17. kapitola - Vánoční přichází čas - 2/3

26. srpna 2012 v 11:25 | NikaV |  První část - Schopnosti

Nakonec to všechno skončilo, když přišla vychovatelka, která chvíli předtím zakopla o můj kufr na chodbě, a poslala mě si ho odnést do pokoje. Takže jsem si ho chtěla vzít a odnést si ho za pomoci Annie do pokoje, ale Alex mě zarazil. Sám od sebe mi vzal mu kufr a nesl mi ho nahoru do pokoje. S Annie jsme šli pár kroků za ním a já jsem se jí potichu zeptala: "Nevíš, co ho to napadlo?"
"Nahoře ti to vysvětlím," odpověděla mi také potichu. Když mi Alex odnesl kufr do pokoje, tak jsem mu poděkovala a on odešel.
"Tak vysvětluj," pobídla jsem Annie, když jsem zavírala za Alexem dveře.
"Změnila ses." Když uviděla můj zmatený výraz, tak pokračovala ve vysvětlování. "Před rokem by si před nimi tak otevřeně nemluvila. Byla jsi uzavřenější a míň přátelská."
"Před rokem by mě tak ochotně neposlouchali. Vždyť mě celý roky odstrkovali."
"Už léta se ti snažím vysvětlit, že si to jen namlouváš. Nevím, kde se to vzalo. Možná jak si tenkrát odhodila Valerii, tak si dostala strach sama ze sebe a uzavřela ses do sebe nebo tak něco. Nejsem psycholog a tomuhle nerozumím. Ale znám tě už několik let a si to ty, kdo se před nimi uzavřel."
"To není pravda," namítla jsem.
"Je to pravda. Věř mi, já jsem to všechno sledovala. Chovali se k tobě stejně jako ke mně. Možná až na Valerii, ale ta s tou ses hádala vždycky. No a teď už jsi jiná. Změnila ses. Víc se usmíváš, vypadáš šťastněji a jsi víc otevřená lidem. Tak nerozebírej, jaká jsi byla dřív, ale zajímej se o to, jaká jsi teď.

"Annie, kdy se s tebe stal filozof?" Tohle mi k ní nějak nesedělo. Znala jsem ji spíš jako Annie puberťačku než jako Annie velkou myslitelku.
Pokrčila rameny. "Asi dospívám."
"Ty a dospět? Nechtěj mě rozesmát."
"Pche," jako se urazila. Tohle je ta stará Annie, kterou znám. Ale zvláštní je, že možná měla pravdu. Možná jsem to byla já, kdo se uzavřel do sebe. Jenom jsem si nepřipadala, že bych se nějak změnila, jak mi tvrdila.
Tu mojí změnu jsem si uvědomila až o několik dnů později. Během toho týdne už jsem nebyla zavřená ve svém pokoji stranou od ostatních. Většinu času jsem strávila s ostatními v klubovně, přestože tam nebyla se mnou Annie. Nejprve jsem se s nimi moc nebavila, jen jsem sledovala televizi. Bylo to zvláštní sledovat seriály a filmy po několika měsících. Když se mě pak Alberta zeptala, jak se jim povedlo zavést na tak starém hradě elektřinu, tak jsem přiznala, že elektřina v Bradavicích vůbec není. Po tomto zjištění mě pustili dopředu před obrazovku, abych si to podle jejich slov patřičně užila, než odjedu zpátky.
A potom nastal Boží hod. Všichni se pěkně oblékli a vychovatelky zvlášť dohlíželi na ty nejmenší, aby byli důkladně umytí. U nás ostatních jim už to bylo jedno. Já jsem si oblékla trochu poupravenou školní uniformu. Hábit jsem úplně vynechala a oblékla jsem si jenom košili a černou sukni. Stála jsem před zrcadlem v umývárně a v jedné ruce jsem držela kravatu. Uvažovala jsem, že bych si oblékla I červeno-žlutou nebelvírskou kravatu. Faktem je, že ta červená zdůrazňuje mojí barvu vlasy, ale po pravdě zrzavé vlasy jsou samy o sobě dost výrazné. Co by se mi hodilo víc, by byla zelená zmijozelská kravata, která by mi zvýraznila zelené oči, ale tu nemám. A když o tom tak přemýšlím, kravata se moc na štědrovečerní večeři nehodí. Lepší by byl řetízek. Zavřela jsem oči a představila jsem si. Řetízek se smaragdem, který by byl nějak ozdobený. Nějakým zvířetem. Zlatý lev? Ne, lev patří k nebelvírské červené a navíc zlatá se ke stříbrné nehodí. Ke zmijozelské zelené patří stříbrný had.
Otevřela jsem oči. V odrazu zrcadlu jsem viděla sebe. Pohled mi sjel na kravatu. Začala se zkracovat a měnit barvu. I materiál se měnil. Už to nebyla látka ale stříbro. V ruce jsem držela stříbrný řetízek se smaragdem a stříbrným hadem. Usmála jsem se, protože přesně tohle jsem měla v plánu. Ta přeměna mě ani nepřekvapila a ani nevyděsila. S chladným výrazem v obličeji jsem si zapnul řetízek kolem krku.
"Jak si to udělala?" ozvalo se ode dveří. Otočila jsem hlavu a podívala jsem se za hlasem. V otevřených dveřích stála Valerie. Vyděšeně na mě zírala a těkala očima mezi mým obličejem a řetízkem.
"Valerie, uklidni se. Vysvětlím ti to."
"Ne," vrtěla hlavou a pomalu couvala k otevřeným dveřím. "Já jsem vždycky věděla, že jsi divná. Že jsi zrůda!" Valerie se rozběhla ke dveřím. Mávla jsem rukou a dveře se ji zavřeli před nosem. Otočila se a zírala na mě. Šla jsem pomalým krokem k ní.
"Já nejsem zrůda," řekla jsem ji chladně. "Jsem čarodějka. To ty jsi zrůda, protože neumíš ovládat magii. Ne, ty nejsi ani zrůda. Ty nejsi ani špína. Ty jsi nic." Při posledním slově jsem ji šťouchla prstem do hrudi. Vzápětí se z toho místa, začala vytrácet. Prostě začala mizet. Bylo to, jako když vyleju inkoust na papír a on se postupně rozlévá a vsakuje. Stejně tak to bylo u Valerie. Mizela a nemohla s tím nic dělat.
Přesto jsem neviděla Valeriino zmizení neviděla celé. Bylo to dost pomalé a nudné, tak jsem přešla zpátky k zrcadlu. Valerie mi byla lhostejná. Bylo mi jedno, co se s ní stane. Důležitější pro mě byl odraz v zrcadle. Až na to, že nebyl můj. Jediné, v čem se mi podobal, byly oči. Měli přesně stejný tvar a barvu, byly dokonalou kopií, tedy kromě toho že byly schované za kulatými brýlem. Zbytek odrazu byl jiný. Především v tom, že v odrazu byl kluk a měl černé, krátké a rozčepýřené vlasy. Ve tváři měl smutný výraz.
"Co jsi to provedla, Kate? Jak si nám to mohla udělat?" zeptal se mě. Vypadal, jako kdyby hodně trpěl.
"Musela jsem ji odstranit. Viděla mě čarovat. Řekla by to ostatním v domě. To jsem nemohla dopustit," obhajovala jsem se.
Harryho nálada se najednou změnila. "Ty moc dobře víš, o čem mluvím!" rozzuřil se na mě.
"Já to ale nevím, Harry," snažila jsem se ho uklidnit.
Někdo mi položil ruku na rameno. Otočila jsem hlavu. Vedle mě stál Draco Malfoy a usmíval se na mě úsměvem, který mě měl utěšit a uklidnit.
"To je v pořádku, Kate. Nemusíš už tajit, kdo jsi."
"Ale já nevím, kdo jsem," namítla jsem.
"Ale víš, Kate," vymlouval mi to. "Vždycky jsi věděla, že patříš k nám. Tušila jsi, že to my jsme tvoje rodina. A nemůžeš za to, že tě klobouk špatně zařadil. Vybrala sis svojí stranu. Vybrala sis tu správnou, vítěznou." Otočil mě směrem k zrcadlu. Nyní jsem viděla, že jsem celá oblečená do zmijozelského hábitu. Více mně ale zaujal Harryho smutný výraz. "Už se nemusíš zahazovat s nimi. Svůj úkol jsi splnila. Získala si od nich, co jsme potřebovali. Teď je odstraň. Stačí, když rozbiješ zrcadlo a skončíš to navždy."
"Kate, nedělej to. Mysli na to, co jsme spolu všechno prožili. Mysli na naše přátelství," přemlouval mě Harry.
Natáhla jsem prsty a dotkla jsem se zrcadla. Dotkla jsem se místa, kde byla Harryho tvář. Draco má pravdu. Vždycky jsem věděla, že patřím do Zmjozelu. Dala jsem ruku k tělu a odstoupila jsem krok od zrcadla. Představila jsem si, jak do zrcadla udeří velká neviditelná palice a rozbije ho. Vzápětí se ozvala rána a zrcadlo popraskalo. Ihned potom se zrcadlo vysypalo a střepy popadaly všude kolem. Přistoupila jsem o krok blíž a podívala jsem se na střepy. Usmála jsem se, protože mě potěšilo, co tam vidím. V každém střepu jsem viděla zelené oči s brýlemi. Ani jedno z nich se nehýbalo, byl v nich mrtvý výraz.
"Ne! Harry!" vyjekla jsem a posadila jsem se. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem v dětském domově ve svém pokoji a ve své posteli. Byla jsem vyděšená tím, co se stalo před chvílí. Srdce mi bylo jako splašené a zrychleně jsem dýchala. Nejhorší na tom bylo, že jsem necítila žádnou lítost, když jsem to prováděla. Dokonce jsem i cítila radost, když jsem viděla Harryho oči mrtvé.
Zhluboka jsem se nadechla a pokusila uklidnit. Klid, Kate. Patříš do Nebelvíru, zařadil tě tam klobouk a ten se neplete. Kromě toho bych svoje kamarády nikdy nezradila a rozhodně bych nezabila Harryho. Všechno to byl jen sen. Boží Hod ještě nebyl, ten je až…už zítra! Zítra budou dárky!
Nechtěla jsem myslet na sen, proto jsem se zaměřila na nadšení z Vánoc a vyskočila jsem z postele. Přitom jsem něco z postele shodila. Sebrala jsem to a položila na noční stolek, aniž bych se na to podívala. Došla jsem od umýváren a zastala jsem se ve dveřích. Bylo tam několik vychovatelek a něco řešili. Všude na podlaze byla spousta střepů.
"Co se stalo?" zeptala jsem se. Odpověď jsem dostala hned, jakmile jsem se podívala na zrcadlo.
Bylo rozbité. Sklonila jsem hlavu a podívala jsem se střepy. Viděla jsem v nich svůj odraz, své zelené oči. Jenže když jsem je viděla naposled, byly mrtvé.
"Kate?" zeptala se mě opatrně vychovatelka Lopezová. Asi už se snažila upoutat moji pozornost delší dobu. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na ní. "Kate, běž prosím tě dnes do jiné umývárny, než se to tady uklidí a přijdeme na to, kdo to udělal." Přikývla jsem a odešla jsem na chodbu. Moje ranní nadšení pro Vánoce vyprchalo stejně rychle, jako se objevilo. Bylo mi jasné, kdo rozbil to zrcadlo. Byla jsem to já. Čarovala jsem ve snu. Ale jestli jsem ve snu rozbila zrcadlo a potom se rozbilo i ve skutečnosti, tak se možná splnilo i to ostatní. A co jsem tam všechno provedla? Vyvalila jsem oči. Nechala jsem tam zmizet Valerii!
Rozběhla jsem se k jejímu pokoji. Zběsile jsem klepala na dveře. Prosím, ať otevře ona. Sice ji nemam ráda, ale ne až tak moc. Dveře se otevřely a na prahu stála Valerie. V tu chvíli jsem udělala něco opravdu nečekaného. Objala jsem ji. Byla natolik překvapená, že mě ani neodstrčila. Díkybohu, že jsem ji nevymazala. Pustila jsem ji a nechala jsem ji tam překvapenou stát.
Odešla jsem do svého pokoje a zavřela jsem za sebou dveře. Opřela jsem se o dveře a zavřela jsem oči. Ty sny už mě vážně štvou. Otevřela jsem oči a první, co sem spatřila, byl řetízek na nočním stolku. Zamračila jsem se a popošla jsem několik kroků k němu. Vzala jsem ho do ruky a prohlédla jsem si ho. Stříbrný řetízek se zeleným smaragdem, kolem kterého je stříbrný had. Ten z mého snu. Ten, kterým to všechno začalo. Je to zmijozelský náhrdelník. Vztekle jsem ho hodila na dno kufru. Nechci ho vidět. Na ten sen chci zapomenout. Ten sen se mi nikdy nezdál. Jenže co když se mi bude zdát něco takového znova a tentokrát to dopadne hůř?
Oblékla jsem se a umyla jsem se, jako kdyby to byl normální den. Chvíli potom dorazila Annie. Vyměnily jsme s dárky s tím, že si je rozbalíme až zítra. Hned poté Annie odešla, protože Štědrý den má v plánu strávit celý se svými adoptivním rodiči. Na Štědrý den bylo v tomto domě tradicí, že dopoledne jsme sledovali s malými pohádky. Přestože ti nejstarší říkali, že to je jenom pro ty malý a že už jsou na to moc velcí, tak se k nám vždycky nějak nenápadně přidali. Oběd býval na Štědrý den vždycky dost chudý, protože vychovatelky měli plné ruce práce s přípravou krocana na večer. Odpoledne jsme se pak koulovali na dvoře a společnými silami stavěli velkého sněhuláka, kterému jsme říkali Frost. Během toho dne ještě někteří bleskově dobalovali dárky a diskutovalo se o tom, kdo rozbil zrcadlo. Večer jsme pak všichni ulehli do svých postelí a těšili se na další den.
Ráno mě probudil dupot za dveřmi. Otevřela jsem oči a posadila jsem se. Ospale jsem se rozhlédla po místnosti. Proč sakra tak dupou? Copak hoří? Moment. Dnes je Boží hod a jsou dárky. Vyskočila jsem z postele a přehodila jsem přes sebe župan. Otevřela jsem dveře a sešla jsem dolů. Klubovna byla nacpaná a všichni hladově koukali po dárcích pod stromkem. Posadila jsem se na jednu volnou židli u dveří. Nikdo se nesměl přiblížit ke stromku, vždycky jsme čekali, až vychovatelky řeknou naše jméno. Kdybychom se vrhli všichni na dárky, tak by nakonec ze stromku nezbylo nic.
Několikrát bylo vysloveno moje jméno a u mé židle se nakupila hromádka dárků. V měkkém balíčku od Annie jsem nalezla zelené tričko s nápisem Malá čarodějka. Když tohle triko vyráběli, tak je asi nenapadlo, že ho někdy bude nosit opravdová čarodějka. Od Hagrida jsem dostala dávku griliážových hrudek. Harry mi dal velkého plyšového lva a od Rona jsem dostala malou sošku lva. Nevím, kde v Bradavicích se jim tohle podařilo sehnat, ale tipuju to na dvojčata Weasleyovi. To, že jsem dostala od Hermiony, mě nepřekvapilo. Překvapilo mě spíš její výběr. Čekala bych od ní nějakou učebnici nebo něco, co se mi hodí do školy. Místo toho mi darovala knihu Schopnosti, o kterých jste netušili. Po prohlédnutí jsem zjistila, že to je encyklopedie úplně všech schopností známých, neznámých i dávno zapomenutých. Na první stránce byl navíc lístek od Hermiony: Všimla jsem si, jak si poslední měsíce čteš knihy o schopnostech. Netuším, co tam hledáš, ale snad ti tahle kniha pomůže. Má hodně dobrou recenzi a mají tam být úplně všechny schopnosti, co existují. Já osobně si myslím, že tam jsou i nějaké schopnosti, které neexistují a oni si je přimysleli. Snad jich tam ale není moc. Kdyby tu Hermiona byla, tak bych ji radostí objala. Tady snad najdu konečně něco o té projekci.
Potom, co jsme si všichni dostatečně prohlédli dárky, nás vychovatelky vyhnaly nahoru do pokojů, abychom se důkladně připravili na vánoční hostinu. Na tomhle jim hodně záleží. Trvají na tom, abychom se svátečně ustrojili. Při oblékání jsem si vzpomněla na svůj sen a právě proto jsem zamítla nápad, obléknout si věci ze školní uniformy. Místo toho jsem si oblékla to, co každý rok, což jsou tmavě modré šaty. V podstatě to jsou jediné pořádné šaty, které mám. Jako vánoční hostinu jsme měli pár pečených krocanů. Většinou to sotva stačí pro všechny. Ale vychovatelky dělají, co mohou. Musely by mít víc rukou a troub na to, aby toho bylo víc. Za to máme ale víc brambor a vánočního pudinku. Po hostině nastal klid, kdy si každý dělal, co chtěl. Někteří sledovali v televizi vánoční pořady, ale většina si užívala svoje dárky. Já jsem si vlezla do svého oblíbeného křesla v klubovně a četla jsem si v encyklopedii schopností. Bohužel to nebylo seřazené podle abecedy, takže si ji musím přečíst opravdu celou.
"Šťastné a veselé," přisedla si vedle mě Alberta. "Tak, co všechno jsi dostala?" zeptala se mě.
"Tričko, griliášové hrudky, plyšového lva, malou sošku lva a tuhle knihu," vyjmenovala jsem ji všechny svoje dárky.
"Proč jsi dostala tolik lvů?" zeptala se mě znovu.
"Přemýšlej. Chodím do Nebelvíru. Nebe-lvír. Chápeš?"
"Jasně. Protože máte lva v názvu."
"A taky ve znaku. Lev je symbol Nebelvíru. Symbolem Mrzimoru je jezevec, Havraspáru orel a Zmjozelu had."
"Aha. A do jaké koleje bych asi patřila já?" vyptávala se mě dál.
"No," zamyslela jsem se a pořádně jsem si ji prohlédla. "Tebe tipuju tak na Mrzimor nebo Havraspár. Možná Nebelvír."
"Jak si můžu podat přihlášku?" Tahle otázka mě zaskočila. Jak ji to teď vysvětlit?
"No, ono už bude asi pozdě. Na tuhle školu musíš poslat přihlášku pár let předem, protože je o ní velký zájem. To víš, ta stará škola už má svoji pověst vybudovanou."
"Škoda," zamumlala zklamaně a nechala mě o samotě. Nyní jsem si mohla v klidu číst dál.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama