22. kapitola - Rodina Weasleyových - 2/3

17. září 2012 v 0:25 | NikaV |  Druhá část - Deník

Když jsem znovu otevřela oči, byla jsem v malém pokoji. Nejprve jsem si myslela, že jsem v astrální podobě v Ginnině pokoji. Pak jsem si povšimla, že ten pokoj je větší. Navíc tu chyběla moje pohovko-postel. Kromě toho tu svítila lampička a u Ginny v pokoji byla tma. A právě tahle lampička osvětlovala další dvě postavy v místnosti.
Jedním z nich byl Harry. Srdce mi poskočila radostí, že ho vidím a že je v pořádku. Pak jsem se zaměřila na tu druhou postavu. Nebyl to člověk, bylo to malé stvoření s obrovskýma netopýříma ušima a velkými zelenými oči. Právě to stvoření stálo na Harryho stole, ječelo a mlátilo se lampou. Harry se pokoušel od lampy odtrhnout. Na chodbě jsme oba dva zaslechli kroky, jak se sem někdo blížil. Harry popadl to stvoření, kterému leknutím vypadla lampička z ruky a zůstala ležet na stole. Harry se rozběhl ke skříni, nacpal stvoření dovnitř a přibouchl za ním dveře.
Potom se otočil k posteli a rozběhl se k posteli. Přitom proběhl mnou. V podstatě to bylo stejné, jako když projde člověk duchem. Nestalo se mi to poprvé, párkrát mnou už někdo prošel. Byl to nepříjemný pocit, protože v tu chvíli si připadám, jako kdybych vůbec nebyla na světě a mohla bych se každou chvíli rozplynout. Člověk, který mnou projde, si toho vůbec nevšimne.
Tentokrát to ale bylo jinak. Otočila jsem se čelem k Harrymu a zjistila jsem, že se ohlédl. Díval se přímo do místa, kde jsem byla já. Díval se mi do očí, jako kdyby mě viděl. Musela jsem si v duchu připomenout, že jsem v astrální podobě a tudíž jsem pro něj neviditelná.
V tu chvíli se otevřeli dveře. Nečekala jsem to a tak jsem se trochu lekla.
"Co tady proboha děláš?" zavrčel na něho rozzuřeně jeden tlusťoch, který byl pravděpodobně Harryho strýc Vernon. "Ještě jednou dneska večer něco provedeš, tak si rovnou můžeš balit věci," řekl a vztekle za sebou zavřel dveře.
Harry přešel ke skříni a vypustil to stvoření ven. "Už vidíš, proč musím do Bradavic. Sem nepatřím, patřím do Bradavic. Tam mám aspoň kamarády."
"Kteří Harrymu Potterovi ani nenapíšou?" zeptalo se ho stvoření. Vida, takže to umí mluvit. Ale nedávalo to smysl. Vždyť jsme mu všichni psali.
"Možná, že jenom…ale…moment. Jak ty to víš?"
"No…nezlobte se pane na Dobbyho. Dobby to dělal jenom pro dobro Harryho Pottera…"
"Takže to ty si mi schovával dopisy od nich," vyhrkl Harry naštvaně, ale vzápětí ztlumil kvůli strýci hlas.
Stvoření, které se asi jmenovalo Dobby, neochotně vyndal svazek dopisů z povlaku na polštář, který měl na sobě místo oblečení. Na vrchu toho svazku jsem zahlédla dopis s adresou napsanou mým písmem.
"Harry Potter se nesmí zlobit na Dobbyho. Dobby doufal, že když si bude pan Potter myslet, že na něj všichni zapomněli, tak se nebude chtít do školy vrátit." Jasně. Harry je chlapec, který přežil a zná ho celý kouzelnický svět, ale všichni by na něj zapomněli.
Harry chňapnul rukou po tom svazu, ale Dobby uskočil.
"Dobby to vrátí panu Potterovi, když pan Potter slíbí, že už se do Bradavic nevrátí."
"Ne! Bradavice jsou můj domov!" Jo, Harry, nevzdávej se!
Dobby pokrčil rameny. "Potom nemá Dobby na vybranou," řekl a rozběhl se ke dveřím. Otevřel je a rozběhl se po schodech dolů. Harry se rozběhl, přičemž se mi tentokrát vyhnul. Když jsem si uvědomila, co se děje, rozběhla jsem se za nimi.
Našla jsem je v kuchyni. Dobby v koutě, Harry ve dveřích a obrovský pudinky, který vypadal chutně, se vznášel u stropu. Zůstala jsem stát na chodbě za Harrym a sledovala jsem, co se děje.
"Dobby, prosím nedělej to."
"Jedině, když se Harry Potter nevrátí do Bradavic."
"Ale já musím," namítl Harry.
"V tom případě to musím udělat. Pro vaše dobro," prohlásil a lusknul prsty. Už ve chvíli, kdy pohnul jedním prstem, jsem se pohnula a rozběhla jsem se dopředu. Proběhla jsem Harry, ale nějak jsem neměla čas cítit ten divný pocit rozplynutí. Skočila jsem dopředu a zachytila jsem mísu těsně nad zemí.
Postavila jsem se opatrně, aby mi ta mísa nevypadla z rukou. Byla neuvěřitelné těžká, až to bylo velmi prapodivné. Připadalo mi to, jako kdybych držela v rukou spíš Hermionin školní batoh s učením než mísu s pudinkem. Už tak bylo dost neuvěřitelné, že ji vůbec držím. Držet papírek v astrální podobě je jedna věc, ale chytit velkou mísu pudinku je něco jiného.
Otočila jsem se a podívala jsem se na Harryho. Opět se díval přímo na mě a dokonce popošel o krok blíž. Pochopila bych, kdyby se díval na tu mísu levitující ve vzduchu, ale on se díval mě do očí. Přece mě nemohl vidět nebo ano?
"Kate?" oslovil mě opatrně.

Otevřela jsem oči, ale vzápětí jsem je zavřela, protože mi něco svítilo do očí. Zastínila jsem si rukou oči a podívala jsem po příčině toho světla. Byla to škvíra mezi závěsy, kterou na mě dopadalo sluneční světlo. Posadila jsem se a zjistila jsem, že postel Ginny je prázdná. Ginny zrovna stála u skříně a oblékala si tričko.
"Dobré ráno," pozdravila jsem ji.
"Dobré ráno," odpověděla mi Ginny. "Za chvíli je snídaně."
Během snídaně jsem pak myslela na svůj sen. Už jsem si zvykla na svoje divné sny, ale tenhle byl extra divný. Harry mě neměl vidět. Nikdy dřív se mi nestalo, že by mě někdo viděl. Vzpomněla jsem si na jednu větu ze schopností. V některých případech bilokantovo astrální podobu dokonce zezačátku nevidí, ale po zdokonalení této schopnosti se stane astrální podoba také viditelná. Jestli je tohle pravda, tak se moje schopnosti zlepšují. To se mi nelíbí. Jestli se moje schopnosti zlepšují a rozrůstají se, tak jsou zároveň i víc nebezpečné. Další divnou věcí bylo chycení mísy. Ale možná to souvisí s tím zviditelňováním. Jestli se zviditelňuji, tak tím tak trochu možná získávám i druhé hmotné tělo.
Poslední neobvyklostí je to probuzení. Když jsem byla u Harryho, tak byl večer. Muselo být ta devět nebo deset hodin a potom mě probudilo sluneční světlo, když bylo ráno. Vždycky, když se vzbudím z astrálního sna, tak se vzbudím hned a není tam mezera deseti hodin. Tak co se sakra tu noc dělo? A nejhorší na tom všem je, že nemůžu najít lva od Harryho.
Po snídani jsme si šli všichni, teda až na Percyho a jejich rodiče, zahrát famfrpál. Měli jsme jen trochu problém s košťaty. Pět lidí se na tři košťata opravdu nevejde. Navíc kluci odmítali půjčit koště Ginny, protože podle jejich slov na to byla moc malá. Nakonec jsme to s Ginny vyřešili po svém. Když byli kluci nějak zaměstnaní domácími pracemi, vloupali jsme se k nim do kůlny na košťata a dočasně jsme si je "půjčily". Ono totiž ani mě pořádně nechtěli žádné koště půjčit. Půjčovali mi Ronovo koště, ale to se snad ani nedá nazývat koštětem. Když viděli, že mi to na tom jeho "koštěti" jde, tak mi i párkrát Fred půjčil svoje. Stejně ale bylo lepší, když jsem se proletěla na koštěti Ginny.
Tak to chodilo na mém pobytu u Weasleyových. Párkrát, když bylo opravdu horko, jsme se zašli vykoupat do rybníka za vesnicí. Jinak jsme buď hráli famfrpál, nebo jsme dělali nějaké domácí práce. Paní Weasleyová se mi to zezačátku snažila rozmluvit, ale nedala jsem se. Už tak mě teď budou asi dva nebo tři týdny živit, tak jim trochu pomůžu. A paní Weasleyová si nějak vzala do hlavy, že nám v domově nedali najíst, tak se mě pokoušela vykrmit. Nakládala mi na talíř obrovské porce, které můj malý žaludek neměl vůbec šanci pozřít. A přestože jsem byla plná, tak jsem měla pořád hlad.
Třetí den svého pobytu zde jsem našla konečně svého plyšového lvíčka. Podařilo se mi ho najít při hledání mého trička, protože tak to u mě chodí. Vždycky, když něco najdu, tak je to za prvé pár dnů potom, co jsem to hledala, a za druhé je to při hledání něčeho úplně jiného. Takže ten svetr najdu nejdřív pozítří.
Ginny byla zrovna v kuchyni a pomáhala s prostřením stolu. Chtěla jsem pomoct taky, ale ten večer bylo docela chladno a já na sobě měla jenom lehké tílko, tak jsem se vydala pro svůj lehký letní svetřík, který jsem měla na sobě ráno. Ten svetr jsem nakonec našla přehozený přes hlavu postele Ginny. Tam jsem ho dopoledne ve spěchu odhodila.
Když jsem si ten svetr brala, tak jsem si všimla něčeho, co koukala z pod polštáře Ginny. To něco bylo hnědé a bylo mi to povědomé. Odsunula jsem polštář a podívala se, co to je. To hnědé byl ocas od mého lva. Vzala jsem ho a přesunula jsem ho na svoje místo na spaní. Jak se pro Merlina dostal do její postele?
Přesně na to jsem se jí pak zeptala, když jsem sešla schody dolů. "Ginny, proč byl můj plyšák pod tvým polštářem?"
Ginny se zarazila uprostřed pokládání posledního talíře na stůl. "Já…jenom jsem si ho půjčila."
"A proč pro Merlina?"
Pokrčila rameny. "Je od Harryho."
Plácla jsem se do čela. "U Merlinovy brady. Já snad řeknu Harrymu, ať ti dá k Vánocům taky lva."
Večer jsem proto už usínala se svým lvíčkem. Ten večer jsme šli spát později, protože jsme se s Ginny trochu zapovídaly. Usnula jsem proto až někdy kolem půlnoci. Chvíli před usnutím jsem pevně obejmula svého plyšáka a vzpomněla jsem si na Harryho.
Ve snu jsem ho znovu navštívila. Co jsem u Weasleyových, tak se mi ty moje sny zdají mnohem míň. To je dobře, protože při tom mém zviditelňování bych těžko někomu vysvětlovala, proč chodím uprostřed noci po domě. Harry naštěstí ležel v posteli a spal, takže jsem to nemusela vysvětlovat ani jemu. Spíš mě udivilo, kde se vzaly na jeho okně mříže. Posledně tu nebyly, to bych si všimla. Předpokládám, že i dveře budou zamčené.
Posadila jsem se na okraj Harryho postele a prohlížela jsem si ho. Chudáček. Je tu tak zavřený. Bylo mi ho líto. Natáhla jsem k němu ruku a pohladila jsem ho po vlasech. V tu chvíli otevřel oči.
"Mami?" zamumlal rozespale, když se na mě podíval.
"Skoro," odpověděla jsem mu a podala jsem mu z nočního stolku jeho brýle. Harry si je nasadil a posadil se.
"Kate?" zeptal se. "Co tady děláš?"
"Vím, já? Je to tvůj sen." Těžko mu nějak vysvětlím, co tu dělám, tak jsem zvolila tuhle variantu.
"Ty už si vážně všude," řekl mi Harry trochu otráveně.
"To ti teda pěkně děkuju. Probuď se a zbavíš se mě."
"Tak jsem to nemyslel. Jenom jsem měl pocit před pár dny, že tě vidím."
"Sen?" zkusila jsem to.
"Vím určitě, že jsem byl vzhůru," zamítnul to Harry. "V mém pokoji se objevil domácí skřítek Dobby a říkal, že se nesmím vrátit do Bradavic."
"Páni," prohlásila jsem s předstíraným úžasem.
"A někdy v tu chvíli jsem tě zahlédl poprvé. Najednou jsem měl pocit, jako kdybys tu byla se mnou. Tak jsem se otočil a něco jsem viděl. Mlhavá silueta dívky s tmavě rudými vlasy. Netrvalo to ani vteřinu..."
Pozorně jsem ho poslouchala, ačkoliv jsem moc dobře věděla, o čem mluví.
"…Potom ta silueta se otočila na mě a už jsem ji poznal. Viděl jsem tvoje oči. Když jsem tě oslovil, tak si zmizela a pudink spadl na zem. Potom ještě dorazila sova z ministerstva s varováním, abych už nečaroval. To byla poslední kapka pro strýce Vernona, protože tu měl návštěvu a všechny ty události mu překazily hodně důležitou zákazku."
"A nevyloučí tě za to čarování?" zeptala jsem se.
"Já jsem nečaroval!" ohradil se. "To byl Dobby."
"Jasně, takže nevyloučí tě za to Dobbyho čarování, které misterstvo svedlo na tebe?"
"Ne," zavrtěl hlavou. Oddechla jsem si. Vzápětí se z Harryho žaludku ozval divný a hlasitý zvuk.
"Máš hlad?" zeptala jsem se ho.
"Trochu," přiznal Harry.
"Dávají ti najíst:?" zeptala jsem se podezřívavě.
"Jo, něco dostávám."
"Musíš se odsud dostat," prohlásila jsem a začala jsem zkoumat zámek u dveří.
"Vzdej to. Stejně je tohle jenom sen." No jo vlastně, teď Harrymu nepomůžu.
"Harry, prosím, pokus se znova usnout," požádala jsem ho.
"Vždyť spím," namítl Harry.
"Tak běž spát, aby se probudil. Za chvíli bude ráno."
"Je to můj sen. Neměl bych dělat, co chci já?"
Založila jsem si ruce v bok a pořádně jsem se zamračila na Harryho. Tenhle postoj jsem odkoukala od paní Weasleyové. Ta ho používá vždycky, když dvojčata něco provedou, takže skoro pořád. Na Harryho tenhle postoj zabral, protože odložil brýle a znovu zalehnul.
"Dobré probouzení," popřála jsem mu náhražku za dobrou noc.
"Tobě taky," odpověděl mi. Kéž by se mi povedlo probudit se. Posadila jsem se uprostřed místnosti do tureckého sedu.
"Co to děláš?" zeptal se mě Harry z postele.
"Je to tvůj sen, já to neovlivňuju. A už zavři oči a pokouše se probudit," odpověděla jsem mu a začala jsem meditovat. Zhluboka jsem dýchala a zklidnila jsem si myšlenky. V hlavě jsem měla jenom jednu myšlenku. Probudit se. Vím, že na koupališti mi to nešlo, ale teď se těžko nějak dostanu" k Ginny, aby mě probudila. Navíc bych jí to ještě musela složitě vysvětlovat. Představila jsem si svoje tělo, jak se probouzí. Posledně jsem soustředila na to, abych se probudila, a to nefungovalo. Možná to byla chyba. Tentokrát jsem se soustředila na to, probudit svoje tělo a ne sebe. Soustředila jsem se na to, aby se moje tělo pohnulo. Překulení na bok, posazení, otevření očí, pohnutí prstem. Prostě cokoliv.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama