20. kapitola - Strážný anděl - 1/3

3. září 2012 v 12:16 | NikaV |  První část - Schopnosti

Než jsme se nedáli, tak nám začaly zkoušky. Hermionu jsme pořádně neviděli, protože neustále byla schovaná za nějakou učebnicí. Já jsem si začala opakovat až ten poslední měsíc před zkouškami. Dokonce jsem i otevřela učebnici Dějin a opsala jsem si od Hermiony její poznámky z hodin za celý rok. Opisováním jsem strávila celý den a slíbila jsem si, že příští rok si je budu opisovat průběžně po celý rok.
Písemné zkoušky jsem více méně zvládla. Nebo alespoň jsem si to myslela. Nenapsala jsem to nějak hodně skvěle, ale na propadnutí to taky nebylo. Praktické části zkoušek jsem se obávala víc. Formulí jsem se ani tak moc nebála, přes moje problémy na začátku, jsem nakonec ty kouzla zvládla. Z lektvarů jsem si také nedělala moc starosti, což se nedalo říct o ostatních. Jenom jsme dělali lektvar zapomnění.
Víc jsem se bála přeměňování. McGonagallovou jsem si moc neoblíbila a ona mě také ne. Bylo to poznat z té její věty, že "ode mě ani nic jiného očekávala". Vždyť jsem jí nic neprovedla. Annie by prohlásila, že za to může efekt primarity, kterému se taky jinak říká první dojem. Tehdy před zařazováním, jak jsem se vyptávala Hermiony na Nevilla a vyrušila jsem tak McGonagallovou v jejím proslovu, si o mě udělala špatný obrázek a už se ho jen tak nezbavím. Nakonec se ukázalo, že možná mě nemá ráda, ale je spravedlivá. Na rozdíl od Snapea, který si svých neoblíbených žáků vždycky najde důvod, proč jim ubrat body.A pak začaly ty nenáviděné zkoušky. Všude byla nervozita, jestli se dostaneme do dalšího ročníku. Ale to se nedá porovnat s tím, jak byli nervózní studenti z pátého a sedmého ročníku.
Jako poslední zkoušku jsme měli dějiny. Prostě jsme jenom seděli v učebně a snažili se vzpomenout si na všechna divná jména skřetů, a co který udělal. Nechápu, k čemu nám to někdy bude. Po zkoušce jsme se posadili u jezera.
"Sláva, konečně je to za námi," prohlásila jsem a položila jsem si hlavu do trávy. Dívala jsem se nahoru na oblohu, ale slunce mi svítilo do očí, tak jsem zavřela oči.
"Myslím, že jsem v patnácté otázce udělala chybu. Ta vzpoura určitě byla v roce 1456 a ne v roce 1465," mumlala si Hermiona a následně jsme zaslechla šustění stránek.
Vzápětí někdo zaklapl knihu. "Hermiono, kašli na to. Zkoušky máme za sebou. Teď máme týden klid. Jediné, co nás čeká, je Harryho zápas proti Havraspáru."
Tenhle zápas byl velmi očekávaný, protože měl rozhodnout o letošním vítězi famfrpálového poháru. Jestliže vyhrajeme nad Havraspárem, který je momentálně na třetím místě, tak se posuneme na první a vyhrajeme pohár. Jestli ale s Havraspárem pohraje, tak vítězem bude Zmijozel, protože Havraspár už předtím s ním prohrál a Havraspár se posune pouze na druhé místo.
Otevřela jsem oči a podívala jsem se na ně. Ron držel učebnici Hermiony, která se k ní snažila marně dostat. Harry si promnul čelo. Tohle dělal poslední dobou často a taky si od toho školního trestu a setkání s Voldemortem často stěžoval, jak ho bolí. Nemluvě o nočních můrách, o kterých se párkrát zmínil.
"Harry, s tou jizvou už by si měl něco udělat," řekla jsem mu.
Hermiona vzdala boj o svoji učebnici a obrátila se na Harryho. "Zajdi si na ošetřovnu," poradila mu.
"To není nemoc," zavrtěl Harry hlavou. "Je to spíš varování. Blíží se nějaké nebezpečí."
"A souvisí to nebezpečí s…" rozhlédla jsem se kolem a ztišila jsem hlas "…s Voldemortem a Kamenem?"
Harry pokrčil rameny. "Je to jenom takové tušení, že se něco stane."
"Tak mi dejte vědět, až se to stane," řekla jsem a položila jsem se znovu do trávy. Zavřela jsem oči a odpočívala jsem. V tomhle horku se mi nechtělo nic dělat, jenom ležet a spát.
"Ale Kámen nemůže ukrást. Je tu Brumbál a chrání ho svými kouzly. Navíc tajemství, jak projít kolem Chloupka, zná jenom Hagrid a Brumbál. Snapeovi to ani jeden z nic neprozradí."
Hermiona se pak pokusila zavést znovu řeč na zkoušky, ale v půlce její věty se zarazila a na mě dopadl velký stín.
"Zdar, bando!" ozval se mohutný hlas. Otevřela jsem oči a spatřila jsem Hagrida, jak nad námi stojí. "Tak co, už máte po zkouškách?"
"Hagride, ohledně toho chlápka, jak si nad ním vyhrál Norberta, tak o čem jste se bavili?" zeptal se ho Harry.
"No, řekl jsem mu, že dělam hajnýho a potom se mě vyptával na zvířata. Taky jsem mu řekl vo tom, že si už vodmalička přeju mít draka. No a von se pak zmínil, že zrovna má jedno v kapse."
"A když si ho nad ním vyhrál, tak ti ho je tak dal?" zeptal se Harry.
"Napřed se mě zeptal, jestli si s nim vůbec poradim. No a řekl jsem mu o Chloupkovi. S těma velkýma zvířatama člověk musí vědět, jak je uklidnit. Třeba Chloupovi stačí něco zahrát a on usne." Hagrid se zarazil. "To jsem vám neměl říkat. Zapomeňte na to."
Jenže to už jsme Hagrida nevnímali. Hned jsme byli na nohou a běželi jsme zpátky do hradu. Doběhli jsme ke kabinetu profesorky McGonagallové.
"Paní profesorko, musíme mluvit s profesorem Brumbálem," oznámil jí Harry.
"Nevím, co je tak naléhavé, že s ním musíte ihned mluvit, ale musím vás zklamat. Profesor Brumbál před chvílí odletěl.
"Cože?" vyhrkla jsem. "Nemůže tu teď nebýt!"
"Myslím, že ministerstvo je důležitější než nějaký váš problém."
"Ale jde o Kámen mudrců!" vyhrkla jsme bez rozmyšlení. "Někdo ho chce ukrást!"
Profesorka se na mě překvapeně podívala. "Netuším, odkud víte o Kameni mudrců, ale ujišťuju vás, že je v naprostém bezpečí. Chrání ho hodně mocných kouzel."
"Ale-" namítla jsem.
"Nechci slyšet žádné ale. Nechci už o tomhle tématu slyšet ani slovo. Vy čtyři o tom nemáte vůbec vědět. Takže teď si běžte ven užívat slunečné odpoledne."
Chtěl jsem odejít, ale ve dveřích se Harry zastavil a otočil se. "Ještě jedna věc. Kdy by se měl profesor Brumbál vrátit?"
"Zítra večer, pravděpodobně," odpověděla mu.
Odešli jsme chodbou, ale za rohem jsme se zastavili.
"Udělá to dnes večer," prohlásil Harry. "Má jenom jednu noc na to, aby se o to pokusil, tak nepromarní šanci."
"Ale co chceš dělat?" zeptala se ho Hermiona.
"Zabráníme mu v tom," řekl rozhodně Harry. "Půjdeme za ním a překazíme mu to."
"Ty ses zbláznil!" vyhrkl Ron.
"Jestli tě chytí, tak tě vyloučí!" přidala se k němu Hermiona.
"Jenže když mu v tom nikdo nezabrání, tak Snape získá Kámen a potom ho bude mít Voldemort," namítla jsem. "A jestli se Voldemort vrátí, tak to bude mnohem horší, než kdyby nás vyloučili."
"Nás?" zeptal se Harry.
"Myslíš, že tě tam nechám jít samotného? Když jdeš ty, jdu taky."
"A já taky," přidal se Ron.
"Já jdu taky," ozvala se Hermiona. "Když půjde jeden z nás, tak jdou i ostatní. Jeden za všechny, všichni za jednoho."
"Co?" zeptal se nechápavě Ron.
"To je jenom z jednoho mudlovského příběhu," mávla nad tím rukou Hermiona. "Ale aby bylo jasno, s tím chozením po večerce pořád nesouhlasím."
Večer jsme vyčkávali, dokud nebude prázdná společenská místnost. Když odešel spát i Lee Jordan, tak jsme se zvedli a zamířili jsme k portrétu.
"Kam jdete?" zeptal se Nevill, kterého jsme si nevšimli. Seděl celou dobu v křesle a nyní se postavil.
"Nikam," zalhala jsem.
"Vy chcete jít zase ven, co?" zeptal se nás, když se podíval na naše provinilé obličeje.
"Ne," popřela to Hermiona.
"Já vás nenechám," namítl Nevill. "Chytnou vás a přijdeme zase o body."
"Neville," oslovila jsem ho "ty to nechápeš, ale my dneska v noci opravdu musíme jít ven."
"Ne! Já se s vámi budu klidně i prát." Aby svoje slova potvrdil, tak zdvihl pěsti.
"Neville," řekla Hermiona a sáhla přitom do kapsy. "Je mi to líto."
Zdvihla hůlku. "Pertrificus totalus!" Nevill ztuhnul a spadnul na zem
"Chudák Nevill," zamumlala jsem.
A tak jsme všichni čtyři vyšli ven ze společenské místnosti. Plížili jsme se tmou dolů po schodech. Museli jsme celkově sejít o čtyři poschodí níž. Protože jsme díky mně neměli plášť, tak jsem se celou cestu modlila, abychom na nikoho nenarazili. Trochu by nám to narušilo plány. Bůh je ale dneska buď hluchý, nebo mě naprosto ignoruje, protože ve čtvrtém patře se přímo před námi objevila Filch. Naštěstí jsme si jí všimli dřív než ona nás a stihli jsme schovat za roh. Bohužel byla tohle jediná cesta, jak se dostat do třetího patra.
"Sakra," zamumlala jsem.
"Co tady dělá?" zeptal se Ron potichu. "Myslíte, že ho tu nechal hlídat Snape?"
"Těžko říct," pokrčil Harry rameny "Může to být jenom náhoda."
"Jak se ho ale zbavíme?" zeptala se Hermiona.
Opatrně jsem vykoukla ven. Filch tam pořád stál.
"Ten tam bude stát ještě dlouho," oznámila jsem jim. "Takhle mezitím stihne Snape získat pro Voldemorta Kámen."
"Co ho nějak odlákat?" navrhnul Ron.
"Jak?" zeptal se Harry.
Nemuseli jsme nad tím přemýšlet dlouho, protože vzápětí se u nás objevila paní Norrisová a dívala se na nás. Zamňoukala.
"Je tam někdo, zlatíčko?" zeptal se Filch a slyšeli jsme jeho kroky, jak se k nám blíží.
"Pryč!" vyhrkl Harry a rozběhli jsme se chodbou pryč. Utíkali jsme před Filchem stejně jako tenkrát v listopadu. Filche jsme se nemohli vůbec zbavit, pořád jsme za sebou slyšeli jeho kroky. Seběhli jsme až do třetího patra, jenže na jednom místě jsme špatně odbočili. Vběhli jsme do slepé chodby.
"Kruci," zaklel Ron. "Jsme v háji."
"Ještě ne," řekl Harry a odkryl závěs. Byl za ním malý výklenek a závěs šel ve tmě špatně rozeznat. Vypadal jako zeď, takže to byl dokonalý úkryt.
"Rychle!" zavolal na nás Harry.
Ron a Hermiona vlezli hned dovnitř. Pak jsem tam chtěla zalézt i já, ale těsně předtím jsem ztuhla. Podívala jsem se na Harryho, který stále držel závěs. I on se na mě podíval. Oba jsme si uvědomili pravdu. Ten výklene nebyl dostatečně velký pro všechny. Vejdou se tam tak maximálně tři a už tak tam budou namačkaní.
"Dělej, schovej se," řekl mi Harry.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"Kate!" řekl podrážděně Harry. Filchovi kroky byly, čím dál blíž.
"Ne," odmítla jsem znovu. "To s Nimbusem si vyhrál, ale teď je řada na mně. Navíc jsem to byla já, kvůli komu nemáme plášť, takže já jsem nás dostala do téhle situace. Zabavím ho. Běžte do té chodby a projděte kolem Chloupka. Až se ho zbavím, tak vás doženu."
Filchovy kroky už byly opravdu blízko, nejspíš byl už za rohem. Otočila jsem se a rozběhla jsem se chodbou zpátky. Harry se mě ještě pokusil zadržet, ale nestihl to a jenom mávnul rukou do vzduchu.
"Kate!" zavolal na mě Harry. Doufám, že se pak už schoval. Za běhu jsem si ještě přetáhla přes hlavu kapuci. Sotva jsem si schovala hlavu, už jsem spatřila Filche, jak běží k nám. V ruce držel lucernu a kousek před ním běžela jeho kočka. Hned si mě všiml a zavolal na mě "Hej ty! Stůj!
Nezastavila jsem, ale naopak jsem zrychlila. Teď se ukázal ten rok ranního běhání jako užitečný. Proběhla jsem těsně kolem Filche. Stejně jako Harry se mě také pokusil zachytit, ale také jen sáhnul do prázdna. Byla jsem na něj moc rychlá.
Filch se otočil a znovu se rozběhnul za mnou. Běžela jsem, co nejdál od nich. Doběhla jsem až do přízemí a až tam jsem usoudila, že jsem dostatečně daleko. Proběhla jsem vstupní síní a doběhla jsem do jedné chodby. Tahle chodba byla velká, ale křížila se s jednou malou chodbou, která byla dost nenápadná. Filch ten byl někde vzadu za rohem a neviděl na mě. Tak jsem se do té malé chodbičky schovala. Byla úzká, že by tudy Hagrid neprošel. Mě na druhu stranu zbývalo ještě půl metru místa. Přitiskla jsem se ke stěně a počkala jsem, dokud kolem neproběhnul Filch. Téhle chodbičky si nevšimnul.
Oddechla jsem si. Stála jsem tam ještě pár minut, dokud jsem si nebyla definitivně jistá, že je Filch pryč. Vystrčila jsem hlavu ven a rozhlédla jsem se. Vzduch byl čistý. Vylezla jsem ven a šla jsem pomalu a potichu zpátky nahoru. Těžko říct, jak daleko se mezitím dostali oni. Možná už jsou někde u Snapea a hádají se o Kámen. Jak se asi Snape bude tvářit, až je tam uvidí?
Dorazila jsem ke dveřím. Kouzlem jsem je odemknula a zavřela jsem za sebou. Vrčely na mě tři velké hlavy. V koutě stála velká harfa. Na harfu moc hrát neumím, vlastně vůbec. Ale všimla jsem si, že u nohou mu leží dřevěná flétna. To bude ta Harryho, kterou si bral dneska sebou. Ale tady pomůže stejně jako harfa, když na ní neumím hrát. Nejdůležitější pro mě ale bylo, že padací dveře byly otevřené a byly přímo mezi předními tlapami Chloupka.
Jak jsem tam tak stála, tak po mně jedna z hlav vyjela a chtěla mě kousnout. Rozeběhla jsem se a zuby cvakly na prázdno. Vzápětí se mě pokusila kousnout další hlava. Přikrčila jsem se a její uslintaná tlama mě minula sotva o pár centimetrů. Třetí hlava se mě pokusila kousnout do nohou. Vyskočila a skočila jsem šipku do padacích dveří. Třetí hlava se mi otřela o botu, ale minula mě.Než jsme se nadáli, tak nám začaly zkoušky. Hermionu jsme pořádně neviděli, protože neustále byla schovaná za nějakou učebnicí. Já jsem si začala opakovat až ten poslední měsíc před zkouškami. Dokonce jsem i otevřela učebnici Dějin a opsala jsem si od Hermiony její poznámky z hodin za celý rok. Opisováním jsem strávila celý den a slíbila jsem si, že příští rok si je budu opisovat průběžně po celý rok.
A pak začaly ty nenáviděné zkoušky. Všude byla nervozita, jestli se dostaneme do dalšího ročníku. Ale to se nedá porovnat s tím, jak byli nervózní studenti z pátého a sedmého ročníku.
Písemné zkoušky jsem více méně zvládla. Nebo alespoň jsem si to myslela. Nenapsala jsem to nějak hodně skvěle, ale na propadnutí to taky nebylo. Praktické části zkoušek jsem se obávala víc. Formulí jsem se ani tak moc nebála, přes moje problémy na začátku, jsem nakonec ty kouzla zvládla. Z lektvarů jsem si také nedělala moc starosti, což se nedalo říct o ostatních. Jenom jsme dělali lektvar zapomnění.
Víc jsem se bála přeměňování. McGonagallovou jsem si moc neoblíbila a ona mě také ne. Bylo to poznat z té její věty, že "ode mě ani nic jiného očekávala". Vždyť jsem jí nic neprovedla. Annie by prohlásila, že za to může efekt primarity, kterému se taky jinak říká první dojem. Tehdy před zařazováním, jak jsem se vyptávala Hermiony na Nevilla a vyrušila jsem tak McGonagallovou v jejím proslovu, si o mě udělala špatný obrázek a už se ho jen tak nezbavím. Nakonec se ukázalo, že možná mě nemá ráda, ale je spravedlivá. Na rozdíl od Snapea, který si svých neoblíbených žáků vždycky najde důvod, proč jim ubrat body.
Jako poslední zkoušku jsme měli dějiny. Prostě jsme jenom seděli v učebně a snažili se vzpomenout si na všechna divná jména skřetů, a co který udělal. Nechápu, k čemu nám to někdy bude. Po zkoušce jsme se posadili u jezera.
"Sláva, konečně je to za námi," prohlásila jsem a položila jsem si hlavu do trávy. Dívala jsem se nahoru na oblohu, ale slunce mi svítilo do očí, tak jsem zavřela oči.
"Myslím, že jsem v patnácté otázce udělala chybu. Ta vzpoura určitě byla v roce 1456 a ne v roce 1465," mumlala si Hermiona a následně jsem zaslechla šustění stránek.
Vzápětí někdo zaklapl knihu. "Hermiono, kašli na to. Zkoušky máme za sebou. Teď máme týden klid. Jediné, co nás čeká, je Harryho zápas proti Havraspáru."
Tenhle zápas byl velmi očekávaný, protože měl rozhodnout o letošním vítězi famfrpálového poháru. Jestliže vyhrajeme nad Havraspárem, který je momentálně na třetím místě, tak se posuneme na první a vyhrajeme pohár. Jestli ale s Havraspárem pohraje, tak vítězem bude Zmijozel, protože Havraspár už předtím s ním prohrál a Havraspár se posune pouze na druhé místo.
Otevřela jsem oči a podívala jsem se na ně. Ron držel učebnici Hermiony, která se k ní snažila marně dostat. Harry si promnul čelo. Tohle dělal poslední dobou často a taky si od toho školního trestu a setkání s Voldemortem často stěžoval, jak ho bolí. Nemluvě o nočních můrách, o kterých se párkrát zmínil.
"Harry, s tou jizvou už by si měl něco udělat," řekla jsem mu.
Hermiona vzdala boj o svoji učebnici a obrátila se na Harryho. "Zajdi si na ošetřovnu," poradila mu.
"To není nemoc," zavrtěl Harry hlavou. "Je to spíš varování. Blíží se nějaké nebezpečí."
"A souvisí to nebezpečí s…" rozhlédla jsem se kolem a ztišila jsem hlas "…s Voldemortem a Kamenem?"
Harry pokrčil rameny. "Je to jenom takové tušení, že se něco stane."
"Tak mi dejte vědět, až se to stane," řekla jsem a položila jsem se znovu do trávy. Zavřela jsem oči a odpočívala jsem. V tomhle horku se mi nechtělo nic dělat, jenom ležet a spát.
"Ale Kámen nemůže ukrást. Je tu Brumbál a chrání ho svými kouzly. Navíc tajemství, jak projít kolem Chloupka, zná jenom Hagrid a Brumbál. Snapeovi to ani jeden z nic neprozradí."
Hermiona se pak pokusila zavést znovu řeč na zkoušky, ale v půlce její věty se zarazila a na mě dopadl velký stín.
"Zdar, bando!" ozval se mohutný hlas. Otevřela jsem oči a spatřila jsem Hagrida, jak nad námi stojí. "Tak co, už máte po zkouškách?"
"Hagride, ohledně toho chlápka, jak si nad ním vyhrál Norberta, tak o čem jste se bavili?" zeptal se ho Harry.
"No, řekl jsem mu, že dělam hajnýho a potom se mě vyptával na zvířata. Taky jsem mu řekl vo tom, že si už vodmalička přeju mít draka. No a von se pak zmínil, že zrovna má jedno v kapse."
"A když si ho nad ním vyhrál, tak ti ho je tak dal?" zeptal se Harry.
"Napřed se mě zeptal, jestli si s nim vůbec poradim. No a řekl jsem mu o Chloupkovi. S těma velkýma zvířatama člověk musí vědět, jak je uklidnit. Třeba Chloupovi stačí něco zahrát a on usne." Hagrid se zarazil. "To jsem vám neměl říkat. Zapomeňte na to."
Jenže to už jsme Hagrida nevnímali. Hned jsme byli na nohou a běželi jsme zpátky do hradu. Doběhli jsme ke kabinetu profesorky McGonagallové.
"Paní profesorko, musíme mluvit s profesorem Brumbálem," oznámil jí Harry.
"Nevím, co je tak naléhavé, že s ním musíte ihned mluvit, ale musím vás zklamat. Profesor Brumbál před chvílí odletěl.
"Cože?" vyhrkla jsem. "Nemůže tu teď nebýt!"
"Myslím, že ministerstvo je důležitější než nějaký váš problém."
"Ale jde o Kámen mudrců!" vyhrkla jsme bez rozmyšlení. "Někdo ho chce ukrást!"
Profesorka se na mě překvapeně podívala. "Netuším, odkud víte o Kameni mudrců, ale ujišťuju vás, že je v naprostém bezpečí. Chrání ho hodně mocných kouzel."
"Ale-" namítla jsem.
"Nechci slyšet žádné ale. Nechci už o tomhle tématu slyšet ani slovo. Vy čtyři o tom nemáte vůbec vědět. Takže teď si běžte ven užívat slunečné odpoledne."
Chtěl jsem odejít, ale ve dveřích se Harry zastavil a otočil se. "Ještě jedna věc. Kdy by se měl profesor Brumbál vrátit?"
"Zítra večer, pravděpodobně," odpověděla mu.
Odešli jsme chodbou, ale za rohem jsme se zastavili.
"Udělá to dnes večer," prohlásil Harry. "Má jenom jednu noc na to, aby se o to pokusil, tak nepromarní šanci."
"Ale co chceš dělat?" zeptala se ho Hermiona.
"Zabráníme mu v tom," řekl rozhodně Harry. "Půjdeme za ním a překazíme mu to."
"Ty ses zbláznil!" vyhrkl Ron.
"Jestli tě chytí, tak tě vyloučí!" přidala se k němu Hermiona.
"Jenže když mu v tom nikdo nezabrání, tak Snape získá Kámen a potom ho bude mít Voldemort," namítla jsem. "A jestli se Voldemort vrátí, tak to bude mnohem horší, než kdyby nás vyloučili."
"Nás?" zeptal se Harry.
"Myslíš, že tě tam nechám jít samotného? Když jdeš ty, jdu taky."
"A já taky," přidal se Ron.
"Já jdu taky," ozvala se Hermiona. "Když půjde jeden z nás, tak jdou i ostatní. Jeden za všechny, všichni za jednoho."
"Co?" zeptal se nechápavě Ron.
"To je jenom z jednoho mudlovského příběhu," mávla nad tím rukou Hermiona. "Ale aby bylo jasno, s tím chozením po večerce pořád nesouhlasím."

Večer jsme vyčkávali, dokud nebude prázdná společenská místnost. Když odešel spát i Lee Jordan, tak jsme se zvedli a zamířili jsme k portrétu.
"Kam jdete?" zeptal se Nevill, kterého jsme si nevšimli. Seděl celou dobu v křesle a nyní se postavil.
"Nikam," zalhala jsem.
"Vy chcete jít zase ven, co?" zeptal se nás, když se podíval na naše provinilé obličeje.
"Ne," popřela to Hermiona.
"Já vás nenechám," namítl Nevill. "Chytnou vás a přijdeme zase o body."
"Neville," oslovila jsem ho "ty to nechápeš, ale my dneska v noci opravdu musíme jít ven."
"Ne! Já se s vámi budu klidně i prát." Aby svoje slova potvrdil, tak zdvihl pěsti.
"Neville," řekla Hermiona a sáhla přitom do kapsy. "Je mi to líto."
Zdvihla hůlku. "Pertrificus totalus!" Nevill ztuhnul a spadnul na zem
"Chudák Nevill," zamumlala jsem.
A tak jsme všichni čtyři vyšli ven ze společenské místnosti. Plížili jsme se tmou dolů po schodech. Museli jsme celkově sejít o čtyři poschodí níž. Protože jsme díky mně neměli plášť, tak jsem se celou cestu modlila, abychom na nikoho nenarazili. Trochu by nám to narušilo plány. Bůh je ale dneska buď hluchý, nebo mě naprosto ignoruje, protože ve čtvrtém patře se přímo před námi objevila Filch. Naštěstí jsme si jí všimli dřív než ona nás a stihli jsme schovat za roh. Bohužel byla tohle jediná cesta, jak se dostat do třetího patra.
"Sakra," zamumlala jsem.
"Co tady dělá?" zeptal se Ron potichu. "Myslíte, že ho tu nechal hlídat Snape?"
"Těžko říct," pokrčil Harry rameny "Může to být jenom náhoda."
"Jak se ho ale zbavíme?" zeptala se Hermiona.
Opatrně jsem vykoukla ven. Filch tam pořád stál.
"Ten tam bude stát ještě dlouho," oznámila jsem jim. "Takhle mezitím stihne Snape získat pro Voldemorta Kámen."
"Co ho nějak odlákat?" navrhnul Ron.
"Jak?" zeptal se Harry.
Nemuseli jsme nad tím přemýšlet dlouho, protože vzápětí se u nás objevila paní Norrisová a dívala se na nás. Zamňoukala.
"Je tam někdo, zlatíčko?" zeptal se Filch a slyšeli jsme jeho kroky, jak se k nám blíží.
"Pryč!" vyhrkl Harry a rozběhli jsme se chodbou pryč. Utíkali jsme před Filchem stejně jako tenkrát v listopadu. Filche jsme se nemohli vůbec zbavit, pořád jsme za sebou slyšeli jeho kroky. Seběhli jsme až do třetího patra, jenže na jednom místě jsme špatně odbočili. Vběhli jsme do slepé chodby.
"Kruci," zaklel Ron. "Jsme v háji."
"Ještě ne," řekl Harry a odkryl závěs. Byl za ním malý výklenek a závěs šel ve tmě špatně rozeznat. Vypadal jako zeď, takže to byl dokonalý úkryt.
"Rychle!" zavolal na nás Harry.
Ron a Hermiona vlezli hned dovnitř. Pak jsem tam chtěla zalézt i já, ale těsně předtím jsem ztuhla. Podívala jsem se na Harryho, který stále držel závěs. I on se na mě podíval. Oba jsme si uvědomili pravdu. Ten výklenek nebyl dostatečně velký pro všechny. Vejdou se tam tak maximálně tři a už tak tam budou namačkaní.
"Dělej, schovej se," řekl mi Harry.
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"Kate!" řekl podrážděně Harry. Filchovi kroky byly slyšet čím dál blíž.
"Ne," odmítla jsem znovu. "To s Nimbusem si vyhrál, ale teď je řada na mně. Navíc jsem to byla já, kvůli komu nemáme plášť, takže já jsem nás dostala do téhle situace. Zabavím ho. Běžte do té chodby a projděte kolem Chloupka. Až se ho zbavím, tak vás doženu."
Filchovy kroky už byly opravdu blízko, nejspíš byl už za rohem. Otočila jsem se a rozběhla jsem se chodbou zpátky. Harry se mě ještě pokusil zadržet, ale nestihl to a jenom mávnul rukou do vzduchu.
"Kate!" zavolal na mě Harry. Doufám, že se pak už schoval. Za běhu jsem si ještě přetáhla přes hlavu kapuci. Sotva jsem si schovala hlavu, už jsem spatřila Filche, jak běží k nám. V ruce držel lucernu a kousek před ním běžela jeho kočka. Hned si mě všiml a zavolal na mě "Hej ty! Stůj!
Nezastavila jsem, ale naopak jsem zrychlila. Teď se ukázal ten rok ranního běhání jako užitečný. Proběhla jsem těsně kolem Filche. Stejně jako Harry se mě také pokusil zachytit, ale také jen sáhnul do prázdna. Byla jsem na něj moc rychlá.
Filch se otočil a znovu se rozběhnul za mnou. Běžela jsem, co nejdál od nich. Doběhla jsem až do přízemí a až tam jsem usoudila, že jsem dostatečně daleko. Proběhla jsem vstupní síní a doběhla jsem do jedné chodby. Tahle chodba byla velká, ale křížila se s jednou malou chodbou, která byla dost nenápadná. Filch ten byl někde vzadu za rohem a neviděl na mě. Tak jsem se do té malé chodbičky schovala. Byla úzká, že by tudy Hagrid neprošel. Mně na druhu stranu zbývalo ještě půl metru místa. Přitiskla jsem se ke stěně a počkala jsem, dokud kolem neproběhnul Filch. Téhle chodbičky si nevšimnul.
Oddechla jsem si. Stála jsem tam ještě pár minut, dokud jsem si nebyla definitivně jistá, že je Filch pryč. Vystrčila jsem hlavu ven a rozhlédla jsem se. Vzduch byl čistý. Vylezla jsem ven a šla jsem pomalu a potichu zpátky nahoru. Těžko říct, jak daleko se mezitím dostali oni. Možná už jsou někde u Snapea a hádají se o Kámen. Jak se asi Snape bude tvářit, až je tam uvidí?
Dorazila jsem ke dveřím. Kouzlem jsem je odemknula a zavřela jsem za sebou. Vrčely na mě tři velké hlavy. V koutě stála velká harfa. Na harfu moc hrát neumím, vlastně vůbec. Ale všimla jsem si, že u nohou mu leží dřevěná flétna. To bude ta Harryho, kterou si bral dneska sebou. Ale tady pomůže stejně jako harfa, když na ní neumím hrát. Nejdůležitější pro mě ale bylo, že padací dveře byly otevřené a byly přímo mezi předními tlapami Chloupka.
Jak jsem tam tak stála, tak po mně jedna z hlav vyjela a chtěla mě kousnout. Rozeběhla jsem se a zuby cvakly na prázdno. Vzápětí se mě pokusila kousnout další hlava. Přikrčila jsem se a její uslintaná tlama mě minula sotva o pár centimetrů. Třetí hlava se mě pokusila kousnout do nohou. Vyskočila a skočila jsem šipku do padacích dveří. Třetí hlava se mi otřela o botu, ale minula mě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Me Me | 20. února 2013 v 16:37 | Reagovat

Máš to tam omylem dvakrát =D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama