17. kapitola - Vánoční přichází čas - 3/3

26. srpna 2012 v 11:26 | NikaV |  První část - Schopnosti

Večer jsem si vzala plyšového lva do postele. Myslela jsem díky němu na Nebelvír a potom na Bradavice. Jsem pryč teprve chvíli a už mi chybí. Nemluvě o Harrym, Ronovi a Hermioně. Dali mi pěkné dárky k Vánocům. Při vzpomínce na Harryho jsem obejmula lva a moje poslední myšlenka před usnutím byla právě o Harrym.
Ocitla jsem se na chodbě, kde byly brnění. "Jsem v Bradavicích," zaradovala jsem se v duchu. Podívala jsem se na svoje tělo. Bylo průhledné jako vždy v mých nočních procházkách. Rozhlédla jsem se, abych zjistila, kde přesně v Bradavicích jsem. Kvůli tmě jsem ale chodbu nepoznala. Vzápětí jsem zaslechla kroky. Instinktivně jsem se schovala za brnění, ale pak jsem si uvědomila, že já se schovávat nemusím. Vždyť tu v podstatě nejsem. Nebo možná jsem, ale jsem neviditelná. Dříve jsem měla teorii, jestli moje sny nejsou opravdu jenom moje sny a akorát se některé věci ze snu dostanou do skutečného. Jenže tuhle teorii mi vyvrátil Malfoy, když mi o mých narozeninách prozradil, že opravdu byl tenkrát ve Velké síni.
Kolem sebe jsem pocítila závan vzduchu. Zamrkala jsem a snažila jsem se něco uvidět, ale byla příliš velká tma. Stejně jsem ale cítila něčí přítomnost, jenže se ten někdo ode mě vzdaloval, tak jsem vyrazila za ním. Vlastně jsem mohla jít úplně klidně se zavřenýma očima, protože by to vyšlo na stejno. Jednu ruku jsem měla položenou na stěně a jela jsem podél ní, zatímco druhou jsem natáhla přes sebe, abych do něčeho nenarazila. Bylo to ale zbytečně. Kdykoliv ten někdo zahnul nebo se zastavil, tak jsem to pocítila také. Nebylo to, jako kdybych šla podél zvuků kroků nebo bych šla za jeho smradem či vůní. Cítila jsem to v srdci a díky tomu můj mozek mohl přesně říct, kde stojí.
Nakonec jsme se někde zastavili a ten někdo otevřel dveře. Za sebou hned zavřel, takže jsem nestihla proklouznout. Naštěstí vím už z dřívějška, že dokážu v tomto stavu projít dveřmi. Za dveřmi mezitím ten někdo rozsvítil lucerny. Nejspíš se doteď bál, aby někdo nezahlédl světlo. Každopádně nyní si můžu já toho neznámého prohlédnout.
Přistoupila jsem k němu blíž. Byl to kluk nebo holka s krátkými vlasy ale spíš kluk. Přes sebe měl něco přehozeného. Zajímavé na tom bylo, že to bylo průhledné. Možná se mi to zdálo, ale i ten kluk pod tím vypadal trochu průhledně. Jenže ruka, která držela lucernu a která nebyla zakrytá, vypadala naprosto normálně. Přiblížila jsem obličej těsně před ten jeho, abych si ho mohla lépe prohlédnout. Kdyby mě teď uviděl, tak by se parádně vyděsil.
Jestli je stejně starý jako já, tak nejspíš chodí k nám do ročníku. Že by to byl Malfoy? Tomu by bylo podobné courat se v noci po chodbách a chystat nějakou past. Ale ne, Malfoy to není, ten kluk má tmavé vlasy. Zamžourala jsem a snažila se rozeznat jeho rysy. Zaměřila jsem se na jeho oči. Tyhle oči jsem znala. Ovšem, teď mi to konečně dávalo smysl. Zelené oči, černé vlasy, a kdybych ho zkoumala dál, tak rozpoznám i jizvu ve tvaru blesku.
Co tu ale Harry dělá? Kde to vlastně jsme? Teprve teď jsem se rozhlédla kolem. Školní knihovna. Harry jde pátrat po Flamelovi? Harry se vydal některou z uliček regálů a já jsem se vydala za ním. Nic jiného mi nezbylo, pokud tam teda nechci zůstat stát ve tmě. Harry došel až k oddělení s omezeným přístupem, kde jsme ještě nehledali a právě tam Harry vešel. Chvíli si tam četl názvy knih, až nakonec nějakou vyndal a otevřel ji. Očekávala jsem, že bude nuda, když budu Harryho jenom pozorovat, jak čte. Nuda ale nenastala, protože se kniha hodně nahlas rozkřičela, až jsem si zacpala uši. Kromě toho jsem se příšerné lekla. Harry rychle knihu zaklapl a uklidil ji, jenže když pak couval, podařilo se mu převrhnout lucernu, takže jsme tu byli potmě. Venku na chodbě se ozvaly kroky.
"Kruci," zaklela jsem. "Harry, uteč, než tě chytí!" zavolala jsem na něj, ale stejně mě v téhle podobě neslyšel. Najednou jsem si vzpomněla na jezero, kde jsem nemohla pod vodou říct formuli kouzla.
Přestože mě Harry neslyšel, tak se dal na útěk. Vlastně, i kdyby tam zůstal a Filch ani jeho kočka do něj náhodou nevrazili, tak by ho nikdo neobjevil. Harry vyběhl ze dveří ven a já jsem se hnala za ním. Přitom se mi povedlo vrazit do Filche, ale spíš jsem jím jenom prošla jako duchové. V té rychlost jsem ani nestihla zjistit, jestli to cítil nebo necítil.
Harry uháněl chodbami poslepu a měl velké štěstí, že do žádné zdi nenarazil. Smůlu jsem měla ten den já, protože když Harry seběhnul jedno schodiště, tak já jsem na tom schodišti zakopla a skutálela jsem se dolu. Pěkně jsem se přitom potloukla. Než jsem se vyškrábala znovu na nohy, Harry už byl pryč. Sice jsem ho neviděla ani předtím, ale teď jsem necítila jeho přítomnost. Sakra, teď jsem tu zůstala trčet sama ve tmě. Hlavně ať se teď neprobudím. Momentálně Harry utíká před Filchem a kdybych se teď probudila, tak se nedozvím, jak to dopadlo. Ze stejného důvodu nesnáším, když v televizi dají doprostřed závěrečného boje reklamu.
Tak klid, Kate. Co děláš, když se ti něco v tvém snu nelíbí? Vzpomenu si, že je to můj sen a že tady můžu všechno. Ironií je, že je to podle všeho zároveň i skutečný svět. Co by se stalo, kdybych si teď představila konec světa? Opravdu by nastal? Vyzkoušela bych to, ale bojím se, že uspěju. Takže zpátky k Harrymu. Co kdybych si představila, že jsem u něj? Na to bych si asi musela představit i prostředí, ve kterém je teď on, a právě to nevím. Jinak riskuju, že spíš přivolám jeho sem k sobě nebo v horším případě pošlu nás oba, kdo ví kam. Takže na to musím jinak. Co takhle to s tou Harryho přítomností? Cítila jsem, kde je, tak se na to hodně soustředím a najdu ho.
Posadila jsem se do tureckého sedu, jako to dělají při meditaci, a zavřela jsem oči. Tahle poslední měsíc zkouším ve snu své schopnosti. Medituju a zkouším přitom kouzla, která se učíme na hodinách. Přišla jsem přitom na to, že ta meditace opravdu pomáhá. Takže jsem zklidnila svůj dech a soustředila jsem se. Zaměřila jsem svoji mysl na Harryho. Po pár minutách mě začalo brnět tělo a v uších jsem slyšela šum. To jsou takové typické příznaky toho, že to zabírá. Čekala jsem, že každou chvíli ucítím z nějakého směru Harryho přítomnost. Jenže nic takového jsem necítila. Že by to nezabíralo? Ale všechny příznaky se stupňovaly a dokonce jsem i uvnitř sebe cítila nějakou sílu.
A pak to najednou přestalo. Harryho přítomnost jsem ucítila jasně a zřetelně, jako kdyby stál vedle mě. Otevřela jsem oči. Harry stál opravdu vedle mě. Rychle jsem se postavila. Já ho přenesla k sobě? Rozhlédla jsem se kolem. Ne, tohle nebyla chodba, kde jsem byla. Tady je víc světla díky měsíci, který dovnitř svítí okny. Tohle vypadalo spíš jako nepoužívaná učebna s velkým zrcadlem uprostřed. Že bych Harryho i sebe přenesla někam úplně jinam? Nebo jsem možná přenesla sebe k Harrymu. Nejspíš to byla ta třetí možnost, protože Harry se netvářil nijak vyděšeně nebo překvapeně.
V jeho tváři se objevila spíš zvědavost. Se zájmem si prohlížel to velké zrcadlo. Co na něm má? Vždyť je to jenom zrcadlo. No, vlastně dost obrovské a drahé zrcadlo. Někdo si s ním musel dát hodně práce. Harry přistoupil k zrcadlu blíž. Zůstala jsem stát o kousek za ním a najednou se Harry prudce otočil ke mně. Lekla jsem se, že mě v tom zrcadle vidí. Vždyť já jsem předtím viděla sebe v zrcadle, i když jsem byla průhledná. Co když mě ostatní dokážou vidět v zrcadle? Panebože, pak by na to všechno mohl přijít.
Ale Harry se pak otočil zpátky k zrcadlu a díval se dál do něj. Byla jsem zvědavá, co tam vidí, a ta jsme přišla blíž k němu, až jsem stála vedle něho.
V zrcadle byli celkem čtyři lidé. Přímo naproti mně stála žena, která mi byla až neuvěřitelně podobná. Byla už dospělá, ale jinak vypadala přesně stejně jako já. Měla jasně zelené oči a stejné tvarované jako já nebo Harry. My tři jsme měli naprosto stejné oči. Kromě stejných očí měla ta žena i stejně rudě vlasy jako já a na koncích se jí také vlnily. A nebyly jsme si podobné jen v tom. Také měla stejný nos, tvar obličeje, obočí a dokonce i úsměv. Usmívala se na Harryho, což bylo pochopitelné, mě nemohla vidět, když tu ve skutečnosti nejsem.
Naproti Harrymu stál dospělý muž. Stejně jako žena byla mou kopií, tak ten muž byl kopií Harryho. Měli stejně rozčepýřené vlasy, stejné nosy, stejnou tvář a…Ne, oči nebyly stejné. Ten muž měl oříškově hnědé oči. I ten muž se na Harryho usmíval a mě si nevšímal.
A zbylí lidé, kteří byli v zrcadle, byli dvě děti. Jeden z nich byl chlapec, kterému bylo kolem dvou let. Držel ho ten muž a chlapec se mu spokojeně opíral o hrudník. Měl stejně jako jeho otec, což byl pravděpodobně ten muž, černé rozčepýřené vlasy a byl otci celkově podobný. Jenom do očí mu nebylo vidět, protože zkoumal knoflík na tátově košili.
Čtvrtým a zároveň posledním člověkem bylo malé miminko, které držela matka, což byla nejspíš ta žena. Miminko bylo malé, pravděpodobně nedávno narozené. Nevšímalo si ničeho, protože klidně spalo. Bylo zabalené do bílé dečky a koukal jenom obličej. Nebylo pořádně ještě poznat, po kom je. Ani vlásky ještě nebyly vidět, a jestli ano, tak byli schované pod dečkou.
Harry přistoupil o krok blíž k nim, jako kdyby chtěl projít zrcadlem k nim. Natáhnul ruku a dotkl se zrcadla, jako kdyby čekal, že tam bude brána k nim. Nic se nestalo, bylo pevné jako obyčejné zrcadlo.
"Mami? Tati?" oslovil je potichu. Mami a tati? Tohle jsou jeho rodiče? To potom vysvětluje, proč je jim tak podobný. Ačkoliv to nevysvětluje, proč jsem já tolik podobná jeho matce.
Ani jeden z jeho rodičů nijak neodpověděli na jeho oslovení. Jen tam dál stáli a usmívali se. Jeho mamince dokonce stela slza po tváři. Jediný, kdo nějak viditelně zareagoval, byl malý chlapec. Přestal si hrát s tátovou košilí a otočil hlavu k nám nebo spíš k Harrymu. Podíval se na něj svýma očima, které byly stejné jako Harryho maminky, Harryho a moje. Ten malý chlapec byl Harry. A to miminko bude nejspíš Harryho sourozence. Sourozenec, který se nikdy nenarodil.
Nyní jsem si tu připadala přebytečná. Je jedno, jak moc jsem podobná jeho mamince, protože tohle byla Harryho chvilka s rodinou. V tuhle chvíli jsem si přála zmizet odsud, už se konečně probudit. Nepatřím sem a Harry si zaslouží soukromí. Právě v tu chvíli jsem se začala vytrácet. Tělo, které jsem měla průhledné, nyní úplně mizelo. Stejně jako mizela Valerie. A v poslední chvíli, těsně předtím než jsem zmizela, miminko otevřelo oči. Nepodívalo se na svoje rodiče ani na žádného svého bratra. Podívalo se na mě. Dívala jsem se tomu malému miminku do očí, do jasně zelených očí, které byly stejné jako čtyř dalších lidí v této místnosti.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ametten Ametten | Web | 26. srpna 2012 v 11:55 | Reagovat

Hustý :D ♥ :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama