20. kapitola - Strážný anděl - 2/3

3. září 2012 v 12:17 | NikaV |  První část - Schopnosti

Padala jsem tmou. Natáhla jsem ruce před sebe, abych zmírnila pád. Naštěstí jsem dopadla do něčeho měkkého a vlhkého. Rozplácla jsem se na tom a zůstala jsem ležet na břiše. Přetočila jsem se na záda. Vzápětí se mi něco otřelo o nohu. Ucukla jsem nohou, jenže se mi to otřelo o nohu znovu a tentokrát mi to začalo nohu rovnou i obmotávat. Pokusila jsem se postavit, ale bez kotníku to šlo těžko, takže jsem znovu upadla. Rukou jsem zajela do kapsy a vyndala jsem hůlku.
"Lumos," vykřikla jsem. Hůlka se rozsvítila a ozářila rostlinu, která byla všude. Právě na ní jsem ležela a právě ona mi držela svými popínavými úponkami kotník. Právě se pokoušela obmotat mi i druhou nohu a ruce.
"Diffindo!" vykřikla jsem a namířila jsem na úponky, které mi držely nohu. Přeseklo to rostlinu, jenže tu byli další. Vyskočila jsem a snažila jsem se dostat co nejdál od té rostliny. Mířila jsem ke stěně, protože tam bylo té rostliny málo. A právě kousek před zdí mě jeden úponek chytil za nohu a podrazil mi nohu. Rozplácla jsem se na zemi, která už nebyla tak měkká, když tu nebylo tolik rostliny.
Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se nahoru. Na zdi bylo něco napsáno. A bylo to Hermiony písmo.
INCENDIO
Asi o pět vteřin později mi to došlo. Je to vzkaz od Hermiony, jak se zbavit té rostliny.
Otočila jsem se a namířila jsem hůlkou na rostlinu "Incendio!"
Rostlina začala hořet. Zmítala se a uhýbala. Dokonce mě i pustila. Zvedla jsem se a utíkala jsem pryč.
Běžela jsem chodbou, která se svažovala dolů. Naonec jsem doběhla do místnosti, která byla ohromně vysoká a poletovala tam spousta divných věcí. Mělo to křídla, ale nevypadaly jako ptáci. Na druhé straně místnosti byli dveře. Naštěstí byl v zámku klíč. Byl ale dost zvláštní. Klíč vypadal dost staře a navíc měl křídla. Snažil se dostat z toho zámku pryč, ale možná tam byl až ta moc zaražený, že to nešlo, nebo to udělala Hermiona kouzlem. Otočila jsem klíčem a následně jsem otevřela i dveře.
Ocitla jsem se v obrovské místnosti, ve které byl zároveň i dost velký nepořádek. Všude po zemi byli různé úlomky nějakých soch. Vzápětí jsme si uvědomila, že to jsou obrovské šachové figurky a celou místnost zabírá šachovnice. Jenže dvě figurky na šachovnici byly lidi.
"Harry! Hermiono!" zavolala jsem na ně, když jsem je poznala. Kde je ale Ron?
Oba dva se ohlédli.
"Kate, vydrž tam chvíli!" zavolal na mě Harry. Potom postoupil o tři pole doprava. Podíval se na jednu vysokou bílou figurku a řekl: "Šach mat!" Odpovědí mu bylo, když mu ta figurka položila korunu k nohám. Všechny bílé figurky pak ustoupily a nechali nám volný přístup ke dveřím.
Vzápětí se Harry i Hermiona rozběhli k okraji šachovnice. Teprve teď jsem si všimla, že tam leží Ron.
"Co se stalo?" zeptala jsem se s obavami, když jsem k nim přiběhla. Hermiona se právě skláněla nad Ronem a zjišťovala mu tep.
"Obětoval se a nechal se sejmout královnou, abych mohl dát šach mat," vysvětlil mi Harry.
Hermiona zvedla hlavu od Rona a podívala se na nás. "Je v pořádku. Je jenom omráčený," oznámila nám. Všem se nám ulevilo.
Hermiona se zvedla a zamířili jsme všichni tři ke dveřím. Přede dveřmi se Hermiona zastavila. "Dál běžte sami," řekla nám.
Nechápavě jsem se na ní podívala. "Hermiono, proč nechceš jít taky?" zeptal se jí Harry.
"Zůstanu tady s Ronem. Nechci ho tu nechat samotného. A navíc teď už nás čeká jenom něco s obranou a lektvary. V obraně jsme na tom podobně a v lektvarech si Kate dokonce lepší než já. Už mě nepotřebujete."
"Nemůžeš vědět, kdy tě budeme potřebovat," namítla jsem.
"Navíc se můžeš kdykoliv otočit a jít zpátky," dodal Harry.
"A mimochodem děkuju vám za pomoc při procházení tamtěmi místnostmi předtím."
Hermiona nakonec souhlasila, že s námi půjde dál. Prošli jsme dveřmi a vzápětí nás zasáhnul opravdu silný smrad. Všichni jsme si zacpali nosy. Původcem toho zápachu byl mrtvý troll před námi. Vypadá to, že toho místo nás už rovnou vyřídil Snape, takže jsme jenom prošli dál.
Otevřeli jsme další dveře a vešli jsme do místnosti. Sotva jsme vešli, na prahu za námi se objevily nachové plameny. Podobné plameny se objevily podobné i u druhých dveří, ale ty byly černé. Uprostřed místnosti stál stůl, na kterém bylo sedm lahviček a ještě jeden list papíru. Všichni jsme si ten list papíru.
"To je geniální!" prohlásila Hermiona, když ho dočetla. "Spousta nadaných čarodějů by se dostala až sem, ale kdyby neměla v hlavě ani trochu logiky, tak by tu uvízli navěky."
"Hermiono, prosím, že ty v hlavě tu logiku máš?" zeptala jsem se ji.
"Dejte mi chvilku," řekla nám. Následujících deset minut se koukala do papíru, koukala na lahvičky s lektvary, ukazovala na nějaké a něco si mumlala. Nakonec ukázala na jednu lahvičku. "Ta nás provede fialovým ohněm zpátky," řekla nám. Poté ukázala na jinou lahvičku. "Tahle nás dostane dál."
"Myslím, že je dobře, že si tam nezůstala s Ronem," řekl jí Harry.
"Jo, ale máme tu malý problém," řekla Hermiona. "Toho lektvaru, který nás má dostat dál, je dost málo. To samé u toho lektvaru, který nás dostane zpátky."
"Takže jeden z nás tu bude muset zůstat," prohlásil Harry. "Půjdu za Snapem a pokusím se ho zastavit. Jedna z vás se vrátí pro Rona a vydá se s ním zpátky. Na košťatech proletí kolem Chloupka. V sovinci pak pošle po Hedvice dopis Brumbálovi."
"Ale Harry, co když tam bude Voldemort?" namítla Hermiona.
"Postavil jsem se mu už jednou, tak budu mít třeba štěstí znovu."
"Ale která z nás se vrátí?" zeptala se Hermiona.
"Běž ty," řekla jsem jí. "Já tu počkám, dokud nepřijde Brumbál."
"Ale-" chtěla něco namítnout.
"Hermiono, prostě vypij ten lektvar a jdi. Čím dřív pošleš pro Brumbála, tím to bude lepší."
Hermiona přikývla. "Harry, dávej na sebe pozor," řekla mu a objala ho. "Jsi ohromně statečný." Potom vypila lektvar a prošla plameny zpět.
Obrátila jsem se na Harryho. "Udělej pro mě něco. Nenech se zabít." Stejně jako Hermiona jsem ho objala.
"Kate, ještě ti chci něco říct," začal Harry.
"Řekneš mi to pak," přerušila jsem ho. "Teď jdi a pozdravuj ode mě Snape."
Harry se usmál a vypil lektvar v jedné z lahviček. Prošel plameny dál a já jsem tam zůstala sama.
To čekání bylo hrozné. Už skoro půl hodiny sedím opřená o zeď vedle dveří s černými plameny. Možná právě kousek ode mě Voldemort vraždí. Ne, nesmím to vidět ta pesimisticky. Harry si vždycky dokáže poradit. Navíc jsem doteď pořád slyšela nějaké hlasy, přestože jsem jim nerozuměla. A kdyby se Harrymu něco stalo, tak to poznám.
"NE!" zaslechla jsem křičet Harryho.
Hned jsem byla na nohou u plamenů "Harry!" zavolala jsem. Bylo to to jediné, co jsem mohla dělat. Kdybych aspoň měla ty svoje schopnosti, mohla bych tam promítnout alespoň své astrální já. Ten pocit bezmoci byl hrozný.
PRÁSK
Ozvala se velká rána a něco mě odmrštilo dozadu. Hlavou jsem tvrdě narazila do zdi a pocítila jsem tupou bolest. Před očima se mi udělalo černo a já jsem ztratila vědomí.
Otevřela jsem oči. Ležela jsem na zemi, přestože jsem nechápala, kde jsem se tu vzala. Posadila jsem se a následně jsem se i postavila. Všude byla spousta prachu, kouře a kusy stěn. Stěna, u které jsem ještě před chvílí stála, byla zbořená. Dobrou zprávou bylo, že jsem nyní mohla projít dál i bez lektvaru. Ty byli beztak rozbité, jak na ně dopadl velký kus stěny. Překročila jsem ruiny a vešla jsem do místnosti.
Byla to obrovská místnost, ve které už nebyli žádné další dveře. Tohle je ta poslední místnost, kde je schovaný Kámen Mudrců. Jenže ten tu nikde nebyl. Bylo tu jen obrovské zrcadlo a já jsem si uvědomila, že je to Zrcadlo z Erisedu. U zrcadla stál jeden člověk a o kus dál stál Harry. Čekala jsem, že ten u zrcadla bude Snape. Jenže to byl Quirell.
Nejhorší na tom bylo, že Quirell neměl svůj turban na hlavě. To by nebylo až ta strašné, jenže v té části hlavy, která jinak byla zakrytá, byl ještě jeden obličej.
"Vidíš, Harry Pottere, jak snadné je pro mě zabít tvé přátele?" řekl mu syčivým hlasem.
"Ne! Kate není mrtvá!"
"Vždyť jsem tady," ozvala jsem se. Nikdo mě neslyšel. Tohle jsem už párkrát zažila. Zvedla jsem svojí ruku a podívala jsem se na ní. Byla průhledná. Jak to? Vždyť jsem ty schopnosti potlačila. Navíc nespím, tak proč jsem v astrální dimenzi? Tvář se mi zkřivila hrůzou. Co když jsem doopravdy mrtvá? Budu navěky bloudit v astrální dimenzi? Sáhla jsem si rukou na své temeno hlavy. Ucítila jsem něco lepkavého. Podívala jsem se na svou ruku. Byla to červená krev.
"Dej mi ten Kámen!" rozkázal Harrymu Voldemort. Správně jsem si už domyslela, kdo je ta druhá tvář. Také mi došlo, že Harry nějak získal Kámen.
"Nikdy!" zakřičel na něj Harry a rozběhl se směrem k rozbořené stěně.
"CHYŤ HO!" zařval Voldemort a Quirrell luskl prsty a kolem se objevila ohnivá hradba. Harry neměl, kam utéct.
"Prostě ho zabij," rozkázal Voldemort Quirrellovi. Ten ho poslechnul a vytáhnul hůlku. Zcela instinktivně jsem k Harrymu přiběhla a postavila jsem se před něj.
"Avada kedavra!" zakřičel Quirrell a z jeho hůlky vyrazil zelený paprsek. Nemusela jsem se ani na Harryho dívat a věděla jsem, jak se cítí. Cítil, že zklamal, když nedokázal ochránit Kámen. Smrti se nebál, protože pro Harryho to byla možnost konečně se setkat s rodiči. Těch několik vteřin, kdy paprsek letěl k nám, se zdály jako věčnost.
Paprsek byl několik centimetrů přede mnou a já jsem toužila Harryho ochránit. Nechtěla jsem, aby umřel. Paprsek mířil přímo mě do hrudi. Správně by měl proletět mnou a zasáhnout Harry. Jenže tak se to nestalo.
Vzedmula se ve mně ohromná vlna moci. Všechna ta moc, ta síla se zaměřily do mé hrudi. Bylo to, jako kdyby tam vytvořili ohromné neproniknutelné brnění. A právě do toho brnění narazil ten paprsek. Když prolétal mou hrudí, tak se paprsek zastavil. Cítila jsem sílu toho kouzla v sobě a cítila jsem, jak slábne. I paprsek postupně slábnul, jak se do mě vsakoval, až nakonec zmizel.
Quirrell a Harry zírali na místo, kde jsem stála já a kde byl ještě před chvílí smrtící paprsek. Nakonec se Quirrell rozzuřil a vyběhnul k Harrymu. Proběhnul mnou a já jsem pocítila nenávist. Uskočila jsem před tím a podívala jsem se na ně. Možná jsem Harryho zachránila před smrtícím kouzlem, ale to bylo k ničemu, jestli ho teď Quirrell uškrtí.
Naštěstí ho ale neuškrtil. Zatímco držel ruce na Harryho hrdle a Voldemort vřeštěl, tak se Harry pokusil odstrčit jeho ruce. Sice něměl moc síly, ale v místech, kde se dotknul Quirrella se začaly objevovat obrovské popáleniny. Quirrell ho pustil a potom Harry využil příležitosti a sáhnul mu na obličej. Quirrell ječel bolestí a Harry ten se dál dotýkal jeho holé kůže, dokud se doslova nerozpadnul.
Jenže část Voldemorta nezničil, protože se ze zbytků těla sbíral duch a mířil k Harrymu. Chtěla jsem přiběhnout před Harryho a zabránit tak Voldemortově duchu, aby se Harryho jen dotknul. Nebyla jsem ale dost rychlá. Proletěl Harrym pryč a Harry se pak skácel na podlahu. Ležel na zemi a zíral do stropu.
"Harry," řekla jsem a poklekla jsem k němu.
"Kate," oslovil mě také a usmál se na mě.
Pak všechno zčernalo.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama