20. kapitola - Strážný anděl - 3/3

3. září 2012 v 12:18 | NikaV |  První část - Schopnosti

Otevřela jsem oči. Hrozně mě bolela hlava. Vedle mojí postele někdo seděl.
"Už se probrala!" vyhrkla ta osoba a naklonila se nade mě.
"Kate," oslovila mě. Nedávalo mi to smysl.
"Kdo je Kate?" zeptala jsem se jí.
Potom všechno znovu zčernalo.
Když jsem znovu otevřela oči, tak jsem se chvíli dívala do stropu. Pořád mě hrozně bolela hlava. Až pak jsem se posadila, přičemž se mi zamotala hlava. Pak jsem se pořádně rozhlédla. Byla jsem na ošetřovně a vedle mě někdo seděl, ale nebyl otočený ke mně. Seděl směrem k někomu, kdo ležel ve vedlejší posteli a o něčem se s ním bavila. Ani jeden z nich si nevšiml, že jsem vzhůru. Promnula jsem si oči a pak už jsem je poznala. V posteli ležel Harry a právě se bavil s profesorem Brumbálem. Znovu jsem si lehla a poslouchala jsem, o čem se baví. Vůbec jsem nechápala, proč jsem na ošetřovně. Nic jsem si nepamatovala.
"Proč se mě Quirrell nemohl dotknout?" zeptal se Harry.
"Protože se tvoje matka za tebe obětovala. Zemřela kvůli tobě a tím ti dala nejvyšší ochranu před Voldemortem. Quirrell ten spojil svou duši s Voldemortem a proto se tě také nemohl dotknout," vysvětlil mu Brumbál.
"Ještě jedna věc se tam stala. Voldemort rozkázal Quirrelovi, aby mě zabil. Ten na mě vyslal nějaký zelený paprsek a řekl formuli Avada Kedavra, ale ten ke mně nedorazil. Asi půl metru přede mnou se sám zastavil a prostě se vypařil. Může za to ta ochrana?"
"Je to možné, ale zatím jsem o tom ještě nikdy neslyšel. Ta kletba byla vražedná a je o ní známé, že proti ní není žádná ochrana. Možná se ale dá před ní ochránit právě ochrana od tvé matky."
V hlavě se mi začala objevovat jedna vzpomínka. Byla jsem v místnosti se zrcadlem a mířil ke mně zelený paprsek. Zastavil se ve mně a pak zmizel.
"Quirrell mi tam, řekl, že se mě Sn - profesor Snape tenkrát na famfrpálu pokusil zachránit. A taky řekl, že mě nenávidí, protože nenáviděl mého tátu. Proč mě potom zachránil?"
"Protože před lety tvůj otec zachránil profesoru Snapeovi život," odpověděl mu profesor. "A nyní už dost otázek Harry. Máš tu hromadu sladkostí od svých obdivovatelů, které se musí zlikvidovat před koncem školního roku."
Profesor Brumbál se zvednul a odešel.
Otočila jsem se na bok a pořádně jsem se podívala na Harryho. Harry se momentálně zabýval krabicí Bertíkových fazolek.
"Harry?" ozvala jsem se.
Harry se na mě podíval. "Nevěděl jsem, že jsi vzhůru."
"Co se stalo?" zeptala jsem se ho a posadila jsem se. Všimla jsem si, že naše stolky jsou zaplněné různými sladkostmi.
"Kámen Mudrců. Mysleli jsme, že ho chce ukrást Snape, ale nakonec to byl Quirrell," vysvětlil mi Harry. Už se mi všechno vybavilo. Jenom jednu věc jsem nechápala.
"A jak jsem se sem dostala?" zeptala jsem se.
"Jak si tam na mě zavolala, tak tě uslyšel Quirrell a vyslat tam k tobě nějaké kouzlo. Rozbilo to celou zeď." Vzpomněla jsem si na velkou ránu a vzápětí jsem letěla vzduchem. Pak si pamatuju tupou ránu a velkou bolest. Sáhla jsem si rukou na hlavu a nahmatala jsem obvaz.
Dovnitř vešla madame Pomfreyová a zamířila k nám. Oba dva nás prohlédla, jestli jsme v pořádku. Potom nám dala značnou dávku léčivých lektvarů, které mi trochu pomohly od bolesti hlavy. Potom k nám pustila Rona a Hermionu.
"Harry! Kate!" vypískla Hermiona a rozběhla se k nám. Nejprve objala Harryho a potom i mě. "Panebože, jsem tak ráda, že jste v pořádku. Když jsem vás viděla předtím, jak vás sem přinesl na nosítkách Brumbrál, Kate vypadala hrozně. Byla jsi celá od krve. A ještě ty zlomeniny a jedna byla otevřená. A Harry ty si se vůbec nehýbal. Bála jsem se, že se ani jeden z vás už neprobere."
"Hermiono, klid," uklidňoval ji Ron. "Sama vidíš, že jsou oba dva v pořádku."
"Kdy se stalo to u zrcadla?" zeptala jsem se.
"Před třemi dny," odpověděla mi Hermiona. "Harry se probral až dneska, ale ty už ses probrala včera."
"Jo, a pěkně si Hermionu vyděsila," řekl Ron.
"Jak vyděsila?" zeptal se nechápavě Harry.
"Oslovila jsem ji Kate a ona se zeptala, kdo je Kate," odpověděla mu.
"Páni," řekl Harry. "Ty sis vážně nic nepamatovala?" zeptal se mě.
Pokrčila jsem rameny. "Byla jsem trochu zmatená. Vlastně jsem ráda, že už mám zkoušky za sebou. Přijde mi, jako by mi tou ránou do hlavy všechno z hlavy vypadlo."
"Madame Pomfreyová říkala, že to byl hodně těžký otřes mozku. Kdyby ta rána byla jenom o trochu větší, tak tě mohla i zabít. Máš štěstí, že to nemá nějaké vážné následky."
"A co se tam kromě té velké rány, která málem zabila Kate, vlastně stalo?" zeptal se Ron.
Harry nám postupně odvyprávěl všechno, co se tam stalo. Hermiona při tom vyprávění několikrát zalapala po dechu a Ron překvapeně koukal na Harryho. Ani jednoho z nich nenapadlo, že by se Quirrell snažil získat Kámen. Nemluvě o tom, že měl vzadu na hlavě Voldemorta. V podstatě mi Harry neřekl nic moc nového. Novinkou pro mě bylo akorát, jak Harry získal Kámen a že bude zničen.
"A jak to bylo s vámi?" zeptal se Harry, když skončil s vyprávěním.
"Nemuseli jsme Brumbálovi ani posílat sovu, protože jsme na něj narazili ve vstupní síni. Bleskově jsme mu vysvětlili, co se stalo a on hned zamířil do třetího patra. Řekl nám, ať čekáme přede dveřmi a tak jsme tam čekali. Našel nás tam Filch a nechtěl nám věřit, že tam máme nařízené od Brumbála čekat. Marně jsme mu to vysvětlovali, ale pak přišel Brumbál a na za ním dvě lehátka, na kterých jste byli vy dva. Odvedl vás na ošetřovnu a pak jsme mu museli podrobně popsat, co všechno se tam dole stalo."
"Jak dlouho tady ještě budete?" zeptal se Ron. "Protože pozítří už je závěrečná hostina. Ten zápas s Havraspárem jsme bez Harryho úplně projeli. Teď vede ve školním poháru Zmijozel. Jo a Harry, všichni vědí, o tom, co se tam dole stalo. Jsi teď tak trochu hrdina, že jsi zachránil Kámen Mudrců před Voldemortem."
"Super," poznamenal ironicky Harry. "Už tak jsem přitahoval předtím dost pozornosti, tak teď to bude ještě lepší."
"Ber to z té lepší stránky," řekla Hermiona. "Teď už nám nikdo nebude vyčítat ty ztracené body kvůli Norbertovi."
"Jo, teď jste všichni hrdinové," prohlásila jsem.
"Jsme," opravila mě Hermiona. "Byla si tam s námi taky."
"Ale nijak jsem vám nepomohla. Ty jsi vyřešila lektvary, Ron se obětoval u šachovnice a Harry zastavil Voldemorta. Já jsem se jenom trochu proběhla s Filchem po hradu."
"Tak a už běžte pryč," vyháněla je madame Pomfreyová, která právě přicházela dovnitř a tím narušila náš rozhovor. "Už jste si určitě stihli všechno říct a ti dva teď potřebují klid."

Madame Pomfreyová k nám už Hermionu a Rona nepustila. Jediného, koho k nám pustila, byl Hagrid. Ten se posadil mezi naše postele a rozvzlykal se.
"Můžu za to já. To já jsem mu řekl, jak obejít Chloupka. Málem jste kvůli mojí pitomý chybě oba dva umřeli." Hagrid se vysmrkal do jednoho obrovského kapesníku velikosti ubrusu.
"Hagride, všechno je v pořádku," uklidňoval ho Harry. "Voldemort by se dřív nebo později kolem Chloupka dostal. A všechno dobře dopadlo. Kámen bude zničený a my jsme naživu."
Hagrid si naposled otřel kapesníkem oči a pak už nebrečel.
"Abych nezapomněl, Harry, něco pro tebe mám," řekl Hagrid Harrymu. Z kapsy vyndal v kůži vázanou knihu a podal ji Harrymu.
"Uvědomil jsem si, že nemáš žádné jejich fotky a tak jsem rozeslal sovy jejich starým známým. Nakonec z toho vzniklo tohle."
Harry úžasem oněměl. Hagrid se zvednul a rozloučil se s námi. Odpověděla jsem mu jenom já, protože Harry se díval do té knížky.
Po zbytek dne toho už Harry moc neřekl. Nezmínil se o tom, co je v té knížce, a ani mi to neukázal. Sama jsem vytušila, co by tam mohlo být.

Probudila jsem se v noci, aniž bych věděla proč. Posadila jsem se a promnula jsem si oči. Lampička u vedlejší postele byla rozsvícená a Harry listoval v knížce od Hagrida.
"Harry," oslovila jsem ho potichu.
Harry otočil hlavu a podíval se na mě. Otřel si slzy. "Co je? Proč nespíš?"
Vylezla jsem ze svojí postele a postavila jsem se bosýma nohama na studenou podlahu. Přešla jsem několik kroků, přičemž se mi lehce zamotala hlava, a posadila jsem se na okraj Harryho postele.
"To je dobrý, Harry. Klidně můžeš brečet. Nemusíš se stydět za to, že ti chybí rodiče," povzbudivě jsem se na něj usmála.
"Představuju si, jaké by to bylo, vyrůstat s nimi. Možná bych měl další sourozence."
"Nemůžeme vědět, jaké by to bylo. Taky si někdy představuju, jaké to je, kdybych měla rodiče."
"Třeba je někde máš."
Pokrčila jsem rameny. "Možná jo. A možná také už umřeli, jako ti tvoji."
Harry se mi podíval do očí. "Víš, něco jsem ti neřekl. Pamatuješ, jak jsem o Vánocích viděl v zrcadle svoje rodiče?"
Přikývla jsem. Tehdy jsem tam přece stála vedle něj ve své astrální podobě.
"Moje maminka má tmavě rudé vlasy a zelené oči stejně jako ty. Máte i stejný tvar obličeje a jste si prostě ohromně podobné. Vypadáš jako její mladší verze."
Dívala jsem se na Harryho a až pak mi došlo, že mám být překvapená. Tak jsem trochu zahrála překvapení.
"Další den mě něco napadlo. Když jsi tak podobná mojí mamince a jsi ve stejném věku jako já, tak bys mohla být-"
"- tvoje sestra." Dokončila jsem za něj. "A?" zeptala jsem se, ačkoliv jsem věděla, co mi řekne.
"Nejsi," zavrtěl hlavou Harry. "Ptal jsem se na to Brumbála. Řekl, že moje mamina nikdy nebyla znovu těhotná a narodil jsem se jí jenom já." Pokusila jsem se o předstírání zklamání.
"Proč nejsi překvapená?" zeptal se mě.
"Co? Jasně, že jsem překvapená."
"Nejsi," zavrtěl hlavou. "Jsi dobrá lhářka, ale teď poznám, že lžeš. Nejsi překvapená teď a ani jsi nebyla překvapená, když jsem vyprávěl o tom, co se stalo tam dole."
"Jsem překvapená!" namítla jsem. "A předtím jsem byla taky."
"Ne, nebyla" zavrtěl Harry. "Nadzdvihla si obočí. Kromě toho si ještě pořád pamatuji, co o tobě řekl Malfoy v lese." Kruci, zradil mě můj vlastní obličej a Harry poznal, že lžu.
"Můžeme to tak nějak přejít a neřešit to?" poprosila jsem ho a nevinně jsem se na něj podívala.
Harry nakonec podlehl mému pohledu a pokrčil rameny. "Ale jednou se k tomu vrátím," namítnul.
"Já vím," souhlasila jsem. Byla mi zima na ruce, tak jsem si je třela o sebe.
Harry si toho všimnul a dotknul se mojí ruky. "Máš ledový ruce," řekl a pokusil se mi je zahřát svými.
"Je tu jenom trochu zima," řekla jsem mu.
"Počkej," řekl mi a odhrnul deku. "Schovej si nohy."
Poslechla jsem ho a lehla jsem si vedle něj do teplé vyhřáté postele. Harry mě pak přikryl dekou.
"Chceš vidět to fotoalbum od Hagrida?" zeptal se mě a já jsem přikývla. Harry vzal fotoalbum vázané v kůži a rozevřel ho na první stránce. Jednou rukou mě obejmul a druhou postupně otáčel stránky, zatímco já jsem se dívala na jeho rodiče, jak se na nás smějí. Jenže někdy v polovině mi klesla hlava na Harryho rameno. Po chvilce se mi začaly zavírat oči.
"Víš, že chvíli předtím, než jsem omdlel, jsem viděl tebe? Nebyla jsi tam zbytečná. Byla jsi jako můj strážný anděl," pošeptal mi potichu, když si myslel, že už spím. Usnula jsem asi dvě vteřiny poté, co to dořekl.

Další den už nás madame Pomfreyová propustila na hostinu. Ještě předtím než nás ale pustila, tak ještě jednou překontrolovala náš zdravotní stav. Mně přitom konečně sundala obvaz z hlavy a dostala jsem od ní dávku léčivých lektvarů, které mám ještě pít o prázdninách. Na hostinu jsem dorazila společně s Harrym. Sotva jsme vešli do zelenobílé velké síně se zmijozelskou vlajkou za profesorským stolem, všichni se na nás podívali a všichni si začali něco šeptat. Něco mi říká, že celá škola ví, co se stalo. Posadili jsme se k Ronovi a Hermioně. O chvíli později dorazil Brumbál a veškerý šepot utichnul.
"Tak už je to všechno za námi!" začal Brumbál s proslovem. "Snad jste se za tenhle rok tady něco naučili a pevně věřím, že jste všichni zvládli zkoušky. Nyní přejdeme k tomu, co netrpělivě všichni očekáváte. Tedy ke školnímu poháru.
Na čtvrtém místě se umístil Nebelvír a získal 262 bodů. Třetí místo získal Mrzimor s 352 bodů a Havraspár má 426 bodů. První místo získal Zmijozel, který má 472 bodů."
Od stolů na druhé straně síně se ozval bouřlivý jásot, profesor Brumbál je ale uklidnil, ale pokračoval ve svém proslovu.
"Momentálně to vypadá, že vyhraje Zmijozel, jenže bych rád rozdělil na poslední chvíli ještě nějaké body."
Zmijozelu zmrzl úsměv na tváři, když Brumbál začal rozdávat Nebelvíru body. Padesát bodů získal Ron za to, jak vyhrál šachy a padesát bodů pro Hermionu za její logiku.
"A slečně Beckerové uděluji padesát bodů za ochotu obětovat se za kamarády, aby mohli pokračovat dál." Rozpačitě jsem se rozhlédla. Nebelvírský stůl jásal a tleskal mi. Profesor Brumbál pak pokračoval a udělaloval body dál. Harrymu udělil šedesát bodů za odvahu. Nedůležitější na tom ale bylo, že tím jsme se dělili se Zmijozelem o první místo. Stačil by jeden bod a vyhráli jsme, ale Brumbál nám jich dal hned deset. Udělil je Nevillovi za odvahu postavit se svým přátelům - tedy nám.
"A nyní bychom měli změnit výzdobu," řekl profesor a sotva to dořekl, barvy se začali měnit. Ze zelené se stala červená a z bílé zlatá. I vlajka za stolem se změnila na nebelvírskou.
Nastala velká oslava. Výhru ve školním poháru neoslavoval jenom Nebelvír ale i Mrzimor a Havraspár, kterým šlo o to, aby Zmijozel znovu nevyhrál. Byl to fantastický večer.

A právě poté, co skončila oslava, která trvala v naší společenské místnosti dlouho do noci, jsem konečně měla příležitost si něco ověřit. Otevřela jsem svoji knihu schopností a nalistovala jsem poslední kapitolu, kde byl lektvar Antiskill.
Efekt: Potlačí schopnosti nastálo. Schopnosti lze pak získat nazpátky pouze lektvarem pro obnovení.
Až nyní jsem si všimla, že pod tím bylo ještě něco malým písmem napsané.
Po rozvinutí schopností, už lektvar nepotlačuje natrvalo a musí se pít pravidelně.
Nemohli to napsat větším písmem? Teď musím vydržet celé prázdniny se svými schopnostmi. Lektvar si budu moct udělat až v září ve škole.

Když jsem se později dozvěděla výsledky zkoušek, byla jsem ráda. Prošla jsem s docela dobrými známky. Nejhůře jsem dopadla v dějinách, ale ty stejně nejsou důležité. Ve všech předmětech excelovala Hermiona a byla nejlepší ze třídy. Teda kromě lektvarů, protože tam jsem byla nejlepší já, i když Hermiona byla těsně za mnou.
Potom už nás čekala cesta vlakem zpátky do Londýna. Kufry byly v zavazadlovém prostoru a my jsme seděli ve svých kupé. V našem kupé seděla naše čtveřice a v polovině cesty se k nám přidala i dvojčata, kteří mě celý zbytek cesty škádlili, a já jsem jim to oplácela.
Nakonec všechno jednou musí skončit a i tahle cesta skončila. Stejně jako skončil můj první rok v Bradavicích.ích.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama