18. kapitola - Schopnosti - 2/3

30. srpna 2012 v 9:28 | NikaV |  První část - Schopnosti
Někdo do mě štouchnul. Zvedla jsem hlavu od knihy a podívala jsem se do tváře Harryho.
"Zatímco sis tu četla, tak my jsme ho našli!" řekl mi potichu.
"Koho?" zeptala jsem se nechápavě.
"Nicolase Flamela," oznámil mi Ron. "Vyrobil Kámen mudrců."


"Cože vyrobil?" zeptala jsem se opět nechápavě.
Hermiona obrátila oči v sloup, přičemž svírala obrovskou tlustou knihu. "Vytváří Elixír života a mění kov v ryzí zlato."
"Tak ten chci," prohlásila jsem. "Takže vy si myslíte, že Chloupek hlídá právě tenhle Kámen?"
Hermiona mi to potvrdila a tím jsme rozhovor ten večer uzavřeli. Hermiona odnesla tu obrovskou tlustou knihu nahoru, přičemž se rozhodla rovnou v ložnici zůstat a jít si už lehnout. Popřála jsem klukům dobrou noc a vydala jsem se také nahoru do ložnice. Ještě jsem spát nešla, znovu a znovu jsem si pročítala tu část o projekci.
Takže jsem bilokant. Vysvětluje to všechno, co se mi děje. Jenom mi není jasná ta souvislost s Harrym. Stalo už dřív, že byli ti takzvaní bilokanti naladění na jinou osobu, ale nebylo jasné proč. A existuje i způsob jak se toho zbavit. Podívala jsem se na tu poslední kapitolu. Ten lektvar je jednoduchý, s trochou štěstí ho zvládnu sama. Chci se ale těch schopností zbavit?
Během několika let se dokáží schopnosti značně rozvinout, ale v prvním roce jsou ještě dost slabé. Už nyní, když jsou moje schopnosti slabé, sem dokázala zapálit Snape. Pokusila jsem se o zmizení Valerie, což se mi naštěstí nepovedlo. A potom, jak jsem rozbila ve snu to zrcadlo, zabila jsem tam tím Harryho. Co když za pár let, až budu mít ty schopnosti značně rozvinuté, se mi bude znovu zdát nějaký takový sen a já opravdu někoho zabiju?
A právě s takovou myšlenkou jsem usnula. A zdál se mi sen.
Podívala jsem se do malého kapesního zrcátka. Byla jsem starší a vyšší. Tvářila jsem se smutně a oči jsem měla opuchlé, jako kdybych brečela. Celá jsem byla oblečená do černých šatů. Schovala jsem zrcátko do kabelky a pokračovala jsem za ostatními, kteří byli také oblečení do černého. Poznávala jsem tu děti od nás z dětského domova. Všechny děti se tvářily smutně a snažily se ode mě dostat co nedál. Všimla jsem si, že jdeme kolem náhrobků, takže jsme byli na hřbitově. Šla jsem prostě s ostatními. Nakonec jsme se zastavili u velké bílé rakve.
Stál u ní kněz a ve chvíli, kdy jsme se zastavili, začal mluvit: "Byla to hodná dívka. Velice milá a sympatická…" a kněz pokračoval ve svém povídání o tom, jaká to byla dívka a co všechno na ní bylo dobré. Nakonec to zakončil větou "…Ale přes to všechno si ji Bůh zavolal na nebesa. Sbohem, Annabell Parkerová."
"Ne!" zaječela jsem a vytřeštila oči hrůzou. "Annie nemůže být mrtvá!" křičela jsem na ně a z očí mi tekly slzy. Nikdo z ostatních se mě nesnažil utěšit. Jenom na mě zírali a nic neříkali. Nejhorší ale byly ty pohledy. "Jak se to stalo?" zeptala jsem se jich, ve snaze prolomit to ticho.
"Sama moc dobře víš proč," ozval se povýšený hlas vedle mě. Patřil Valerii. "Vždyť jsi ji sama zabila."
"Ne!" křičela jsem na ní. "To není pravda! Nevěřím ti!"
"Ale je to pravda," odpověděla mi klidně. "Chtěla jsi vymazat mě a ona ti v tom chtěla zabránit. Pak jsi neovládla své schopnosti a zabila ji."
"Ne!" křičela jsem na ni, ale tušila jsem, že má pravdu. Podlomila se mi kolena a já jsem se posadila na zem. Obejmula jsem si rukama kolena a tak jsem tam brečela. Těžko říct, jak dlouho jsem tam seděla. Možná to bylo pár minut, pár hodin, ale mě to připadalo jako celá věčnost, kdy jsem se užírala hrozným pocitem viny.
Někdo mě obejmul kolem ramen. "To bude dobrý, Kate," utěšoval mě známý hlas. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se do očí, které byly kopií těch mých.
"Harry, prosím, pomoz mi. Já to nechtěla."
"To bude dobré. Všechno bude v pořádku," utěšoval mě. Pak mě postavil na nohy a někam mě vedl. Nevnímala jsem, kam mě to vede, prostě jsem se jen nechala od něj vést a přitom jsem vzlykala. Nakonec jsme se zastavili u nějakého vykopaného hrobu, ve kterém ležela rakev, a já jsem vzhlédla k Harrymu.
"Co tu děláme?" zeptala jsem se ho se slzami v očích.
"Řekl jsem ti, že všechno bude dobré. Nebezpeční lidé budou zlikvidováni." Nechápala jsem, co tím myslí, ale potom jsem si všimla náhrobku hrobu, kde jsme byli.
Katherine Becker
Narozena 31. 10. 1979
Zemřela 19. 2. 1991
Vytřeštila jsem oči hrůzou. "Harry? Co to má znamenat?"
"Tvoje schopnosti nejsou pro ostatní bezpečné," odpověděl mi chladně a popostrčil mě blíže k hrobu.
"Ale, Harry, to přece nemůže být pravda."
"Je to pravda a ty to víš. Jsi nebezpečná pro sebe i okolí. Je jedno jaké máš úmysly, když svoje schopnosti nemůžeš ovládat." A s těmi slovy mě strčil dolů.
Dopadla jsem přímo do rakve. Obrátila jsem se k Harrymu a chtěla jsem vstát, ale Harry mě zarazil.
"Škoda, že ses těch schopností nezbavila, když si měla možnost." A s těmi slovy zavřel víko rakve.
Ve stejnou chvíli jsem sebou škubla a bouchla jsem se do hlavy o něco dřevěného. Všude byla tma. Myslela bych si, že jsem v té rakvi, jenže na to je tu až moc místa. A opravdu dávají do rakví polštáře? Zašátrala jsem rukou pod polštářem a nahmatala jsem svoji hůlku.
"Lumos," zašeptala jsem. Spadl mi kámen ze srdce, protože hůlka osvítila mojí postel. Byl to jenom zlý sen. "Nox," zašeptala jsem a hůlku jsem odložila na noční stolek. Zavřela jsem oči a usnula jsem bezesným spánkem.
V den zápasu jsem se s Ronem a Hermionou usadila na tribuně vedle Nevilla. Tomu bylo divné, proč jsme byli tak zachmuření. Ronovi a Hermioně dělal starosti Snape. To mě dělalo také trochu starosti, ale zároveň mě trápilo, jestli mám potlačit schopnosti nebo nemám. Starosti ohledně Snape byly zbytečné, protože se na zápas přišel podívat i Brumbál a před ním by se Snape o nic nepokusil. To znamenalo, že zápas proběhne v klidu. Bohužel, jsem to zakřikla.
"Ale kohopak to tu máme? Mudlovskou špínu, krvezrádce, parchanta bez rodičů a jednoho nemotoru." Malfoy právě přišel k nám na tribunu a posadil se hned za nás.
"Když se ti tu nelíbí, tak vypadni," odsekl mu Ron a přitom nespouštěl oči z Harryho.
"Já bych hrozně rád, ale přišel jsem sem kvůli sázce. Abych si mohl vzít peníze rovnou," Malfoy se na mě ušklíbnul a já jsem ho probodla pohledem.
"Budeš to ty, kdo prohraje."
Malfoy pokrčil rameny. "Když myslíš."
Snape právě nařídil trestné střílení pro Mrzimor. Harry kroužil nad hřištěm a pátral očima po Zlatonce. Mezitím Snape nařizoval v jednom kuse trestné střílení pro Nebelvír, což by bylo pro náš tým dost špatné, ale Mrzimor měl dost neschopného brankáře. Střelci na tom byl o něco lépe, ale stále to nebylo nic moc. Zato odrážeči byli dobří. Málokdy minuli a často pomocí potlouků překazili nějaký hod našim střelcům. Dvojčata Weasleyovi s nimi měla, co dělat. Jako mrzimorský chytač hrál za Mrzimor Cedric. Takže se mu podařilo dostat do týmu, což nebylo tak překvapivé, protože byl dost dobrý.
"Hele, Longbottome, proč se nedáš dohromady tady s Beckerovou? Chudák se k chudákovi hodí. Jeden nemá peníze ani rodiče a druhý nemá mozek. Dokonalý páreček."
Nevill, který doteď seděl na sedačce a doufal, že si ho Malfoy nevšimne. Když se ho teď Malfoy pokusil urazit, tak zrudnul a otočil se k němu.
"Zmlkni, Malfoy," řekl mu do očí.
"Jen do něj, Neville," řekl mu Ron a Nevilla to povzbudilo, takže se nyní tvářil ještě odhodlaněji.
Malfoy na něj překvapeně podíval. "Copak, konečně si sebral odvahu? Už se nebudeš schovávat za maminčinou sukní?"
To už Nevill nevydržel a Malfoy od něj schytal jednu ránu pěstí do obličeje.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Harry najednou rozletěl prudce dolů k zemi. Cedric se rozletěl hned za ním. Nevěděla jsem, co sledovat dřív. Rvačku nebo Harryho? Nakonec jsem střídavě sledovala oba dva. Crabbe a Goyle odtrhli Nevilla od Malfoye a Nevill s nimi pak sváděl boj. Mezitím mu Ron vyrazil na pomoc a vrhnul se na Malfoye. Hermiona ta vyskočila na sedačku a nevnímala, co se kolem ní děje, jenom povzbuzovala Harryho.
Podívala jsem se krátce na Harryho. Ten právě proletěl těsně kolem Snape, který pravděpodobně postřehl jenom červenou šmouhu. Letěl střemhlavě za Zlatonkou a Cedric se držel těsně za ním. Nevím, co měl Cedric za koště, ale pravděpodobně to není Nimbus 2000. Harry se natahoval po Zlatonce, když do něj narazil z levé strany potlouk a vychýlil ho ze směru.
Ve stejnou chvíli i do mě vrazilo něco neviditelného a odstrčilo mě to doprava. Vrazila jsem tak do Malfoye, kterého to vyvedlo z rovnováhy a toho využil Ron. O chvíli později se váleli oba dva na zemi a vyměňovali si rány pěstí.
Zvedla jsem oči a podívala jsem se znovu na Harryho. V duchu jsem se přitom modlila, abych zase nebyla v jeho těle jako na posledním zápase. Harry naštěstí udržel rovnováhu, ale držel se za bok. Jestli ho to nějak bolelo a mě samotnou torchu pobolíval v boku, tak to musel překonat. Už totiž mířil za Zlatonkou a byl těsně za Cedricem. Stačila by chvilka a Harry by Cedrica předehnal. Cedric si to uvědomoval, protože ještě víc přidal. Natahoval ruku a zbývalo mu už jenom několik centimetrů. Harry dohnal Cedrica a také už sahal po Zlatonce, ale jeho ruka byla od ní dál než Cedricova. Ve chvíli, kdy si Cedric všimnul Harryho ruky, nahnul se dopředu a chytil Zlatonku.
"Cedric Diggory chytil Zlatonku!" křičel Lee do mikrofonu. "Získává tak 150 bodů pro Mrzimor!"
"Kruci," zaklela jsem. Takže Nebelvír prohrál.
"Počkej," zarazila mě Hermiona a podívala se na tabuli, kde se psali výsledky. Podívala jsem se tam také. Mrzimoru už se přičetly body za Zlatonku, takže tam měli nyní napsáno 180. Na druhou stranu Nebelvír, ten získal už body předtím díky neschopnosti mrzimorského brankáře, nyní měl napsáno na své straně 210 bodů.
Rozzářila jsem se. "Nebelvír vyhrál!" vyhrkla jsem nadšeně. Děkuju všem nebelvírským střelkyním za záchranu mých neexistujících peněz.
Obrátila jsem se na Malfoye, který už se nepral s Ronem a díval se na tabuli výsledků. "Tak mi dej moje peníze," řekla jsem Malfoyovi a nemohla jsem si odpustit ten vítězoslavný úsměv na mojí tváři.
"Ne," odsekl chladně.
Zamračila jsem se. "Sázka je sázka. Tak mi dej moje peníze."
Malfoy zavrtěl hlavou. "Nedám ti je. Ty jsi nevyhrála."
"Hele, nevymýšlej si. Vsadili jsme se, jestli vyhraje Nebelvír nebo Mrzimor. A vyhrál Nebelvír, tak mi dej moje peníze."
Malfoy znovu zavrtěl hlavou. "My se ale nevsadili o to, kdo vyhraje. Vsadil jsme se o to, jestli Potter chytí Zlatonku nebo nechytí. A já jsem jasně slyšel, jak ten váš nebelvírský šmejd hlásí, že Zlatonku chytil Diggory."
Už jsem otevírala pusu, abych něco namítla, ale zarazila jsem se. Nemohla jsem si vzpomenout, jak přesně jsme se dohodli.
"Neville, jak jsme se přesně vsadili?" zeptala jsem se Nevilla, která byl trochu mimo z té rvačky s těmi hromotluky. Když se na něj člověk podíval, tak bylo poznat, kdo byl boxovací pytel. "A pravdu Neville. Nezapomeň, že mezi kromě odvahy je Nebelvír také čestný," dodala jsem, když jsem si uvědomila, že by se mi možná Nevill mohl pokusit pomoci.
"Vsadili jste se o to, kdo chytí Zlatonku."
Sakra.
"Takže teď, když jsme si to vyjasnili, bych rád dostal svoje peníze." Tentokrát to byl Malfoy, kdo měl na tvář vítězoslavný úsměv.
"Dostaneš je později. Mám je nahoře v ložnici," vymluvila jsem se.
"Jen jestli vůbec nějaký máš."
"Mám, o to se neboj," zalhala jsem.
"Já se nemám čeho bát. Vždyť si je přece můžeš kdykoliv vyčarovat jen tak ze vzduchu." Naštěstí tuhle narážku jsem pochopila jenom já. Ron se tvářil trochu zmateně a ostatní nás moc nevnímali. Hermiona se dívala někam na hřiště a nás ani moc nevnímala. Většina lidí hned po konci zápasu odešla.
Než jsem stihla něco Malfoyovi, tak mě Hermiona chytla za loket a táhla mě směrem z tribuny. Ron ten vyběhnul hned za námi. Běželi jsme dolů, ačkoliv jsme nechápala proč. Z toho běhání mě akorát začalo píchat v boku.
"Co je?"
"Harrymu něco je," řekla mi.
Když jsme seběhli dolů k Harrymu, tak se držel za bok a opíral se o zeď.
"Harry, co ti je?" vyhrkla jsem.
Harry se narovnal a pokusil se o úsměv. "Jsem v pohodě."
"Harry, nelži mi. Vidím, že tě to bolí," prohlásila jsem a dotkla jsem se místa, kde do něj narazil potlouk. Ve chvíli, kdy jsme se ho dotkla, syknul bolestí. V tu samou chvíli jsem měla chuť syknout bolestí také, protože mě zabolelo v levém boku, ale syknutí jsem potlačila.
"Jdeš na ošetřovnu," prohlásila rázně Hermiona a společně jsme všichni tři dovedli Harryho na ošetřovnu.
Tam už si ho převzala madame Pomfreyová. Harry měl zlomených pár žeber a tak se dala do léčení. Nás vyhnala z ošetřovny a tak jsme zamířily směrem do společenské místnosti. Tam se momentálně slavilo vítězství ve famfrpálu. Neměla jsem chuť slavit a zamířila jsem do ložnice. Tam jsem si vyhrnula tričko a odhalila jsem velkou modřinu. Nejsou to sice zlomená žebra jako u Harryho, ale stále to je menší verze Harryho zranění.
Musím vyřešit toho Malfoye. Něco o tom tuší a hrozí, že by to mohl někomu povědět. Možná když mu dám ty peníze, tak bude potichu. Ty peníze mu musím dát určitě, nechci mu něco dlužit. Otázkou je, kde je najdu. Harry by mi půjčil, kdybych ho požádala, ale tohle je moje blbost a já si to musím vyřešit.
Zavřela jsem oči a představila jsem si, jak galeony vypadají. Zlaté a velké. Představila jsem si jich pět vedle sebe. Čekala jsem, až se objeví ten starý známý pocit, kdy mě začnou brnět prsty, ale nic se nedělo.
Tak trochu jsem to čekala. Přece bych to neměla až tak snadný. Možná, že jsou galeony nějak speciálně očarované, aby prostě nešli jen tak vyčarovat ze vzduchu. Zkusila jsem to ještě párkrát ale bezúspěšně. Nakonec jsem to vzdala a šla jsem si zklamaná lehnout.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama