22. kapitola - Rodina Weasleyových - 1/3

17. září 2012 v 0:21 | NikaV |  Druhá část - Deník




Odpověď od Rona mi přišla o pár dnů později. Měl pro mě přijít společně se svým tátou. Vychovatelky proti tomu nic neměli, jenom paní Lopezová chtěla vědět, ke komu to přesně jedu. Když jsem jí řekla, že budu u Weasleyových, tak se uklidnilo, ačkoliv jí to jméno nic neříkalo. Annie z mého odjezdu nebyla moc nadšená
Nevěděla jsem nic o kouzelnických dopravních prostředcích, ale snad jejich příchod nebude moc nápadný. Takže jsem v domluvený čas čekala dole v přízemí domova. Věci jsem měla sbalené v jedné menší cestovní tašce, ačkoliv nechápu, jak se mi to podařilo tam všechno nacpat. Asi pět minut po našem domluveném čase, někdo zaklepal na dveře a úplně ignoroval zvonek. Otevřela jsem dveře a přede mnou stál usmívající se Ron.

"Ahoj Kate," pozdravil mě a vešel dovnitř.
Za ním vešel dovnitř hubený muž středního věku se zrzavými ale už ustupujícími vlasy a byl oblečený do mudlovského oblečení.
"Ahoj, ty jsi určitě Kate," řekl, přičemž se na mě usmál a natáhnul ke mně ruku.
"Ano. A vy musíte být pan Weasley. Ráda vás poznávám," potřásla jsem si s ním rukou.
Potom zvednul hlavu a kývnul na pozdrav někomu za mnou. Otočila jsme hlavu a uviděla jsem vychovatelku Lopezovou.
"Dobrý den," pozdravila pana Weasleyho.
"Tak mi převezmeme Kate a půjdeme," prohlásil pan Weasley a vzal můj kufr. Možná se mi to zdálo, ale připadalo mi, že ve vzduchu cítím napětí. Skoro jako kdyby ten rozhovor měl ještě jiný význam, než jsem si myslela.
"Tak dobře dojeďte," řekla nám, když jsme vycházeli.
Ve dveřích jsem se ještě otočila "Tak se tu mějte," rozloučila jsem se všemi, kteří se přišli podívat, co se tady děje, a vyšla jsem ven.
Šli jsme ulicemi Londýna ke stanici metra. Koupili jsme si lístky a potom jsme jeli metrem. Dozvěděla jsem se od nich, že dnes už metrem cestovali, když jeli za mnou. Jenže nevěděli, že si musí koupit lístky a tak jeli na černo. Měli štěstí, že je nechytil žádný revizor. Cestou se mě vyptával pan Weasley na mudly, jaké to je u nich žít a na některé věci, které vymysleli, například prodlužovací kabel. Nakonec jsme dorazili do Příčné ulice a postavili jsme se do jedné obrovské fronty u dvou krbů.
"Cože tady přesně děláme?" zeptala jsem se jich a snažila jsem se zahlédnout, co je tam vepředu. Lidé stále postupovali dopředu, ale kam mizeli, když tam nejsou žádné dveře?
"Přesuneme se domů letaxem," vysvětlil mi pan Weasley.
"Letaxová síť je jeden z kouzelnických dopravních prostředků," pokračoval ve vysvětlování Ron. "Prostě vlezeš dovnitř do krbu, pustíš hrstku letaxového prášku na zem a řekneš, kam se chceš dostat. V našem případě řekneš Doupě."
Nyní už jsem viděla vepředu, jak lidé vcházejí do krbu do zelených plamenů. Chvíli předtím, než jsme se dostali my tři na řadu, nám pan Weasley každému nasypal do dlaně hrst prášku. Jako první šel Ron. Nejprve vhodil do ohně špetku prášku, který vzápětí zezelenal. Potom tam vešel i on. V jednu chvíli jsem čekala, že začne hořet. Jenže plameny si ho vůbec nevšímaly.
"Doupě!" řekl nahlas a zřetelně. Plameny se zvedly do výše, až Rona celého zakryly. Když se o pár vteřin později vrátily do své původní podoby, už tam nebyly.
"Tak teď můžeš ty," pobídnul mě pan Weasley. Popošla jsem o krok blíž ke krbu. Udělala jsem to samé, co udělal Ron přede mnou. Hodila jsem do ohně špetku zeleného prášku. Oheň zezelenal a já jsem vešla do plamenů. V jednu chvíli jsem čekala, že začnu hořet. V duchu už jsem viděla, jak hořím, včas jsme ale své představy zarazila. Bez lektvaru na potlačení schopností si nejsem jistá, co vyvedu. Potlačila jsem proto představy a zbytek prášku jsem pustila na zem.
"Doupě!" křikla jsem. Vzápětí se se mnou všechno roztočilo. Už jsem neviděla pana Weasleyho ale spoustu krbů, které kolem mě vířily. Byla jsem v obrovském víru krbů plných zelených plamenů a popela, který mě nutil do pořádného záchvatu kašle, a zároveň mi z něj slzely oči. Točila jsem se tak asi jednu minutu, dokud jsem se nezatočila naposled. Otočila jsem se a loktem jsem narazila do něčeho pevného. Vyvedlo mě to z rovnováhy a ve snaze získat ji zpátky jsem udělala krok dopředu. To byla chyba. Šlápla jsem na něco nerovného a vzápětí jsem už letěla k zemi.
Zachytily mě něčí ruce dřív, než jsem dopadla na zem. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se, kdo mě to zachránil. Zrzavá hlava, ale starší než Ronova.
"Ahoj Frede," pozdravila jsem.
"Vítej v Doupěti," ušklíbl se a pomohl mi postavit. "Mimochodem jsem George."
Pořádně jsem se na něj podívala. "Tak proč máš na tričku F?" zeptala jsem se ho.
"Dostala tě, brácha," dloubnul ho loktem zrzek s velkým G na tričku. "Čau lady žabáková."
"Ahoj Georgi. A neříkej mi tak, kolikrát ti to mám ještě opakovat?"
George pokrčil rameny, ale už jsem se jimi dál nezabývala. Nyní jsem se mohla konečně rozhlédnout po místnosti. To, na co jsem předtím šlápla, bylo několik cihel oddělující krb od podlahy. Vedle Freda a George seděl v jednom křesle Ron, ale jinak už v místnosti nikdo nebyl. Místnost nebyla úplně uklizená, ale nebyl tu ani vysloveně bordel. Nikde se neválelo nic nechutného, jenom tu a tam byla pohozená knížka, rozevřená časopis, svetr přehozený přes křeslo, nějaké pergameny…Místnost byla jen lehce neuspořádaná ale zároveň i útulná.
"Jo, Kate, mamka je v kuchyni a je na tebe zvědavá," řekl mi Ron.
"Takže jdeme, milady," řekl mi Fred a nabídnul mi rámě.
"Jistě, sire," prohlásila jsem a zavěsila jsem se do něj. Fred mě vedl do kuchyně a za námi šel George a Ron. Kuchyň byla menší než obývací pokoj a vypadala uklizeněji. Tedy až na jeden stůl, na kterém několik nožů samo krájelo zeleninu, vařečka sama míchala něco v míse a po celém stole byla spousta jídla. Fred mě pustil hned, jakmile jsme se dostali na dohled paní Weasleyové, která stála vedle toho velkého stolu plného jídla. Viděla jsem ji už na konci roku na nádraží, ale to jsme ji s Harrym jenom pozdravili, rozloučili se s Ronem a šli jsme dál. Paní Weasleyová byla baculatá žena, která měla stejné vlasy jako její manžel a její rodiny. Oproti všem Weasleyům jsem měla vlasy trochu tmavší. Celá rodina měla spíš odstín dooranžova podobný mrkvi, zatímco já měla tmavě rudé jako krev. Nebo jako červená růže, což byla náhodou zároveň i moje nejoblíbenější květina.
Z mých úvah o vlasech mě vytrhla paní Weasleyová. "Tak tě u nás vítám, Kate," přivítala mě s úsměvem na rtech.
"Dobrý den. Doufám, že nevadí nijak, že tady jsem."
Paní Weasleyová mávla rukou. "Ale prosím tě. Tenhle barák už je tak nacpaný našimi dětmi, že jedna nebo dvě hlavy navíc se tu ztratí. Cesta sem proběhla v pořádku?" zeptala se starostlivě.
"Skoro," zamumlal Ron, ale paní Weasleyová ho slyšela, protože se na něj tázavě podívala.
"Trošku horší přistání," vysvětlovat George.
"Jo, málem skončila u nás na zemi," dodal Fred.
"No, co?" ohradila jsem se na ně. "Byla to moje první cesta letaxem, tak mějte trochu ohledy."
A pro jistotu jsem Freda, který stál ke mně nejblíž, šťouchla loktem. Fred si to nenechal líbit, protože mě potom šťouchnul prstem do žeber. To jsem si zase nenechala líbit já a znovu jsem ho šťouchla. Takhle bychom se asi chvíli škádlili, kdyby nás nepřerušil pan Weasley, který právě vešel do dveří kuchyně.
"Hele, trochu to tu zklidníme," řekl a podal Georgovi mojí cestovní tašku. "Tak ukažte Kate, kde bude spát."
"Rozkaz, kapitáne," zasalutoval George.
"A nezapomeňte, že za chvíli bude večeře," oznámila nám paní Weasleyová.
"Prosím, milady," nabídnul mi Fred znovu rámě. Zavěsila jsem se do něj a nechala jsem se jím vést po schodech nahoru. Když jsme vycházeli z místnosti, zaslechla jsem paní Weasleyovou, jak říká "Šašci…"
Vystoupali jsme o pár pater nahoru po velmi zvláštních schodech, které vedly asi po celém domě. Zastavili jsme se u otevřených dveřích a Fred pustil mou ruku. Zaťukal na dveře a potom jsme všichni vešli dovnitř. Uvnitř ležela na posteli holka s Weasleyovským odstínem vlasů a něco si četla.
"Ginny, vedeme ti nájemníka," oznámil jí George a položil moji tašku na zem. Ginny odložila knihu a podívala se na nás.
"Ahoj Ginny," pozdravila jsem ji. "Jsem Kate."
Ginny se zvedla z postele a přešla ke mně. "Ahoj," přivítala mě trochu nesměle. Byla jen o pár centimetrů menší než já a velmi se podobala svým bratrům.
"Jo, tak si tu pěkně pokecejte. My půjdeme dělat něco užitečného," prohlásil George.
"Odkdy jsou ty vaše pokusy užitečný?" zeptal se Ron.
"To brzo zjistíš, brácha. Zrovna sháníme pokusného králíka." Dvojčata vzala Rona každý za jedno rameno a táhli ho ven z pokoje.
"No, tak vítej v mém pidipokoji."
Rozhlédla jsem se. Stěny byly vymalované světle hnědou barvou a stejně tak i strop. Postel byla tmavě hnědá s béžovým povlečením. Vedle ní bylo něco mezi postelí a gaučem, kde pravděpodobně budu spát já.
"Není to tu až tak malé. Můj pokoj v děcáku je menší a to jsme tam jeden čas bydleli dvě."
Ginny se rozhlédla po svém pokoji. "No, tady taky jeden čas budeme bydlet dvě." Ginny se posadila na svou postel a já jsem se posadila na pohovko-postel.
"Jaké je to vyrůstat v tak velké rodině? Mít tolik bratrů?" zeptala jsem se jí.
"Je to docela fajn. Jenom mě všichni hodně opečovávaní, chrání a prakticky nic mi nedovolí. Letos ale nastoupím do Bradavic a tam budu mít konečně trochu svobody."
"Klidně bych to s tebou někdy vyměnila."
"Jestli chceš, jednoho z bráchů ti půjčím. Třeba Rona. S tím už stejně chodíš do třídy."
"Jo a taky s Harrym," zamumlala jsem.
Ginny se rozzářily oči. "Harry? Harry Potter? Ten Harry Potter?"
"Jestli myslíš toho brýlatého kluka s černými vlasy a jizvou na čele, tak ano, ten Harry Potter."
"Jaký je?" ptala se mě zvědavě.
Zamyslela jsem se. "Je kamarádský, milý, sympatický a tak dále. V Bradavicích ho budeš moct poznat osobně."
"A tenkrát tam dole, když bojoval s Voldemortem?" vyzvídala dychtivě.
"Přímo u toho boje jsem nebyla." Byla. "A to předtím ti už určitě převyprávěl Ron."
"Jo, mamka šílela, když to zjistila. Ronovi vynadala, že se do toho vůbec pouštěl. Ale ty ses dostala dál než Ron."
"Jenom o dvě místnosti," namítla jsem.
"Ale stejně."
Protočila jsem oči. "Tak fajn. Harry, Hermiona a já jsme prošli místností za šachovnicí. Byl tam mrtvý troll a pěně smrděl. V místnosti za ním byla taková logická hádanka na lektvary. Jeden z lektvarů tě dostal místností dál, jeden tě dostal zpátky a pak v těch zbylých byl jen jed a svařené víno myslím. Tak se Hermiona vydala za Ronem zpátky a šli pro Brumbála. Harry pokračoval dál. Já tam zůstala čekat, dokud jsem nezaslechla, jak Harry něco zakřičel. Zavolala jsem na něj taky a potom byla obrovská rána, která mě odhodila dozadu. Pak už si nic nepamatuju." Pamatuju, ale to je jedno.
"Páni," řekla užasle Ginny, ačkoliv jsem nechápala proč. Nic tak úžasného jsem neřekla. Víc mě trápilo, že se Harry zatím neozval.
Ozvalo se zaklepání na dveře a vzápětí se otevřeli. "Večere," oznámil nám Percy. "Ahoj Kate," řekl mi stroze. S Percym není nikdy moc velká zábava. S Ginny jsme sešli schody dolů a posadili jsme se k obrovskému stolu. Celkově i se mnou u něj sedělo deset lidí. Večeře byla dobrá, takovou jsem nikdy v domově nezažila. Byla spíš podobná těm bradavickým jenom v menším provedení.
Po večeři nás jejich rodiče poslali ven s tím, aby mi ukázali okolí. Percy ten s námi nešel, zavřel se ve svém pokoji, a kdo ví, co tam dělal. Povahově je podobný Hermioně, takže nejspíš domácí úkoly. Ven jsme tedy vyrazili jenom já, Ginny, Ron a dvojčata. Šli jsme do vesnice a celou cestu mi vykládali jejich zážitky z dětství. Co všechno dvojčata provedla Percymu, jací jsou Charlie a Bill a spoustu dalších historek. V tak velké rodině se toho stalo tolik, že by mi to mohli vyprávět do konce mého studia v Bradavicích. Ginny se mi zprvu zdála trochu nesmělá, ale ukázalo se, že je ze stejného těsta jako dvojčata. Kromě historek mi také ukázali vesnici. Byla to obyčejná mudlovská vesnice, na které nebylo nic moc zajímavého.
Cestou zpátky ve chvíli, kdy Ginny honila dvojčata za jejich narážky na její náklonost k Harrymu, jsem se zeptala Rona na Harryho. "Už ti napsal?"
"Ne," zavrtěl hlavou. "Všimla sis, že dneska má narozeniny?"
"Jo, ale radši se o tom nezmiňuj před Ginny," kývla jsem hlavou směrem, kde právě Ginny šermovala klackem s dvojčaty. "Zkusila jsem mu napsat mudlovskou poštou, ale nevím, jestli se to k němu přes jeho příbuzné dostalo."
"Naši si už taky dělají starosti," poznamenal Ron. Potom jsme už dorazili k nim domů. Z kůlny se ozýval rachot a ostatní mi vysvětlili, že to tam jenom jejich táta něco kutí. Nedávno se mu podařilo sehnat starý Ford Anglia a tak zkoumal, jak funguje.
Ještě jsme trávili chvíli čas v obývacím pokoji, dokud nás nezahnala paní Weasleyová do pokojů. Nebylo až tak pozdě, ale nejspíš to bylo kvůli Ginny, která byla nejmladší. Kdyby poslala spát dřív Ginny než mě, tak by to bylo nefér, když spolu máme stejný pokoj. Takže musela poslat spát i Rona, který je stejně starý jako já, a když už u toho byla, tak poslala do pokojů i dvojčata. Mě to až tak nevadilo, protože jsem byla po dnešku docela unavená, ale ostatní se snažili protestovat marně protestovat. Stejně dvojčata ještě nebudou spát a Ron si nejspíš najde něco, čím se ve svém pokoji zabaví.
V pokoji jsem si z tašky, kterou jsem si ještě nevybalila, vyndala noční košili a plyšového lva od Harryho. Nejprve jsem si myslela, že jsem ho zapomněla v Bradavicích, ale včera, když jsem si balila věci, jsem ho našla.
"Pěkný lev," pochválila mi ho Ginny.
"Díky," řekla jsem. "Dostala jsem ho k Vánocům od Harryho." Ginny se trochu žárlivě podívala na toho lva, ale hned ten pohled nahradila veselým a milým. Ještě chvíli jsme si povídali, ale pak jsme se rozhodli pro spaní. Před spaním jsem ještě přemýšlela nad Harrym. Trochu jsem se o něj bála. Co když se mu něco stalo? Ne, určitě bude v pořádku. Musí být. Kdybych se tak jenom dokázala dostat ve snu za ním. Pevně jsem obejmula plyšového lva a překulila jsem se na druhý bok.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama