jsem ležela na zemi.
"Co se děje?" ozval se něčí hlas. Nejprve jsem si myslela, že to je Harry. Vlastně ten hlas přicházel z míst, kde Harry předtím ležel. Jenže tenhle hlas byl mnohem jemnější. Byl dívčí.
"Ginny?" zeptala jsem se.
"No?" ozvalo se ze tmy.

"Nic, spi dál," odpověděla jsem jí. Ve skutečnosti jsem spadla předtím z postele, což byl dobrý způsob, jak se probudit. Lehla jsem si znovu do postele a ležela jsem, dokud jsem si nebyla jistá, že Ginny spí. Asi po pěti minutách jsem se odvážila vstát. Nazula jsem si boty a přehodila jsem přes sebe svetr. Vyšla jsem z pokoje a zamířila jsem po schodech nahoru k jednomu pokoji. Zaklepala jsem na dveře. Nic se neozývalo, protože nejspíš spal. Otevřela jsem dveře a vešla jsem dovnitř. Zamířila jsem k posteli, kde ležela zrzavá hlava.
"Rone, prober se," třásla jsem s ním.
"Ještě pět minut mami," zamumlal ze spaní.
Protočila jsem oči a potom jsem pleskla Rona přes tváře. "Vstávej!" řekla jsem mu rázně ale zároveň i potichu.
Ron otevřel oči a rozespale se na mě podíval. "Kate? Co tu vyvádíš?"
"Vstávej. Musíme pro Harryho."
"Co?" ptal se mě nechápavě.
"Prostě vstávej," rozkázala jsem mu. Ron neochotně vylezl z postele, nazul s boty a oblékl si bundu.
"Co máš v plánu?" zeptal se mě.
"Zachránit Harryho," odpověděla jsem mu. "Půjčíme si auto tvého táty."
"A umíš řídit?" zeptal se mě Ron.
"Doufala jsem, že ty jo," pokrčila jsem rameny.
"Radši sebou vezme Freda a George," navrhnul Ron. "Jejich triky se nám budou hodit."
Cestou dolů jsme se proto zastavili v jejich pokoji a vytáhli jsme je z postelí. Krátce jsme jim vysvětlili, co se děje. Všichni čtyři jsme se vyplížili dolů do garáže. Dvojčata se posadila na přední sedadla a Ron dozadu. Ještě než jsem vlezla také do auta, vzpomněla jsem si na mříže na Harryho okně. Rozhlédla jsem se po garáži, dokud jsem nenašla to, co jsem hledala. Zamířila jsem k jednomu pultu, odkud jsem sebrala provaz a až potom jsem i s ním vlezla do auta.
"Na co tohle?" zeptal se George.
"Nikdy nevíš, kdy se ti hodí. Myslíš, že je dostatečně pevný?"
"Mělo by," řekl George, který startoval auto. Vyjel s autem ven z garáže. "Hele, vy dva vzadu, víte vy vůbec, co všechno s tím autem táta provedl?"
Zavrtěli jsme hlavou.
"Tak sleduje," řekl George. Zatáhnul za jednu páku a šlápnul na plyn. Auto, místo aby se zrychlilo, se zvednulo do vzduchu. Výborně, to se jenom hodí do mého plánu.
"Paráda," okomentoval to Ron, když se koukal dolů z okna. Během pár minut jsme vystoupali do výšky těsně pod mraky. Lidé na zemi si teď mohli jenom myslet, že auto je nějaký podivný pták. V takové výšce byla také pořádná zima, takže mi po chvíli začaly drkotat zimou zuby. Na rozdíl od ostatních jsem nebyla až tak úplně oblečená na cestování. Kluci měli na sobě aspoň pyžama, boty a bundy. Jenže já jsem měla jenom tenisky, noční košili a svetr.
Toho, že je mi zima, si jako první všimnul Fred, když zaslechl mě drkotání zubů. George se soustředil na řízení auta, Ron fascinovaně sledoval světla dole a Fred do té chvíle studoval mapu. Najednou prostě zvedl hlavu a otočil se na mě. Viděl, jak se třesu zimou.
"Není ti zima?" zeptal se mě. Fakt inteligentní otázka, když mám parádní třesavku, ale byl milý.
"T-trochu," odpověděla jsem mu potichu. Fred si sundal bundu a podal mi ji.
"Díky," poděkovala jsem mu s úsměvem, když jsem si ji od něj brala.
"Jak vás dva vůbec napadlo, že se teď v noci vydáme zachránit Harryho?" zeptal se Fred. Předtím u nich v pokoji jsme jim jenom stručně vysvětlila, co máme v plánu, ale nevysvětlila jsem jim proč.
"To se zeptej Kate," ukázal na mě Ron.
"No, co?" pokrčila jsem rameny, když se na mě všichni podívali. "Zdál se mi zlý sen o Harrym a prostě mám takové tušení, že musíme Harryho odtamtud dostat. Nejspíš ženská intuice."
S tímhle vysvětlením se všichni spokojili. Trochu jsem poslední měsíc nacvičovala před zrcadlem a před Annie lhaní, aby se mi nezvedalo obočí. Dvojčata o tom nejspíš nevěděla ale Ron určitě jo. Nejspíš jsem se v tom lhaní zlepšila, když Ron ani Harry na mém obličeji nic nepoznali.
Zhruba po hodině jsme začali postupně klesat. Pod námi už bylo hodně světel. Byli jsme nad Kvikálkovem.
"Vyzná se tady někdo?" zeptal se George.
"Hledej nápis Zobí ulice," řekla jsem mu.
"To budeme moc nápadní," namítnul Ron.
"V tom případě dovol, abych ti představil jedno další taťkovo vylepšením," řekl George a zmáčknul tlačítko na palubní desce.
To, co následovalo, mi lehce připomnělo moji astrální podobu. Barva auta bledla, až úplně vymizela. Auto zprůhlednělo a to samé se stalo i nám všem, co jsme seděli uvnitř.
"To je fantastický," vyhrkl Ron a prohlížel si své průhledné ruce.
"Proč jste to nezapnuli už předtím?" zeptala jsem se jich.
"Když to je zapnutý delší doby, tak potom blbne motor."
George s autem klesnul na úroveň ulic. Byli jsme asi dva nebo tři metry nad zemí. Projížděli jsme ulicemi a pátrali jsme po nápisu Zobí ulice. Ten nápis našel Fred a auto zamířilo do té ulice. Najít pak dům číslo 4 už bylo snadné. Na jednom z oken byli mříže. Nemusela jsem ani Georgeovi říkat, aby zam zamířil, protože tam jel s autem sám. Oknem jsme vevnitř zahlédli postel se spícím Harrym. Marně jsme se ho pokoušeli vzbudit. Volání na něj nezabralo, stejně tak ani lomcování s mřížemi a dokonce ho ani nevzbudilo, když jsem po něm hodila botu.
"Tak to uděláme jinak. Kate, podej mi ten provaz," řekl mi Fred a já jsem to udělala. Jeden konec přivázal za mříže a druhý konec za část auta. Ani jsem mu nemusela nic říkat, poznal, co jsem měla s tím provazem v plánu. George šlápnul na plyn a provaz se napjal. Stáli jsme ve vzduchu a motor vrčel, čím dal víc. Ozvalo se hlasité rupnutí a mříž povolila. Konečně se urvala ze zdi. Jestli tohle nevzbudí Harryho, tak už snad nic.
"Georgi, vypni neviditelnost," rozkázala jsem řidiči. George poslechnul a zmáčknul tlačítko. Všichni i s autem jsme znovu začali získávat barvu. Podívala jsem se k oknu. Stál u něj Harry a zmateně na nás koukal.
"Rone!" vyhrkl překvapeně, když rozpoznal svého nejlepšího kamaráda. "Kate!" vyhrkl, když rozpoznal i mě. "Co tady děláte?"
"To neuhodneš," řekla jsem ironicky.
"Tak honem, bal kufr a zdrháme," řekl mu Ron.
"Ale moje věci…kufr…koště…"
"Kde jsou?" zeptal se Fred.
"Dole v přístěnku pod schody," odpověděl mu Harry.
George couvnul s autem co nejblíže k Harryho oknu. Mezitím Ron pomocí provazu pomalu spouštěl mříž na zem. Fred s Georgem opatrně přelezli do Harryho pokoje a zamířili ke dveřím.
"Je zamčeno," oznámil jim Harry.
"Nevadí," mávnul nad tím rukou George a něco vytáhnul z kapsy. Chvíli dělali něco u zámku, až nakonec byli dveře odemčené a otevřené dokořán. Dvojčata potom zmizela v tmavé chodbě. Harry mezitím chodil po pokoji, sbíral věci a podával nám je do auta. Po chvilce se tak vedle Rona kupila pěkná hromádka oblečení. Za chvíli se také vrátili i dvojčata s Harryho věcmi, které jsme společnými silami přesunuli do kufru auta. Celkově ale bylo auto dost malé, takže tam nakonec bylo pěkně narváno. Do kufru auta se vešel akorát Harryho školní kufr, takže zbytek musel být uvnitř v autě. Dvojčata vepředu měla pohodlí, ale my vzadu jsme se mačkali. Jedno celé prostřední sedadlo zabrala Hedvičina klec, koště a zbytky věcí, co nebyly v kufru. Tyhle věci byly mezi mnou a Ronem. Ron to měl proto pohodlnější, protože on se nemačkal na jednom sedadle s Harrym.
Když už jsme měli konečně klid, tak Harry nám začal vysvětlovat, proč ho vůbec zavřeli do toho pokoje. V podstatě nám jenom opakoval tu událost s tím skřítkem. Byla to nuda, když už jsem to jednou slyšela. Navíc jsem u jedné části i byla. Zívla jsem a opřela jsem si hlavu o sedačku. Jenom na chvíli zavřu oči…

Někdo se dotknul mého ramena a lehce se mnou zatřásl. Jen jsem se zavrtěla, ale oči jsem neotevřela.
"Vstávat, Šípková Růženko," řekl někdo, jehož hlas mi byl povědomý.
"Co?" ozval se jiný také povědomý hlas.
"Ale jenom taková mudlovská pohádka," odpověděl první hlas. Potom se jeho tón hlasu změnil, když začal mluvit na mě. Mluvil na mě klidným a konejšivým hlasem. "Probuď se," přesvědčoval mě.
"Takhle ji spíš uspíš," ozval se třetí hlas a měl pravdu. Takhle se mi opravdu chtělo jenom dál spát. "Musíš takhle," řekl třetí hlas, který byl teď o něco blíž. Ten někdo mě šťouchnul do žeber.
Vymrštila jsem ruku, a aniž bych otevřela oči, bouchla jsem toho někoho do hrudi. "Zkus to ještě jednou a bude tě to bolet ještě víc."
"Sláva je vzhůru," zaradoval se druhý hlas.
"To se ti jenom zdá," zamumlala jsem ze spaní. Nechtělo se mi vstávat obzvlášť, když tady to bylo ta pohodlné. Toho krásného pohodlného a teplého polštáře jsem se nechtěla vzdát. Jenom kdyby se tolik nehýbal a zůstal chvíli v klidu.
"To ji máme do té postele odnést?" zeptal se čtvrtý hlas. Kolik lidí tu proboha u mojí postele bylo? Ale proč někdo říkal něco o nesení mě do postele? Copak v ní už nejsem?
Otevřela jsem jedno oko. Kolem mě byli tři tváře se zrzavými vlasy. Ron, Fred a George.
"Harry, dobrá zpráva, už to otevřelo oči," oznámil Harrymu Ron.
"Hele, to tvoje ,to' má jméno," ohradila jsem se. Narovnala jsem se a protáhla jsem si svůj ztuhlý krk. Není divu, že je tak ztuhlý, když jsem celou dobu spala opřená o nějaké rameno. Otočila jsem hlavu doleva a spatřila jsem černovlasou hlavu, která patřila Harrymu. Takže jsem usnula jemu na rameni.
"To už jsme tam?" zeptala jsem se ostatních, když jsem se rozhlédla. Už jsme nebyli ve vzduchu ale v garáži.
"Už asi pět minut. A celou tu dobu se tě snažíme probudit," oznámil mi George.
"Tebe probudit je vážně umění. Neprobudilo tě ani Georgovo přistání," prohlásil Ron, čímž si vysloužil šťouchanec od svého staršího bratra.
"No, co?" Pokrčila jsem rameny. "Aspoň víte, že mě máte nechat spát."
Všichni jsme vylezli z auta a vešli jsme do domu. Zrovna svítalo, takže ještě nebylo moc světla, ale stačilo nám, abychom viděli na cestu. Potichu jsme se plížili všichni po schodech nahoru. Kluci zamířili do svého pokoje a Harry vešel do Ronova pokoje. Vlastně jsme měli v plánu vysvětlit jeho příchod tak, že v noci přiletěl na koštěti do Ronova pokoje. Paní Weasleyová by se rozhodně netvářila moc nadšeně, kdyby věděla pravdu.
Když kluci odešli po schodech nahoru ke svým pokojům, tak jsem vešla do pokoje Ginny. Ta klidně spala, aniž by věděla, co všechno se tuhle noc odehrálo. Lehla jsem si na svoji pohovko-postel a zavřela jsem oči. Pořád jsem na sobě měla Fredovu bundu, kterou jsem mu zapomněla vrátit.
Nějak se mi ale nechtělo spát. Zhruba po půl hodině ležení jsem tu snahu o usnutí vzdala. Teď se mi prostě nedaří usnout. To zdřímnutí na Harryho rameni mi dodalo energii a teď se mi nechtělo spát. Takže jsem nakonec vstala z postele. Možná je na čase obnovit můj zvyk ranního běhání. Od té doby, co jsem dorazila do Londýna, jsem neběhala. Londýnské ulice nejsou tak lákavé jako bradavické pozemky. Běhání tady mi ani tolik nebude. Do bradavických pozemků má zdejší okolí daleko, ale stejně tu bylo hezky.
O deset minut později jsem už byla venku před domem. Už bylo světlo, slunce stoupalo na obloze, ale pořád bylo časně ráno.
"Není trochu brzo na běhání?"
Leknutím jsem nadskočila. "Harry, tohle mi nedělej."
"Promiň," pokrčil omluvně rameny.
"Jak tě napadlo, že jdu běhat?" zeptala jsem se ho.
"Proč bys jinak měla na sobě tepláky?" odpověděl mi na mou otázku otázkou. No, jo, měl pravdu. Na sobě jsem měla Fredovu bundu a svoje fialové tepláky. Tohle není oblečení, které jindy nosím.
"A proč jsi tu ty?" zeptala jsem se ho.
"U Rona je jenom jedna postel a tam se roztáhnul on."
"A vedle něj se ti ležet nechce?"
Harry se zasmál. "Ne, to vážně ne."
"No, nabídla bych ti mojí postel, ve které teď stejně nejsem, ale Ginny by z toho mohla mít trochu šok. Má postel hned vedle, a kdyby se probudila a vedle ní bys byl ty, tak by začala bláznit. Původně jsem vedle ní v noci usínala já a těžko bych se nějakým zázrakem přeměnila v noci na tebe." Trochu jsem vynechala tu část, jak je Ginny do Harryho zamilovaná.
"Tak mi nezbývá nic jiného, než čekat do rána."
"Možná máš i jinou možnost," prohlásila jsem tajemně. Harry se na mě podíval tázavým pohledem, takže jsem mu to hned vysvětlila. "Můžeš jít se mnou běhat."
Harry chvíli váhal, ale nakonec souhlasil. O chvíli později jsme běhali po okolí. Trochu jsem zvolnila tempo, aby mi Harry stačil. Přece jen já jsem měla už za sebou roční trénink v běhání a Harry měl trénink na koštěti, takže zase v tom by mě porazil. Zhruba po hodině běhání po okolí jsme udýchání doběhli zpátky před dům. Když jsme vešli do kuchyně, čekalo nás menší překvapení v podobě paní Weasleyové dělající snídani.
"Dobré ráno," pozdravili jsme zdvořile. Nemělo smysl Harryho nějak schovávat.
"Dobré r-" Paní Weasleyová se zarazila, když uviděla Harryho.
"Harry dorazil někdy v noci na koštěti a teď jsme si byli zaběhat," vysvětlila jsem jí.
"Ach tak," povzdechla paní Weasleyová a pak se na Harryho přívětivě usmála. "Jsem ráda, že tě tady vidím Harry. Už jsme si s Arturem začínali dělat starosti, že nikomu neodepisuješ na dopisy. Takže vítej v Doupěti.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ametten Ametten | Web | 25. září 2012 v 11:11 | Reagovat

Hezké :))

2 Eileena Eileena | 30. září 2012 v 21:24 | Reagovat

Ale to je nehezké! Takhle nás zvědavé čtenáře nechávat čekat! :D Píšeš opravdu skvěle a je obdivuhodné, žes vydržela přidávat v takovém tempu tak dlouhou dobu, ale já už si na ten luxus tak moc zvykla, že ted si už jenom těžko odvykám ;) tak snad bude nová kapitolka co nejdřív ;)

3 NikaV NikaV | 1. října 2012 v 12:34 | Reagovat

Pokusím se dopsat další kapitolu, co nejdřív. S trochou štěstí se tady objeví příští týden.

4 Marry Marry | 20. října 2012 v 14:16 | Reagovat

Včera jsem začala číst první část a dnes jsem dočetla druhou! Moc se mi to líbí, máš talent a bilokanti jsou velmi zajímavý! :) Kate jsem si oblíbila :D

5 Marky Marky | E-mail | 8. listopadu 2013 v 14:08 | Reagovat

Niko, prosím té, nemáš tuto celou povídku v pc? já jenže bych si ju ráda četla offline. Moc se mi líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama