19, kapitola - Dohoda s Malfoyem - 2/3

1. září 2012 v 11:42 | NikaV |  První část - Schopnosti
Další den napsal Ron Charliemu dopis a o ráno šest dní později se Hedvika objevila mezi sovami, které nesli všem studentům poštu. Charlie nám v dopise odepsal, že si pro Norberta přiletí v sobotu o půlnoci několik jeho známých.
"To bude snadné," prohlásil Harry. "Schováme se pod neviditelný plášť a bude to."
V tu chvíli vešel do síně Hagrid na snídani. Hned jsme k němu zamířili, abychom mu tu novinku řekli. Hagrid se netvářil moc nadšeně. Vlastně nám ani nepotvrdil, že nás nechá Norberta poslat pryč, ale na druhou stranu to ani nevyvrátil. Hagrid zamířil k učitelskému stolu a Ron si zastrčil dopis do kapsy hábitu.
"Myslíte, že nás nechá poslat Norberta pryč?" zeptal se Ron.


"Nechá, ale bude mu chvíli trvat, než se s tím vyrovná," odpověděl mi Harry. "Kdysi mi říkal, jak moc by si přál mít draka. Teď se mu to konečně splnilo a on o něj hned přijde."
"Pšššt!" zasyčela na nás Hermiona. Koukala se někam mimo, někam směrem k … zmijozelskému stolu. Kousek od nás stál Malfoy a poslouchal nás. Od té doby, co ví o Norbertovi se, až moc často usmívá. To je důvod, proč jsme my čtyři nervózní. Ron, Harry a Hermiona se bojí, že někomu řekne o Norbertovi. Já se bojím, že někomu řekne o Norbertovi, co dokážu - teda dřív jsem dokázala - vyčarovat ze vzduchu a nakonec, že řekne Harrymu o naší dohodě o jeho plášti.
Když jsme potom vycházeli ze síně, tak do Rona někdo vrazil. Byl to Malfoy.
"Dávej bacha, Weasley!" Potom odešel dřív, než jsme stihli nějak zaregovat.
"Blbej Malfoy," zamumlal si pro sebe Ron.
Ten den jsme měli lektvary. Jednou se mi přitom stalo, že jsem měla pocit, jak mi někdo sáhnul do kapsy. Ale v mém okolí byl v tu chvíli jen Snape a…vzdalující se Malfoy. Sáhla jsem si do kapsy a vyndala jsem lístek. Stálo na něm: V sobotu o půlnoci pod astronomickou věží. M.
Takže už vím, kdy mu mám předat ten plášť. Ale ten čas a místo, to se mi zdálo divné. Jak by Malfoy mohl vědět, kdy si mají přiletět pro Norberta? Je to napsaný v dopise a ten má přece Ron. Ten by si nemohl jen tak přečíst. Ledaže by ho Ronovi ukradl.
Otočila jsem se na Rona a zeptala jsem se ho "Máš ten dopis u sebe?"
Ron si sáhnul do kapsy a potom zavrtěl hlavou. "Někam zmizel," oznámil mi.
"Weasley!" okřikl ho Snape. "Nebavte se tam! Ubírám Nebel- "
"Ale, pane profesore," ozvala jsem se a skočila jsem mu tak do řeči "…to já jsem s tím začala."
"Aha," řekl Snape. "Tak se vraťte ke svojí práci."
Pokrčila jsem rameny a otočila jsem ke svému kotlíku. Vlastně jsem si už docela zvykla na to, že mi toho hodně promine. Nejspíš to dělá proto, že v lektvarech patřím ve třídě k nejlepším. Ale vždyť to není až tak těžké. Stačí dodržovat správný postup a je to. Dokonce si i poslední dobou všímám, jaké přísady většinou spolu jsou. Některé přísady jsou docela silné, a proto se jich do lektvaru dává málo oproti ostatním slabším přísadám.
V sobotu v noci se Harry a Ron vyplížili ven k Hagridově boudě. Já a Hermiona jsme zůstaly ve společenské místnosti ze dvou důvodů. Ten první byl, že bychom se všichni čtyři s Norbertem nevešli pod plášť, a ten druhý byl, že bychom stejně tu bednu s Norbertem neunesly a klukům bychom jenom překážely. Kromě toho já jsem měla tenhle večer jiné plány. Hermiona si chtěla až do noci opakovat. O důvod víc před ní utéct. Chvíli potom, co odešli kluci, jsem zahájila svůj plán. Seděly jsme zrovna s Hermionou v křeslech.
"Sakra, nechala jsem si nahoře učebnici Přeměňování nahoře."
Hermiona se na mě podívala, potom se zamračila, ale nakonec pokrčila rameny. "Tak si pro ni dojdi."
Zvedla jsem se a přešla jsem ke schodištím nahoru, ale nevyšla jsem po něm. Mohla jsem vzít zase Harryho koště a vyletět oknem ven, ale ta poslední zkušenost mi docela stačila. Raději se ze společenské místnost vyplížím klasicky po zemi. Zrovna seshora scházelo několik holek z pátého ročníku, tak jsem se za ně schovala. Takhle schovaná před Hermionou jsem přešla společenskou místnost a vylezla otvorem z portrétu. Naštěstí Hermiona ani jednou nezvedla oči od svých poznámek.
Šla jsem potichu k astronomické věži a cestou jsem se modlila, ať nenarazím na Filche. Kdyby se to stalo tak je celý můj plán v háji. Naštěstí jsem cestou na nikoho nenarazila, jenom jsem jednou vyhnula McGonagallové a u astronomické věže jsem se schovala do jednoho výklenku. Tam jsem vyčkala, dokud se neotevřou dveře. To pro mě bylo znamení, že Harry a Ron už jsou tady. Kromě toho byli dost dobře slyšet, protože drak dělal pěkný hluk. Divím se, že si jich doteď nikdo nevšimnul při tom hluku.
Jakmile za nimi zaklaply dveře, podívala jsem se na hodinky. Za deset minut se tu objeví Malfoy. Vylezla jsem z výklenku a šla jsem potichu pomalu po schodech nahoru. Když jsme zaslechla, jak nahoře bouchly dveře, tak jsem přidala do kroku, ale stále jsem byla potichu.
Pootevřela jsem potichu dveře a vykoukla ven. Oba dva už ze sebe sundali plášť a dívali se na oblohu. Za nimi byla velká bedna, ve které Norbert narážel do stěn. Oba byli otočeni zády ke dveřím a vedle dveří ležel pohozený plášť. Prostrčila jsem ruku škvírou mezi dveřmi a vzala jsem plášť. Za chvíli už jsem potichu sbíhala schody dolů.
Dole po schody už čekal Malfoy. Chodba byla naštěstí dobře osvětlená pochodněmi.
"Čekal jsem, že to vzdáš a nepřijdeš."
"Když se na něčem dohodnu, tak to platí. Na rozdíl od někoho já nepotřebuju na někoho chystat pasti," řekla jsem mu jízlivě.
"Tak mi dej plášť, ať můžeme jít," natáhla ruku k plášti.
Natáhla jsem taky ruku s pláštěm k němu. Viděla jsem v jeho tváři dychtivý výraz. Jenže těsně předtím než se jeho ruka dotkla pláště, jsem ucukla.
"Ne," odmítla jsem.
"Na něčem jsme se dohodli. Jestli porušíš dohodu, tak i já ji poruším."
"Posluž si. Klidně řekni všem, že Hagrid má draka. Akorát že touhle dobou se drak chystá na cestu do Rumunska, takže by to bylo kapku zbytečné."
Malfoy se zamračil.
"Je to docela divný pocit, když tě někdo doběhne, co?" ušklíbla jsem se. Tentokrát jsem to byla já, kdo má navrch.
"Ne," zavrtěl hlavou. "Ten plášť bude můj." Malfoyova ruka zajela do kapsy a než jsem stihla zareagovat, měl vytaženou hůlku a mířil na mě. Ztuhla jsem.
"Dej mi ten plášť," rozkázal mi a opět k tomu plášti natáhnul ruku.
"Nemyslím si," ozvalo se za mnou. Ohlédla jsem za tím hlasem. Kráčela k nám nějaká postava a mířila na nás hůlkou. Když k nám přišla blíž a dopadlo na ní světlo pochodně, rozeznala jsem hnědé vlasy. Hermiona mířila hůlkou přímo na Malfoye. I já jsem zajela rukou do kapsy a vytáhla jsem svojí hůlku. Nyní jsme na Malfoye mířily obě.
Malfoy po nás ze vzteku vyslal jedno kouzlo, ale hravě jsme mu uhnuli. Odpovědí mu bylo kouzlo vyslané Hermionou. Ani já jsem nezůstala pozadu, plášť jsem nechala spadnout na zem a vyslala jsem po něm také kouzlo. Naštěstí jsem se už nějaká kouzla pro souboj naučila. Nyní jsme po Malfoyovi metali kouzla a Malfoy měl, co dělat, aby se nám ubránil. Stačilo ještě chvíli vydržet a jedno z našich kouzel by ho určitě zasáhlo.
Nakonec jedno kouzlo proletělo těsně vedle Hermiony a ona zavrávorala. Následně po ní Malfoy vyslal jedno kouzlo, kterému se sice vyhnula, ale rovnováhu už neudržela a spadla na zem. Hůlka ji vypadla z ruky a odkutálela se o kousek dál přesně mezi mě a Malfoye. Oba dva jsme k ní vyběhli. Malfoy byl rychlejší.
Teď jsme proti sobě stáli už jenom my dva. Mezi námi bylo jenom půl metru a mířili jsme na sebe hůlkou.
"Konečně je to vyrovnané," ušklíbnul se.
"Foela lingua!" křikla jsem na něj a vyslala jsem po něm oranžový paprsek.
Malfoy uskočil a na oplátku po mně vyslal modrý paprsek.
"Protego!" Kouzlo se odrazilo od mého štítu a srazilo jedno brnění u stěny. Nadělalo to trochu hluku, ale už ani jsme to moc nevnímali, protože jsme po sobě vrhali dál kouzla. Ještě chvíli jsme tak kouzlili a uhýbali, dokud se Malfoy nesvalil na zem. Vzápětí jsem zahlédla hnědé vlasy, které visely volně ve vzduchu. Podívala jsem se na místo, kde byla před chvílí Hermiona, jenže tam nikdo nebyl. I místo, kam sem před chvíli hodila plášť, bylo prázdné. Hermiona se nejspíš během našeho souboje schovala pod plášť a skočila na Malfoye zezadu. Teď se s ním pravděpodobně prala o svou hůlku, ale bylo to těžké, když ještě byla z části neviditelná.
"Co se tady děje?" ozval se přísný hlas. Otočila jsem se a spatřila jsem profesorku McGonagallovou, jak si to k nám míří rázným krokem. Asi jsme nadělali víc hluku, než jsme si mysleli. "Můžete mi říct, jak jedna nebelvírská studentka dokáže dělat tolik hluku? A co tady vůbec děláte v téhle době, kdy máte být už jak dávno ve své ložnici?"
"Napadla mě," ozval se Malfoy, který se právě zvedal ze země. Hermionu jsem nikde neviděla, nejspíš byla schovaná pod neviditelným pláštěm.
Profesorka si ho nyní všimla a následně se podívala na hůlku, kterou jsem stále držela v ruce.
"Půjdete se mnou," oznámila mi. Pak se podívala i na Malfoye a dodala "Oba dva."
Sklopila jsem pohled a šla jsem za ní. Jak to Malfoy dělá, že se mu to vždycky podaří svést na mě?
"Takže, teď mi řekněte, co se stalo."
"My jsme se dnes trochu nepohodli a tak jsme si domluvili na dnešek souboj," vysvětlovala jsem. Vlastně jsem spíš lhala a Malfoy to moc dobře věděl.
"To není pravda!" vyhrkl Malfoy. "Domlouvala se s těmi svými kamarády, že něco na astronomické věži provedou. Zaslechl jsem je těsně před začátkem večerky a tak jsem se vydal hned za nimi. Chtěl jsem zjistit, co provádějí a tak jsem se vydal za nimi. Měl jsem v plánu potom pro někoho dojít."
"Tak proč jste hned někomu neřekl, co chystají?" zeptala se ho podezřívavě.
"Nebyl jsem si jistý. Mohli to říct jen tak, aby mě vylákali," vysvětloval.
"Proč jste tam potom byli jenom vy dva a nikdo další? Navíc byla večerka před několika hodinami. To jste je opravdu celou tu dobu sledoval?" Tak teď jsem zvědavá, jak tohle vysvětlí.
"Sledoval jsem je, ale oni se pak vrátili a já jsem se schoval. Na něco tam dlouho čekali a já jsem se neodvážil vylézt. Vylezl jsem, až když ostatní odešli a zůstal jsem tam jenom já." Někdy mě fascinuje, jak se dokáže ze všeho vymluvit.
"Co vy mi na to řeknete?" obrátila se profesorka na mě.
"Já…" začala jsem. Chtěla jsem jí toho říct hodně. Chtěla jsem říct celou pravdu. Pak jsem se podívala na Malfoye. "Ne, nemám k tomu co říct." Stačil mi jeden Malfoyův pohled, abych nic neprozradila. Kdybych se totiž Malfoyovu historku pokusila vyvrátit, on by řekl celou pravdu. A Hagrid, Harry, Ron i Hermiona by měli problémy.
"Takže, teď- " Přerušilo ji zaklepání na dveře. "Dále," zavolala.
Dovnitř vešel Filch a vedl tři lidi. Harry, Ron a Hermiona vešli dovnitř. Harryho plášť držel v ruce Filch. Ví Filch o tom, co všechno ten plášť dovede?
"Našel jsem je pod astronomickou věží, jak se na něčem domlouvají. A tohle se tam u nich válelo," oznámil Filch profesorce a položil plášť na stůl. Následně Filch odešel.
"Jsem hluboce zklamaná," prohlásila profesorka, když se obrátila na nás. "Čtyři žáci z mojí koleje nejsou v posteli. Nemusíte mi nic vysvětlovat, díky panu Malfoyovi už vím, co se stalo. Netuším, co jste tam na věži měli v plánu a možná to ani nechci vědět, ale vězte, že si ponesete následky. O vás slečno Grangerová jsem měla jiný názor a vy, pane Pottere, jste mě také zklamal. U vás pane Weasley jsem doufala, že nebudete následovat vzoru svých bratrů. U slečny Beckerové mě to ani moc nepřekvapuje. Každému z vás nyní odebírám čtyřicet bodů." Zděšeně jsme se na ni podívali, ale ona pak ještě dodala "Za každého."
Vyvalili jsme oči. "Ale to přece nemůže," bránil se Ron.
"Ujišťuji vás, že můžu. A nyní běžte všichni do svých ložnic. Vy všichni - i vy pane Malfoy - si odpykáte školní trest. A ten hadr si můžete vzít."
Harry zamířil hned ke svému plášti a chtěl si ho vzít, jenže Malfoy byl blíž a měl ho první.
"Nějaké problémy?" zeptala se profesorka.
"Jo, Pottere. Nějaké problémy? Přece bys nechtěl tenhle obyčejný plášť, že ne?" zeptal se ho Malfoy.
Harry, který se už natahoval po plášti, stáhnul ruku. Malfoy úplně klidně mohl říct profesorce, co je ten plášť ve skutečnosti zač.
"Tak už běžte," řekla nám profesorka a všichni jsme vyšli ven z kabinetu. Malfoy s pláštěm zamířil jedním směrem a my jsme zamířili druhým směrem.
"Nemůžu tomu uvěřit," prohlásil Ron. "Jak jsme mohli přijít o plášť. Kdyby nám ho zabavili, tak to pochopím. Ale proč ho musí mít zrovna Malfoy?"
Byla jsem radši zticha, protože to všechno byla moje vina.
"Kate, proč si nám neřekla o té dohodě s Malfoyem?" zeptal se Harry.
"Já," nadechla jsem se a chtěla jsem mu odpovědět, ale nebylo co. "Prostě nevím," pokrčila jsem rameny. Potom jsme se otočila na Hermionu. "Jak dlouho si mě sledovala?" zeptala jsem se jí.
"Asi tak od doby, co jsi vyšla ze společenské místnosti. Hned jsem poznala, že lžeš. Vždycky, když lžeš, tak nadzdvihneš obočí. Potom jsem tě viděla, jak se plížíš ven ze společenské místnosti, a vydala jsem se za tebou. Sledovala jsem tě a čekala jsem, než něco uděláš. Pak když se objevil Malfoy a já už jsem zjistila všechno, tak jsem vylezla."
"V nejvyšší čas," poznamenala jsem.
"Stejně si nám o tom měla říct," prohlásila Hermiona.
"Nemohla jsem, já…" Chtěla jsem jim to vysvětlit. Jenže jsem to nedokázala. Prostě jsem musela mít nějaké tajemství. Člověk nemůže najednou někomu říct něco, co před ním už přes půl roku tají.
"Co?" zeptal se Harry.
"Nic," řekla jsem a odešla jsem do ložnice.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama